od: cappuccinogirl
Anotace: úsměv tvým směrem ode mne letí...
Hvězdička na nebi,
snad nejmenší, jen nepatrná,
však umíněná nesmírně…
Či vesmírně?
A nebesky?
I Měsíc už se mračí.
A tváří se nehezky,
když ta malá naklání se z oblohy
a hledá zas jediné okno,
jediný pokoj
a v něm tebe.
Krb nehoří,
zima ruce zebe
a samota, ta nezahřeje…
Jen závěje
a smutný chlad
duši a srdci dopřává.
„Stříbrovousý, jak dlouho může ještě takhle vydržet???“
„Než omrzí jej svět?
Kdo ví?“
Vlastně to nechce vědět, malá hvězdička.
Však neumí se na to dál jen dívat!
Pomoct by chtěla!
A asi proto tolik se tím jedním směrem naklání,
proto každou noc paprsek svého světla posílá.
A když ty spíš a dech tvůj klidný zdá se,
ona poprašek ze sebe střepává,
a skluzavkou hravou stříbra záplava
žene se přímo na tvou peřinu.
A ty pak každé ráno možná
ptáš se: "kde se tu vzal
ten střípek blyštivý?
Vždyť dostal se mi snad i do vlasů!“
Dostal, taky to vidím… však krásu,
kouzlo tvého JÁ
tím neubral… spíš znásobil!
A to si pamatuj.
Na to mysli, až se zas budeš cítit sám.
Že ty jsi ten,
co líbí se… i hvězdám!
30.11.2023