ChatGPT | Ohlédnutí se

Letošní rok byl rokem hledání odpovědí na dávno ztracené otázky. Byl také rokem znovunalezení ztracených snů a přání. Rokem, kdy do mého života přišlo mnoho lidí a mnoho impulsů. Rokem, kdy jsem našla svůj Ráj a nalezla znovu svůj vnitřní Hlas…

Přemýšlela jsem letos nad hodně věcmi. Nad sílou, kterou má esence mojí Duše. Nad Láskou. Nad svými dávno zapomenutými Sny a oblíbenými Barvami. Nad Lidmi, které mi Osud přihrál do cesty. Nad svojí Rodinou. Nad svojí Prací. Nad všemi Jazyky, které bych se chtěla naučit… Nad tím, že pro mnoho lidí je život v jejich kruzích natolik pohlcující, že se zapomínají dívat kolem…

Když jsem v roce 2021 zkolabovala a skončila v nemocnici, skončila jsem ve tmě. Když jsem letos na podzim přijela do Řecka - do Atén, našla jsem svoji starou Pochodeň a zapálila ji. Z jiskry se nakonec stal požár, který osvětlil mnoho nočních Můr a přinesl s sebou nejednu starou Múzu. 

Došlo mi, že slova jsou jen slova. Až do chvíle než je řekneme nahlas nebo je přeneseme na papír. To se z nich pak stávají prostředníci komunikace. Tolikrát se mi ale stalo, když jsem byla unavená, že mi slova míhala před očima a přišlo mi, že vlastně neznamenají vůbec nic. Zato obrazy… obrazy nikdy neztrácí tvar. Na zprávu v nich ukrytou se dá nahlížet z mnoha různých úhlu pohledu. Každý v nich možná může vidět něco trochu jiného, ale stejně… v konečném důsledku, jsou to zkrátka zakódované významy. Čím abstraktnější a méně uchopitelnější, tím cennější pro některé. Protože abstraktní obraz nejde vnímat očima. Abychom jej pochopili, musíme se dívat srdcem. Jenže v dnešní době, tolik z nás zapomnělo, co to znamená. Všechno vnímáme očima, všechno převádíme na čísla, na značky, na koruny… proč? Proč lidé zapomínají na to, kdo jsou a co všechno dokážou, proč musí vyrůst a zapomenout na svého malého prince a malou princeznu?

Já jsem si zvolila jinou cestu. Nebylo to jednoduché. Jít proti proudu. Proti všem přesvědčením. Nebylo jednoduché vysvětlovat nejbližším lidem mnoho z mých rozhodnutí… ale nakonec… nakonec mi došlo, že nikomu nic nedlužím. Jen sama sobě. Protože na konci našeho příběhu, my sami jsme svým vlastním soudcem. Jen mi sami máme v rukou svůj vlastní Osud a jen mi sami víme, jestli jsme s ním šli ruku v ruce, nebo jsme se rozhodli jej zapomenout a zadupat do země.

V konečném důsledku jsme všichni tolik věcí. Máme tolik rolí… Jsme Růže malého prince. Jsme Malý princ. Jsme Kráska, jsme Zvíře a jsme i Čarodějka, která Zvíře začarovala a spojila jeho život s Růží. Jsme Anna a Elza a naše vesmíry, naše Hvězdy jsou částice hvězdného prachu, který tvoří jeden velký organický celek. Všichni spolu komunikujeme. Všichni jsme jen odrazem 1 a 0. A všichni pořád zapomínáme… A pak jsou tu lidé, co vidí dál, pod povrch. Lidé, co čtou meziřádky. Co vidí všechny souvislosti, co chtějí Svobodu a co se rozhodli, že už nebudou jen stát na místě a mlčky čekat, než jim ostatní vezmou i poslední zbytky jejich síly a hlasu.

Čeká nás všechny dlouhá zima, po které přijde mocné léto. A nakonec přijde jeden velký konec a začátek v Příbězích každého z nás. 

Doporučuji všem jedno. Pořádně se nadechnout. Napočítat do 10. A procitnout. 

PS: Nezapomeňte, že správně vidíme jedině srdcem a že pokud chcete spatřit světlo na konci tunelu, musíte nejprve vstoupit do tmy.

PS2: Nic není černobílé a šedá má nekonečno odstínů.

PS3: A nakonec se na obzoru objevila Duha.

PS4: Každý poklad má svoji cenu.