od: cappuccinogirl
Anotace: ...ne(s)mírně (ves)mírnej sen...
Stále umím snít
a své sny
vyhlížím.
Neumím se jich vzdát,
a proto okno mého pokoje
je stále otevřeno
…NOCI…
Sedím na římse,
očima bloudím po hvězdách,
z nichž ani jedna
nemá dnes
stříbrný kabátek,
nebeská klenba
…hoří…
Nestoudné lucerničky
žhnou
červeným plamenem
a já se nedočkavě nořím
do červánků,
v nichž hledám
Tebe.
Nejhříšnější představu.
Vrchol necudné obraznosti,
středobod opojných neřestí,
po(lo)měr utajené slasti…
Toužím tě najít,
abych ti mohla vyprávět
o představách,
jež do oblak
vynesla křídla Pegasů…
Však stačí, aby ses objevil,
a najednou - je všechno jinak.
Chci toho tolik...
tolik říct...
jenomže slova
jako by se mnou hrála
tuze divnou hru.
Jak mrštné běličky
hbitě proplouvají
mojí větnou sítí
a má pozornost
se tříští.
A tak pletu se.
A pletu
i
šesté přes deváté
a deváté přes šesté…
(...69...)
čímž stane se,
že (samo)volným (s)pádem
tvé se spojí s mým
a našimi mezivěty
valí se
vlny rozkoše.
Jedna za druhou,
třetí za čtvrtou,
pátá za…
a za…
a… Áááách.
BOD ZLOMU.
I vesmír ožívá.
Pohybem v prostoru…
Nárazy...
Třením hmoty o hmotu…
Výbuchy sopečných vulkánů…
Žhavými lávovými proudy…
A já sním…s přivřenýma očima…a je mi…nebesky hezky!!!
PS:
Sestřičko z Jupiteru,
tys ode mne teď kousíček, když obě myšlenkami splýváme s vesmírem!
Jestli mne slyšíš a máš po ruce zvonec,
nechtěla bys být tou,
co mo(u)dře zacinká
a odzvoní tomuhle snu konec???
27.12.2023