ChatGPT | SAMA V SOBĚ

Prý podobně jako Robinson na pustém ostrově cítí se ten, kdo denně troskotá.

Kdo má pocit, že kazí všechno, na co sáhne.

Komu nikdy na kostce života nepadne šestka.

A jemuž i trpaslík na zahradě narůstá do obřích rozměrů…

Co na tom, že pomalu - roste, zmetek!

A právě pro takové opuštěný ostrov někde stranou od lidí

mohl by být pravou oázou, kde dalo by se užít chvilku klidu.

V ní volně dýchat, být jen sám sebou,

bez vysvětlování, bez omluv:

 „Pardon, zase jsem zakop o klacek pod nohama,

promiňte, nečekal jsem ho tady!“

***

Taky někdy zakopávám.

Taky dost nešikovně přehlížím klacky pod nohama.

Nebo neumím chodit tak, aby obešly se mé kroky bez pádů.

Ještě že nepadám z nebe.

Tak jako třeba Ikaros, jež ve své nerozvážnosti zatoužil pohladit perutěmi Slunce.

Příliš smělý sen - stál ho život.

***

Já nejsem hazardér.

A protože si myslím, že žijeme jenom jednou, příliš to své bytí neriskuju.

Držím se při zemi a všechny mé pády odehrávají se ve výšce 160cm (zhruba).

Přesto bolí.

A já bych občas potřebovala utéct všem problémům,

o nichž jsem přesvědčená, že se na mě doslova lepí a všude si mě najdou!

„Moci tak schovat se životu!“ říkám si.

Ale vím, že to nejde!

Není možné chvilku být a chvilku ne, vypnout se a pak zas naskočit.

Však povedl se mi malý zázrak!

V  jakémsi pudu sebezáchovy našla jsem pro sebe skrýš a do ní utíkám,

do té se ztrácím, kdykoli je třeba.

Kdykoli mám pocit, že stačilo, že už víc neunesu, shazuju aspoň dočasně náklad

ze svých beder a dopřeju si dovolenou.

Na místě bez lidí, o kterém nikdo nemá šajn a kam se nikdo nedostane.

***

Já sama sobě stala jsem se maličkým ostrovem, k němuž čas od času bárkou přirazím.

Ze všech stran moře,

moře jen mých vlastních myšlenek,

nad kterým se v duhových bublinách vznášejí mé sny.

A jeden strom.

A já se v jeho stínu nechávám hladit pomyšlením,

že mám taky občas právo nic neřešit a prostě jen existovat.

Klidný nádech, výdech…

VZDECH!

Co???

Tvá dlaň - kde se tady vzala???

Tohle je moje místo!

Jeden ostrov pro jednu Robinsonku…nebo ne?

***

Asi ne!

Vlastně už docela dlouho ne!

Jsi tady a – hladíš!

A pozoruješ mne přimhouřenýma očima, v nichž tuším moudro.

Umíš se dívat… vím.

Upřeným pohledem propaluješ mi duši, srdce.

Ale jsi opatrný, neublížíš.

Jen se mi před tebou v té chvíli nepodaří nic skrýt.

Ty si ve mně čteš, jak v otevřené knize

a na jejích stránkách noříš se do toho nejfádnějšího příběhu.

Obyčejný život obyčejného člověka.

Ženy.

Která tě má ráda, i když o tobě vlastně nic neví.

Která se v tobě ztratila a netouží po ničem víc, než aby ses i ty ztratil v ní.

Která tě hledá, ve všem a všude, v každém okamžiku svého života.

Když se usmívá, pak tvým směrem, když roní slzy, potřebuje tvůj kapesník.

Nevadí jí, že jsi složitější, než Rubikova kostka.

Nevadí žádná vráska, která k tobě patří.

Vadí ji jediné…že se ztrácíš!

A tak je vlastně zatraceně ráda, že sis za ní našel cestu i sem,

na její ostrov snů, o který nemá problém se  s tebou podělit…