od: cappuccinogirl
Anotace: ...Nebojte, Neblázním... jen si tak píšu :-):-):-)
Jsi sen, co se mi zdá,
jsi ten, co tím snem ožil
a do žil
vlil mi mízu.
Teď se mnou snídáš,
a přesto že tě nikdo nevidí,
slyším, jak říkáš:
„Mně taky káva voní, mám ji rád!“
Je to k zešílení?
Nevím, snad,
Však - nejsem blázen,
Jen - o tobě vím
Vím - a to stačí!
Nepotřebuji vidět.
Stačí, když cítím.
Každý tvůj úsměv
jímž rozzáříš můj svět
až tak, že je mi krásně,
že chce se mi - psát básně…
Ne, neboj, nebudu…
Vím, že to neumím,
já zvládnu jen pár slov
-
o tom, jak hladíš,
když je mi smutno,
jak žhavíš
svou kytaru a zpíváš
to známé: „Není nutno,
aby se stále brečelo!“
To ty mi zevnitř ťukáš na čelo,
mé mraky bereš na sebe
a voláš: „Holka, směj se“
A já poslechnu…
Poslechnu toho, kdo tu pro mne je
i když ne tak docela
a přiznám - mám ho ráda.
Láká, svádí, dráždí,
když tahá za nitky i mého osudu!
Však já mu dělám totéž
a tím
-
dotýkáme se sebe.
Jsme na dosah
srdcem.
On kouzelník
já děvče s duhovým parapletem…
12.02.2024