od: cappuccinogirl
Anotace: ...zase střípková do mozaiky...
Někdy neviditelný, ustrašeně krčíš se v mých patách.
Jindy hrdě kráčíš po boku a pleteš se mi do života.
Jsi můj stín - milenec budoucnosti,
co se mnou srovnal krok, když procházela jsem kolem.
Zvony tehdy zazněly a ty jejich srdcem ses stal
a od té chvíle tlučeš silou milujících
a snažíš se otevřít si cestu ke mně.
Toužíš po mé dlani a tu svou mlčky stále znova a znova nabízíš.
Snad jenom díky té tvé vytrvalosti z nebe teď padá zlatý déšť,
co láskou křtí,
oživuje neživé.
A my oba najednou jsme jako nazí - snad i v myšlenkách,
nic před sebou neskryjem.
Nečekaně procházíme obrazárnou duší a hledáme jeden druhého,
vlastními těly kopírujeme linie vzájemnosti,
pokoušíme sami sebe
a tím i ohebnost a pevnost vláken našich citů.
Navazujem nit…
12.03.2024