ChatGPT | Vzkazy (Deník Ticha) I

19.1.2024

Chceš toho říct… hodně. Ale pokaždé, než slova vyklouznou ven a rozezní se svými tóny v atmosféře kolem tebe, přemůže je ticho. Ticho je vzácný společník. Ne každý ho umí sdílet a ne všichni ho umí snést. Umí léčit, umí ubližovat, umí toho hodně vyjádřit. Je to zvláštní, až ve chvíli, kdy slova tvůj mozek fyzicky bolí si uvědomuješ jejich váhu. Pak jsou tu myšlenky, co se cyklí, pořád dokola, až než se unaví a nakonec nezbývá nic. Páteční večer, hudba, plápolající svíčka a mnoho tichých slov čekajících na špičce jazyka, když na přijímačích kolem tebe nikdo nečeká. Je to jen pocit, protože víš, že někam patříš, že máš své místo a že tolik lidí čeká na to, až ti bude líp a budeš zase sama sebou. Zářivá hvězda, co rozdává úsměvy na potkání. Hvězda, co zažila tolik pádů, ale nakonec vždy začala zářit ještě o něco víc. Každá konverzace teď něco stojí, a tak ti dochází, že možnost socializace je dar, stejně jako schopnost cítit radost. Víš toho o sobě díky všem těm pádům už dost. Nitro sis přeskládala tolikrát, že už to ani nejde spočítat. Dřív by ses ptala, jestli to někdy skončí, jenže teď už víš, že po téhle etapě čeká jen období vzletů. Ale taky si uvědomuješ, že tvá křídla jsou unavená a že v téhle kukle budeš odpočívat ještě chvíli. Chceš to tentokrát udělat správně. Nechceš spěchat a běžet zase před dalším rozjetým vlakem jako předvoj… Chceš jen chvíli být a čekat, než to všechno uzraje. Chvílemi se ptáš, jestli neděláš chybu, ale víš, že to jinak nejde. Když mozek už zase připadá si, jako by ho někdo rozstřílel na kusy a ty se jen snažíš nechat další večer odplout s vlnami předem zapomenutých dějin. Dřív hledání nirvány uprostřed ticha bolelo. Teď už jen léčí, protože víš, že na konci pásma osamělého mnicha, čeká zářná budoucnost. S ní přijde i mnoho správných pocestných, kteří ti zkříží cestu. A pak už ticho bude vždy osobní volba a už nikdy životní nutnost… 

28. 1. 2024

Ticho umí mlčet v různých tóninách. Někdy je barevné a hraje svými symfoniemi světel a stínů. Jindy je jako tma, ve které se nakonec dřív nebo později objeví alespoň plamínek světla, co nakonec po nějaké době začne žhnout jako pochodeň, pokud se z něj nestane rovnou slunce. Kdybych mohla lidem říct, kolik druhů ticha jsem za ty roky už potkala, asi by byli překvapení. Myslím, že je to neuchopitelné číslo. Ticho totiž umí být hotová symfonie a zároveň občas zní jako jeden tón. Každé ticho má jinou kvalitu a umí něco předat. Některé z nich s sebou nese bolest, jiné zvláštní klid. Občas si říkám, že by bylo dobré mít průvodce s popisky všech těch možných zákrutů, které se skrývají v těch nejtišších částech našich světů. Ale nakonec všechno ticho vyústí v křižovatku slov. Protože potkat někoho, kdo rozumí tichu, ve kterém se právě nacházíte je skoro stejně vzácné jako potkat malého prince. A tak musíme dřív nebo později sáhnout do světa slov a začít všechny ty tóniny našich vnitřních tichých světů přepisovat na tóny, kterým rozumí ostatní. Dřív jsem si myslela, že ticho je jen dočasná transformace. Nakonec jsem pochopila, že ticho je cesta. Je to jako se štěstím. Pro mnoho lidí je štěstí cíl, ale až když najdou cestu zjistí, že ta nekončí na vrcholu, ale pokračuje dál. A tak i já jdu… dál. 

8. 2. 2024

Ticho umí být i plné napětí. Cítíš ho, nevíš odkud se bere a co se Ti snaží říct, ale vnímáš ten náboj ve věcech kolem a v lidech taky. Poslední dobou se už ani nepokoušíš pochopit jeho význam. Víš, že jediná cesta vpřed vede skrze soustředění se na přítomnost. A tak jdeš dál a všechny ty frekvence částic kolem necháváš proplouvat a transformovat se s každým Tvým dalším nádechem. Nádech a výdech. Jedna z mála věcí, které ještě stále lečí přítomný okamžik a pomáhají alespoň trochu rozplynout ten oblak podivné nejistoty. Všechno je to jen cesta utišení mysli, na ničem jiném už dávno nezáleží. Nemůžeš zářit, dokud se všechna ta mračna aspoň na chvíli nerozptýlí a Ty nedostaneš šanci prolomit to ticho všemi těmi vrstvami slov, které přijdou s jarním úsvitem. A tak mlčíš a nesnažíš se vysvětlovat neuchopitelné a nevysvětlitelné. Necháváš věci se transformovat po svém a nesnažíš se je řídit. Už dávno víš, že Tvá cesta převzala kormidlo a nehodlá se ho už nikdy vzdát ani kvůli Tobě. Zná Tě líp než kdokoliv jiný, zná každé zákoutí všech Tvých zaprášených přání, která čekají, až přijde správný čas, někdo otevře dveře a pozve je ven na světlo. Člověk by řekl, že po všech těch letech už dávno přišly o svou naději na úsvit, ale není to tak. Ještě pořád jen nepřišel jejich čas. Každopádně se něco mění a všechna ta zákoutí jsou najednou integrovanou části Tebe samé. Možná proto všechno to napětí. Učíš se znovu fungovat jako homogenní celek a nevíš, kam to vlastně přesně povede. Jen cítíš, že něco je jinak. Ticho získalo větší hloubku a částice kolem se na chvíli zastavily. Až než přijde jejich čas rozvibrovat se a začít měnit nejen Tebe, ale i svět kolem. 

2. 3. 2024

Ticho ubíhá rychle a přitom vejde se do něj celá věčnost. Má tolik rozměrů a dimenzí, že se občas ani nestačíš divit. Většinou netušíš, který rozměr bude následovat, ale přijímáš ho ve všech jeho podobách a necháváš ho plynout. Co taky jiného Ti zbývá, když dny přicházejí a odcházejí, a ticho je jejich hlavní náplň. Učí Tě tolik věcí, o Tobě, o světě, i o nadpozemských rovinách. Přináší pravdu, zejména když mlčí dlouho a mysl je čistá. Občas si říkáš, že už Tě nemůže překvapit, a pak přijde další zatáčka otázek a odpovědí, které vyvstávají a mizí, až nakonec zůstanou jen tři tečky.