od: Tomcat
Tvé vlasy barvy květu oliv
sežehnuté padajícím sluncem,
jako vítr rozžhavených plání,
jako odraz hořících ruin,
potřísnily okno šarlatem.
Okny a závěsy pronikala
vůně medu a vůně vlasů,
a mísila se s tím trpkým západem slunce.
V ten okamžik rozpadl se na kusy,
svět spadlé a zmrzlé rosy.
Byla jsi rozpálená z toho objetí,
ale tvé oči byly zakalené a nehybné.
Na světě nebylo sladší prokletí,
než zažít, aniž bych objevil,
tu radost z lásky ve dvou.
Něha nekonečných očí,
v nichž láska rozprostřela své břehy,
a její pomíjivé vlny se přehnaly
v řetězci bezstarostných
dnů a nocí, písku a sněhu.
Pohltilas mne jako tůň,
Tvá krása mnou otřásla,
milovalas tak věrně a něžně
a našla slova, jako světlo,
propletla ses mnou jako břečťan.
Chtěla jsi to všechno, bez odplaty.
Nevědělas, že od svého narození
ti chybí to hlavní – věrnost, co byla kdysi
pro ženu, smutek a odplata,
nebo světlo, co naplňuje život.
A v chladném strachu ucouvnu
(zazněl pohřební zvon),
jako ve smrtelné nemoci
poznávám ve své oddané přítelkyni,
že v každé ženě je stín - Manon.
22.05.2024