ChatGPT | Mr.Black Vesmírná černá - 20.kapitola

 

 

 

20.kapitola

 

Celé mé tělo se napnulo přítomností Adama. Krom chladu, které jsem z něj značně pociťovala, mnou projelo jakési chvění, které mi způsobilo husí kůži po celém těle. Svými kroky se zastavil až před mou postelí, kdy bedlivě sledoval Soukupa, sedícího na židle vedle mé postele. Navzájem se propalovaly nevraživými pohledy.

„Ah, pane Al-Sheid, dlouho jsme se neviděli,“ ušklíbne se netečně Soukup, pak obratně ovšem pomalým pohybem vstal ze židle, kterou pak vrátil zpátky ke zdi.

„Pane Soukupe, jak se má vaše rodina?“ zavrčí Adam a já měla pocit, že to byla spíše výhružka, než že by se doopravdy zajímal o jeho rodinu. Soukup přimhouří zlostně oči a chvíli nic neříká.

„Nebojte, váš čas jednou přijde a pak se rychle vrátíte tam, odkud jste přišel,“ sykne nevraživě Soukup s jistou výhružkou v hlase a pak shlédne ke mně, „Ještě se uvidíme,“ dodá a dá se na odchod. Bouchne za sebou silně dveřmi, až se dunivý zvuk roznese po celém pokoji. Ihned střelím pohledem k Adamovi, který zrovna též na mě shlédl od dveří.

„Co tu chtěl?!“ zajímá se hned a mluvil na mě umírněnějším tónem. Ovšem stále postával před mou postelí, aniž by šel ke mně blíž.

„On je tím, o čem jsem s tebou chtěla mluvit,“ odpovím opatrně. Nevím proč, cítila jsem se vcelku ohroženě. Věděla jsem, že mi Adam nic neudělá, ale byla jsem zraněná, téměř nahá, schovaná pod dekou a necítila se pevně nohama na zemi. Adam tázavě zvedl bradu a ústa stáhl do přímé linky. Kurva, nesnáším, když se na mě tak dívá.

„Soukup mě navštívil na začátku prosince. Měl velkou tlustou složku se vším, co mohl použít proti mně. Vyhrožoval mi vězením,“ vydechnu ze sebe na jeden výdech, aniž bych spustila Adama z očí. On nic neřekl, pouze překřížil ruce na prsou. Sakra…

„Řekl mi, že mě sprostí všech obvinění, když pro něj udělám určitou práci,“ dodám ztěžka a lítostivě se na něj podívám.

„Jakou?“ zahřmí klidně Adam a promne si jednou rukou vousy. Jak jsem se předtím nebála, teď jsem strach měla.

„Měla jsem ti na mobil dát štěnici, která napadne tvůj vnitřní software a oni se tak mohli dozvědět o všem, co v mobilu máš. Tvé kontakty, plány, prostě všechno. On tě chtěl dostat za každou cenu,“ vysvětlím opatrně. Věděla jsem, že bude zuřit a že nás čeká hádka.

„Tak to jsi byla ty,“ opáčí pouze, jako kdyby věděl, o čem se tu bavíme a já ho obdařila dalším lítostivým výrazem.

„Nechtěla jsem Adame! Opravdu! Ale oni mi vyhrožovali i tím, že mi seberou firmu. Omlátili mi o hlavu i to, že jsem s falešným pasem překročila několik států, když jsem byla na útěku před Skyem, prostě věděli úplně všechno! Měli naše fotky, ještě z Dubaje, měli mé fotky s Mattem!“ utrousím výmluvně. Přála jsem si, aby to pochopil, ačkoli jsem ho zradila na plné čáře.

„Proto si přijela do Paříže,“ přikývne pouze, když mu to záhy došlo. Svěsil ruce podél těla a pomalu se rozešel ke mně. Napnula jsem se, když šel pomalu podél mé postele. V hlavě jsem si představovala, jak mě zadusí polštářem.

„Posuň se,“ utrousí najednou a já na něj pohlédnu s rozšířenými oči. Cože?!

„Posuň se, chci si k tobě lehnout,“ vysvětlí o něco důkladněji a já se bolestivě posunu na druhý okraj postele. Adam si sundá boty, posadí se na postel. Poté si dá nohy nahoru do postele, přikryje nás dekou a obejme mě jemně kolem ramen, tak že jsem mu spočinula v náručí. Ačkoli mě takto bolely žebra, ani jsem se nehnula. Neměla jsem odvahu mu nyní vzdorovat.

„Měla si mi o něm říct,“ utrousí mi tiše do vlasů, do kterých mě následně políbí.

„Chtěla jsem! Ale měla jsem strašný strach,“ vyhrknu hned popravdě.

„Proč? Myslíš si, že bych ti ublížil?“ opáčí nechápavě. Ačkoli jsem mu neviděla do obličeje, cítila jsem jeho prozíravý pohled.

„Bála jsem se, že bych o tebe přišla. Že bys mě opustil. Zradila jsem tě,“ řeknu mu o svém strachu. Zaslechla jsem, jak se Adam mírně uchechtl a pak mě znova líbnul do vlasů.

„Holka, mě se už jen tak nezbavíš,“ pronese tak nadneseně, „Ale budu tě muset za to nechat potrestat. Možná tě nechám zbičovat,“ dodá se značnou ironií v hlase. Vtipkoval! Což bylo velmi dobré znamení, že jsme právě zažehnali hádku. Vděčně jsem se mu opřela do náručí a přitulila k němu. Pak mi vyvstala otázka na mysli.

„Co je to za chlapa? Proč po tobě jde?“

„Jde po nás už vcelku dlouho. Tak dobrý tři roky. Šel především po otci. Nevím přesný důvod, který ho pohání, ale vím, že se za každou cenu snaží mě dostat před jistou spravedlnost a zákony,“ vysvětlí Adam, aniž by prozradil o něco víc.

„Aha,“ hlesnu pouze a pak se těžko nadechnu, „Tys mu vyhrožoval jeho rodinou?“ optám se opatrně. Cítila jsem, jak se Adam napnul. Zřejmě nečekal mou přímočarou otázku.

„Ne přímo,“ odpoví po znatelně dlouhé chvíli, jako kdyby přemýšlel nad odpovědí.

„Adame,“ oslovím ho podezřele.

„Nevyhrožoval jsem mu tím, že něco udělám jeho rodině. Taktně jsem mu však naznačil, že vím, kde bydlí a že znám jeho členy rodiny,“ vysvětlí naprosto nevinným hlasem Adam, jako kdybychom se zase bavili o počasí.

„Ty jsi neskutečný!“ rozohním se. Úplně jsem zapomněla na tuhle temnou část Adama, která k němu bohužel taky patřila. Byl zlý a nekompromisní, když si bránil své.

Znamenalo to, že ubližoval i jiným. Že by i zabil.

„Dal jsem mu tak najevo, aby se nemotal do něčeho, do čemu mu absolutně nic nebylo. Ovšem teď do toho zatáhl i tebe a s tím budu muset něco udělat,“ pronese nekompromisně. I přes bolest žeber se na něj plně otočím.

„Nebudeš nikoho zabíjet!“ vyhrknu na něj zcela vážně. Viděla jsem to v Adamových očích.

„Až mě pustí z nemocnice, tak někam odjedeme, dokud se situace neuklidní,“ vyslovím nápad.

„A ty si myslíš, že za námi nepůjde? Když měl tvé fotky z Dubaje a z Kalifornie?“ pokrčí na mě Adam obočí. Opravdu konverzace k nezaplacení.

„Neříkej mi, že nemáš místa ve světě, o kterých nikdo neví! Co bys to byl za mafiána!“ opáčím na něj s o něco tišším hlasem. Viděla jsem jisté pobavení v Adamově tváři.

„A pak kdo je tu neskutečný,“ ušklíbne se.

„No co!“ pokrčím nechápavě rameny, „Je snad jasný, že nebudeš mít jednu skrýš, na kterou všichni přijdou,“ opáčím nedůtklivě. Už jsem viděla pár filmů o mafiánech!

„Jo, něco by se našlo,“ odpoví tajemně. Myslela jsem si to!

Pak se otočím zpátky a vrátím se zády do jeho náruče. Trošku se stáhnu níž, tak aby mi to bylo příjemnější. Měla jsem tak Adamovu náruč u hlavy. Nasála jsem jeho vůni, která mě celou dobu obklopovala a ucítila jisté mravenčení v podbřišku.

„Dneska tu byli policajti a vyslýchali mě,“ řeknu po chvíli.

„A?“ otáže se Adam, když mě zrovna začal hladit ve vlasech.

„Mám z toho divný pocit. Přišlo mi, jako kdyby mě z toho vlastně podezřívali. Proč vlastně mám zbrojní průkaz a kurzy sebeobrany,“ odpovím uštěpačně.

„No, taky mě to překvapilo, že máš zbroják,“ nadhodí Adam a já nevěřícně zakroutím hlavou.

„A co jako čekáš?! Nepohybovala jsem se zrovna v dobrých kruzích, ať už to bylo s tebou, nebo…s ním,“ odpovím rozhořčeně, „Musela jsem se naučit řádně bránit, abych byla připravená,“ dodám záhy na to.

„Ještě, že tak,“ utrousí tiše a políbí mě do vlasů, „Viděl jsem toho spousta, ale ještě nikdy jsem neviděl takhle zrychtovaný chlapy jednou ženou,“ dodá obdivně. Myslím, že to měla znít jako poklona! Konverzace za všechny prachy světa! Opět!

„No, zazvonili hold na špatné dveře,“ ušklíbnu se jízlivě. Musela jsem do té situace vznést trochu černého humoru, protože jinak to nešlo. Brečet nad tím už jsem nemohla.

„Budu muset za chvíli jít. Mám schůzku a pak videohovor z Paříže,“ obeznámí mě Adam a znova mě líbne na čelo. Včas však zachytím jeho blízkost a přitáhnu si ho blíž ke své tváři. Otočím svůj obličej k němu a pohlédnu mu do těch černých očí.

„Polib mě, prosím,“ utrousím prosebně. Adam na nic nečekal a jemně mě políbil, jako kdyby se bál, že mi ublíží. Víc jsem se natlačila mými rty na ty jeho a chtivě vydechla. Tak strašně mi chyběl jeho polibek. Jeho rty. Adam se však hned odvrátil a znova políbil na čelo. Nesouhlasně jsem zaúpěla a koukala na něj, jak vstával z postele.

„A v práci je všechno v pohodě?“ napadne mě náhle, poslední dva dny jsem se o společnost vůbec nezajímala. Ovšem věřila jsem, že si tam dokázali poradit.

„Jo, všechno šlape, nemusíš mít strach. Jsem pořád v kontaktu s Michalem, tvým zástupcem,“ odpoví Adam sedíc ke mně zády, když si obouval boty.

Když se plně obul, postaví se a upraví si oblek.

Uhladil ho, aby nebyl pomačkaný z toho, jak teď u mě ležel.

Pak ke mně přistoupí a znova mě políbí na čelo, čímž mě značně popudil.

„Proč mě líbáš na čelo, jak táta?!“ utrousím nesouhlasně. Adam mě počastuje jakýmsi zvláštním výrazem a pak se mírně usměje.

„Nevím, líbí se mi to tak, je to intimnější,“ pokrčí rameny a pak mě políbí na tvář.

„Jo? Já bych raději, abys mě políbil na rty,“ usměji se potutelně. Bylo vidět, že jeho společnost mi svědčí. Myšlenky se mi ubíraly někam úplně jinam.

Adam mě políbí na rty, ovšem velmi jemně, opět aby mi asi neublížil. Chtěla jsem ten polibek prohloubit, ovšem on záhy ustoupil. Počastovala jsem ho nesouhlasným výrazem.

„Zavoláme si odpoledne ano? A zítra za tebou přijdu, klidně na celý den,“ navrhne Adam, a ještě mě pohladí po vlasech.

„Jo, už by mě měli přesunout na normální pokoj,“ informuji ho zběžně. Poté mě znova políbí do vlasů, rozloučí se a odejde.

 

Chvíli po Adamově odchodu, mě zavezly sestry na vyšetření, o kterém mě informoval ráno hlavní lékař. Vyšetření byla zdlouhavá a nepohodlná, ale nedalo se nic dělat. Vlastně jsem se těšila, až se vrátím zpátky na pokoj a budu si moct zdřímnout. Ovšem okamžitý odpočinek mi překazila máma, která na mě čekala na pokoji, při mém návratu.

„Ahoj, co tu děláš?“ utrousím nechápavě, hned mezi dveřmi, když mě sestry dotlačily na kolečkovém křesle.

„Ahoj holčičko, přijela jsem se na tebe podívat,“ odůvodní svou přítomnost a vysvlékne se z kabátu. Jedna ze sester mi ještě pomůže do postele a následně obě odejdou. Máma si vezme židli u zdi a přisedne si k posteli. Počastuje mě jakýmsi výrazem.

„Co?“ opáčím podezřele.

„Nic, pouze si tě prohlížím,“ odpoví pouze a mírně se usměje.

„A jak se vůbec máš?“ nadhodím otázku, aby se neřeklo.

„Ale jo dobře, vlastně furt stejně,“ odpoví neurčitě.

„Stále máš tu manželskou poradnu?“ optám se zvědavě.

„Ano, to mám,“ přikývne.

„Stále mají lidé problém v manželství?“ ušklíbnu se.

„Divila by ses, je to snad horší a horší,“ zasměje se máma těžce. A pak nastane trapné ticho.

„Adam vypadá jako solidní muž,“ řekne po chvíli, aby řeč nestála. Ovšem, já mámu znala.

„Ale?“ nadhodím s nadzvednutým obočím.

„Co? Žádné ale není,“ opáčí nevinně. Měla jsem ji hned přečtenou.

„Mami, já tě znám! Vždycky sis musela něco najít na mých partnerech,“ rýpnu si do ní popravdě.

Opravdu to tak vždycky bylo, ovšem nejdřív se tvářila, jak ideální partner pro mě zrovna je a když jsme se rozešli, tak na něm nenechala niť suchou. Až na jediného Petra. Který mě tenkrát požádal o ruku a já o několik dní později z toho vycouvala, až jsem se s ním rozešla. Ještě teď si pamatuji, jak mi kladla na srdce, že on je ideální partie, která mě zaopatří, tak že budu moct mít s ním děti a nestarat se o nic. Že děti jsou to nejlepší, tak mi pak bude jedno, že s ním nebudu šťastná. Po téhle její stupidní radě, jsem měla nevalné mínění o její manželské poradně. Když rozdávala takové stupidity, ještě vlastní dceři.

„To není pravda!“ brání se hned. Tohle byl jeden z mnoha důvodů, proč náš vztah mezi mnou a jí, dopadl, jak dopadl. Rozdílné názory.

„Ale je, jen nejsi ochotná to přiznat,“ utrousím netečně a podívám se kamsi do prostoru, jen ne na ni. Fakt jsem neměla sebemenší chuť s ní vést tuto konverzaci. Chtěla jsem odpočívat, spát a mít klid.

„Hele mám prostě čuch na lidi. Mám je prohlédnuté do pěti minut. U tvého přítele mi stačily tři minuty!“ zahlaholí. Samozřejmě nemohla si pomoct a musela projevit svůj názor na něj.

„Mami, ale mě tvůj názor nezajímá, upřímně,“ syknu na ni podrážděně a počastuji ji nepřístupným výrazem. Fakt mě vytáčela. Jí se to samozřejmě dotklo. Prostě zasraná historie se opakuje a jsme zase tam, kde jsme skončily.

„Jsem s Adamem šťastná. Milujeme se a jen na tom záleží,“ dodám o něco umírněněji. Nebyla jsem na tolik silná, abych se tu s ní mohla hádat. Možná už to bylo tou jistou rezignací našeho vztahu.

„No, abys pak zase nebrečela,“ rýpne si samozřejmě. Ztěžka jsem se nadechla, až mi žebra vyslaly bolestivý signál.

„Víš co, možná bys měla jít. Chci si lehnout a spát a nemám sebemenší chuť poslouchat ty tvoje blbý kecy,“ opřu se do ní.

„Nemusíš být na mě hnusná, ale!“ oponuje mi též značně podrážděně.

„Mami, ale s tebou to jinak nejde!“ zvýším hlas. Nejhorší na tom bylo, že jsem se v ní viděla. Jak byla příliš kritická, místy sebestředná a neurvalá. To bylo na tom to nejstrašidelnější!

„Fajn! Tak já půjdu, ale stavím se i zítra a budu doufat, že se ke mně budeš chovat lépe!“ sykne uraženě, a i tentokrát jsem měla sto chutí protočit oči, ale nedovolila jsem si to. Máma vstala ze židle, kterou nedbale odsunula záhy ke zdi a začne se oblékat do svého značkového kabátu. Celkově máma vypadala velice okázale a elegantně. Táhlo ji pomalu na šedesát, ale vypadala na méně jak padesát. Špinavé blond vlasy si průběžně nechávala melírovat a stříhat do moderního střihu. Oblékala se vždy elegantně, jako pravá dáma a stejné měla i vystupování.

Když se navlékla do kabátu, chopila se své kabelky s velkými uši a spěšnými kroky přešla ke mně. Líbla mě do vlasů, počastovala mě uraženým výrazem a pak odešla. Ztěžka jsem se opřela do polštáře a tiše si zanadávala pod nosem. Přítomnost mámy mi byl čert dlužen!

 

                                                                       -

 

Další den po vizitě, mě doktor obeznámil s výsledky vyšetření, které dopadly nad očekávání dobře, a tak mě po jejich návštěvě přesunuli na oddělení s normálním pokojem. Uvítala jsem, že mi nabídli nadstandard a já tak mohla být sama na pokoji. Neměla jsem sebemenší chuť sdílet s někým pokoj, ale samozřejmě kdyby to nešlo, tak by to hold nešlo.    

Cítila jsem se už jistější ve své chůzi a několikrát se prošla po mém pokoji, který vypadal o dost útulněji než ten na jednotce intenzivní péče. Bylo tam méně přístrojů. Stála jsem zvědavě u okna a pohlížela na zapršený Liberec, když zrovna vešel Adam do pokoje. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv hned oplatil. Vypadal, jako kdyby měl skvělou náladu. Přešel ke mně a opatrně mě objal. Já jsem se k němu natiskla, co mi žebra dovolila a vděčně nasála jeho boží vůni. Tak strašně moc mi chyběl.

„Ahoj vesmíre,“ pošeptá mi tiše do vlasů. Odtáhnu se od něj mírně a hned ho políbím na rty. Sevřel se mi klín, až mě to mírně zabolelo.

„Už je ti natolik dobře, že tu stojíš u okna?“ optá se hned, jak se ode mě odvrátil.

„Jo, musím se hýbat,“ opáčím pouze, stále nalepená v jeho náruči.

„Určitě? Myslím si, že bys měla mít spíše klid na lůžku,“ pousměje se a jemně mě pobídne směrem k posteli, abych si šla lehnout. On mě prostě znal, věděl, že dlouho nevydržím ležet.

„No a zdá se mi to? Nebo máš dobrou náladu?“ otážu se zvědavě a pomalu se posadím na lůžko. Pak se ztěžka položím na záda. To mi ještě stále dělalo problém. Adam mě jemně chytne za nohy a vysadí mi je do postele. Následně sáhne po dece u mých nohou a přikryje mě. Líbilo se mi, jak se o mě staral.

„Mám výbornou náladu,“ usměje se a posadí se vedle mě.

„Jo?“ opáčím zvědavě.

„Vyšel mi ten videohovor v Paříži. Získal jsem dalšího investora,“ obeznámí mě s důvodem jeho výborné nálady.

„Ach tak,“ utrousím pouze.

„A taky jsem šťastný, že tvé vyšetření dopadlo dobře,“ dodá záhy na to.

„Tys mluvil s doktorem?“ udivím se.

„Ano, měl mi zavolat hned, jak znal výsledky,“ přikývl. Ach tak.

„A to ti je jen tak zavolal? Aniž by s tím nesouhlasil, nebo tak?“ udivím se. Adam se tiše zasmál.

„Platím této nemocnici dost na to, aby mi poskytli vše, co chci,“ řekne jaksi tajemně, až trochu arogantně. No jasně! Že mě to nenapadlo!

„Tak proto mi dali nadstandardní pokoj! Ne protože jsem jim sympatická, ale protože jsem přítelkyně nebezpečného pana Al-Sheida!“ zahlaholím na oko dotčeně. Adam se tomu zasmál ještě víc.

„Poprosil jsem je o to,“ přitaká. Dokázala jsem si představit, jak moc je prosil.

„Včera odpoledne zpřístupnili vstup do bytu, tak jsem nám začal rovnou balit,“ dodá hned na to, s určitou změnou tónu. Podívala jsem se na něj značně překvapeně.

„Co? Balit?“

„Ano, nechci, aby ses tam vracela. Odstěhuju nás mezi tím, co budeš ještě tady v nemocnici. Jsem domluvený s Evou, že ho dá hned k pronájmu někomu jinému, až to tam vyklidím.“

„A kde budeme bydlet?“ utrousím nechápavě. Bylo mi jasné, že zřejmě v hotelu, prozatím, než najdeme něco vlastního.

„Dočasně budeme bydlet v našem rodinném domě u Prahy,“ obeznámí mě s jeho plánem.

„Co?! Takhle daleko od práce? To budeme každý den dojíždět do Liberce?“ vyhrknu hned několik otázek najednou.

„Ne, ty hlupáčku. Ty budeš hlavně odpočívat a dávat se dohromady a věnovat se společnosti pouze zpovzdálí, stejně jako já. Pak až budeš schopna, odletíme pryč,“ odpoví mi.

„Nerozjela jsem firmu, abych tam netrávila žádný čas!“ bráním své zájmy.

„Týno…“ řekne varovně Adam, jak kdyby nechtěl slyšet žádné mé oponování, ovšem to bych nebyla já.

„No ne, já tu práci miluju! Baví mě! Nechci se jí vzdát!“ vyhrknu na něj netečně.

„Ale vždyť nikdo neříká, že se toho máš vzdát!“ skočí mi do to Adam, což mu nebylo podobné. Většinou si zachovával chladnou hlavu a klidný přístup.

„Ale prostě na chvíli se odklidíme stranou, aby se to všechno uklidnilo. Pak se vrátíme, až budeme mít kam. Vybereme nějaký vhodný byt nebo dům, jen pro nás dva a budeme žít, jako dva normální lidé,“ řekne tak monotónně, jako kdyby tuto odpověď měl nacvičenou před zrcadlem. Přimhouřím na něj podezřele oči.

„Určitě se vrátíš do práce, časem,“ dodá Adam a pohladí mě po tváři. Věděla jsem, že tohle dělal, když chtěl odvrátit mou pozornost, že se mi osobněji věnoval. Už jsem ho znala za tu dobu.

„A kam pojedeme?“ zajímám se.

„Uvidíš,“ usměje se tajuplně. Nesnášela jsem takováto překvapení.

„Každopádně, ode dneška máš za dveřmi ochranku. Nesmí dovnitř pustit nikoho jiného krom nemocničního personálu a tvé rodiče,“ obeznámí mě zběžně, jako kdyby mi oznamoval, jaké je počasí venku.

„Co? Proč?“ zaskočí mě.

„Protože se tě pokusil někdo zabít?“ sykne značně ironicky.

„Jo, ale ti už jsou mrtvý,“ opáčím hned.

„Taky kvůli tomu, aby se k tobě už nedostal Soukup a jemu podobní. Pokud se tě bude snažit kontaktovat přes mobil, neber mu to, nebo si ho rovnou zablokuj,“ pokyne mi. Nic mu na to neřeknu.

„A co je to za ochranku? Znám je?“ napadne mě hned.

„Jsou to muži, kteří pro mě už dělali. Ale neznáš je osobně,“ odpoví mi neurčitě, jako vždy, když se přiblížíme podobnému tématu.

„A jsou dobří?“ nakrčím obočí tázavě.

„Měli by být,“ přitaká Adam.

„Nedají se koupit, nebo nemají vůči tobě jakési pomstychtivé plány,“ rýpnu si. Nedalo mi to.

„Ne, ani nebudou chtít mi tě přebrat,“ vrátí mi značné rýpnutí. Jó, setřel mě.

„Haha,“ ucedím ironicky.

„Mají zakázáno s tebou mluvit, jen v případě, že by to bylo nutné,“ dodá na to Adam a chytne mě pevněji za dlaň, po které mě doposud jen hladil.

„Co, proč?“ nechápu jeho rozhodnutí.

„Není to jejich práce se s tebou bavit,“ pokrčí rameny jakoby nic, „Každopádně hledám ještě někoho, kdo bude vyloženě s tebou, bude tě chránit a zároveň by to byla tvá pravá ruka.“

„Budu někoho takového potřebovat?“ nechápu. Věděla jsem, že nějakým způsobem vracíme s Adamem do jeho temných kolejí, ale zároveň jsem se nechtěla neustále ohlížet přes rameno.

„Nechci tentokrát nic podcenit,“ řekne zcela vážně.

„Dobře, ale pod jednou podmínkou,“ najedu na stejnou vážnou vlnu jako on. Tázavě zvedne bradu, „Vyberu si ho sama. Jestli to má být někdo, kdo mi má být pravou rukou, chci, aby to byl někdo, kdo mi bude sedět. Ne někdo, kdo mě bude srát od prvního okamžiku, co ho uvidím,“ dodám rozhodně. Nemínila jsem se v tomto ohledu nechat odbýt.

„Dobře, svolám tyto pohovory na místo, kam pojedeme,“ řekne Adam. Byla jsem ráda za to, že mi nijak neoponoval, a naopak s tím souhlasil. A taky mě pobavilo to, že to nazýval pohovory. Pohovor na práci Buď Kristýny pravá ruka!

 

                                                                       -

 

O týden později

 

Byla jsem nesmírně vděčná, když jsem nasedala do modrého Porsche Adama a liberecká nemocnice se záhy za námi vzdalovala. Neříkám, pobyt v nemocnici jsem si značně užila, všichni na mě byli milí a velkorysí, ovšem přisuzovala jsem to Adamově vlivu. Ale už jsem chtěla být ve svém. Prostě být kdekoli, s Adamem. Sama.

„Je ti dobře? Sedí se ti pohodlně?“ opomene se mě Adam zeptat, když jsme najeli na dálnici směr Praha. Ostražitě si mě prohlédl.

„Jojo, jsem v pohodě,“ opáčím, ačkoli se mi moc pohodlně nesedělo. Kvůli neustávajícím bolestem žeber, jsem dostala takový nandávací krunýř, který mi měl pevně držet postavení hrudníku, aby se mi žebra hojila, tak jak měla. Materiál mě škrábal, i když jsem pod tím měla tílko. Ale nestěžovala jsem si. Byla jsem ráda za to, že už jedeme pryč. Měla jsem ho nosit minimálně dva týdny. Viděla jsem to spíše tak na dva dny. Spolu ochranným krunýřem jsem dostala ještě instrukce o tom, jak bych se měla šetřit ještě minimálně dva nebo tři týdny, držet dietu, kvůli slezině a pokud možno vyhýbat se cukrům a mouce, co to jde. Pro mě představa naprosto nepředstavitelná!

Ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že nás právě dohnal černý Range Rover, který se nás držel velmi blízko. Nijak jsem se tím nevzrušovala. Věděla jsem, že je to naše ochranka, která nás doprovázela na cestě do Prahy. Celkově zvykat si na to, že už prostor nesdílíme sami s Adamem, mi dělal trošku problém, ale tolerovala jsem to. Věděla jsem, že je to třeba, dokud nezjistíme, kdo stál za návštěvou těch dvou chlapů. Byla jsem si jistá tím, co dělal Adam a stoprocentně mu v tom věřila. Naštěstí se ani Soukup od své poslední návštěvy neobjevil, ani neozval, za což jsem byla ráda. O to lépe pro něj.

„O čem přemýšlíš?“ skočí mi Adam do mého myšlenkového toku, když si všiml, jak nehnutě koukám ven z okénka a sleduju ubíhající přírodu kolem nás.

„Hm? Co? Jen koukám ven,“ utrousím a otočím se na něj. Jemně se na něj usměji, což ho svým způsobem uklidní a vrátí svou pozornost k řízení. Svou dlaň mi položil na koleno a prsty jemně hladil. I jeho pouhý dotek na mém koleni, ve mně vyvolalo jisté chvění. Tak moc jsem se těšila, až se k sobě večer přitulíme. Samozřejmě, měla jsem chuť na sex, chtěla jsem ho hrozně moc, ale lékařka, která mě kontrolovala při ranní vizitě mi doporučila dodržet šestinedělí. Ačkoli jsem byla naprosto v pořádku, nebo aspoň jsem se tak cítila. Ovšem jak mám vydržet ještě další čtyři týdny s tímto bohem bez sexu?! To nezvládnu!

Cesta utekla naštěstí rychle a když jsme přijížděli lesní cestou k domu, napřímila jsem se v zádech. Teda, co mi krunýř a žebra dovolily. Naklonila jsem hlavu dopředu a přimhouřila oči, abych zaostřila. Zda jsem správně viděla.

„Co tu dělá moje matka?!“ zahřmím netečně na Adama, když vidím mámu, jak stojí před hlavními dveřmi, ladně se opírá o kamenné zábradlí a kouří cigaretu.

„Pozval jsem ji,“ obeznámí mi suše, jako kdyby se nechumelilo.

„Jak jako pozval?!“ syknu nevěřícně a podívám se na Adama. On moc dobře věděl, jak to mezi mámou máme. Ačkoli se během těch dvou týdnů snažila se mnou navázat jakkoli bližší vztah, nikdy to nedopadlo úplně ideálně. Prostě jsme každá byla někde jinde. Ve všem.

Adam obratně zaparkoval vedle dvou dalších černých aut a když vypl motor, podíval se na mě. Stále jsem ho propalovala pohledem.

„Pozval jsem ji sem na víkend, aby ti dělala společnost,“ opáčí klidným tónem a ruku, kterou před chvílí stáhl z mého kolene kvůli vypnutí motoru, dal zpátky na mé koleno. Jemně mi po něm přejel, jako kdyby mě chtěl uklidnit.

„Proč si mi to neřekl?“ zeptám se káravým tónem.

„Protože bys byla schopna vyskočit za jízdy z auta, jen abys sem nemusela,“ ušklíbne se.

„Jo, to teda máš pravdu! Nechci ji tady!“ syknu podrážděně. Adam mi jemně poplácá stehno a mrkne na mě. Nic pak neřekne, odpoutá se od pásu a vystoupí ven. Nevěřícně ho sleduji a pak se zhurta odepnu též. Zanadávám si pod nosem a vystoupím z auta. Adam mi zrovna přijde na pomoc, ale když mi nabídne ruku, plácnu ho po té ruce, abych mu dala najevo svůj jasný nesouhlas.

„Holčičko! Tak konečně jste tady!“ zahlaholí máma, když k nám kráčí ve vysokých podpatkách na té prašné cestě od domu. Nohy se jí mírně kolíbaly, jakmile došlápla na některých z větších kamínků, kterých tam bylo dost.

„Ahoj,“ utrousím netečně. Máma přišla až ke mně a objala mě lehce. Smrděla cigaretovým kouřem, který jsem na ní nesnášela ze všeho nejvíce.

„Tak pojď, zrovna se bude podávat oběd,“ vezme mě jemně kolem ramen a decentně pobídne, abychom se rozešli směrem do domu. Adam mezitím vytáhl mé věci z auta a vydal se hned za námi.

Když jsme vešli do domu, opět mě uchvátil ten zámecký interiér, stejně jako tehdy. Nic se tu naprosto nezměnilo, vše bylo při starém. I Wagner vypadal stejně, jako tehdy, když se k nám zrovna blížil z levé chodby a počastoval mě milým úsměvem.

„Slečno Kristýno! Tak rád vás zase vidím!“ řekne upřímně a podá mi ruku na přivítanou. Natáhnu se po jeho ruce a pevně ji stisknu. Jeho milá tvář mě trochu rozněžnila, ovšem stále jsem byla napnutá z toho, jak mě máma držela u sebe.

„Ráda vás vidím,“ opáčím pouze s úsměvem a všimnu si mámy, jak si Wagnera prohlížela. Už zase dělala tu svoji práci a skenovala každého na potkání. On si chudák jejího zkoumavého výrazu hned všiml.

„Bude se podávat oběd. Chcete se najíst, nebo si půjdete odpočinout?“ nabídne mi Wagner a já usoudila, že chvilka samoty s Adamem by se mi líbila.

„No jasně, že si dáme všichni oběd!“ skočí do toho má drahá matka. Ach Bože!

Wagner pouze přikývl a odešel zase po té samé chodbě, co přišel. Adam se mezitím vydal po schodech nahoru a usmál se na mě uličnickým výrazem, jako kdyby mi přál být ve společnosti mé mámy. Když už to tak zařídil, že?! Věděla jsem, že to myslí dobře, ale prostě jsem chtěla mít klid, a ne tu mít mámu za zadkem.

„Nevěděla jsem, že jsi tenhle barák podědila,“ utrousí uštěpačně máma, když jsme zůstaly samy, stále stojící uprostřed chodby v předsálí.

„Ty nevíš věcí, mami,“ utrousím tiše, až spíše otráveně. Rozešla jsem se směrem za Wagnerem. Věděla jsem, že tou cestou je jídelna s kuchyní. Samozřejmě, máma mi byla hned v patách.

 

 

„Adame! Moje máma tu bude maximálně do neděle a pak ji necháš odvést domů!“ ucedím značně rozladěně, když jsme oba přišli večer do ložnice, kterou jsme měli naštěstí na opačné straně domu, daleko od pokoje mé matky.

Za celé odpoledne, a ještě následný večer jsem ji měla plný zuby.

Ještě bych překousla to, kdy vyprávěla Adamovi o mém dětství, prvních prožitých láskách a těch největších trapasech, které se mnou zažila. Ovšem když se jí rozvázal jazyk po dvou skleničkách červeného a začala otevřeně mluvit o sexu, což jí je podobné, ohledně její manželské poradny a její práce, tak to už měl problém vydýchat kolikrát i Adam. Viděla jsem to na něm. A chudák Wagner, ten se s námi nechtěl ani navečeřet! Nedivím se mu!

„Tvoje máma je náhodou skvělá vypravěčka, dokáže člověka velice poutavě vtáhnout do děje vyprávění,“ řekne Adam s jistou dávkou humoru. Možná i trochou ironie. Ztěžka jsem se posadila na přichystanou prostornou postel a koukala na Adama, jak si povoloval kravatu kolem krku. Musela jsem se potutelně usmát, když jsem si vzpomněla, co naposled dělal s tou kravatou a mnou.

„Jinak všechny věci máš vedle v šatníku, vešlo se tam naštěstí vše. Bál jsem se, že se tam tvé věci nevejdou, ale zvládlo se to,“ řekne najednou Adam a ukáže směrem k šatním dveřím. Já si uvědomila, že sem do domu přesunul všechny mé věci z Evy bytu. Kompletně nás vystěhoval, přesně jak slíbil a nechal tam pouze nábytek, který jsme nepotřebovali.

„Jo, dobře,“ utrousím jen a pomalu vstanu.

Zvědavě jsem přistoupila k černým dveřím a otevřela je. Rozsvítila jsem světlo, které bylo po mé pravé ruce a užasle se nadechla, když jsem spatřila obrovskou a prostornou šatnu. Na jedné straně byly věci Adama, vše v černé a na té opačné straně byl šatník můj, plný barev. Uprostřed toho byly dva černé semišové taburety a na stropě vysel křišťálový lustr. V samém pozadí bylo obrovské zrcadlo a nízkým botníkem, kde jsem měla vzorově vyskládané všechny mé boty. Přešla jsem do šatníku a na nohách ucítila velmi pohodlný koberec s dlouhým chlupem. Nadšeně jsem se otočila na Adama, který už stál mezi futry a pozoroval mou reakci.

„To je taková nádhera,“ vydechnu nadšeně a přejdu k němu. Natáhla jsem se k němu a vděčně ho políbila.

„Líbí se ti tvá nová šatna?“ opáčí a trošku ode mě poodstoupí.

„Nikdy jsem neměla krásnější šatnu,“ utrousím zcela popravdě a přitulím se mu do náruče. Jemně mě pohladí po zádech, až mi přejel po tom debilním krunýři, kvůli kterému jsem necítila jeho dotek.

„To jsem rád, že jsem ti udělal radost,“ usměje se a políbí mě do vlasů. Přála jsem si víc, než líbání do vlasů a na čelo.

„Půjdeme se umýt a spát?“ navrhnu nenápadně, s trochou chlípného záměru.

„Jo, určitě. Už jsem taky unavený,“ opáčí Adam. Chytne mě kolem ramen svou paží a vyvede nás z šatny. Zhasne za námi a společně přejdeme do nádherné koupelny. Měla obrovské vikýřové okno uprostřed zdi, s nízkým parapetem, na kterém byly tři svíčky a pod ním byla zapuštěná veliká vana do země. Obrovský sprchový kout se dvěma sprchovými hadicemi zabudované na stropě, dvěma širokými umyvadly s dlouhým zrcadlem přes jednu stěnu. Mísil se v tom jistý styl první republiky a moderní fúze. Opravdu se mi líbila.

Adam přešel před sklo sprchového koutu a začal se vysvlékat. Své oblečení pohodil nedbale na zem, což mu nebylo obvyklé, ale teď mu to zřejmě bylo jedno. Určitě byl též vyčerpaný a měl toho za celý týden dost. Byl pátek a konečně si mohl o víkendu trochu odpočinout a nependlovat neustále mezi mnou v nemocnici a prací. Začala jsem se obratně vysvlékat z černých legín a trička, které jsem měla přetažené přes krunýř. Pak jsem si odepnula dva velké suché zipy krunýře a s těžkým výdechem úlevy ho ze sebe sundala. Hodila jsem ho zhurta na zem, abych dala najevo svou nechuť ke krunýři a hned si stáhla i tílko. Stála jsem tam jen v kalhotkách a pohlížela na Adama, který se už stihl též svléknout a byl jen v černých boxerkách. Já tam stála v černých krajkových tangách. Pomalu jsem se k němu rozešla, jemně přešlápla přes jeho oblečení a přitiskla se k jeho tělu. Zaznamenal můj příchod k němu na poslední chvílí a ukročil krok vzad.

Políbila jsem ho na jeho vypracovanou hruď a přičichla k jeho kůži. Jak strašně moc mi chyběl.

On samotný. Ta intimita mezi námi.

Byl pro mě jak droga.

Jemně jsem mu prsty přejela po obou pažích vzhůru, až mu mé ruce spočinuly na ramenech. Postavila jsem se decentně na špičky a natáhla k němu bradu. Políbila jsem ho pomalu na rty a cítila jeho napětí. Políbila jsem ho znova ovšem nepřišla od něj žádná odezva. Jemně jsem se odtáhla a pátravě jsem se mu podívala do očí.

„Co se děje?“ opáčím tiše.

„Nic se neděje,“ odpoví mi Adam a opře mi své čelo o to mé.

„Nelži,“ pokárám ho a přitisknu své tělo na to jeho. Jeho rozpálená kůže sežehla tu mou.

„Opravdu se nic neděje, jen jsem strašně vděčný za to, že tě tu konečně mám, u sebe. Jen sám pro sebe,“ pošeptá tiše, jako kdybych to měla opravdu slyšet jen já. Dojatě jsem se usmála a zavěsila jsem se mu kolem krku.

„Miluju tě!“ řeknu mu vážně, při pohledu do těch jeho temných očí.

„A já miluju tebe vesmíre!“