ChatGPT | Mr.Black Vesmírná černá - 22.kapitola

 

 

22.kapitola

 

Po dvou týdnech jsem se cítila už dost dobře na to, abych si mohla jít po ránu zaběhat. Byla jsem pevně rozhodnutá, že chci zase začít. Chtěla jsem i posilovat a začít se věnovat třeba boxování. Prostě jsem se musela dát zpátky do formy. Ať už kvůli zdraví, či tomu, co mohlo jednou zase nadejít.

Máma nás jezdila navštěvovat z pravidla obden a někdy zůstala i přes noc. Tím, že bydlela v Praze, to měla blízko. Už jsem si na její přítomnost zvykla a nějak se s ní smířila. Vlastně jsme se zase dost sblížily a svým způsobem si našly k sobě takovou cestu, aniž bychom se musely pokaždé hádat. Jednou přijel i táta a bylo vcelku humorné je sledovat společně v jedné místnosti.

Adam byl často zavřený ve své pracovně. Buď řešil hotel v Paříži, či jeho byznys v Liberci. Ač se snažil vypátrat kdo po něm šel, nedokázal s jeho týmem na to přijít. Nebo mi aspoň o tom neřekl. Věděla jsem, že se se mnou snaží mluvit o všem, ale zároveň neříkal mi vše dopodrobna. Nepotřebovala jsem vědět víc, než je třeba.

 

Běžela jsem lesní cestou, směrem k domu a za mnou klusali dva muži z ochranky. Cítila jsem se uvolněně a byla ráda za chvilku uvolnění, ač jsem zrovna namáhala tělo. Chybělo mi vykonávat něco náročnějšího, fyzicky náročnějšího.

Sex byl pro Adama stále tabu.

Byla jsem sexuálně frustrovaná, a tak se to snažila vybít na něčem jiném.

Ovšem v domě nebylo úplně co dělat. Ač jsem se snažila zaměstnat prací, kdy jsem každý den dopoledne měla videohovor s Michalem. Stejně to bylo málo. Přála jsem si být ve firmě a plně se do toho ponořit. Nejen poslouchat, jak to vlastně zvládají beze mě.

Blížili jsme se k domu a všimla jsem si, jak několik mužů z ochranky nakládá něco do černé dodávky u domu, která tam byla vždy zaparkovaná. Panoval tam menší chaos a přenášeli spoustu kufrů z domu, do útrob dodávky, která měla otevřené dveře ze všech stran. Proběhla jsem kolem nich a spěšně všechny pozdravila. Vyběhla jsem kamenné schody ke hlavním dveřím a teprve před hlavními dveřmi se úplně zastavila. Ti dva z ochranky se zastavili pod schody a opírali se oba o kolena, jako kdyby je to mělo unavit. Přitom jsme běželi jen tři kilometry!

Vešla jsem do domu, kde mě okamžitě ovinulo teplo a já se u schodů potkala s Ismaelem. Počastoval mě pozdravením dobrého rána a decentně se usmál.

„Adam je v pracovně?“ otáži se ho zvědavě.

„Ano, stále je v pracovně,“ opáčí a sám v rukách svíral jakýsi černý menší kufřík, jako kdyby v tom měl schovanou vrtačku. Nebo peníze. Spíše ty peníze.

„A co se to děje? Proč se všichni balí?“ optám se zvědavě.

„Adam s vámi ještě nemluvil?“ pokrčí udiveně obočí a já se napnula. O čem se mnou Adam ještě nemluvil?!

„Ne, co se stalo?!“ vyhrknu hned vystrašeně. Ismael se široce usmál.

„Nic se nestalo, ale dnes už odlétáme. Adam se rozhodl zhruba před hodinou,“ informuje mě Ismael a nevím kdo z nás dvou byl víc překvapený. On, že já to nevím od svého drahého přítele, nebo já, že někam odlétáme. Jen mu děkovně přikývnu a vyběhnu schody do dalších dvou pater, kde se nachází Adamova pracovna. Už od schodiště jsem viděla, že dveře jeho pracovny jsou dokořán a nacházelo se tam hned několik mužů. Dva z nich byla jeho ochranka, pak další muž tam něco sortoval z krabice do další krabice, Adam u něj postával a dirigoval ho a pak mu za stolem u jeho počítače seděl od pohledu jasný ajťák. Vešla jsem dovnitř a Adam si mé přítomnosti hned všiml. Usmál se na mě a přešel ke mně. Krátce mě políbil a znova se na mě usmál, ovšem tentokrát ze široka.

„My už dneska někam odlétáme?“ skočím mu do řeči, když se zrovna nadechoval.

„Ano,“ hlesne pouze a vezme mě kolem ramen. Vyjde se mnou z pracovny, dál od ostatních a líbne mě do vlasů, „Sbal si věci, za pár hodin vyrážíme na letiště,“ dodá na to a já se zastavím.

„A kdy jsi mi to jako chtěl říct?“ zvednu podezřívavě obočí.

„Rozhodl jsem se dnes ráno,“ pokrčí neurčitě rameny.

„Jen tak? Vzbudil ses a rozhodl ses, že dnes odlétáme.“

„Ano,“ usměje se Adam a já na něj přimhouřím oči.

„A kam poletíme?“ zajímám se.

„To je překvapení,“ ušklíbne se.

„Ale no tak! Víš, že nesnáším překvapení!“ našpulím pusu, jak malá holka.

„Tohle překvapení se ti bude ale líbit,“ plácne mě jemně po zadku, až mě to samotnou zaskočí. Normálně to nedělal. Teda za poslední týdny.

„A jaké oblečení si mám sbalit?“ nadhodím nenápadně.

„No řekněme, že zimní oblečení potřebovat nebudeš,“ řekne tajemně a já protočím oči nad tím, jak se snažil být tajemný. Samozřejmě, jemu to neušlo a hned mi silně stiskl zadek, což mě značně vzrušilo. Mě už prostě stačilo málo. Fakt.

„Takže plavky,“ polknu suše.

„Hodně plavek,“ přikývne Adam.

„Dobře.“

„A sbal si i nějaké formálnější oblečení. Cos nosila do práce. Něco na úrovni. A taky nějaký pěkný sexy šaty,“ řekne trochu chlípně, což mě opět zaskočí. Zřejmě i on už na tom byl nějak špatně. Přitom neměl jediný důvod, já jsem se o něj aspoň dokázala postarat. Skoro každý den!

„Ano, pane,“ ušklíbnu se provokativně. Viděla jsem, jak mu potemněly oči. On už to taky chtěl. Věděla jsem mu to v očích. Líbla jsem ho naschvál jen na tvář a pak se od něj odvrátila. Přešla jsem ke schodům, a ještě se na něj vyzývavě podívala.

„Jdu se teď vysprchovat, jsem zpocená z toho běhání a pak začnu teda balit. Hlavně ty plavky a sexy šaty,“ řeknu líbezně. Hrozně mě pobavil Adamův napjatý výraz. Jako kdyby ho svádělo pokušení. Až mě to rozesmálo. Rozešla jsem se po schodech o patro níže a rychle došla do naší ložnice. Byla jsem velice zvědavá, zda Adam za mnou přijde. Pomalu jsem přešla do koupelny a začala se vysvlékat ze zpoceného oblečení, které jsem naházela na jednu malou hromádku. Přešla jsem pod sprchu a pustila na sebe proud příjemně horké vody. Opláchla jsem si obličej a vlasy. Pustila jsem se do mytí a stále doufala, že se kolem mě objeví Adamovi pátravé ruce, ovšem ono nic. Plně jsem se umyla a on stále nikde nebyl. Přitom jsem hořela jistým očekáváním. A akorát ostrouhala.

Osušila jsem si celé tělo a následně se zabalila do županu. Vlasy jsem si smotala do turbanu pomocí ručníku a přešla k zrcadlům. Otevřela jsem si svou skříňku se vší možnou kosmetikou, co jsem tam měla a začala se pomalu líčit. Když jsem s jemným líčením byla spokojená, promasírovala jsem si vlasy ručníkem, abych je pokud možno, co nejvíce usušila. Pak jsem se chopila fénu, který byl ve druhé skříňce a dlouze si vlasy profénovala. Jak jsem měla ty vlasy už dlouhé, tak to trvalo vždy strašně dlouho. Několikrát jsem je pročesala a uvázala do nedbalého copu, tak akorát pohodlného na cestování. Když jsem svými vlasy a obličejem byla konečně spokojená, rovnou jsem si vše začala balit. Kosmetiku, krémy, líčidla, fér, hřeben, opalovací krémy. V podstatě jsem shrábla vše ze skříněk a přenesla jsem si to do ložnice na postel. Pak jsem se otočila na patě a přešla do šatny. Pátravě jsem přešla krabice, které byly v nejnižší polici. Věděla jsem, že tam někde budou plavky. A taky byly. Vybrala jsem z toho ty nejhezčí kousky a vyřadila je stranou. Krabici jsem zašoupla zpět a přešla k druhé krabici, kde byly letní věci typu šortky a sukně. Opět jsem vybrala od každého tři kousky a dala je na kupičku k plavkám. Vybrala jsem si několikery letní šaty, pak troje elegantní šaty, jak si přál Adam a pak dvoje více sexy šaty, kterými jsem věděla, že ho ohromím. Pokud se tedy do nich ještě vejdu! Měla jsem je naposled na sobě asi ještě v Americe. V tu chvíli ve mně zatrnulo. Ano, jistě, měla jsem je na sobě naposled, když jsem byla poprvé s Mattem na rande. Byly zelené s průstřihy na bocích. Hořce šaty zahodím do útrob šatníku a spěšně začnu hledat jiné. Snažila jsem se všechny myšlenky kolem něj opět v sobě potlačit a zadupat je někam hodně, ale opravdu hodně hluboko. Bývala bych měla i dávno klid, ovšem jeho fotka z té posrané složky, co mi dal Adam, mě pronásleduje i ve spánku. Určitě to byla nová fotka, tím jsem si byla jistá. Matt tam měl delší vlasy a možná víc vrásek kolem očí, ale i tak vypadal pořád stejně. Zatřásla jsem mírně hlavou, zase se mi ty vlezlé myšlenky vrátily! Sakra!

Sbalila jsem se do svého velkého kufru a když ho zapínala, usoudila jsem, že ho prostě nedokážu zapnout. Zrovna přišel do ložnice Adam, když jsem se tam rozčilovala a po kufru div neskákala.

„Proč si nevezmeš ještě jeden z mých kufrů?“ nechápe mírně pobaveně, když na mě pohlížel.

„Chtěla jsem se sbalit pouze do jednoho,“ opáčím znaveně a pohlédnu na něj ze země.

„A tos tam narvala vše cos chtěla?“ udiví se.

„No jasný,“ pokrčím rameny, já toho nepotřebovala moc. Pak mě osvítil Bůh bot. Uvědomila jsem si, že jsem si nesbalila žádné boty! Znaveně jsem sesedla z kufru na zem a otráveně zakňourala. Adam se zasmál a přešel ke své straně šatníku. Ze skříně pod obleky vytáhl dva velké černé lesklé kufry na kolečkách.

„Půjč si tyhle, já budu cestovat zase s menším kufrem,“ obeznámí mě Adam. Bylo mi jasné, že na tom místě má zase jeden ze svých nekonečných šatníků oblečení. Vydrápala jsem se na nohy a pohlédla na ty jeho dva větší kufry. Představa toho, že to budu muset do nich zase vše přesunout mě značně otrávila. Přešla jsem teda k Adamovi a zahákla jsem se mu jemně za krk.

„Myslela jsem, že mě přijdeš navštívit do sprchy,“ utrousím tiše.

„Chtěl jsem, ale věděl jsem, jak by to dopadlo,“ usměje se Adam a přitáhl si mě k sobě blíž.

„No a?“ O to sakra šlo!

„Ještě musíme vydržet,“ usoudí smířlivě a já horoucně vydechnu.

„Už jsem v pořádku!“ zablahořečím.

„Zvládli jsme to do teď, tak těch dalších dvanáct dní už zvládneme,“ řekne Adam rozhodně a já se pobavením rozesměju.

„Dvanáct dní? Ty to počítáš?“

„Ano, křížkuju si to v kalendáři,“ ušklíbne se Adam a mě to pobaví ještě víc. Vlastně, abych se tomu nedivila. Patřilo by to k jeho povaze.

„Nepřekvapilo by mě to,“ usoudím s úsměvem a líbnu ho na tvář. Chtěla jsem samozřejmě víc, ale chtěla jsem předejít dalšímu odmítnutí.

„Objednal jsem nám kamion kondomů na místo naší destinace,“ opět zavtipkuje a já se tomu nejdříve zasměji, avšak pak mi dojde, že já bych na ty kondomy opět zapomněla. Vzhledem k tomu, že už prostě nemám tělísko, tak kondom je jediná možnost. Aspoň, že na to tentokrát opravdu myslel!

„V pořádku! Aby ti je pak náhodou nemuseli zase dopravovat vrtulníkem!“ rýpnu si do něj a on mě pevně chytne za zadek. Ach!

„Každopádně tě chci upozornit, že jakmile zase začneme, nebudu chtít skončit,“ řekne zastřeným hlasem a mě jeho věta okamžitě přenesla do minulosti, kdy mi velmi podobná slova řekl Matt, předtím, než jsme se spolu po druhé vyspali. Zasáhne mě to jak blesk z čistého nebe a já úplně zkoprním.

„Vesmíre, jsi v pohodě?“ slyším Adama někde zpovzdálí.

„Hm, co?!“ vzpamatuju se a počastuji ho zraněným výrazem, který zároveň zaobalím do netečného obličeje a otočím se ke kufrům. Že se pustím znova do balení.

„Jsi celá pobledlá, fakt se cítíš dobře?“ optá se mě starostlivě.

„Jo, jsem v cajku, jen mě děsí tohle balení a že nevím, kam pojedeme,“ mávnu nedbale rukou a svůj kufr zase ztěžka rozepnu. Roztáhnu ho a vztyčím se nad něj, jaká fuška mě to vlastně čeká. Cítila jsem Adama pátravý pohled na své tváři, ale ignorovala jsem jej. Dělala jsem, jakože nic. On to po chvíli nechal být a sám si začal balit pár věcí, co považoval za nejnutnější.

 

„Tak už mi řekneš, kam letíme?“ zeptám se na tu otázku, už dnes asi po desátý, ovšem tentokrát jsme zastavili auty před jeho soukromým letadlem, na letišti v Praze.

„Letíme do tepla,“ pokrčí provokativně Adam rameny a já ho už chtěla praštit.

„Ale no tak,“ utrousím uštěpačně a vystoupím z auta, když mi zrovna otevřel dveře jeden z mužů z ochranky. Počkala jsem na Adama, až ke mně dojde, když též vystupoval z druhé strany. Nabídl mi ruku a já se ho hned chytla. Vyšli jsme spolu k letadlu, kde hned pod schody na nás čekal Steward, kterého jsem si pamatovala z dřívějších dob. Vřele nás přivítal a my se vydali po schůdcích do útrob letadla. Usadili jsme se doprostřed na ty nejprostornější sedačky a počkali na zbytek osazenstva, alá naše desetičlenná armáda a všechny jejich zavazadla. Jak jsem se bála, že budeme v letadle namačkaní, tak převážná většina mužů seděla po čtyřech z každé strany a pak si zbylý dva sedli za sedačky za námi. Takže jsme byli obklopeni ochrankou, ale zároveň jsme měli trochu soukromí.

Adam mi pokynul, abych se připoutala a já se držela, abych mu už neřekla něco sprostého. Byla jsem vynervovaná, že nevím, kam letím ani na jak dlouho. Adam mi to odmítal prozradit. Už mi to bylo krajně nepříjemné a nechápala jsem, proč kolem toho dělá takové tajnosti.

Když se konečně všichni usadili, připoutali a naložili se všechna naše zavazadla, Steward uzamkl palubní dveře a dal pokyn pilotům, že můžeme vzletět. Adam mě jemně vzal za ruku a já mu jí následně mírně drtila v ruce.

„Už mi to řekneš?!“ syknu uštěpačně. Cítila jsem, jak letadlo zapnulo motory a mírně se vše zatřáslo pod silou motorů.

„Do Asie,“ řekne konečně alespoň nějakou indicii. Hurá!

„Už jsme tam spolu byli?“ střelím hned otázku zvědavě.

„Spolu ne,“ zakroutí hlavu Adam. Jeho to přímo bavilo, že mě držel v jistém napětí.

„Já tam byla?“

„Myslím si, že ne. Nebo si nikdy o tom nemluvila,“ zamyslí se krátce Adam.

„No, tak předpokládám, že Čína, Japonsko ani Emiráty to nebudou,“ ušklíbnu se.

„Ne to ne,“ uchechtne se.

„Ale do Japonska bych si moc přála jednou letět. Je to nádherná země,“ opáčím mimo to.

„Tak třeba tam pojedeme na svatební cestu,“ zablahořečí Adam a já nechtěla ani zkoumat, zda si dělal srandu nebo ne. Ať už s Japonskem, nebo tím náznakem svatby.

„No, je tam teplo a budeme u moře,“ shrnu polopaticky.

„Ano.“

„Je to obvyklá destinace na dovolené?“

„Ano.“

„Takže je to Bali?“ nadzvednu obočí podezřele.

„Ne,“ usměje se Adam. Fakt si to užíval. Mezitím jsme rolovali po dráze a čekali na pokyn souhlasu vzletu.

„Tak Vietnam?“ pálím od boku.

„Ne.“

„Ach Bože, tak je to Thajsko!“ napadne mě další země.

„Ano,“ ušklíbne se Adam a já na něj vytřeštím oči.

„My letíme do Thajska?“

„Ano, vesmíre.“

 

                                                                       -

Pootevřela jsem oči a hned je zase zavřela, protože mi svítily paprsky slunce do očí. Otočila jsem znaveně hlavu na opačnou stranu a oči si promnula dlaní. Na tož, že jsem jistě spala dlouho, cítila jsem se naprosto vysílená z předchozích dvaceti čtyř hodin. Po nekonečném letu do Bangkoku, jsme ještě dvě hodiny čekali na letišti, až nám zkontrolují pasy a víza, o které se staral Adamův tým. Poté jsme se přesunuli do přístavu, kde na nás čekala menší jachta, díky které jsme se dostali po moři do našeho cílového místa. Pluli jsme zhruba hodinu a já už jsem nedokázala udržet oči na stopkách. Jelikož jsem nespala v letadle, ani na lodi, při příjezdu do našeho nového letadla jsem už nevnímala realitu. Stejně byla noc, takže toho nebylo moc vidět. S Adamem jsme došli do naší nové ložnice a já padla do postele. Vysvlékla jsem se ze všeho oblečení a tvrdě usnula.

Zaslechla jsem dveře a ohlédla se do prostoru přes rameno. Pohlédla jsem na Adama, který přistoupil k posteli. Vypadal svěže, energicky a jistě byl natěšený, až mi to tu všechno ukáže. Měl na sobě volné černé kraťasy a černou lesklou košili. Vlasy měl nedbale rozcuchané, což mu nebývalo zvykem a na hlavě měl položené černé pilotky. Slušelo mu to, jako vždy.

„Dobré ráno, vesmíre,“ usměje se na mě a přisedne si na postel. Sehne se ke mně a políbí na čelo. Věděl, jak mě to už rozčiluje.

„Ahoj lásko, proč si mě nevzbudil,“ opáčím ospale. Já určitě tak svěže nevypadala, jako on.

„Nechtěl jsem tě budit, potřebovala sis pořádně odpočinout,“ utrousí tiše a jemně pohladí po tváři.

„Jo, jsem úplně přejetá. Dám si sprchu a pak mi můžeš ukázat to tvé království,“ usměji se a protáhnu se v zádech. Při protahování mi deka sklouzne z prsou a odhalí mi je tak spolu i s břichem, které jsem měla už jen mírně zbarvené modřinou na žebrech. Adam mě sjel pohledem a viděla jsem ty jeho potemnělé oči.

„Dobře, tak si dej sprchu a já na tebe počkám. Pak půjdeme spolu na oběd,“ odvrátí mě Adam od hříšných myšlenek a vstane z postele. Pomalými kroky přejde k oknům, která byla po celé jedné straně, odhrne průhledné závěsy a otevře prostřední dveře, které vedly na balkón. Samozřejmě, krom neskonalé nadrženosti, jsem byla taky neskonale zvědavá. Vzala jsem si deku kolem svého nahého těla a přešla chůzi tučňáka k němu. Zalapala jsem po dechu, po té nádheře, která se mi naskytla při výhledu ven. Měli jsme přímí výhled na zátoku, kde bylo velké molo. Tam kotvila jachta, kterou jsme včera připluli. Křišťálově modrá voda se třpytila v celé zátoce a všimla jsem si bílého písku po celé pláži, která byla dostatečně dlouhá na to, aby se tam vešlo několik stovek lidí. Od domu až k pláži se táhl les nebo džungle, těžko říct, ale byly vidět především vysoké palmy a další exotické stromy. Rozhlédla jsem se kam mi oko dohlédlo a došlo mi, že jsme na ostrově. Dobré ráno, Kristýno! Kdo by to byl řekl, v Thajsku!

„Jsme na ostrově,“ řeknu obdivně, spíše sama pro sebe, ale Adam na tom zareaguje.

„Ano,“ přikývne.

„A tohle je nějaký hotel? Nebo kde se nacházíme?“ zvědavě k němu otočím hlavu.

„Ne, tohle je můj ostrov,“ řekne Adam jakoby nic. Jeho ostrov. No jistě, že má ostrov!

„Jako já věděla, že mám zámožného přítele, ale ne až tak, že má vlastní ostrov s obrovskou vilou uprostřed,“ ušklíbnu se a přejdu k němu. Obejmu ho kolem pasu a zaslechnu, jak se Adam mé poznámce zasmál.

„No, ty toho ještě nevíš vesmíre,“ utrousí a položí si svou bradu na mou hlavu.

„To mi trochu dělá starosti,“ přiznám popravdě.

„Neboj, chci ti všechno ukázat. Seznámit tě se světem ve kterém jsem žil a zároveň žiji dál. Abys pak měla na vybranou,“ řekne Adam o něco vážnějším tónem a mě to zaskočí. Odtáhnu se od jeho náruče a podívám se na něj pátravým pohledem.

„Na vybranou?“ nechápu.

„No, zda se mnou zůstat,“ sklopí ke mně vážně pohled, až mě z toho trochu zamrazilo. Jemně mě chytl za bradu.

„Ale já s tebou chci zůstat!“ vyhrknu hned. V očích se mi značilo jasné nepochopení.

„Já vím vesmíre, ale zároveň tohle není úplně čistý svět, pro někoho jako jsi ty. Chci ti vše ukázat. Mé obchody, ať už donedávna byly naprosto legální, mé společenské styky, chci prostě před tebe vyložit všechny karty, abys věděla, kdo doopravdy jsem a co dělám. Aby ses pak mohla rozhodnout, zda opravdu chceš podstoupit to jisté riziko,“ vydechne Adam zatěžko. Zřejmě ho to trápilo už nějakou dobu.

„Adame,“ oslovím ho tiše a pohladím po jeho ustarané tváři, „Já jsem se rozhodla už dávno! Navíc, já už jsem tím světem natolik poznamenaná, že už nikdy nebudu moct žít normální život. Miluju tě natolik, že to riziko chci podstoupit. Chci být s tebou a na ničem jiném mi nezáleží,“ řeknu naprosto rozhodně. Věděla jsem, že tehdy jsme se rozešli právě z tohoto důvodu, ale časy se změnily, a i já byla nyní někým úplně jiným než tenkrát. Vůle zůstat s Adamem byla daleko silnější a já se ho tentokrát nemínila vzdát jen tak.

„Vím, že je to riziko. Že nám budou chtít zase třeba ublížit, ale já se tentokrát nehodlám vzdát tak snadno,“ dodám hned na to a Adam si vděčně o mě opře své čelo. Jako kdybych mu vytrhla kámen ze srdce. Oddychl si.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že to říkáš,“ pošeptá mi tiše do obličeje.

„Takže ať mi ukážeš třeba zakopané mrtvoly ve sklepě, nebo sklad kokainu, je mi to jedno,“ uchechtnu se nadneseně. Samozřejmě, úplně jedno mi to nebylo, ale pronesla jsem to spíše ze srandy. Adam se zasmál, až samotným překvapením.

„Už jsem ti říkal, jak jsi neuvěřitelná?“ ušklíbne se pobaveně.

„Jo, párkrát si to zmínil,“ usměji se potutelně.

„Jsi pro mě ideální žena,“ vydechne zcela vážně a podívá se mi do očí. Opět mě zcela pohltily. Jsem jeho ideální žena.

 

Po krátké sprše, jsem se upravila a oblékla jsem se do delších letních šatů, které jsem měla až do půli lýtek, ale zároveň byly na tenká ramínka a měly hranatý výstřih. Byly rafinované, velice šik a nemohly nikoho urazit. Vlasy jsem si svázala do nedbalého drdolu, aby mi nebylo příliš vedro a šaty jsem doplnila černými sandály. Ačkoli v domě byla klimatizace, jak jsme stáli na balkóně, zvenku bylo cítit neskutečné dusno. Vzduch byl těžký a vlhký. Přímo prádelna.

S Adamem jsme vyšli ruku v ruce z ložnice a já se rozhlížela kolem sebe. Byl to neskutečný dům a k mému překvapení nebylo vše černé, jak jsem předpokládala. Dům byl vybaven spíše v bílých barvách, šedých a sem tam bylo něco do modra. Všechno vybavení i design celého domu, byl moderní, až místy futuristický. Sešli jsme bílé schodiště, které bylo ohraničené skleněným zábradlím a ocitli se v rozlehlé společenské místnosti, spíše obýváku. Tři obří šedé sedačky byly zapuštěné o několik schůdků níže a uprostřed byl kulatý stolek, na kterém byla váza s bílými liliemi. Vůni lilií jsem poznala zcela okamžitě. Byla to naprosto omamná vůně. Naproti sedačkám byla velká televize na zdi, bílé barvy, což jsem viděla asi úplně poprvé. Kdo kdy viděl bílou televizi?! Ale samozřejmě ta černá by se do toho všeho tam prostě nehodila. Takže rozumím tomu výběru. V místnosti se nacházela ještě rozlehlá knihovna, která byla ale z poloviny prázdná. Před ní byly dvě kožené lenošky s několika polštářky a já se úplně viděla, jak si někdy na ně lehnu a budu si číst knížku. V rohu místnosti přímo u terasových dveří se nacházel zakulacený bar se třemi barovými židličkami a jistě bohatým výběrem vše možného alkoholu. K mému údivu jsem nikde nikoho neviděla, ani nikoho z ochranky.

Adam mě vedl domem dál, až do rozsáhlé jídelní místnosti, s božím výhledem na moře. Stůl byl již prostřen honosnou hostinou a opodál stála jedna žena, oblečená do šedého obleku, jistě thajského původu. Usmála se na mě širokým úsměvem.

„Rád bych ti představil paní Juntu, má na starosti všechen personál v domě,“ řekne Adam anglicky a dovede mě k té ženě. Zmiňovaná Junta se mi mírně ukloní a spojí dlaně dohromady, jako pozdrav. Trochu mi to připomnělo japonský pozdrav. Široce se na ní usměji a pokynu mírně hlavou.

„Moc mě těší,“ řeknu anglicky a Junta se znova jen usměje.

„Když budeš něco potřebovat, obrátit se můžeš na ní,“ řekne Adam a pak zaslechnu, jak se usměje, „A nebo na Nillimu,“ dodá Adam a já se na něj rychle ohlédnu.

„Nillima je tu taky?!“ vyhrknu s naprostým nadšením. Zrovna jako kdyby to Nillima slyšela a k jejímu skvělému načasování vyšla zpoza chodby směrem k nám. Nadšením poskočím a rychlými kroky přejdu k ní. Zhurta si padneme do náruče a Nillima se horoucně rozesměje.

„Ráda vás vidím!“ zasměje se Nillima a opět si mě zkontroluje tím jejím pohledem.

„A já vás Nillimo!“ ušklíbnu se, div mi nevyhrkla slza dojetí.

„Pojďte se najíst, jistě máte hlad,“ pobídne mě Nillima a rozejdeme se společně k jídelnímu stolu. Adam seděl už u stolu a měl očividnou radost z té mé radosti, že je tu i Nillima. Byla jsem za ní neskutečně ráda. Alespoň nějaká známá tvář. Přelétla jsem pohledem prostřený stůl a zaznamenala tam talíř s několika francouzskými tousty. Ach, Nillimy francouzské tousty!

„Nillimo! Ty tvoje tousty,“ utrousím až bolestně, „Já je nemůžu. Mám furt tu debilní dietu, nejím mouku a minimum cukru.“

„Proto jsou ty tousty bezlepkové a je na nich agávový sirup. Vím o vaší dietě a upravila jsem tomu celý jídelníček,“ odpoví hrdě Nillima a mě tím neskutečně překvapila. Chtěla jsem se rozbrečet štěstím. Prostě jídlo. Tak málo mi stačilo. Vděčně jsem Nillimu pohladila po rameni a posadila se ke stolu, hned vedle Adama. Nillima se usadila naproti nám a začala nám rozlévat připravenou kávu do hrnků. Hned jsem si na talíř nandala dva tousty a k tomu několik kousků ovoce z druhé mísy. Pustili jsme se do jídla a začali si povídat, hezky jako za starých časů.

 

Po snídani, která byla původně obědem, nás Nillima opustila s tím, že nám na odpoledne připraví něco dobrého ke kávě. Ocitli jsme se sami u stolu a já měla celé prsty ulepené od ovoce a toustů. Byla jsem natolik uvolněná tou atmosférou u stolu, že jsem prostě jedla rukou. Bylo mi to tak příjemné. Adam si toho všiml a vzal mi ruku jemně za zápěstí. Přitáhl si ji k sobě a jemně jazykem mi přejel po jednom z mých prstů. Z toho nemravného gesta mi neskutečně škublo v podbřišku a ruku jsem ihned stáhla z jeho sevření.

„Adame!“ pokárám ho jménem a ohlédla jsem se po místnosti, zda nás nikdo neviděl. On se tomu pouze pobaveně zasmál.

„No co, musel jsem tě očistit,“ řekne zcela nevinně.

„Tak si to nech na večer,“ opáčím provokativně a sáhnu po ubrousku, abych si očistila ruce.

„Tak co půjdeme ven? Chtěl bych ti to tu ukázat,“ vybídne mě Adam a jemně pohladí po stehnu. Už mě ty jeho dotyky přiváděly k šílenství.

„Jistě, a kde jsou vůbec všichni chlapi, nikoho jsem ještě nezahlédla,“ zeptám se zvědavě.

„Jsou na svých místech. V tomto domě jsou všude kamery, tudíž není úplně třeba, aby tu stáli na každém rohu. Někteří hlídkují venku, někteří jsou tady v domě. Tak, aby nám nepřekáželi,“ informuje mě Adam a já jen uznale přikývne. Pak vstane a já se odhodlám vstát též. Opět mi nabídne jeho ruku, za kterou ho chytnu a propletu své prsty s těmi jeho. Bylo to obyčejné gesto, pro mě však vlídné a milující.

Několika spletitými chodbami jsme prošli hlavními dveřmi, kde jsem zaznamenala dva stojící muže z naší ochranky. Stáli tam nehnutě jak sochy, v oblecích, černých brýlích a pařilo na ně slunce. No, bylo mi jich trochu líto. Šli jsme po kamenité cestě, mírně z kopečka dolů, kde jsme prošli kolem několika garáží, které byly schované ve svahu, obrostlé mnoha keři. Něco jako hobití domeček, akorát s mnoha garážovými vraty, ve kterých se neukrývali Hobiti nýbrž určitě ty nejdražší auta světa.

Adam mi začal vyprávět o tom, jak tento ostrov kdysi koupil ještě když jeho otec žil. Nechali tu postavit tuto obří vilu na úpatí skalnaté hory, která se tyčila za domem a měli to jako jistý vztyčný bod jejich podnikání. Hned jak jsme obešli pozemek domu, bylo mi jasné proč. Stáli jsme naproti obrovským kovovým dveřím zabudované ve skále. Byl to jako vchod do Batmanovi jeskyně. Bylo mi jasné, že ty dveře něco ukrývají. Před vraty stáli hned čtyři muži, těžce ozbrojeni. Při přítomnosti Adama všichni stáli v pozoru a dívali se před sebe jak čestná stráž. Adam mi pevně chytl za ruku a podíval se na mě.

„Připravená to vidět?“ optá se mě vážně. Suše jsem polkla.

„Ano,“ přikývnu jen. Snažila jsem se být připravená na vše. Jeden z mužů nám otevřel dveře a my vešli dovnitř. Byl tam chlad z útrob jeskyně a světla tam bylo daleko méně. Když jsem si přivykla na mírné světlo lamp nad námi, rozešli jsme se chodbou dál a slyšela za námi kroky, že se k nám přidal jeden z mužů, co stáli venku. Napjatě jsem kráčela za Adamem až jsme došli k dalším dveřím. Adam je spěšně otevřel a my vešli dovnitř do jakéhosi strojního hluků. Pohlédla jsem na velkou halu, kde bylo rozprostřeno několik desítek stolů. Na každém bylo jakési zařízení, které vydávalo divný zvuk a lampa s bílým světlem, aby bylo vše u stolu vidět. O několika stolů stálo dost lidí, všichni to byli místní lidé. Oblečeni do černých plášťů. Někteří se věnovali zařízení na stole, někteří koukali na nás a někteří si hleděli svého a něco vyplňovali do papírů. Ovšem jakmile zaznamenali Adamovu přítomnost, všichni ztuhli a dělali že pracují. Přešli jsme k jednomu ze stolů a já zvědavě pohlédla na to zařízení. Pak mi došlo, že to byla 3D tiskárna. Zrovna tam tiskla cosi, co mi těžce připomínalo hledí zbraně. Tázavě jsem se podívala na Adama.

„Ty vyrábíš zbraně pomocí 3D tiskárny?!“ vyvstane mi otázka na jazyku. Adam se uznale ušklíbne.

„Poznala jsi to,“ zkonstatuje spíše sám pro sebe, „Ano. Teda já je nevyrábím, já pouze poskytuji prostory. Není to úplně můj job. Je to byznys jednoho z mých obchodních partnerů, se kterým jsem se dohodl teprve nedávno. On si tu vyrábí zbraně na černý trh a já z toho mám jistý podíl z pronájmu. Ostrov je plně krytý a v podstatě je to nedobytná pevnost díky vysokým skalám z jedné strany a jediné možné cestě na ostrov, a to je zátoka kterou jsme připluli včera,“ vysvětlí Adam a já obdivně shlédnu znova na tiskárnu. Jehla tiskárny tkala svižně černé hledí zbraně a vypadala tak identicky.

„A ta zbraň pak plně funguje?“ vydechnu nevěřícně.

„Na devadesát pět procent,“ odpoví Adam, čímž mě šokuje. Byl to prostě neskutečně výhodný byznys. Ta zbraň mohla stát několik málo tisíc, místo desítek tisíc za skutečnou zbraň. Funkčností se od sebe už tolik nelišily a výdělek je na tom několikanásobný. V hlavě mi to neskutečně šrotovalo. Bála jsem se, co mi skutečně ukáže, ovšem tohle bylo opravdu zajímavé.

„To je geniální,“ utrousím údivně a Adama to zřejmě překvapilo.

„Zbraně se pak naskládají do speciálních beden a vyváží se lodí každou neděli za úplňku,“ dodá Adam a vezme mě zase za ruku. Pomalu se se mnou rozejde směrem ke dveřím, zpátky ven.

„Proč neděli?“ nechápu.

„Protože v neděli nebrázdí pobřežní hlídka moře a je tak průjezd daleko lehčí,“ obeznámí mě Adam a já jen přikývnu.

„A to je jediná tvá nelegální činnost?“ otážu se zvědavě a on na mě pohlédne.

„Ano, nemíním si toho brát víc, jako dřív. Tohle bohatě postačí, díky kontaktům, které mám a jistému vlivu z dřívějších dob víc už nepotřebuju,“ odpoví zaobaleně. Jasně, měl už tolik peněz, že víc nepotřeboval. Chápu.

Vyšli jsme zase společně ven do toho parna a Adam si mě k sobě přitáhne rameny.

„Co kdybychom se dneska jen váleli u moře, nebo u bazénu a odpočívali a zítra bychom měli trošku náročnější den,“ řekne Adam a já na něj tázavě vzhlédnu.

„Náročnější den?“ zopakuji jeho slova.

„Ano, zařídil jsem nám schůzky v Bangkoku. Pozval jsem tam tvůj výběr pohovorů, se kterými se tam sejdeme,“ odpoví mi Adam.

„Ach no jasně, málem bych na to zapomněla,“ uvědomím se, že ještě stále jsem neměla nikoho k sobě. Což mi teda vůbec nevadilo. Nechtěla jsem někoho, kdo mi neustále stojí za zadkem. Ale nic jiného mi nezbývalo.

„Takže co, moře nebo bazén?“ navrhne s úsměvem Adam a já se krátce zamyslím.

„Bazén,“ hlesnu jednoznačně. Chtěla jsem se schladit v bazénu.

 

Večer jsme seděli sami dva na terase u večeře a já se kochala výhledem na zapadají slunce za ostrovem. Oranžová až mírně červená záře osvětlovala okolí a byl to dechberoucí moment.

„Něco pro tebe mám,“ upomene se najednou Adam a já k němu tázavě stočím pohled. Zrovna k němu přistoupil jeden z jeho mužů, který zrovna přišel a podal mu do rukou krabičku, spíše krabici. Černou, ze dřeva. Převzal si ji a pak ji položil přede mě. Krabice těžce zaduněla položením na stolek.

Prohlédla jsem si krabici, která byla opravdu ze dřeva. Bříšky prstů jsem přejela po vyrytí, jakého si ornamentu uprostřed a dychtila zvědavostí, co je uvnitř. Podívala jsem se na Adama, který se opíral v židli a zvědavě na mě pohlížel. Chopila jsem se víka a krabici otevřela.

Pohlédla jsem na naleštěnou černou zbraň, která byla vyložená sametovou černou látkou. Poznala jsem hned značku zbraně. Byla to jistě Beretta, kterou jsem měla i já, ovšem tohle byl model dělaný na zakázku. Pažbu měla více zocelenou a bylo v ní vložené černé dřevo, které mělo stejnou rytinu jako bylo na vrchu krabice. Byla to nádherná zbraň. Ihned jsem si ji vzala do ruky a zjistila, jak je vcelku těžká, ovšem dalo se na to zvyknout. Obdivně jsem si jí prohlížela.

„Ta asi nebude z tvé tiskárny co?“ ušklíbnu se pobaveně a i Adama to zjevně pobavilo.

„Ne, je dělaná na zakázku,“ utrousí tiše a pak se nadechne, „Vím, že to není úplně typický dárek, který by měl dávat muž ženě, ale přišlo mi to daleko příhodnější a osobitější než třeba diamantový náhrdelník,“ dodá s mírným úsměvem.

„Tak neříkám, diamantový náhrdelník by se mi taky líbil,“ opáčím sarkasticky, „Ale ta zbraň je naprosto nádherná,“ vydechnu s úsměvem. Pečlivě jsem si ji prohlížela a třímala v rukách, abych si na ní hned zvykla. Všimla jsem si malých vyrytých písmen nad pažbou a zadívala se na ta písmena. KAS. Co je to KAS?!

„Co je to za tu vyrytou značku K.A.S.?“ optám se zvědavě.

„Je to označení těchto zbraní na zakázku,“ vysvětlí Adam a mě hned napadla jistá myšlenka.

„Ach tak, a já si myslela, že je to zkratka mého jména,“ ušklíbnu se provokativně.

„Tvého jména?“ uchechtne se Adam, když mu to záhy došlo.

„Jo. Kristýna Al-Sheid,“ odpovím nahlas a až když jsem vyslovila to jméno nahlas, polilo mě jisté horko. Podívala jsem se rychle na Adama, aby si to nevyložil nějak blbě. Tvářil se mírně zaskočeně. Chudák. Teď jsem ho jistě zaskočila.

„Nemyslela jsem to tak!“ vyhrknu záhy rozpačitě a on jen mírně zakroutí hlavou.

„A chtěla by ses tak jmenovat?“ vydá ze sebe urychleně a já nabrala vzduch do plic.

„Co?“ uchechtla jsem se. Cítila jsem se dost rozhozeně.

„Chtěla by sis mě vzít a přijmout tak mé jméno?“ zeptá se zcela vážně.

„Adame, to se mě zase ptáš, jestli si tě vezmu?!“ zasměji se. Smíchem jsem zakrývala menší paniku.

„Jo, já vím, jsem nemožný, zasloužila by sis něco většího, velkolepějšího,“ utrousí Adam a mě zatrne. Polkla jsem na sucho a zadívala se na něj.

„Chci si tě vzít,“ řeknu rozhodně. Ačkoli mě to svým způsobem děsilo, já toho muže přede mnou naprosto milovala. Vždyť jsme spolu čekali dítě. Nevidím jediný důvod, proč bychom se vlastně nemohli vzít. Chtěla jsem být jeho.

Adam v tu chvíli hbitě vstal ze židle a rychlými kroky přistoupil ke mně. Klekl si přede mě a vzal mi tvář do svých dlaní. Přiblížil svůj obličej k tomu mému a vážně se mi zadíval do očí.

„Kristýno, můj vesmíre, vzala by sis mě?“ pošeptá tiše, tak abych to slyšela pouze já. Naběhla mi husí kůže a jistě jsem měla menší zástavu srdce.

„Ano,“ vydechnu dojatě a usměji se na něj i přes slzy, které se mi draly do očí. Adam se vděčně usměje a hned mě políbí. Zhurta jsme se začali líbat a já se cítila, jako ten nejšťastnější člověk na světě.