ChatGPT | Mr.Black Vesmírná černá - 24.kapitola

Ráda bych poděkovala mým drahým čtenářům, kteří to se mnou nevzdávají a stále čtou a čtou a čtou ... :) 

Taky bych ráda upozornila na to, že následující kapitoly budou náročnější.

Budou obsahovat mnoho explicitního obsahu, násilí a vulgarismů.

I tak doufám, že se Vám to bude líbit!

 

Vaše E.

 

24.kapitola

 

 

Posledních pár dní, jsme se s Adamem nemohli od sebe odlepit.

Taky co by ne, měli jsme přeci líbánky!

Užívali jsme se jeden druhého a byli zase plně spolu, v podstatě celý dny a večery. Užívali jsme si ten nově nabitý pocit, který nás poháněl a akorát umocňoval naši lásku.

Byli jsme manželé!

Ať už právoplatně nebo ne, vím, že to Adam myslel vážně.

Neustále jsem se hrála s tenkým snubním prstenem na svém levém prsteníčku a pokaždé pocítila neskonalé štěstí a jakési chvění u srdce. Tak strašně jsem ho milovala. Jako kdyby nebylo nikdy nic jasnější.

Ovšem líbánky nám skončili po třech dnech, kdy ho u bazénu přepadl Ismael s tím, že je nějaký problém v Paříži a Adam se stáhl s omluvou do pracovny. Nevadilo mi to. Bylo mi předem jasné, že pokud měl předtím spousta práce, tak to bude muset někdy dohnat. Ležela jsem tedy u bazénu dál a pohlížela se na okolí. Bylo to božské místo. Zamilovala jsem si ho asi stejně, jako bungalov na pláži na Srí Lance.

„Nedáme si dneska zase trénink boxu?“ skočí mi svou otázku do mého rozjímání Bree, kdy seděla u stolu opodál. Schovávala se ve stínu pod slunečníkem. Vzhlédla jsem k ní a usmála se.

„Chybí ti nějaká akce viď,“ ušklíbnu se pobaveně. Ačkoli jsem všechen možný čas teď trávila s Adamem, s Bree jsme si našly k sobě cestu a naprosto si sedly. Byla jsem se v ní naprosto jistá.

„To ani ne, jen mě to napadlo,“ pokrčí rameny a natáhla si lenivě nohy před sebe. Musela jsem se usmát, byla mi jasný, že nemá co dělat se svou nabitou energií a potřebuje ji někde na něčem vybít.

„Dobře, tak se jdeme převléknout a jdeme zpráskat boxovací pytel,“ řeknu rozhodně, což ji značně pobídne. Doufala v to!

 

„Rychleji!“ pobídne mě Bree, když mi drží pytel a já boxovacími rukavicemi měla bouchat do jednoho místa. Zrychlila jsem tempo a průběžně do toho dýchala.

„Rychleji a dvoj steč,“ pobídne mě hned na to. Rozmáchla jsem se dvakrát rychleji a bouchala oběma rukama do toho samého místa.

„Teď přidej pravé koleno,“ navádí mě Bree a víc se opřela o boxovací pytel, aby ustála ten můj větší nápor, ovšem já neměla takovou sílu, aby to s ní nijak hnula. Vždyť to byla obr ženská! Postavou mi připomínala Brienne z Thartu ze Hry o trůny. A doufala, že má alespoň částečný charakter jako ona postava. Ovšem Bree mě v posilovně hrozně sekýrovala a vůbec se se mnou nemazlila. Když jsme se shodly, že si dáme i takový menší souboj, aby ozkoušela, jak jsem na tom se sebeobranou, byla jsem vcelku vytrvalá, k mému samotnému překvapení. Její údery byly zprvu průhledné a já byla oproti mé malé výšce, rychlejší a mrštnější, tudíž jsem dokázala vykrývat ne jeden její úder. Když už ji to značně štvalo, že mě nedokázala nijak zasáhnout, přidala na rychlosti a taky síle úderů. Musela jsem se zatnout a vykrývat to i tak, jinak bych schytala její ránu, a to bych opravdu nechtěla! Urvala by mi hlavu!

Nakonec zpomalila, až úplně ustoupila a spěšně se vydýchala s rukama založenými v bok. Uznale začala kývat hlavou a počastovala mě obdivným pohledem.

„Jsi dobrá, to jsem nečekala,“ vydechne Bree a usměje se.

„Budu to brát jako mega poklonu,“ ušklíbnu se a sáhnu po ručníku, který jsem měla položený opodál.

„Jsi taková malá, ale jsi rychlá a tvé údery jsou přesné,“ zkonstatuji Bree a stále stála ve stejném postoji.

„Mám za sebou několik kurzů sebeobrany a taky několik potyček,“ zazubím se mírně vychloubačně.

„Jo, slyšela jsem,“ ušklíbne se Bree a rozejde se ke svému ručníku, který měla přehozený přes jeden posilovací stroj.

„Co si slyšela?“ zděsím se.

„O tom, jak tě napadli ti chlapi u tebe doma,“ zvážní Bree a počastuje mě pohledem, který jsem nedokázala identifikovat.

„Jo tohle,“ přikývnu pouze.

„Je to obdivuhodné, nemáš se vůbec za co stydět,“ poklepe mi mírně po rameni, až mě to samotnou překvapí.

„Zabila jsem dva chlapy, je to přeci jenom trochu…divný, nevím, jak to říct.“

„Ne, zabila si dva sráče, kteří ti chtěli ublížit. V tom je dost velký rozdíl. Nebyli nijak nevinní,“ řekne razantně Bree. Po jejích slovech jsem se cítila ohledně tohoto tématu o něco lépe, ale ne že by to něco změnilo. Furt to byla smrt dvou lidí.

„A ty jsi někdy někoho zabila?“ optám se zvědavě. Bála jsem se, aby to Bree jakkoli nerozhodilo, ta má vlezlá otázka, ale nehnula ani brvou.

„Jo, už jo,“ přizná pouze a přehodí si ručník přes rameno.

„V armádě?“ zase vlezlá Kristýna

„Taky,“ hlesne.

„A jaký to byl pro tebe pocit? Když si někoho zabila?“

„Nijaký. Nevím, možná je to chladný, ale já ohledně zabíjení nikdy necítila nijak zvláštní pocity. Věděla jsem, že zabíjím zlé lidi, kteří si nezaslouží nic lepšího, a tak to beru po celý svůj život,“ odpoví klidně Bree, zase jako kdybychom se bavily o normálních věcech.

„A co kdybys někdy zabila někoho nevinného?“ pokrčím nechápavě rameny. Její přístup vůči zabíjení a smrti byl možná krajně psychopatický, ale v jistém vnímání dobrý. Já měla furt jakési vnímání vůči druhým, a přesto jsem cítila jisté výčitky svědomí, že jsem prostě zabila žijící osobu.

„Tak stát se to může, ale mně se to ještě nestalo,“ pokrčí lhostejně rameny, „V armádě tě leccos naučí a jisté emoce a city tam potlačíš, to už prostě k tomu patří,“ dodá záhy na to, asi aby nezněla jako úplná necita. Tomu jsem rozuměla.

„Jasný. No a zítra bychom si mohly jít ráno zaběhat po ostrově, co myslíš?“ nadhodím hned změnou tématu.

„Cokoli si řeknete má paní,“ zahlaholí nadneseně a já se po ní ušklíbnu. Byla jsem ráda, že jsme si opravdu rozuměly.

 

 

Seděla jsem u oběda sama na terase a projížděla si mobil. Četla jsem pár e-mailů z práce a cítila se ohledně toho, jako páté kolo u vozu. Opravdu už jsem byla pouze majitel přihlížející, který jen dohlíží zpovzdálí, shrábne měsíční výplatu a tím to pro něj končí. Jasný, pro spousta lidí naprostý ideál, ale mě ta práce prostě chyběla. Samozřejmě, stěžovat si na luxus drahých dovolených, které jsem zažívala díky Adamovi, to jsem nemohla, ale nebyla jsem ten typ, který věčně někde ležel a užíval si peněz. Měla jsem jisté cíle a ambice, které jsem potřebovala ukojit.

Po e-mailech jsem přešla k sociálním sítím a na Instagramu viděla příspěvek Evy, kdy tam přidala svou novou fotku z obálky módního časopisu. Hrozně ji to tam slušelo, byla tam v takových odhalenějších šatech, které ji odhalilo její už větší zaoblené bříško. Vypadala kouzelně, možná jako těhotná éterická víla z lesa. Musela jsem se tomu usmát. Kdybych ji řekla o tom přirovnání, jistě by mě sjela, že nemám cit pro módu a módní vnímání, které ona tak často přeci představuje. Chtěla jsem jí zavolat, ale absolutně jsem netušila, kolik může být u nich hodin, a tak jsem se rozhodla pro rychlou hlasovou zprávu. To, že jsme se Adamem vzali, to jsme si zatím nechali kompletně pro sebe, a ještě nikomu to neoznamovali. Mínili jsme si užít ten pocit z nabitého manželství jen ve dvou. A Nillimy. A Ismaela. A všech zaměstnanců ostrova. Prostě rodina a nejbližší to nevěděli! Zatím!

Rovnou jsem napsala informativní zprávy o tom, jak se máme na dovolené i tátovi i mámě, aby se necítili ochuzení a jen co jsem mobil odložila na stůl, všimla jsem si Adama přicházejícího od domu, jak jde mým směrem. Na očích měl černé pilotky, ale bylo mi okamžitě jasné, že neměl dobrou náladu. Měl kamenný výraz, rty stažené a tvářil se spíše jak bůh pomsty. Trochu jsem se napnula na židli a alespoň se na něj usmála.

„Ahoj, vesmíre,“ pozdraví mě tím svým chraplákem a políbí spěšně na rty. Tak asi tak strašné to nebude!

„Ahoj lásko, jsi v pohodě?“ opáčím starostlivě a bedlivě ho sleduji, jak si bere židli a dává si ji přímo přede mně, jako kdybych měla být předmětem výslechu. Adam se ztěžka posadil a vzal si mé dlaně do svých rukou. Měla jsem najednou hroznou starost, co se vlastně děje.

„Mrzí mě to, ale budu muset odjet,“ utrousí zkroušeně. Pohlédla jsem na něj, i když měl brýle, věděla jsem, že uvnitř sebe zuří. Nechtěla jsem ho pokoušet a zbytečně se ho vyptávat, co se děje. Už jsem byla ohledně jeho špatných nálad opatrnější.

„A budeš dlouho pryč?“ optám se opatrně. Nechtěla jsem být dlouho bez něj. Vlastně vůbec!

„Maximálně na tři dny,“ vydechne Adam znaveně a sundá si z očí brýle, které si odloží na hlavu. Podíval se mi do očí a já ucítila jistou lítost, že mě opustí a nechá mě tu samotnou.

„A kam poletíš?“ snažím se zjistit alespoň něco.

„Musím do Paříže, měli jsme v hotelu inspekci a nedopadlo to úplně dle mých představ, tak to tam pojedu trochu…rozčísnout,“ řekne Adam záhadně, kdežto mně je hned jasné, že budou padat hlavy! Obrazně řečeno! Snad!

„A nemůžu jet s tebou?“ naléhám na něj.

„Chceš být patnáct hodin v letadle, pak na mě čekat někde a pak letět dalších patnáct hodin zpět?“ řekne Adam mírně otráveně, při uvědomění, kolik času teď stráví v letadle.

„No, spíše ne,“ přiznám. To to míním raději přetrpět tady bez něj. Lítání mám po krk!

„Tak vidíš. Slibuji, že to budou maximálně tři dny a pak ti to následně vynahradím,“ mírně se usměje a políbí mě na ruku.

„To mi teda vynahradíš!“ uchechtnu se chlípně a natáhnu se k němu, abych ho políbila. Jemně se dotknu svými rty těch jeho a on si mě k sobě hned přitáhne. Jazykem mi hned pronikne do pusy a já mu zamručím chtivě do pusy.

„Tak pojď, pomůžeš mi sbalit, za dvě hodiny odjíždím,“ pomůže mi Adam vstát a já se na něj překvapeně podívám.

„Už za dvě hodiny?! Ale to se nestihneme ani pomilovat!“ utrousím zkroušeně a Adam na mě hodí pohled alá Bitch please?!

 

 

Ležela jsem lenivě nahá v posteli po našem božím milování, který jsme stihli během prvních dvaceti minut příchodem do ložnice a pak jsem jen pozorovala Adama z vpovzdálí, jak si balí věci na cestu. Byla jsem smutná z toho, že mě na pár dní opustí, ale zároveň jsem věděla, že mi to opravdu vynahradí. Nemluvě o tom, že v Paříži opravdu dlouho nebyl a jistě by přišel čas, kdy se tam musí vrátit. Byla jsem s tím už nějak smířená.

„A budeme si aspoň volat! Ano?!“ vybídnu ho přísně, když přešel do ložnice se sbaleným palebním kufrem.

„Samozřejmě vesmíre,“ přikývne s úsměvem, „Teda pokud mě zrovna nezastihneš v letadle, nebo na schůzce,“ dodá výmluvně. Pak ke mně přejde a hupsne za mnou do postele. Voněl sprchovým gelem a zároveň jeho parfémem. Vlasy měl úhledně načesané a byl oblečený ležérně na dlouhou cestu. Vzal si mě do náruče a chtivě po mě přejel dlaněmi.

„Už teď mi chybíš,“ utrousí mi do vlasů, jak mě pevně svíral v náruči.

„Ani mi nemluv,“ zašeptám a políbím ho na tvář, tam kam jsem v jeho sevření dosáhla.

„Nechám ti tu většinu můžu. Budou ti kdykoli k dispozici, ale prosím tě, raději zůstaň na ostrově. Nikam nejezdi,“ řekne Adam s důrazným prosebným tónem.

„Ano, samozřejmě,“ opáčím výmluvně. Vlastně by mě to ani nenapadlo. Furt to byla pro mě strašně cizí země, abych si lískla jít někam sama, „A ty si nevezmeš ochranku?“ udivím se.

„Vezmu si pouze dva a Ismael pojede se mnou,“ odpoví Adam.

„Tak na Ismaela jsem se neptala, to je tvé druhé dvojče, je všudypřítomný,“ uchechtnu se pobaveně.

„No je to hold má pravá ruka.“

„Však já vím, dělám si jen srandu.“

„Takže tu na sebe dávej pozor a neprováděj žádné špatnosti.“

„Ano, tati,“ ušklíbnu se provokativně a Adam mě plácne po nahém zadku.

„Myslím to vážně vesmíre, vyvaruj se všem problémům. Buď hodná, užívej si moře, bazénu, posilovny. Je tu tenisový kurt, můžeš koukat na televizi, nebo vařit s Nillimou, ale prosím tě, nechoď do výrobny, vyhýbej se tomu místu obloukem, ano?“ zní naléhavě Adam.

„Ježiš to je jasný, že bych tam bez tebe ani nešla. Nenapadlo by mě to!“ vyhrknu jasně.

„Dobře, stejně další odběr bude, až zrovna přijedu, takže tu ani nebude žádná loď. Nikdo tě nebude rušit,“ obeznámí mě informativně Adam. Pamatovala jsem si, že zbraně se odváží každou neděli o půlnoci.

Po dalším dlouhém a úmorném loučení jsem Adama doprovodila k molu k lodi a měla trochu na krajíčku. Nechtěla jsem ho pustit, ale zároveň jsem se nechtěla chovat jak malá holka a brečet tam před ostatními. Doprovodilo nás několik můžu z ochranky, včetně Bree. Pohlížela jsem na vzdalující se jachtu, která krátce mizela za obzorem ostrova a ucítila jistou prázdnotu. Po takové době, co jsme byli spolu skoro pořád, tu najednou nebyl a já se cítila sama. Jako kdyby část mě, odjela s ním.

„Však on se ti vrátí,“ drcne do mě loktem Bree, asi aby mě podpořila.

„Jo, já vím“ utrousím zkroušeně a společně se rozejdeme zpátky k vile.

 

V noci jsem se neustále převalovala a špatně se mi usínalo bez Adama, avšak pozdě noci se mi podařilo usnout. Ráno jsem se samozřejmě vzbudila pro změnu hrozně brzy a byla úplně hotová. Spala jsem asi čtyři hodiny a cítila se jak po nějaké propařené noci. Ovšem tyto časy byly dávno pryč!

Vstala jsem z postele a skrz okno viděla, že právě vychází slunce. Tudíž jsem věděla, že je kolem šesté ráno. Přešla jsem do koupelny, kde jsem vykonala ranní nutnou potřebu, vyčistila si zuby a opláchla obličej ledovou vodou, aby mě to probralo. Uvázala jsem si vlasy v můj nejčastější účes, a to nedbalý rozcuchaný drdol. Přečesala jsem si jen ofinu, aby se neřeklo a pak přešla do šatny, abych se převlékla do sportovního. Mínila jsem si jít po ránu zaběhat, jak jsme se dohodly s Bree.

Když jsem vyšla z pokoje ven a viděla chodbu prázdnou, uvědomila jsem si, že možná Bree ještě spí. Nemohla počítat s tím, že už budu vzhůru, i když ji její směna, začínala kolem sedmé. S časem mého nejčastějšího vstávání. Přešla jsem tedy k jejímu pokoji a tiše zaklepala na dveře. Bylo až strašidelné, jaké panovalo ticho v domě po ránu. Možná větší než v noci. K mému překvapení Bree hned otevřela dveře a vykoukla na mě též s překvapením ve tváři.

„Ahoj, neruším tě ještě? Vím, že je ještě brzy...“ opáčím výmluvně, ale Bree mi skočí do řeči.

„Ne, v pohodě! Už jsem připravená, jen se převléknu do sportovního a můžeme jít běhat,“ vyhrkne na mě a já jen přikývnu. Odstoupím dál od dveří, abych ji dopřála soukromí a ona zmizela za dveřmi. Ohlédla jsem se po chodbě k mnoha dalším dveřím, které tam byly a říkala si, kdo všechno v těch dveřích bydlí.

Věděla jsem, že Ismael má pokoj na opačné straně domu, stejně tak jako spousta ostatních můžu z ochranky. Personál bydlel v nejspodnější části domu, stejně jako Nillima. Byl to opravdu obrovský dům a věděla jsem, že jsem všechna jeho zákoutí ještě ani nepoznala.

Bree vyrazí ze dveří, převlečená do sportovních legín a sportovní podprsenky. Kolem pasu měla však zbrojní opasek a za zády měla pouzdro se zbraní, který jsem viděla u ní poprvé.

„Na co si bereš tu zbraň prosím tě? Myslíš, že na náš zaútočí opice ze stromů, nebo mořské panny na pláži?“ ušklíbnu se pobaveně.

„Nikdy nevíš!“ pokrčí rameny netečně a zavře za sebou své dveře pokoje.

„Vždyť se ti s tím poběží špatně!“

„Ale prd,“ oponuje mi a rozejde se ke schodišti. Zřejmě o tom nemínila debatovat. Mě však ta její zbraň značně rozladila. Jako kdyby mi připomněla, proč vlastně tu Bree je.

 

 

Po krátkém sprintu na pláž jsme se nakonec usadily na pláži a kochaly se výhledem na ranní rozbřesk, který se zrovna upíral nad ostrovem. Moře se neskutečně třpytilo a jemně se houpalo ve větru. Jelikož jsme byly u zátoky, nebyly tam žádné větší vlny, jako u otevřeného moře.

„No není to nádhera,“ utrousím s úsměvem.

„Jo, to teda je,“ přitaká Bree, měla před sebou natažené ty své nekonečné nohy a opírala se v loktech. Já si stáhla naopak nohy pod bradu a držela si je rukama.

„Můžu se tě zeptat na další vlezlou otázku?“ ušklíbnu se na ni. Jelikož už mě trochu znala, nepřekvapilo jí to. Nijak zvlášť.

„Jasný,“ přikývne pouze.

„Můžu se zeptat, mezi námi děvčaty, kolik ti je?“

„Čtyřicet,“ hlesne a já na ni obdivně pohlédnu.

„Čtyřicet?! Vůbec na to nevypadáš,“ vydechnu údivně.

„Díky, budu to brát jako kompliment,“ zasměje se.

„Taky bych tak chtěla vypadat ve čtyřiceti,“ zahlaholím úzkostlivě.

Když slunce plně vyšlo, běžely jsme zase zpátky a různě se předháněly v tom, kde, kdo bude dřív. Po menší rozcvičce, jsme se přesunuly do posilovny, kde mi Bree dala zase značně do těla boxováním. Tentokrát jsme boxovaly spolu v tváří tvář. Po hodině jsem už cítila své nedostatky ve spánku z dnešního večera a vyhlásila konec tréninku. Bree pouze souhlasila. Každá jsme pak zapadla do svého pokoje a dohodly se, že za půl hodiny půjdeme na snídani.

Vysprchovala jsem se a úmorně přemýšlela, zda už je Adam v Paříži. Ještě se neozval a já z toho byla krajně nervózní. Ovšem vzhledem k délce letu a jeho pracovní vytíženosti, jsem se tomu nedivila.

 

Zbytek dne jsem strávila u bazénu a pak s Nillimou v kuchyni, kdy jsme se pustily do přípravy večeře, kterou vařila i pro zdejší personál. Pomáhala jsem jí s krájením zeleniny a u toho jsme si opět povídaly o všem možném. Bylo to příjemné zpestření dne a cítila jsem se zase trochu normálně. Uvolněně.

Ovšem když jsem večer ulehala do postele, byla jsem opět v tom blbém rozpoložení, protože i přes mé tři zprávy, které jsem Adamovi poslala, ještě stále neodpověděl. Bála jsem se, zda se mu nemohlo něco stát. Mozek mi jel a vytvářel si v hlavě různé strašidelné scénáře, proč mi sakra neodepisuje. Ale tentokrát jsem se snažila si to nepřipustit více k tělu. Sama sebe jsem napomenula a otočila se na druhý bok, čelem k oknům.

Měsíc mi svítil přímo do obličeje a mě to iritovalo. Byl průzračný úplněk a nasvěcoval celou místnosti. Podrážděně jsem vstala a přešla k oknům, abych zatáhla alespoň ty bílé průsvitné závěsy, který mohly to světlo trochu usměrnit. Rázně jsem závěsy zatahala a rozčilovala se, protože mi to vůbec nešlo. Najednou jsem si všimla pohybující se ho světla v zátoce. Přimhouřila jsem oči a všimla si připlouvající se lodi. Byla menší a určitě to nebyla jachta Adama. Zvědavě jsem vyšla na balkón, kde mě ovál mírný vítr, který foukal snad poprvé za tu dobu, co jsem tu byla. Opřela jsem se o zábradlí a sledovala tu malou loď, která zrovna zakotvila u mola. Pak jsem někde pod sebou u domu zaslechla hlasy a všimla si mihotavých světel baterek. Nechápala jsem, co se to děje, ale bylo mi jasné, že ta loď tu neměla co dělat. Sám mi to Adam řekl. Vyklonila jsem se přes zábradlí a viděla dva muže z naší ochranky, jak spěšně někam šli, ale nemířili směrem k té lodi. Přišlo mi to divný. Vrátila jsem se zpět do ložnice a přešla rovnou do šatny. Oblékla jsem si černé legíny a černého trička. Mínila jsem prozkoumat situaci, vzít s sebou Bree a kdyžtak to převzít do svých rukou, ať už to bylo cokoli. Třeba se někomu něco stalo z personálu a připlula pro něj loď!

Nebo to může být Adam, a nakonec se vrátil jinou lodí. Spěšně jsem přešla oblečená do ložnice, a ještě se nazula do botasek. Přešla jsem ke komodě, na které byla položená černá krabice s mou nádhernou zbraní.

Od té doby, co mi ji Adam dal, jsem neměla příležitost ji nijak vytáhnout, natož použít a řekla jsem si, že nyní ta příležitost je. Cítila jsem jisté vzrušení a nával adrenalinu, ačkoli jsem měla tušení, že s tou lodí o nic nejde. Pak mě napadlo, že mohli přivést zásoby jídla! Sice je divný že v jednu ráno, ale tady bylo možné všechno! I tak má zvědavost mě překonala. Zbraň jsem si zkontrolovala, zda má vůbec náboje. Byla plně nabitá. Překontrolovala jsem její zajištění a strčila si ji za záda.

Uvítala jsem, že jsem měla pevnou širokou gumu legín, díky kterým mi ta zbraň seděla přesně na tom místě, kam jsem ji založila. Potichu jsem vystoupila na chodbu a udivila se, že nikdo nikde není. Jako bylo mi jasné, že Bree nejspíše spí, ale čekala jsem u dveří někoho jiného na hlídce. Domem se prostupovalo tíživé ticho a já slyšela maximálně své bijící srdce. Byla jsem nabitá adrenalinem, a nakonec se rozhodla, že Bree budit nebudu. Projelo mnou jisté vzrušení z nějaké akce, že se někam vydám sama, aniž bych měla za zadkem kohokoli. Vzhledem k tomu, že v podstatě o nic nešlo, jsem si v tom byla jistá. Navíc projít domem, aniž by mě nikdo nezaznamenal, včetně kamer, byla krajně mizivá. Jistě mě někdo zmerčí, ještě, než stihnu vyjít z domu. Potichu jsem se rozešla po schodech směrem dolů a rozhodla se projít ven rovnou terasovými dveřmi přes obývák. Rychlými ale tichými kroky jsem se vydala kolem domu a byla vskutku udivená, že jsem ještě nikoho nepotkala. Věděla jsem, že tudy chodí noční hlídka, která měla hlídat venkovní perimetr. Jen mě ta myšlenka napadla, zaslechla jsem hlasy.

Schovala jsem se za vyšší keř, který byl naproti přes malý chodníček. Potutelně jsem se smála a adrenalin mu pumpoval v žilách. Kolem prošli dva muži a o něčem si v klidu povídali. Absolutně nesoustředěný na práci. Vykládali si o autech.Co jiného, že!

Když přešli za roh, vykoukla jsem, abych zkontrolovala, zda už jsou pryč. Rozešla jsem se druhou stranu a pokračovala až k cestě, která vedla od hlavního vchodu. Vynořila jsem se u dolních garáží a rychlými kroky přešla na kamenitou cestu. Viděla jsem několik pohybujících se světel na pěšině mezi stromy, které vedly k pláži, k molu. Mínila jsem si zahrát na tajného agenta, když už jsem se úspěšně vyplížila z domu a odbočila z cesty do palmové aleje, ve které jsem se dokázala ukrýt, aniž by mě někdo zahlédl.

Plížila jsem se potichu ke kraji lesa, s přímým výhledem na loď. Skrčila jsem se za jednu více vzrostlou palmu od země a zaostřila pohled před sebe. Uviděla jsem malou rybářskou loď, na které byli dva cizí muži, thajského původu a něco nakládali na loď. Nějaké bedny, které měli položené na mole. Zaslechla jsem kroky vedoucí z cesty, a ještě víc se přikrčila, aby mě nezahlédli z jejich strany.

„Kurva, proč je to tak těžký!“ slyším mužský rozčílený hlas. Byla to taková lámaná angličtina.

„Drž hubu a dělej!“ popožene ho druhý anglicky, bez jediného akcentu.

Když jejich kroky přešly, vykoukla jsem zase zpoza palmy a viděla, jak dva muži nesli další bedny, které následně položili na molo před loď. Okamžitě jsem ty bedny poznala. Byly to zbraně, které vyráběl Adam v té jeho super tajné dílně. Zaostřila jsem pohled na ty dva chlapy a poznala jednoho z nich, který byl ke mně otočený čelem. Byl to jeden z ochranky. Jmenoval se Jason, nebo tak nějak. A ten druhý byl jisto jistě jeho parťák, menší, zavalitější, mexického původu. Sedělo to k němu. Tihle dva bývali většinou na hlídce u hlavních dveří. Proto jsem tam nyní nikoho nezahlédla! Měla jsem neblahé tušení, že nyní právě okrádají Adama a potají mu vyvážejí zbraně s účelem získat prachy pro sebe. Zanadávala jsem si sama nad sebou, že jsem si s sebou nevzala mobil, abych to mohla alespoň vyfotit, jako důkaz. Ale věděla jsem, že to musím Adamovi říct. Pokud to nebyl nějaký jeho tajný plán.

Ještě jsem tam chvíli stála a pozorovala je. Ti dva si pak něco řekli s posádkou lodi a mávli na sebe jako rozloučení. Loď nastartovala tichý motor a pomalu se odpíchla od mola, když jeden z těch rybářů vytáhl kotvu. Sehnula jsem se na bobek, když jsem viděla, jak se ti dva z našich blíží po cestě kolem mě. Srdce mi neskutečně bilo, až mi to tepaly spánky.

„Zítra to provedeme znova, ale přidáme alespoň pět beden navíc. Na tu loď se to ještě vejde!“ zaslechnu jejich konverzaci.

„Fakt to chceš riskovat znova?“

„Jo, musíme využít toho, dokud tu není Al-Sheid!“

„Ale co když se to někdo dozví, on nás pak zabije!“

„Prosím tě! Nikdo se to nedozví, určitě si nedělají podrobnou inventuru toho, co vyrobili. Takže pak večer zase ukecáme stráže před výrobnou, dáme jim nějaký cash a vezmeme ještě několik beden.“

„Ty to máš vymyšlený, kámo!“

„No nějak ty prachy vydělat musíme! A ještě k tomu, když obereme toho čůráka!“

Když se jejich hlasy vzdalovaly, cítila jsem neskutečnou zlost.

Co to sakra bylo za hajzly!

Adam je plně zaměstnával už nějakou dobu a oni ho mínili obrat. Za jeho zády a absolutně jim to nebylo blbý! Byla jsem odhodlaná jim v tom zabránit, ať by to znamenalo je třeba zabít. Co jiného s nimi!

Narovnala jsem se v zádech a hlavou mi běželo tisíc myšlenek, jak se nyní zachovat. Zda jít pro Bree a vzít situaci do vlastních rukou, nebo se pokusit dovolat Adamovi a náležitě to řešit s ním. Pomalu jsem se rozhlédla směrem k lodi, která už byla skoro pryč a pak vzhlédla k cestě, zda ti dva už odešli.

Když jsem zjistila, že je vzduch čistý, rozešla jsem se vstříc lesu, zpátky k domu. Byla jsem plně zabraná do myšlenek, když jsem najednou zaslechla silné křupnutí po mé levé straně. Zkoprněla jsem, ovšem hned sáhla po zbrani, co jsem měla za legínami.

Namířila jsem jí do tmy a jen částečně viděla trochu světla, jak se prodíralo světlo měsíce mezi hustým porostem palem. Postavila jsem se do obranného postoje, zbraň uchopila do obou rukou a odjistila ji. Připravena hned pálit, ať to byl kdokoli.

Slyšela jsem další křupnutí v podobě, jakého si přešlápnutí kroků a viděla stín u palmy přede mnou.

„Okamžitě vylez, nebo tě na místě zastřelím!“ řeknu rozhodně.

Bylo mi jasné, že nikdo z ochranky to jistě nebyl, neplížili by se takhle potichu za mnou a už vůbec by se neskrývali za posranou palmou! Stín postavy se začal rozjasňovat při malých krocích směrem ke mně a já zaostřila pohledem.

Viděla jsem velkou postavu, jistě mužskou, široká ramena.

Pak jsem se ztěžka nadechla, když jsem zahlédla kousek světla na jeho tváři.

„Co tu kurva děláš?!“ zavrčím nevěřícně na Matta, který právě stál naproti mně. Viděla jsem ten jeho tvrdý pohled v očích a úplně zkoprněla. Nevěřila jsem vlastním očím.

„Odlož tu zbraň a já ti to vysvětlím,“ řekne klidně, tím jeho specifickým hlasem. Ve mně to vyvolalo jistou vlnu všeho. Okamžitě vyvstalo vše, co jsem měla hluboko v sobě pohřbené. Staré rány se otevřely a zavalila mě jistá vlna neskutečné zlosti. Musela jsem okamžitě zmizet. Ztěžka jsem se nadechla a sklopila zbraň. Nechala jsem ji však odjištěnou a ráznými kroky se rozešla pryč, směrem na cestu. Slyšela jsem však, jak Matt se rozešel mým směrem a jeho kroky byly rychlé a rázné. Chytl mě za loket a tím mě jeho pevný stisk zastavil v chůzi.

„Nešahej na mě, kurva!“ vykřiknu na něj naprosto zbavená všech smyslů. On na to nic neřekl a akorát se mnou zmítl směrem k němu. Hrubě jsem se mu vysmekla, až mě to zabolelo a znova jsem na něj napřímila zbraň.

Tentokrát jsem mu mířila na srdce a myslela to smrtelně vážně.

Matt se opřel svou hrudí do zbraně a zlostně se na mě zatváří.

„Tak střílej,“ ucedí skrz zuby. Chtěla jsem! Měla jsem prst na spoušti a chtěla ji hrozně moc zmáčknout. Ale neměla odvahu.

„Vypadni! Sbal se a vypadni, nechci tě vidět!“ řeknu o něco více rozhodně s jasnou výhružkou a odvrátila jsem zbraň. Ráznými kroky jsem přešla několik keřů a šla rychlými kroky po cestě směrem k domu. Začínaly mě přemáhat všechny ty emoce a já se držela, abych něco nerozmlátila. Možná kdyby mi teď přišli do cesty znova ti dva, co zradili Adama, asi bych je na místě rovnou zastřelila.

Silně jsem se zabouchla v ložnici a spěšně se zamknula. Vrátila jsem zbraň do krabice a opřela se lokty o komodu. Zlost mi obklopila celé tělo a chtělo se mi křičet.

Co tu kurva dělal?!

To ho jako vážně Adam znova zaměstnal?!

Porušil tím náš slib!

On mi slíbil, že to kurva neudělá!

Zhurta jsem se rozešla k mobilu na mém nočním stolku a zjistila, že stále nemám žádnou zprávu od Adama. Spěšně jsem vytočila jeho číslo a mínila ho seřvat rovnou po telefonu. Potřebovala jsem to ze sebe vykřičet a on byl prvním terčem. K jeho štěstí však nebral hovor. Spolkla jsem několik nadávek a hodila mobil do peřin. Snažila jsem se přecházet po pokoji a vydýchat se. Snažit se rozumně uvažovat, než abych udělala něco, čeho bych zároveň litovala. Vysvlékla jsem se z oblečení a přešla do koupelny s tím, že se uklidním studenou sprchou. Sprcha mě trochu uklidnila a já zvládla o něco více rozumně uvažovat. I tak jsem běsnila vzteky. Nechápala jsem, proč se Adam tak rozhodl. Cítila jsem se jím pěkně zrazená. Převlékla jsem se do tílka a čistého spodního prádla a zapadla pod deku do postele. Zírala jsem do stropu a hlavou mi běželo milion myšlenek. V podstatě jsem nedokázala usnout a zírala takto nehnutě do stropu až do samotného rána.

 

V šest ráno jsem to už nevydržela a rozhodnými kroky přešla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a byla pevně rozhodnutá převzít vše do vlastních rukou. Rozčesala jsem si vlasy a svázala si ho do pevného culíku. Namalovala jsem se výrazněji, dle své nálady. V šatně jsem si vybrala na sebe pouzdrové šaty, ve kterých jsem se cítila sebejistě. Na nohy jsem si obula vysoké podpatky a chtěla jsem si vzít znova zbraň do rukou, ale neměla jsem ji prostě kam dát a nechtěla se tu s ní ohánět, jen tak v rukách. Znova jsem překontrolovala mobil, zda se už neozval Adam, ale k jeho smůle neozval. Odemkla jsem dveře a vyrazila ze dveří, kde zrovna z dveří svého pokoje vyšla Bree. Počastovala jsem ji zamračeným výrazem. Ráznými kroky jsem k ní přistoupila a zastavila se těsně před jejím obličejem.

„Můžeš mi vysvětlit, kdo mě hlídá v noci?!“ zahřmím varovně a neskrývala jsem jisté rozčílení. Bree to překvapilo.

„No noční hlídka,“ odpoví neurčitě.

„Zeptám se tě znova, vím, že nejsi úplně blbá! Kdo mě hlídá v noci?!“ zavrčím, už jsem byla zase nakopnutá.

„V noci tě hlídá O’Brian,“ vydechne a svraští tvář do zamračeného cosi. No jistě, že! Kdo jiný! Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a podívala se znova na ni.

„Kde je jeho pokoj?!“ počastuji ji otázkou, věděla, že mi nemůže klást žádný odpor.

Ona se pouze napřímí v zádech a rukou ukáže na dveře na konci chodby.

Byly to dveře, přímo naproti mým dveřím ložnice!

On celou tu dobu byl takhle blízko! Kurva drát!

„Fajn, počkej tady!“ syknu na ní rozkazem a ráznými kroky přejdu po chodbě.

Chopím se kliky, div ji nevylomím ze dveří a vpadnu mu do pokoje. Místnost byla zatemněna závěsy, aby do ní neprostupovalo tolik slunce a já zahlédla pohyb v posteli. Přešla jsem rázně k oknům a rozhrnula závěsy. Slunce okamžitě osvítilo Matta v posteli, který tam ležel a díval se na mě nasraným pohledem, jako že jsem si dovolila ho vzbudit. Sáhla jsem po jeho černém tričku, které měl přehozené přes křeslo a mrskla to po něm.

„Okamžitě se sbal a vypadni!“ zavrčím varovně, v obličeji i v hlase jsem měla plné odhodlání.

Matt se chopí trička a oblékne si ho přes hlavu. Počastuje mě jeho typickým zamračeným ksichtem a pak ze sebe stáhne deku. Zahlédnu jeho bílé trenky a ihned jsem vrátila pohledem k jeho nasranému ksichtu. On pomalu vstane z postele a několika malými kroky ke mně přejde. Vztyčí se nade mě tou svou ohromnou výškou a hrozivými rameny. Nehnula jsem se ani o píď a pouze se zatvářila ještě víc nasraně.

„Naštěstí, ty nejsi ta, která tu rozkazuje,“ řekne spíše posměšně, což mě neuvěřitelně popudí. Bylo mi jasné, že se mi právě vysmál do ksichtu. Akorát jsem víc zvedla bradu, abych si stála za svým a založím si ruce na hrudi.

„Říkám ti, sbal se a vypadni! Jsi propuštěn ze svých služeb, ať už byli jakékoli!“ zavrčím varovně.

„Dokud to neuslyším od tvého manžela, tak nikam nejdu!“ pronese Matt naprosto arogantně a na slově manžel, si dal velmi záležet, aby to znělo povrchně.