ChatGPT | Mr.Black Vesmírná černá - 29.kapitola

Přeji příjemné čtení!

Snad se bude kapitola líbit!

E.

 

29.kapitola

 

Úplně jsem zkoprněla a nebyla schopna se jakkoli projevit.

Vyjeveně jsem zírala, s otevřenými oči a snažila se zachytit jeho pohled.

Matt měl však oči zavřené a stále své rty položené na těch mých.

Srdce se mi neskutečně rozbušilo a mozek se mi zastavil ve všech myšlenkách. Čas se zastavil a mě to přeneslo do minulosti, kdy jsme byli jen já a on. A nikdo jiný.

Okolní svět přestal existovat.

Ztěžka jsem se nadechla nosem a postavila se na špičky, abych na něj dosáhla. Nechala jsem se unést tím momentem a zavřela oči. Položila jsem mu ruce kolem krku, přitáhla jsem se k němu blíž a opřela si své tělo o něj. Matt okamžitě prohloubil polibek a jazykem drsně polechtal ten můj.

Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy, ač jsem nevěděla, co znamenají.

Pak se mi mozek rozběhl na plno a já se od něj odtrhla.

Okamžitě jsem se od něj odvrátila, zády k němu a dala si ruku před pusu.

Sakra, co jsem to udělala?!

„J-já nemůžu. Miluju Adama!“ vyhrknu výmluvně a po tváři se mi skoulí několik dalších slz. Neskutečně mě rozbolelo srdce.

Plíce se mi stáhly a já pocítila bolest, jako tenkrát, když jsem ho opouštěla.

Nemluvě o tom, že výčitky svědomí vůči Adamovi mi málem vypálily mozek.

Najednou jsem z dálky slyšela sirény. Ať už to byla policie nebo sanitky, museli jsme se okamžitě stáhnout pryč.

„Pojď, musíme zmizet,“ vybídne mě Matt, aniž by víc něco řekl a odpíchl se od zdi.

Vydala jsem se hned za ním a společně jsme vyšli na ulici, která byla úplně vyprázdněná. Rychlými kroky jsme se vzdalovali od tržnice a přecházeli do opět zalidněné ulice, kde postávali zranění lidé. Matt schoval zbraň za záda a rychle si to štrádoval ulicí.

Spěšně jsem se rozhlížela kolem nás a doufala, že už nás nebudou sledovat. Zašli jsme o několik ulic dál, kde postávala auta na kraji ulice. Matt se rychle rozhlédl a pak přešel k jednomu z nich.

Byla to nějaká bílá Toyota.

Zkusil nejprve otevřít přední dveře, ale byly zamknuté. Loktem několikrát praštil do skla okénka a na potřetí se mu ho podařilo rozbít. Auto začalo houkat a přitahovalo tak pozornost ostatních. Matt se rychle usadil za volant, vyškubl kousek plastu zpod volantu a zašátral tam rukou. Vytáhl změť různých drátů a najednou auto přestalo houkat. Pouze jsem přihlížela tomu, co dělá a zároveň kontrolovala situaci na ulici za námi. Matt auto úspěšně nastartoval.

„Nasedej, auto má plnou nádrž, tak bychom s ním mohli dojet do cíle!“ popožene mě a já rychle oběhla auto. Matt mi otevřel dveře spolujezdce a já rychle nasedla. Připoutala jsem se a zpoza zad jsem si vytáhla zbraň a položila si ji na klín. Matt vyjel od krajnice a šlápl na to. Rychle jsme vjeli o několik ulic dál a zařadili se do hustého provozu aut. Matt vytáhl z kapsy mobil a otevřel navigaci, kde měl uložené souřadnice. Mobil položil před sebe, kde byl stojánek původně zřejmě na kafe, nebo na kelímek a nastavil si ho tak, aby na něj viděl.

 

Když jsme po hodině vyjeli z města, Matt zastavil u krajnice před nějakým rýžovým polem a mnoha malými baráčky v pozadí. Všude byla zeleň a byla to příjemná změna oproti zatuchlému prašnému městu.

Ohlédla jsem se po něm a on se na mě vážně podíval.

„Vyměníme se, budeš řídit a já si musím ošetřit tu nohu,“ pronese vážně, aniž by o tom chtěl debatovat. Pouze jsem přikývla a odepla bezpečnostní pásy. Ovšem nebyla jsem si vůbec jistá svým řízením. Neřídila jsem pěkně dlouho!

Obešla jsem auto předem, kdežto on mírně odkulhal opačnou zadní stranou, abychom se náhodou nepotkali. Usadili jsme se na svá nová místa a já se ztěžka připoutala. Nejistě jsem pohlédla na Matta, který se chopil batohu před sebe a začal z něj vytahovat věci, aby si ošetřil nohu.

Zbraň jsem odložila do přihrádky po mé levici a přisunula si sedačku blíž k volantu. Spěšně jsem vše překontrolovala, aby mi vyhovovalo řízení co nejvíce. Šlápla jsem na plyn a vyrazili jsme hladce zase od krajnice. Okem jsem sledovala navigaci a věděla, že nás čeká teď zhruba dvacet kilometrů jedna dlouhá rovná cesta kamsi, směrem k horám. Uvítala jsem, že auto mělo automatickou převodovku, tudíž jsem se nemusela trápit s řazením, když jsme začali stoupat do mírných kopců. Na silnici jsem se několikrát vyhýbala povozům s krávami, či koňmi a přišlo mi to vcelku vtipné, že několik desítek kilometrů za námi je jedna z největších metropolí světa a tady tahá kráva povoz se slámou.

Byla to dva absolutně odlišné světy. A tak blízko sebe.

Matt si ošetřil mlčky nohu a pak koukal pouze z okénka. Byl zamyšlený a vnímala jsem, že mu ta hlava šrotuje. Cesta byla poklidná a nebylo tam už tolik zatáček jako před chvílí, a tak jsem k němu obrátila svou pozornost.

„Hele, co je ta Unie?“ protnu ticho. Matt si protře bradu a podívá se na mě mírně zamračeným pohledem. Jinak se na mě už ani nedíval.

„Proč?“ zeptá se netečně.

„Když jsem řekla Adamovi, že musíme Glocka zabít, řekl mi, že to nejde, protože je v nějaké Unii. Zajímá mě to, co to jako je. To je nějaká sekta všech Badass?!“ vysvětlím mu, koukajíc na cestu před sebe.

„Unie je jako zákon, akorát na té druhé straně. Když si v Unii, tak ta tě chrání a máš jistá privilegia, ale zároveň se ji zodpovídáš, jako normálnímu zákonu. Nesmíš provést nic v rozporu s jejími zákony. Jakože nesmíš zabít člověka v Unii, například,“ chopí se slova Matt a já ho pozorně poslouchala.

„Takže kdybych zabila Glocka, bude mě stíhat jakýsi zákon Unie?“ nakrčím obočí nechápavě.

„Tebe ne, ale kdyby ho zabil Adam nebo já, tak ano,“ opáčí Matt suše.

„V čem je jako rozdíl?“ nechápu.

„Oba jsme v Unii byli, a i když už pod ní nejsme, stíhali by nás, protože on v té posrané Unii je,“ vysvětlí.

„Takže Unie je opravdu sekta všech možných zločinců,“ shrnu jednoduše. Co jiného.

„Tak nějak,“ pokrčí ramenem Matt a zaboří se víc do sedačky.

„A cos tam dělal ty? A proč už tam nejsi?“ vyhrknu další otázky. Čekala jsem, kdy mě Matt pošle s tím do háje. Ale on to neudělal.

„Zabíjel jsem pro ně. To byla má práce jako nájemného vraha. Oni mi dali jméno, popis a následnou výplatu po provedení práce,“ vydechne Matt a já po něm střelím rychlým pohledem. Měl založené ruce na hrudi a nevypadal úplně, jako kdyby se o tom chtěl bavit, ale přesto mluvil dál, „Skončil jsem s nimi, když jsem seknul s tou prací. Adam tam byl předpokládám díky svému otci, ale tím, že se vzdal Dubaje, tak se vzdal i tohoto jistého postu,“ dovysvětlí a já začnu chápavě přikyvovat.

„A co člověk musí udělat, aby se dostal do Unie?“ zajímám se dál.

„Musíš mít něco nebo být někdo, aby se o tebe zajímali a vnímali tě, jako jistý přísun do té jejich společnosti. A taky musíš zaplatit,“ odpoví Matt a mě to trochu pobaví.

„Musíš zaplatit vstupní poplatek do klubu?! Kolik?“

„Deset milionů,“ pronese suše.

„Deset milionů dolarů?!“ vyhrknu nevěřícně.

„Jo, tím sis koupila jejich ochranu, jejich zákon, jistá privilegia,“ přikývne Matt.

„Kde ty jsi vzal tolik peněz?!“ nechápu.

„Já nikde, mě přijali na práci pro ně, za kterou mi zaplatili, ale též se mě jejich zákony týkaly.“

Snažila jsem se to pobrat a mozek mi jel na plné obrátky. Ale věděla jsem, že abychom se Glockovi mohli pomstít, budu ho muset zabít já. Anebo si zažádat v Unii, aby vzala ten jejich zasraný zákon do vlastních rukou a nějak zasáhla.

„Ale to, že Glock zaútočil na Adama je taky trestné ne?“ vyvstane mi otázka na jazyku.

„Mělo by být, nevím popravdě,“ utrousí tiše.

„No a předpokládám, že to někdo vede, určitě jistá sebranka těch nejvíc NEJ,“ syknu sarkasticky. Autem jsme najeli na nějakou prašnou cestu a já si poposedla víc dopředu, abych se mohla soustředit přes ten zvířený prach a písek.

„Jojo vede to Devítka, tak se jim říká,“ odpoví Matt a na jeho hlase bylo poznat, že má zřejmě bolesti. Mluvil tak přidušeně.

V duchu jsem se musela strašně zasmát. Devítka, ty vole! To je originální, jak pojď na mě z boku! Devítka opustila Minas Morghul, Gandalfe!

„No a ty znáš někoho z té Devítky?!“ zajímám se. Cítila jsem Mattův pohled. Rychle jsem se po něm podívala, koukal na mě jakýmsi pátravým pohledem.

„Proč to chceš vědět?!“ zeptá se podezřele.

„Tak znáš nebo ne?!“ zopakuji znova a pohlížela jsem zase před sebe na cestu.

„Ano, znám, stejně jako ty. Poznala si ho včera,“ pronese suše. Já to věděla!

„No jistě, že! Ten Alex mi byl divný už od začátku. Teda zdál se milý, ale když se se mnou loučil, viděla jsem mu v očích, že to nebude úplně hodný…člověk,“ řeknu tak chytrácky.

„Jo, to je jeden z největších zmrdů,“ přitaká Matt tím svým nekompromisním tónem.

„Takže proto jste se spolu znali, byli jste kolegové,“ uchechtnu se připitoměle.

„Dělal jsem přímo pro něj.“

„Ach tak,“ utrousím pouze. Pak už jsem nic neříkala.

Mlčela jsem a přemítala nad svými myšlenkami, jak tohle všechno vyřešit. Přesto všechno jsem hlavně doufala, že se na místě setkáme s Adamem. Že to byli souřadnice od něj a není to žádná past. Že se znova shledáme a budeme už spolu.

 

Když jsme byli asi půl hodiny od cílového místa, Matt mi pokynul, abych zastavila. Zastavila jsem u menšího lesíka z palem a nikde v okolí nic extra nebylo. Přehoupli jsme se přes hory a shlíželi pouze na zeleň a rýžová pole kolem nás. Matt mi podal do ruky můj mobil, který vytáhl z batohu a já se na něj podívala.

„Zapni ho a zkus se podívat, zda tam nemáš nějakou zprávu, nebo hovor od Adama,“ pokyne mi a převezme si svůj mobil ze stojánku. Poslechnu ho a mlčky zapnu mobil. Když mobil naběhl, čekala tam na mě jedna zpráva. Byla to zpráva od Ismaela se souřadnicemi.

„Ukaž mi ty souřadnice, co ti přišly, mám zřejmě to samé od Ismaela,“ řeknu spěšně a nahlédnu mu do mobilu, když našel tu zprávu od cizího čísla. Bylo to číslo Ismaela. Takže to poslal nám oběma. To bylo skvělé zjištění.

„Stále to může být past. Mohli je dostat a poslat nám ty souřadnice z jeho mobilu nám oběma,“ zkonstatuje podezřele Matt.

„Hele vím, že ti v hlavě jedou všechny alternativy a ty tvoje plány, ale trochu bych tomu věřila, hm?“ vybídnu ho s nakrčeným obočím.

„Budu teď řídit já,“ pronese suše, aniž by nějak komentoval to, co jsem řekla, ale já ho gestem ruky zastavím.

„Na to zapomeň! Vidím, jak jsi bledý v obličeji! Určitě ti není dobře. Ztratil si spousta krve,“ vyhrkla jsem na něj neoblomně. Opravdu nevypadal dobře. Jeho tvář byla bílá, oči měl znavené a jistě mu nebylo dobře. Ovšem dokázal se na mě podívat opět vzpurně.

„Je mi dobře,“ sykne netečně a odepne si pás. Když už se natahoval ke klice, sáhla jsem mu na paži a zastavila ho v pohybu.

„Matte!“ oslovím ho pevným hlasem, ale on se na mě nepodívá. Jen zatne čelist a sklopí pohled, „Pro jednou mě poslechni, úplně se nehodí, aby ses úplně vysílil. Možná tvé záchranářské sklony budeme ještě potřebovat,“ začnu mu mazat med kolem pusy, doufajíc, že už žádná další chvíle nenastane.

Už toho bylo tak akorát dost.

K mému obrovskému překvapení stáhne ruku z kliky a opře se zpět do sedadla. Ještě několik sekund jsem na něj pohlížela a pak se chtěla znova rozjet, ale nešlo to. Auto několikrát rádoby zakašlalo a pak se motor vypnul úplně. Matt se ke mně nahnul, kdy byl mým obličejem kousek od toho mého a rukou zašátral po kabelech. Auto se nahodilo, ovšem motor se nenastartoval. Pak nahnul bradu výš a něco si zanadával pod nosem.

„Co je?“ nechápu.

„Právě nám došel benzín,“ zkonstatuje vztekle a vrátí se zpět do sedadla.

„Kruci,“ syknu nevěřícně. To nám opravdu chybělo!

„Tos to nemohla hlídat? Nevšimla sis, že ti tam třeba něco bliká, nebo je ta ručička na nule?“ vyjede po mně najednou a já se po něm nechápavě podívám.

„A co by to jako změnilo?! Půjčili bychom si koně? Nebo načůrali do nádrže?!“ bráním se hned jeho výbuchu nějakých emocí.

Matt se chopí kliky dveří a zhurta otevře dveře auta.

S dalšími nadávkami, tentokrát v portugalštině, vystoupí a nahne se zpátky do auta. Uchopí svůj batoh, co měl u nohou a nandá si ho na záda.

Pochopila jsem to. Nyní už musíme jít pešky.

Vystoupila jsem, vzala jsem si svou zbraň, kterou jsem si zakasala za kraťasy a koukala na Matta, jak se snažil odtáhnout auto stranou ze silnice, aby nezabraňovalo provozu, ačkoli tamtudy jen tak někdo často neprojížděl. Pak Matt třískl s dveřmi auta a rozešel se vstříc cestě před námi. Šla jsem hned za ním a snažila se ho dohnat.

„Co máš zase za problém?!“ udeřím na něj s otázkou, když jsem ho dohnala a šla po jeho boku. Matt koukal spěšně do mobilu a zároveň před sebe do dálky, zda něco neuvidí. Nic neříkal. Opět mě ignoroval, což mu bylo též podobné. Mlčky jsme tedy šli po prašné cestě a po chvíli jsem vnímala, jak Matt zpomaluje a nohu za sebou lehce tahal. Jistě ho bolela a doháněla ho značná ztráta krve.

„Chceš se na chvíli zastavit a alespoň se napít vody? Můžeme se posadit tamhle do stínu,“ navrhnu a mávnu k vysokým stromům, když jsem viděla, jak zase jeho brunátný výraz vystřídala šeď.

„To je v pohodě,“ mávne netečně rukou. Ráznými kroky jsem k němu přešla a stoupla si před něj.

„Pojď se posadit! Já tě tu pak nebudu tahat na zádech, neměla bych sebemenší šanci!“ konstatuji naprostý fakt. Ještě aby tu omdlel a rovnou tady můžeme přečkat další noc. Matt si nakonec nesouhlasně pomlaskne a stočí svůj směr k menší pěšině, která vedla k vysokým palmám. Ty vytvářely dostatečně velký stín přímo pod nimi a my se tak mohli schovat před spalujícím žárem slunce.

Matt se ztěžka posadil k silnému vzrostlému kmeni palmy a zraněnou nohu si natáhl před sebe. Přes obvaz byla vidět prosakující krev. Vytáhl láhev z batohu a podal mi ji.

„Napij se první, potřebuješ to víc,“ odbydu ho a začnu se rozhlížet po okolí.

Bylo neskutečné vedro, dusno a vzduch byl těžký.

V autě nám běžela celou dobu klimatizace, tudíž jsem nepociťovala reálné vedro zvenčí. Usadila jsem se kousek od Matta a převzala láhev vody poté co se konečně napil. Napila jsem se krátkými doušky, abych šetřila vodou a podala mu ji zase zpět. Když láhev vrátil zpět do batohu, dlaní si protřel obličej, který byl stále vybledlý.

„Co je vůbec v tom cílovém bodě na mapách?“ zajímám se.

„Nic,“ odpoví hned Matt a já na něj tázavě pohlédnu, „Právě, že tam není vůbec nic, maximálně nějaké pole nebo louka,“ dodá znaveně.

„To je divný ne?“ utrousím nechápavě.

„Vůbec ne, předpokládám, že tam bude nějaký dům, který na mapách prostě není. Bude to něčí skrýš,“ vysvětlí Matt a opře si hlavu o palmu.

Zavřel oči a těžce vydechl.

Začínal mi opravdu dělat starosti.

„Zvládneš to dojít pěšky?“ zeptám se starostlivě.

„Kdyžtak mě tu necháš,“ pokrčí netečně rameny. Věděla jsem, že to nemyslí vážně.

„No tak na to zapomeň,“ vyhrknu a pak se nadechnu, „A co kdybychom zavolali Ismaelovi a řekli mu, že jsme už blízko, třeba to opravdu zvedne on,“ napadne mě.

„Není tu signál, abychom někam zavolali. A třeba to není opravdu on a akorát jim skočíme do pasti,“ odbyde mě hned Matt, ale stále měl oči zavřené.

„Do pasti jim ale kdyžtak skočíme tak či tak, když dojdeme na to místo, ne?!“ opáčím.

„Samozřejmě tam nenakročíme jen tak, nejdřív si obhlédneme to místo,“ odpoví Matt netečně a otevře oči.

Pohlížel na mě přivřenými oči.

Nesouhlasně jsem na něj zakroutila hlavou, aby věděl, co si o tom myslím.

Samozřejmě já bych bezhlavě šla, aniž bych přemýšlela nad možnými následky, kdežto Matt vše promýšlel a měl v hlavě různé alternativy řešení. Vytáhla jsem mobil z kapsy kraťasů a podívala se na mobil. Taky jsem neměla žádný signál! Prostě…kurva!

„Jakou máš vůbec skupinu krve?“ zeptám se najednou spěšně, abych zakryla své rozladění.

„Nulu,“ hlesne.

„No vidíš to, já mám taky nulu, takže když bude příležitost a možnost, můžu ti kdyžtak darovat svoji krev,“ usměji se na něj mírně smířlivě, ovšem on na to vůbec nereagoval.

Viděla jsem, jak se mu oči klíží a nevěděla, zda neupadá do bezvědomí.

„Matte?!“ oslovím ho hlasitěji a přistoupím k němu. Kleknu si k němu na kolena a vezmu jeho tvář do rukou. Tvář měl studenou, lehce zpocenou. Mhouřil na mě těmi svými oči, ve kterých se odráželo opět vše.

„Nesmíš usínat, řekni mi, co pro tebe můžu udělat,“ řeknu naléhavě a pohlížela jsem mu zblízka do těch očí.

„V batohu, v postranní kapse, je čokoláda,“ pošeptá mi znaveně. Hned jsem se sehnula k batohu a začala šátrat po postranních kapsách, až když jsem našla malou tabulku čokolády. Byla opravdu malá, tak na dvě sousta. Rychle jsem ji rozbalila a ulomila kousíček.

Vložila jsem mu jí do úst a on ji začal znaveně kousat.

Nebyla jsem si úplně jistá, zda mu nějak pomůže čokoláda, ale věděla jsem, že to jsou rychlé cukry, které zároveň rychle zase odezní. Snědl mlčky celou čokoládu a já jsem obal zmuchlala v ruce a zastrčila zpět do batohu.

Podala jsem mu znova láhev s vodou, aby se ještě napil.

Zhurta se nalokal vody, až se mírně zakuckal a pak mi znaveně podal láhev. Zavřela jsem ji a odložila zpátky do batohu. Začala jsem nabývat dojmu, že do cíle společně prostě nedojdeme. Bylo to ještě asi deset kilometrů, které Matt jisto jistě sám nedojde. Ne po svých. Všimla jsem si, jak začal zase přivírat oči, a tak jsem se k němu zase naklonila a mírně ho poplácala po tváři.

„No tak Matte, máš nějaký plán, určitě jo, protože já jsem momentálně v prdeli, nenapadá mě absolutně nic, co dělat,“ utrousím znatelně rozladěně.

„Budeš tam muset dojít opravdu sama,“ utrousí tiše.

„No nejdu tam sama, nenechám tě tady samotného,“ odmítnu znova rázně.

To byla ta nejšílenější možnost, na kterou jsem nechtěla přistoupit.

Nemohla jsem…

„Nebuď tak tvrdohlavá,“ zasyčí jízlivě. Jistě mu síly ještě zbývaly na to být prudérní.

„Ty jsi tady ten tvrdohlavec!“ opáčím netečně a bedlivě ho sledovala ve tváři. Začala jsem pomalu propadat panice. Nemohla jsem ho tu prostě nechat takhle, ale zároveň jsem věděla, že potřebuje pomoct.

A tím že tu budu sedět, mu zrovna nepomůžu.

Znova se k němu nakloním a uchopím jeho tvář do dlaní. Jemně si ho k sobě přitáhnu a položím si své čelo o to jeho. Dostatečně ho to nakoplo a zřejmě šokovalo, až na mě plně otevřel oči.

„Nechci tě tady nechat, ale budu muset, budu muset doběhnout pro pomoc,“ pošeptám mu tiše do tváře. Věděla jsem, že jsem si dovolila moc a byla až příliš blízko něj, ale momentálně mi to bylo jedno. Klíčila ve mně jistá starost, že by to mohlo dopadnout jakkoli špatně.

Že by mohl i umřít…

Matt mi ztěžka dýchal do tváře a cítila jsem z něj vůni hořké čokolády, což bylo vcelku příjemné. Zvedla jsem bradu a líbla ho na čelo. Ač jsem to gesto přímo nesnášela, teď jsem to udělala naprosto bezmyšlenkovitě. Sehnula jsem se zpátky a už se chystala od něj odtáhnout, avšak Matt mě zastavil, když mě pevně chytl za rameno.

„Jestli se se mnou míníš rozloučit, tak aspoň pořádně,“ řekne rozhodně a zhurta si mě k sobě z posledních sil přitáhne. Jeho rty spočinou na těch mých a já pocítím chuť čokolády, což bylo krajně vzrušující. Ale záhy se odtáhnu a absolutně jsem se nenechala rozhodit tím, že mě právě políbil. Najednou jsem slyšela zvláštní zvuk z dálky.

„Slyšíš to?!“ zvážním a nastražím uši.  

„Momentálně neslyším nic,“ zaúpí Matt rozladěn, že jsem se od něj hned odtáhla.

„Něco se blíží,“ zkonstatují naprostý fakt, že hluk čehosi se blížil odněkud k nám.

Vstala jsem od Matta a ostražitě se rozhlížela.

Zvuk se blížil z pravé strany, z cesty před námi.

Vytáhla jsem zbraň obratně zpoza kraťas, rovnou ji odjistila a napřímila ji před sebe. Čekala jsem auto, ovšem záhy se přes kopec přehoupla helikoptéra a naprosto ohlušila celé okolí. Vyjeveně jsem zírala na helikoptéru, která rychle proletěla blízko kolem nás. Okamžitě mě napadlo, že kdyby to byl někdo od Glocka a měli po straně kulomety, tak už jsme mrtví, ale v helikoptéře jsem zaznamenala několik mužů, kteří na nás pohlíželi.

Helikoptéra se záhy otočila a začala pomalu klesat na cestu, ze které jsme přišli. Stále jsem mířila zbraní jejich směrem. Motory helikoptéry se vypnuli a z ní vyskočili dva muži. Viděla jsem, že nebyli ozbrojeni, teda ne těžkými zbraněmi. Oba byli v černých oblecích a na očí měli brýle. Jeden z nich, který ke mně kráčel v popředí, mírně zvedl ruce a ukazoval gestem ruky jakýsi smír. Ostražitě jsem na ně pohlížela a zbraň nesklopila.

„Jste paní Al-Sheid?!“ křikne muž, když se zastavil dál ode mě.

„Ano, to jsem!“ odpovím hned. Bedlivě jsem přecházela pohledem z jednoho na druhého. Pak jsem si uvědomila, že jejich obličeje už jsem viděla. Byla to to ochranka Alexe, která s ním byla v klubu v Bangkoku. Měla jsem prostě pamatovák na ksichty!

„Jsme od pana Alexandra Verwohnendese! Několik kilometrů odsud má své sídlo, již vás očekává!“ řekne muž a stáhne ruce podél těla. Stáhla jsem zbraň tedy a ohlédla se na Matta, který měl zavřené oči. Zřejmě už omdlel.

Neměla jsem tudíž moc času polemizovat o tom, zda jim věřit nebo ne.

Od Ismaela jsme tedy měli souřadnice k Alexovi sídlu.

„Potřebuju s ním pomoct, je v bezvědomí!“ houknu k nim a ukážu směrem na Matta. Muž v popředí přikývne a rychlejším krokem se rozejde ke mně, s tím druhým mužem v patách. Stále jsem v rukách třímala zbraň podél těla a pečlivě je sledovala. Přešli jsme rychlými kroky k Mattovi, který byl úplně mimo.

„Ztratil hodně krve, má střelnou ránu na noze,“ informuji je, když ho ten jeden z mužů spěšně prohlížel.

„To je celý O’Brian!“ houkne pobaveně a s tím druhým mužem ho zvednou v podpaží. Už jsem se ano nepozastavila nad tím, že ho znají.

Matt se opravdu znal se všemi.

Což bylo dost strašidelný, svým způsobem. Uchopila jsem batoh, co se válel na zemi a šla za nimi, když se pokoušeli odtáhnout Matta k helikoptéře. Na pomoc jim přispěchali další dva muži a společnými silami naložili Matta dovnitř helikoptéry. Jeden z nich mi pomohl nastoupit a já se usadila do sedačky. Připoutala jsem se a chytla Matta za jeho studenou ruku. Měla jsem o něj strašnou starost. Pilot nahodil motory, které se rozhučely burácivým hlukem a za nedlouho jsme vzletěli vzhůru.

Přenesli jsme se nad palmy a prudce se stočili správným směrem. Zapřela jsem se v nohou, abych nepodjela na sedadle a pevně držela Matta, který nebyl nijak připoután. Jistily ho pouze ruce ostatních, jak byl položený na zemi. Když jsme vyletěli do dostatečné výšky, ten muž, se kterým jsem předtím mluvila ho silně poplácá po tváři a začne na něj mluvit. Reakce žádná. Skloní se nad tím, aby zjistil, zda dýchá.

„Bude potřebovat krev,“ houknu po nich nahlas, i když mě asi slyšet ani nemohli v tom rámusu. Muž se však na mě podívá a souhlasně přikývne. Ani jsem se nenadála a asi za patnáct minut jsem pohlížela ze shora k obrovskému stavení s rozlehlým pozemkem.

Pomalu jsme začali klesat na velké písmeno H až jsme s lehkým drcnutím přistáli na zemi. Muži se hned chopili Matta a pomalu ho vynášeli ven z helikoptéry, i když se ještě plně nevypnuly motory. Chvatně se ho chopili a nesli ho do útrob domu.

Vyběhla jsem za nimi, přikrčená k zemi, když mě obšlehla síla vrtulí, které se už jen mírně točily. Z domu k nám přispěchala nějaká žena, která vezla nemocniční lehátko. Krátce jsem se podivila, že tu zřejmě byli připravení na vše. Muž ji začal v krátkosti něco říkat a ona je srozuměle přikyvovala. Šla jsem hned za nimi, s batohem na zádech a v ruce stále držela svou odjištěnou zbraň. Pocítila jsem jistou nervozitu a strach, zda Matt bude opravdu v pořádku.

Vešli jsme dovnitř domu, kde byl obrovský rozlehlý sál na pořádání nějakých akcí. Spěšně jsem se rozhlédla, ale vnímala pouze to, jak Matta zavezli do chodby a mě zastavil ten muž gestem ruky.

„Teď se o něj už postarají, vy pojďte se mnou,“ pokyne mi a rozejde se na opačnou stranu.

„Ale já chci být s ním! Můžu mu dát svou krev!“ opáčím vzpurně, muž však pokračoval dál v chůzi, pouze se na mě ohlédl přes rameno.

„Oni se o něj postarají, nebojte!“ zněl tvrději a pokračoval dál v chůzi.

Ač se mi od Matta nechtělo, rozešla jsem se tedy spěšnými kroky za tím mužem.

Dohnala jsem ho a kráčela za ním, přes další rozlehlý sál, až jsme přešli do užší chodby, kde to působilo více domácky než strojeně. Vešli jsme do moderní a prostorné pracovny, kde jsem zahlédla stát u okna Alexe. Ihned se otočil mým směrem.

Svítilo na něj slunce a on tam vypadal jak Ježíš. Vlasy měl rozpuštěné, neměl je v tom svým culíčku, na sobě měl bílou volnější košili a béžové kalhoty. Byl bosí a vypadal tak čistě a krásně, oproti mně. Muž nás tam nechal a zavřel za sebou dveře.

„Paní Al-Sheid, jsem rád, že jste celá a živá,“ zkonstatuje vážně a pomalými kroky přejde ke mně. Stála jsem nehnutě a cítila se jeho přítomnosti zcela pohlcena.

„Tu zbraň už nebudete potřebovat,“ dodá a poukáže pohledem na zbraň v mé ruce. Uvědomila jsem si, že ji stále držím a nervózně přejíždím po pojistce. Zajistila jsem ji tedy a strčila si ji za kraťasy, kde mě zároveň tlačil těžší velký batoh.

„Vidím, že váš půvab nezmizel, aniž když vypadáte…takhle,“ ušklíbne se mírně, když se zastavil asi tři kroky přede mnou.

Jistě komentoval můj nynější zjev. Musel to být pohled k nezaplacení.

Špinavé tenisky, kdy z jedné mi trčil obvaz ovázaný kolem nohy, který byl značně zašpiněný od písku. Špinavé kraťasy, upocené tričko, na ruce jsem měla zaschlou krev. Ve tváři jsem měla jistě pár modřin, o vrabčím hnízdě na hlavě místo vlasů, ani nemluvě. Na zádech jsem měla obří Mattův batoh. No prostě krasavice!

„Kde je Adam?!“ vyhrknu tvrdým neoblomným hlasem. Přešla jsem rovnou k věci.

„Ještě nedorazil,“ odpoví stroze. Pečlivě mě skenoval těmi svými modrými oči. Mírně jsem se zamračila a mínila s ním vést dlouhý oční kontakt. Nemohla jsem projevit žádnou slabost v přítomnosti tohohle…člověka. Ať už byl kýmkoli.

„Doufám, že převezmete spravedlnost do vlastních rukou a s Glockem to náležitě vyřešíte,“ pronesu důležitě a zvednu sebevědomě bradu.

On zúží oči a mírně se ušklíbne v ústech.

Viděla jsem, jak sundal tu svou masku hodného a vřelého člověka.

Mírně ke mně přikročil a sehnul se svým obličejem ke mně blíž, jako kdyby mi chtěl vyhrožovat svou výškou. Jeho úšklebek se změnil v ďábelský a mě to připomnělo výraz Adama, když se cítil nadřazeně.

Alex si zřejmě myslel, že mě zastraší svou blízkostí, ale já už byla zvyklá na tyhle jejich manévry. Ať už od Adama nebo Matta. Měla jsem školu od těch největších arogantů!

„Krom toho, že vás vaše pověst předchází, jste i vcelku drzá a ve vašich očích vidím jistý vzdor. Nemáte ze mě vůbec strach,“ pronese hrdelním zvukem, ze kterého šel mírně strach, ale nehnula jsem ani o píď.

„Mám dobrý výcvik! Nezaleknu se velkého ega!“ syknu pomalu a jeho má odpověď značně pobavila. Odtáhne se a rozejde se ke křídlovým dveřím naproti.

„Tak pojďte,“ vybídne mě se změnou tónu, zase tím milým a vřelým.

Ztěžka jsem vydechla a pohlížela na jeho záda.

Tělo se mi otřásalo v základech a v hlavě jsem měla zmatek.

Věděla jsem však, že Alex bude velmi nebezpečný.

Dveře ze široka otevřel a otočil se na mě. Pohybem hlavy mě vybídne znova a já se tedy rozešla za ním. Když jsem vešla dovnitř a ohlédla se po místnosti, spadl mi neuvěřitelný kámen ze srdce.

„Adame!“ vyhrknu dojatě, když jsem pohlédla na Adama, který postával u okna s rukama v kapsách a koukal našim směrem. Adam nabral zhurta dech do plic a rozeběhl se ke mně. Padli jsme si do náručí.

Pevně jsem ho sevřela a cítila, jak se mi nalévají slzy do očí.

Adam se hned odvrátil a vděčně mě několikrát políbil. Chytla jsem mu tváře a začala se vděčně usmívat.

„Jsi v pořádku?“ utrousí zděšeně v češtině.

„Jo jo, jsem,“ opáčím pouze a setřu si slzy, které se mi rozutekly po tvářích.

„Tak strašně jsem se o tebe bál, že to nezvládnete sem dorazit,“ řekne Adam a já se znova k němu přitáhnu. Potřebovala jsem znova cítit tu jeho blízkost. Zavěsila jsem se mu kolem krku a těžce nabrala jeho vůni do nosu.

„Nakonec jsme to nějak zvládli, ale Matt je zraněný,“ řeknu vážně, když se o několik sekund od něj odvrátím, „A jak jsi tu dlouho?“ zeptám se zvědavě.

„Už od včera,“ odpoví klidně Adam a prohlížel si mě ve tváři. Nakrčila jsem obočí a podívala se na Alexe, jehož přítomnost jsem cítila zpovzdálí. Ležérně se opíral o dveře a sledoval nás neurčitým výrazem. Takže on mi zalhal a zkoušel mě, nebo co to jako mělo být, když mi řekl, že Adam tu není.

„Jsi zraněná, někde?“ zajímá se Adam.

„Mám pár odřenin a škrábanců,“ odpovím nezáživně a vrátím k němu svůj pohled. Zadívám se na něj vážně, „Adame, proč si nešel se mnou?!“ zeptám se zcela vážně, trochu káravě.

„Chtěl jsem se vrátit pro Nillimu,“ vydechne těžce Adam a já se napřímila.

Viděla jsem mu bolest ve tváři.

Bylo mi to jasné.

Nemusel ani nic říkat.

Těžce jsem se k němu přitáhla a pocítila neskutečnou úzkost z toho, že Nillima byla mrtvá. Naše Nillima!

Vzlykla jsem mu do náruče a Adam mě pevně sevřel v objetí.

„No, nechám vás o samotě, zařídím nějaké náhradní oblečení,“ zaslechnu Alexe, jak to říkal spíše Adamovi a pak zmizel za zavřenými dveřmi.

„Pojď, půjdeme do našeho pokoje a ošetřím tě,“ vybídne mě Adam po chvilce truchlení a já na to nic neřeknu. Pouze jsem se ho stále držela a rozešla se s ním do útrob domu.

 

Vešli jsme do prostorného pokoje pro hosty, s obrovskou postelí s nebesy a božím výhledem ven do zahrady. Sundala jsem ze zad batoh a hned pomyslela na Matta, zda je v pořádku. Mínila jsem se umýt, dát nějak do kupy a vyrazit hned za ním. Adam mě uchopil jemně za ruku a rozešel se pomalu se mnou do koupelny, která byla snad stejně velká, jak pokoj vedle. Uprostřed toho všeho stála nádherná prostorná vana a já pocítila okamžitě, že se už potřebuju umýt. Ovšem ve sprše, kde ze sebe smyju tu další špínu a krev. Pozastavila jsem se před prostorný sprchový kout, který byl oddělený pouze kachličkovou zdí a chtěla se začít vysvlékat. Pak jsem si vzpomněla na zbraň na mých zádech. Uchopila jsem ji do rukou a mlčky ji položila na blízkou skříňku, ve kterém byly vyskládané ručníky. Vysvlékla jsem se z trička i z kraťasů a stála před Adamem pouze v kalhotkách. Cítila jsem jeho pátravý pohled na sobě. Ovšem nepodívala jsem se na něj. Vysvlékla jsem se z kalhotek a přešla pod sprchu. Spustila jsem na sebe vlažnou vadu a ztěžka vydechla. Celá jsem se opláchla, včetně vlasů a otočila se k Adamovi. Zrovna ke mně přistoupil. Nahý.

Svými dlaněmi mě jemně chytl v pase a přitáhl si mě k sobě do náruče. Chtělo se mi brečet. Chtěla jsem vypustit všechny ty emoce a pocity, které ve mně jistě třímaly teď ty dva dny. Tiše jsem vzlykala Adamovi do hrudi, u které si mě konejšivě přidržoval a přejížděl jednou dlaní po zádech. Jeho dotyk byl tak jemný, hřejivý a láskyplný.

„Jestli mě ještě nikdy takhle znova opustíš, tak tě vlastnoručně zabiju, Adame,“ utrousím po chvilce, když jsem se mírně uklidnila a odtáhla se z jeho náruče. Pohlížel na mě posmutnělým výrazem a chytl mě svými prsty za bradu, kterou mírně zvedl k sobě.

„Miluju tě, vesmíre,“ pronese pouze, aniž by okomentoval má slova a jemně mě políbí na rty.