ChatGPT | Mr.Black Její černá duše - 7.kapitola

 

 

7.kapitola

Cítila jsem, jak své prsty dlaně propletl s těmi mými.

Zcela zřetelně vnímala jeho teplou kůži v dlani, která mě hřála.

Spíše jako kdyby mi vypalovala jakousi imaginární pečeť a já ho ještě pevněji sevřela. Vystoupali jsme společně schody do klubu a vydali se kolem tanečního parketu směrem ven. Ruku v ruce jsme prošli kolem ženy, která mu ještě před chvílí seděla na klíně.

Údivně na nás pohlédla a když spatřila naše držící se ruce, zkřivila svá ústa do nechápavého cosi.

Jako kdyby viděla osmí div světa. Což možná že i ano.

Alex si ji absolutně už nevšímal a šel dál, aniž by zavadil oči o další ženy, které na nás pohlížely. Rychlými kroky, kdy nás následovali jeho muži, jsme vyšli až ven na čerstvý vzduch, který jsem nabrala zhurta do plic. Alex se nezastavil a šel dál vstříc stále zaplněné ulici.

Šli jsme opět proti proudu, směrem zpátky na hotel a já se začala obávat toho, co přijde. Protože jeho tvář byla kamenná, nic neříkající a spíše vypadalo, že má špatnou náladu, což bylo opravdu špatný. Špatný pro mě.

Mohla jsem se mu vyškubnout, jít sama, bez jeho ruky propletené v té mé, ale neudělala jsem to. Kor s těma jeho dvěma poskoky za našimi zády. Do půl hodiny jsme došli zpátky na hotel a Alex se stále tvářil stejně i ve výtahu.

Mé hrdlo vyschlo značnou nervozitou a opravdu pocítila osten strachu, co bude následovat. Jen se za námi zavřely dveře jeho apartmánu a my byli sami, přirazil mě o ty dveře silně zády a začal líbat.

Líbal mě hladově, ale zároveň zlostně.

Vydechla jsem mu vzrušeně do pusy a přitáhla se k němu.

Záhy ode mě však odstoupil a nahlas oddychoval. Podíval se mi zhluboka do očí.

„Bůh ví proč, jsi pro mě naprosto neskutečná! To je už po druhé, co jsem pro tebe někoho zabil,“ zkonstatuje tiše, však znatelně rozladěným tónem.

„Bůh s tím nemá co dělat,“ syknu netečně a přitáhnu se k němu zpátky.

Ihned ho políbím a jazykem prohloubím polibek.

Vysadí si mě kolem pasu a přejde s námi k posteli. Pohodí mě do postele a hned ze mě začne stahovat pevně zašněrované boty.

Několikrát si u toho netrpělivě zanadává, a tak jsem mu musela pomoct.

Skopla jsem boty ze sebe a on mi okamžitě začal stahovat kalhoty i se spodním prádlem. Nedočkavě jsem se k němu natáhla a začala ho vysvlékat z přebývajícího oblečení. Tričko jsem mu přetáhla přes hlavu a nahlédla na stíny jeho potetovaných paží.

Když už jsme byli konečně zcela nazí, Alex si vzal hned kondom a záhy si mě vysadil na klín. Hned jsem si jeho penis nasměrovala do klína a pojmula ho zprudka ihned celého. Oba jsme opojně vydechli a znova se líbali. Alexovi ruce se mi zabořily do vlasů a já jsem mu přejížděla po zádech chtivými prsty, které se mu zarývaly do kůže. Houpala jsem se rychle v bocích, třela o něj své tělo a užívala si ho. Jeho celého.

 

 

Vzbudila jsem se někde brzy k ránu, stále propletena Alexovým tělem a pocítila jistý osten uvědomění. Oprostila jsem se od jeho paže a přetočila se na bok, zády k němu. Jen jsem se otočila, Alex se ke mně přitáhl a přitulil se k mému nahému tělu. Naježila jsem se a zhurta otevřela oči.

„Nelep se tak na mě,“ utrousím znepokojeně.

„Proč?“ zaslechnu jeho úšklebek.

„Protože tohle je už hraniční,“ syknu netečně.

„Hraniční s čím?“ zajímá se.

„S city,“ zamručím, snažíc se setřást jeho ruku, kterou mi svíral pas.

„Ale no tak, to že se k tobě tulím po ránu, neznamená, že k tobě něco cítím,“ zasměje se těžce sarkastickým tónem. Zamračila jsem se tomu, co řekl.

„Tulíš se takhle po ránu i k holkám na zavolání?“ rýpnu si hned.

„S těmi nespím přes noc. Ty prostě ošukám a ony zase jdou,“ odpoví poklidně.

„Takže vlastně je to čest, spát s tebou přes noc,“ sarkasmus ze mě přímo sršel.

„Co máš za problém?! Buď ráda, že se k tobě chovám s určitým respektem a nevykopu tě odsud hned po tom, co bych s tebou skončil,“ řekne chladným tónem a konečně mě pustil. Plně jsem se od něj odtáhla a vstala z postele.

Mínila jsem se vysprchovat, spáchat ranní hygienu, dát se dohromady a pokud možno se připravit na možný odlet zpátky do Čech.

Zavřela jsem se v koupelně a využila klidu pro to, abych se vyčůrala. V klidu jsem pak přešla rovnou pod sprchu a začala se mýt. Zaslechla jsem dveře a ohlédla se přes rameno, když Alex obešel sklo, které oddělovalo sprchu. Přešel až ke mně a nestoudně mě opřel o zeď. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Nechci abys odjela,“ řekne vážně. Až mě ta vážnost v jeho obličeji, přitom co řekl, vcelku vystrašila.

„Proč?“ zeptám se, aniž zauvažovala nad tím, zda mě to doopravdy zajímá. Ale jo, zajímá!

„Nevím, prostě je mi s tebou dobře, na tom není nic špatného, ne?“ s vážností ještě nepolevil.

„Musím se vrátit do Čech, čeká tam na mě práce,“ řeknu obranně, aniž bych mu odpověděla na jeho otázku.

„Včera jsem pro tebe zabil Skye, prokázal jsem ti laskavost, aniž bych za to něco chtěl,“ nadhodí svědomitě.

„A já ti za to děkuji!“ řeknu pevným tónem, s nepatrnou dávkou ironie, „Kdybys to neudělal ty, tak to udělám stejně nakonec já,“ dodám na to.

„Poprosila si mě o to jenom kvůli tomu, aby tě nesoudila Unie,“ odhadne snadno Alex.

„Jo, co jiného sis jako myslel?“ nechápu.

Nic na to neřekl, pouze mi pohlížel do očí.

Pak ode mě odstoupil a stoupl si pod tekoucí proud vody. Začal se mýt a já na něj stále pohlížela. Absolutně jsem se v něm nedokázala vyznat, stále mi byl záhadou, a bylo to snad stále horší.

 

Po sprše jsem se upravila, namalovala, oblékla se do pohodlného kalhotového kostýmku a přešla k mobilu, kde na mě čekala zpráva od Emilliana, že mé letadlo je připravené. Napsala jsem mu krátkou zprávu, že do hodiny budu na letišti. Sbalila jsem si všechny své věci do kufru, pak ho náležitě celý zapnula a ještě překontrolovala, zda mám všechny doklady a pas v kabelce. Když jsem byla připravená k odchodu, podívala jsem ne Alexe, který seděl na křesle. Byl v něm ledabyle roztažený, pohlížel na mě skrz brýle a tvářil se nějak jinak.

„Jak dlouho budeš ještě tady v Japonsku?“ zajímám se.

„Už jen pár dní,“ řekne suše a pak se nadechne, „Popřemýšlela si o mé nabídce?“ dodá záhy na to. Narovnala jsem se v zádech a zapřemýšlela.

„Jaké nabídce?“ zním pátravě.

„O tom stát se jednou z Devítky,“ odpoví a dlaní si protřel vousy. Ach, tohle.

„O tom jsem nemusela ani přemýšlet. Myslím si o tom pořád to samé. Nechci to dělat,“ řeknu rozhodně, stále stojící za svým slovem.

„Dobře,“ hlesne pouze a semkl svou tvář do kamenného cosi.

Překvapil mě, že neměl další promlouvající kecy.

Přešla jsem ke kufru a vysunula si madlo. Ohlédla jsem se po Alexovi a on zrovna vstal. Pomalými kroky ke mně přešel až se zastavil necelý krok ode mě. Pohlédla jsem mu do očí, ač je schovával za brýle a netušila, jestli mám vůbec něco říct. Byla to opět dementně divná chvíle. Alex se ke mně sklonil a pomalu a jemně mě políbil.

„Tak zatím poklade, brzy se uvidíme,“ utrousí tiše a cítila jsem jeho propalující pohled.

Neřekla jsem vůbec nic, rychle jsem se otočila a brala kramle.

V dlani jsem pevně svírala madlo kufru a ráznými kroky přecházela k výtahu. Tlačítko jsem zmáčkla několikrát rychle po sobě a prosila tiše, aby výtah přijel co nejrychleji. Aby mě co nejrychleji převezl dolů a já mohla vypadnout k autu, které na mě čekalo již připravené. Srdce mi bilo jako o závod a já si nedokázala vysvětlit proč. Měla jsem tíživý pocit. Nedokázala jsem ho identifikovat. A možná raději ani nechtěla.

 

                                                                       -

 

Seděla jsem ve svém letadle, dívala se na film, který jsem stejně pomalu ani nevnímala a upíjela vychlazenou Coca-Colu. Byla jsem nesmírně vděčná za chvíli o samotě, kor po tolika dnech neustálé přítomnosti Alexe.

Měla jsem ho v hlavě úplně zakořeněného, což mě samo o sobě neskutečně štvalo.

Nesnášela jsem ho, stále, myslela jsem si o něm spousta špatných věcí, ale zároveň tam bylo něco, co jsem prostě nedokázala rozluštit.

Byla jsem si však jistá, že láska to rozhodně nebyla.

V tom mě to trochu uklidňovalo.

Když jsem zavřela oči, hned jsem si ho vybavila, jak se na mě díval, když zastřelil Skye. Bez mrknutí oka, bez zaváhání, či dlouhého přemýšlení, zda to opravdu udělat. Udělal to zcela okamžitě, kdy jsem vznesla ten prosebný požadavek. A ač jsem si nedělala velké naděje, že to opravdu udělá, že tam zastřelí Skye přede všemi, tak on to opravdu udělal. Prohnal kulkou tu Skyovu debilní hlavu a zbavil mě na dobro dalšího člověka, kterého jsem v lásce opravdu neměla. Který znamenal až příliš z mé minulosti.

 

-

 

Dorazili jsme do Prahy pozdě v noci, k mému štěstí jsem prospala velkou část letu, a tudíž nebyla tolik přešlá a znavená. Nechala jsem si zavolat soukromé auto, které mě mělo odvést na byt. Ten byl vzdálený asi třicet minut od letiště.

„Dobrý večer, paní Al-Sheid,“ pozdraví mě muž, čekající u auta a hned ke mně vykročil, aby mi pomohl se zavazadlem.

„Dobré ráno, Martine, dlouho jsme se neviděli,“ mírně se na něj usměji strojeným výrazem.

„No, už je to nějaká doba,“ přitaká s úsměvem a převezme mi můj kufr z ruky. Přejdu k zadním sedačkám a usadím se do nich, mezitím co on soukal mé zavazadlo do útrob auta. Silně bouchl s dveřmi kufru a rychlým krokem přešel k volantu. Usadil se, připoutal a namířil si zpětné zrcátko spíše na mě, aby na mě viděl.

„Takže na byt?“ zeptá se a vycítím jeho pohled.

„Ano, prosím,“ pokynu krátce a vytáhnu si mobil z kabelky. Pohlédla jsem na ciferník hodin na mobilu. Byly skoro dvě hodiny ráno. Zabrouzdala jsem do nastavení a nastavila si českou síť. Ihned na mě začala skákat upozornění ze sociálních sítí, na kterých jsem byla stále aktivní, ovšem otevírala jsem je jen tak zběžně, jakože spíše jednou za měsíc. Neměla jsem na to čas a ani chuť. Skočilo na mě taky upozornění, že mi volal táta. Dvakrát.

Přešla jsem upozornění a otevřela si zprávy. Napsala jsem Emillianovi své krátké požadavky, co by měl udělat či připravit, abych se mohla během odpoledne vrátit do Liberce, ke své práci. Mínila jsem během dopoledne zkontrolovat ještě dvě firmy, které jsem tu měla, zcela legálně a pak se během oběda přesunout na sever, do svého rodného města.

„No a jaký máte plán během dne? Chcete se přesunout do Liberce?“ promluví na mě Martin od volantu a já zvednu pohled ke zpětnému zrcátku, kde se setkám s jeho pátravým pohledem. Mírně ho nasvěcovala světla protijedoucích aut, která mířila na letiště. V krátkosti mu vysvětlím svůj plán, aby s ním byl srozuměn.

„V kolik vás mám tedy vyzvednout?“ zajímá se.

„Řekněme, že kolem poledne, ale ještě bychom si to upřesnili. Zavolám vám,“ odpovím klidně a opět sklopila pohled do mobilu. Pustila jsem se do pročítání e-mailů, kterých tam na mě čekalo opravdu požehnaně. Jeden lepší než druhý.

Byla jsem plně zaměstnána čtením korespondenčních blbostí a ani jsem se nenadála a zastavili jsme před obrovským starším domem, který byl rozdělen do čtyř prostorných bytů. Dům působil vznešeně, starším domem, opět jako kdyby ho vystřihli ze stylu první republiky. Takových domů po Praze byla spoustu.

Chopila jsem se kabelky a vystoupila z auta.

Martin div nevyběhl, aby mi pomohl otevřít dveře, ovšem byla jsem rychlejší. Přešel tedy ke kufru auta, aby mi vytáhl zavazadlo.

„Pomůžu vám s tím kufrem do bytu,“ nadhodí a já zauvažovala, že bych to přeci jen zvládla sama do prvního poschodí, ale když už se nabídl, tak co by ne.

Pouze jsem přikývla a rozešla se k hlavním dveří, které měli mosazné zpevnění a na dveřích byly rytiny květin. V létě byl vchod a blízké okolí prorostlý okrasnými růžemi a vždy to tu omamně vonělo. Zašátrala jsem v kabelce pro klíče, které jsem měla označení pro mě znatelnými značky, aby vždy poznala, jaký klíč patří, k jakému bytu.

Měla jsem jich vcelku dost, ale nevyužívala je plně všechny.

Na klíči pro tento byt, jsem měla malou značku růže. Bylo to snad úplně jasné.

Odemkla jsem dveře a vstoupila do menší chodby, která vedle k velkému mramorovému schodišti. Vydala jsem se po schodišti a přešla nahoru, do prvního poschodí, kde se nacházely jediné dveře, přesně uprostřed. Přešla jsem až ke dveřím a počkala na Martina, až se vytáhne nahoru po schodech, i s kufrem. Ztěžka oddychoval, jak se vyčerpal tíhou kufru a stoupání po několika málo schodech. Věděla jsem, že mě by to tak nevyčerpalo, ale to už bylo hold o zvyku. Martin se dotáhne s kufrem až ke dveřím a široce se na mě usměje.

„Hah, zvládl jsem to, nebylo to tak těžký!“ zahlaholí s těžkým výdechem.

„Děkuji,“ přikývnu pouze, čekající na jeho odchod. Jako by se upomněl, že tam stojí a blbě na mě čumí, tak se otočí na patě a dá se konečně na odchod.

„Tak zítra v poledne!“ zvolá, „Dobrou noc!“ dodá ještě s rychle se na mě otočí s úsměvem. Nic na to neřeknu, pouze jsem přikývla a vyčkávala, až zaslechnu zaklapnutí hlavních dveří dole na chodbě. Abych si byla plně jistá, zda odešel.

Po tom známém zvuku, jsem vložila klíč do zámku dveří od bytů a odemknula jedním tahem. Chopila jsem se kufru a přetáhla ho na kolečkách až do chodby bytu. Přešla jsem po parketách a vyzula se z bot a bundy. Uchopila jsem kabelku do rukou a vydala se s ní přes chodbu až do obýváku, kde jsem rozsvítila lampu s mírným světlem, která se tyčila u bílé pohovky. Už jsem se chtěla posadit na pohovku, když v tom jsem si všimla něčeho u terasových dveří, vedoucí na balkón. Napřímila jsem se v zádech a pomalými kroky přešla k pro mě neznámé věci, která tu jistě ještě naposledy nebyla.

Vytřeštila jsem oči a dívala se na velký černý květináč, ve kterém se tyčil vysoký dřevěný stonek, kdy v menší koruně zelených malých lístečků, se vyjímaly růžové květy.

Růžové květy Sakury.

Dívala jsem se na tu Sakuru před sebou s naprostým šokem a napadal mě jediný člověk, který to sem mohl nechat dát. Mírně jsem se sklonila nad ní a nabrala nosem vůni květů. Nevoněla tak omamně, jako ty velké stromy v parku, co jsem viděla na vlastní oči v Japonsku, ale i tak ta vůni byla jím velice podobná.

Byla jsem naprosto konsternovaná tím, že by Alex udělal takové gesto. Kdo jiný by to udělal. On mě viděl, jak jsem pohlížela na ty stromy a v rukách třímala samotný květ. Bylo to gesto, které jsem si nedokázala u něj vysvětlit a trochu se obávala, co tak znamenalo.

Najednou jsem za sebou zaslechla zapraskání parket a na krátkou chvíli pomyslela, že by to mohl být Alex, schovaný v temném koutě, čekající na můj návrat do bytu. Už jsem se chtěla otočit, když v tom mi před obličej byl natisknut nějaký mokrý šátek, který zapáchal naprosto odzbrojující chemií.

Ztěžka jsem se nadechla šokem a okamžitě si uvědomila, že to byla ta chyba.

Něčí tělo si mě pevně natisklo k sobě a já cítila, jak upadám do okamžitého spánku. Zmoženě jsem zavírala oči a snažila se tomu odolat, ovšem to uspávadlo bylo silnější než já.

„Myslela sis, že to nechám jen tak?! Hezky se vyspi, ty moje lásko!“ zaslechnu kdesi vzdáleně ještě slova Matta a pak jsem ztratila vědomí.

 

                                                                       -

 

Otevřela jsem oči, několikrát po sobě a podívala se před sebe, na dřevěný strop. Chvíli jsem přemýšlela, kdo vlastně jsem, na jaké planetě se nacházím a jaký světelný rok vlastně je. Pak mě to trklo. Jako kdyby mi všechno přelítlo před očima.

Trhla jsem hlavou a rozhlédla se.

Chtěla jsem okamžitě vstát, ale nemohla jsem. Měla jsem připoutané obě dvě ruce k pelesti posteli. Každou ruku zvlášť k jednomu rohu postele.

„Co to kurva…“ syknu nasraně a rozhlédnu se po místnosti.

Byla celá dřevěná. Dřevo tu bylo cítit a vyvolávalo to dojem, jako kdybych byla na letní dovolené na chatě. Oknem, přes které byly světle hnědé závěsy, prosvítalo slunce.

Před postelí, na které jsem ležela, podotýkám pouze v tričku a kalhotkách, byla dvě velká pohodlná křesla ve stylu ušáků. Jedno bylo sytě žluté, až do hořčicové barvy, a to druhé tmavě zelené. Mezi nimi byl vyvýšený dřevěný stolek, na kterém bylo položených pár knih. Za křesly u zdi se nacházel krb, s cihlovým obložením, který těžce připomínal krb amerického stylu. Stačilo na římsu krbu ještě pověsit ponožky pro Santu a bylo by to úplně přesné. Po levé straně byly uprostřed dřevěné dveře, za kterými v rohu ještě byla velká papírová lampa. Nic víc se v místnosti nenacházelo.

Několikrát jsem zahýbala svými pouty, který řinčely o kovovou pelest postele. Škubala jsem jimi a snažila se sebou zmítat, ovšem akorát se mi pouta zařezala více do zápěstí.

Byla jsem vzteky bez sebe.

Začala jsem nahlas nadávat a cítila, jak mnou projela obrovská vlna vzteku.

„O’Briane! Okamžitě mě odsud pusť!“ začnu křičet vzteky bez sebe. Pouta vydávala pronikavý řinčivý zvuk, který se rozléhal místností. Najednou jsem slyšela pronikavé kroky po dřevěné podlaze, těsně za dveřmi.

Dveře se rozlítly a do místnosti vešel Matt.

„Co to kurva děláš?! Okamžitě mě pusť!“ vyjedu zcela okamžitě na něj. On tam však pouze stál, pohlížel na mě se zamračeným výrazem, se kterým se už asi narodil a měl ruce ležérně položené v kapsách svých světlých džínů, které byly špinavé a mírně roztrhané. K tomu měl červenočernou kostkatou košili s vyhrnutými rukávy do půli paží. Vypadal spíše jako dřevorubec. Sexy dřevorubec, podotýkám.

Propichoval mě pohledem a pak se nakonec uvolil a pomalými kroky přešel k posteli. Sehnul se nade mnou tak, že až jsem ucítila jeho tak známou vůni. Měla jsem sto chutí mu dát hlavičku. Rozbít mu ten jeho ksicht, který mě neskutečně vytáčel.

„Jak se cítíš? Máš pohodlí?“ zamručí mi před ksichtem. Svraštím svůj obličej do nenávistného cosi, a ještě kdybych mu plivla do obličeje, dala bych tomu ten řádný důvtip.

„Pusť mě!“ zavrčím varovně.

„Nepustím,“ pokrčí rameny netečně a posadí se na okraj postele, dál od mých nohou, abych ho nemohla třeba kopnout.

„Co si kurva myslíš? Že mě uneseš a budeš mě tu věznit?!“ vyjedu znova.

„A co sis myslela ty? Že to nechám bez jakékoli odezvy? To, jak si mě přechytračila,“ zavrčí tím svým hrdelním tónem, ze kterého jsem dříve šla do kolen. Ovšem teď byla situace zcela jiná.

„No jistě, málem bych zapomněla na to, jak si mi skočil na to, že bych tě chtěla políbit,“ vyprsknu jedovatě, „A tohle teď má být tvá pomsta jo?! Budeš mě držet v nějaké chatičce, dokud jako co?!“ dodám záhy na to, aniž bych z něj sklopila svůj pevný pohled.

„Tohle není žádná pomsta,“ zakroutí nesouhlasně hlavou, „Tohle je intervence.“

„Cože, kurva?! Jaká intervence?!“ syknu nechápavě.

„Budu tě tu držet tak dlouho, dokud si neuvědomíš, kým ses stala a jakému zlu, ses upsala!“ odpoví naprosto klidný, až odstrašujícím tónem. Cože to kurva?!!!

„Nemáš žádné právo na to, mě tu držet O’Briane! Budou mě hledat!“ vyštěknu netečně.

„Jo? Kdo přesně?!“ zvedne arogantně hlavu.

„Mí lidé například!“ odpálkuju ho hned. Matt se nahnul k mým nohám, které pevně semknul svým stiskem a nahnul se blíž ke mně. Jeho oči se výhružně zúžily.

„A co Verwohnendes? Ten tě taky bude hledat?!“ zavrčí.

„Možná,“ odpovím zcela okamžitě. Doufala jsem, že ano! Že mě Alex bude hledat!

„Hm, no tak uvidíme, jak dlouho jim to bude trvat. Já mám času dost a věř mi, že ať nepatřím k těm trpělivým lidem, tak tebe tu budu držet klidně několik měsíců,“ řekne hrozivým tónem. Byla to spíše výhružka než oznámení. Tím jsem si byla jistá.

„Ty ses kurva, fakt zbláznil,“ ucedím nasraně. Nemínila jsem tu být, v jeho zajetí, několik zasranejch měsíců!

„Vůbec ne! Naopak, myslím to s tebou dobře,“ zamručí a pustí mé nohy. Pak vstane z postele, a ještě na mě pohlížel, z té své výšky.

„Nechápu, co si od toho slibuješ, ale se mnou nehneš, tohle jsem prostě už nyní já a nedá se to nijak zvrátit zpátky,“ řeknu tím nejchladnějším tónem.

„Uvidíme,“ ušklíbne se Matt a odejde z místnosti.

Pohlížela jsem na zavřené dveře, za kterými zmizel. Hrudník se mi začal divoce zvedat, jak jsem se snažila zkorigovat svůj dech, a tak nějak podvědomě tušila, že mě s ním čeká peklo. Znala jsem ho.

Jeho zatvrzelost, urputnost a když si něco vzal do hlavy. Byla jsem už ve spousta blbých situacích, kdy mi šlo nezvratně o život, ovšem toto, to byla jiná liga.

Bylo to čistě osobní.

 

Asi po dvou hodinách vstoupil Matt znova do místnosti a já si mezitím stihla promyslet taktiku. Vzhledem k tomu, že nás spojovala značná minulost a určitá chemie nás k sobě táhla i po tolika letech, uvědomila jsem si, že je to jen chlap. Chlap, který mi nemůže odolávat věčně. Mínila jsem s ním hrát tu jeho hru. Přetvářet jsem se uměla už dobře. Musela jsem využít všech svých zbraní.

„Nesu ti jídlo a pití,“ řekne Matt klidným tónem hlasu a předstoupil přede mě s menším tácem, na kterém byla sklenice džusu a miska, ze které se kouřilo. Nadzvedla jsem obočí a podívala se na něj otráveně.

„A mám to jako sníst nohama?!“ ceknu nepříjemně.

Matt odložil tác na stolek mezi křesly a podíval se na mě. Přešel ke mně pomalými kroky a sehnul se nade mě zase tou svou výškou, ze které už dávno nešel strach.

„Odepnu ti pouta, ale pouze jedno, aby ses mohla najíst, když se budeš bránit, budeš bez jídla,“ řeknu pomalu a rozhodně, jako kdyby o tom nechtěl debatovat.

„Fajn,“ syknu tišeji. Matt se natáhl k mé pravé ruce, která byla blíž zdi. Mohla jsem si tak díky tomu sednout a svěsit nohy z postele dolů. Udělala jsem to zcela okamžitě a najednou mi vadilo, že jsem před ním vlastně jen v tílku a kalhotkách. Ne, že by neviděl zbytek, ale prostě to bylo krajně nepříjemné. Matt přešel ke křeslům, chopil se tácu, který mi následně opatrně položil na klín, abych se mohla najíst. Podívala jsem se do misky, ve které se nacházela horká polévka. Byla zeleninová, hustá na surovinách a voněla fakt dobře. Ostražitě jsem se podívala po Mattovi, který u mě stále postával. Zacouval svými kroky a posadil se do jednoho z ušáků. Chopila jsem se lžíce, která byla položená v polévce a decentně vyfoukala několik kousků zeleniny nabrané na lžíci. Strčila jsem si první sousto do pusy a uvědomila si, jaký hlad mám. Jedla jsem naposled v letadle, a to bylo už asi fakt dávno. Poslušně jsem snědla celou misku polévky a vypila zhruba půlku sklenice pomerančového džusu. Pak jsem se napřímila v zádech a podívala se na Matta, který mě po celou dobu pečlivě pozoroval.

Vstal z křesla a přešel zase přede mě. Chopil se tácu a odnesl ho na stolek mezi křesla. Vytáhla jsem krk a nahlédla z okna, na které jsem předtím viděla jen ze spodu. Všimla jsem si jehličnatých stromů kolem, takže jsem předpokládala, že jsme někde v lese, či na okraji lesa. Někde na samotě určitě.

Matt se vrátil svými kroky k posteli a už mi chtěl připoutat ruku zpátky, ale uhnula jsem s ní do strany.

„Chci se obléknout, je mi zima!“ syknu netečně, než aby to znělo prosebně. On na to nic neřekl, pouze si mě přeměřil pohledem. Pak poodstoupil a přešel po místnosti ke dveřím. Otevřel je a přešel do druhé místnosti, vedoucí kamsi. Slyšela jsem nějaké zvuky. Pak se vrátil a od dveří po mně hodil tepláky. Moje tepláky!

Zamračila jsem se na něj. Nepochybovala jsem o tom, že mi jistě sbalil na tento boží výlet. Intervenční pobyt se vším pohodlným. Kretén!

Neohrabaně jsem se začala soukat do tepláků a šlo to vcelku blbě, ale zvládla jsem to. Pouta mě silně tahala kolem levého zápěstí a vyvolávalo to ve mně opět to zlostné opojení. Zlostně jsem na něj pohlédla, kdy ke mně zase přešel, ovšem zastavil se ve veškerém pohybu.

„Shrneme si pravidla,“ nadechne se, „Budeš připoutaná do té doby, dokud se budeš pokoušet o útěk. Věř mi, venku tě nic nečeká, jen pustina. Nemáš prakticky kam utéct. Pokud budeš agresivní, budu i já,“ upozorní mě. Jeho oči byly potemnělé, zúžené.

„Chceš mi říct, že bys mi dokázal ublížit?“ zazubím se provokativně.

„Nepokoušej mě, Kristýno, moc dobře víš, že ano,“ zamručí.

„A co na to tvoje holka? Že tu teď budeš se mnou trávit čas, hm? Nebude se po tobě shánět?“ ušklíbnu se pobaveně. Nemohla jsem si pomoct ho neprovokovat.

On na to nic neřekl, pouze uchopil hrubě mou volnou ruku a natáhl ji k levé straně pelesti, kde visela pouta.

„Haaaah, že tys ji dal kvůli mně kopačky?! Ježiši, chudák holka!“ utrousím sarkasticky a začala se tomu smát. Matt pevně semknul pouta kolem mého zápěstí až mi do nich skřípl kousek kůže. Zasyčela jsem bolestí, ale úsměv mi z tváře nesešel. Matt se nade mnou sklonil a uchopil mě hrubě za bradu.

„Ten tvůj falešný úsměv tě brzy přejde, neboj,“ procedí a odtáhne se. Zmizel za zabouchnutými dveřmi. Sakra, práce! Musím se odsud dostat!

 

Po další hodině netečného ležení, pohlížení do stropu, jsem pocítila neskonalou potřebu čůrat. Začala jsem řinčet pouty o pelest postele, abych dala najevo svou osamocenou přítomnost.

„O’Briane! Potřebuju čůrat!“ začnu se dožadovat. Asi po nekonečně dlouhých deseti minutách přišel Matt do místnosti. Byl zadýchaný, čelo měl mírně orosené a díval se na mě pátravým výrazem.

„Co je?“ sykne nevraživě.

„Potřebuju na záchod!“ zamračím se a stehna jsem k sobě silně tiskla. Nic na to neřekl a přešel ke mně. Nahnul se nade mě, a ještě se mi podíval do očí.

„Nezapomeň na to, co jsem říkal. Varuju tě!“ zavrčí a hned jsem pocítila, jak mi povolila pouta. Zmoženě jsem vydechla a hned si vyklepala ruku. Jen se mi povolila i druhá a já si začala bolestně mnout kůži na zápěstích. Matt mě pobídnul, abych vstala a já se postavila na lehce zdřevěnělé nohy. Přešla jsem po místnosti, kdy jsem měla Matta v patách a přešla do místnosti, která byla rozlehlejší. V koutě se nacházela dřevěná kuchyň, uprostřed u oken byl jídelní stůl a po pravé straně byly dvoje dveře. Jedny ven a jedny do koupelny zřejmě. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Nahlédla jsem do malé koupelničky, ve které bylo však vše potřebné.

Toaleta, malý sprchový kout, umyvadlo se zrcadlem.

Vešla jsem dovnitř a chtěla za sebou zavřít dveře, ovšem Matt si stoupl mezi futra a pohlížel na mě se zakříženýma rukama na prsou.

„Co je? To mi nedopřeješ ani trochu soukromí?!“ vyjedu na něj ostře.

„Ne,“ hlesne pouze.

„Počkej, to jako fakt?!“ naježím se.

„Viděli jsme se navzájem už při všech situacích, tak co by ne,“ pokrčí laxně rameny.

„No dobře, ale ty časy jsou dávno pryč!“ syknu nevraživě.

„Maximálně se otočím,“ řekne a mírně sebou pohne do strany.

Zamračím se na něj, ovšem močový měchýř už jsem měla tak napumpovaný, že jsem myslela jen na jediné. Přešla jsem k toaletě a zcela okamžitě vykonala potřebu. Cítila jsem se potupně a pohlížela nasraně na jeho záda, jak tam stál a měl uši našpicované.

Zbožně jsem vydechla, když jsem si močák zcela vyprázdnila.

Spláchla jsem a přešla hned k umyvadlu. Umyla jsem si ruce mýdlem a podívala se do odrazu svého zrcadla. Měla jsem fakt ránu, ovšem to nebylo vůbec důležité. Osušila jsem si ruce do menšího ručníku na boku od umyvadla a otočila se ke svému vězniteli, který se už otočil ke mně zpátky čelem. Vyšel od futer vstříc do kuchyně a já šla hned za ním. Ostražitě jsem prohlížela každý detail místnosti a povšimla si dřevěného koštěte, které bylo opřené za dveřmi o zeď.

Předtím jsem si ho nevšimla.

Bliklo mi hlavou zcela okamžitě, že by to mohl být jistý nástroj, jak mu ublížit.

Aniž bych nad tím zdlouhavě zapřemýšlela, bleskově jsem sáhla po dřevěné násadě koštěte, rozmáchla se jím a přetáhla jím Matta přes hlavu ze strany, kdy už se ohlížel přes rameno, co dělám. Což absolutně nečekal.

Hold otočil se ke mně zády, a to neměl dělat.

Zaúpěl bolestí a ustoupil několik kroků bokem. Ztěžka se opřel rukou o zeď a já se okamžitě otočila. Přeběhla jsem ke dveřím a zhurta je otevřela. Vyběhla se ven a běžela vstříc lesu, s tím, že se mu ztratím mezi hustým porostem stromů. Nemusela jsem se ani otáčet a slyšela ho, jak s jasným zavrčením vyběhl z domu přímo za mnou.

Rychle jsem probíhala mezi stromy a keři a cítila několik škrábanců na svých nohách. Neměla jsem boty ani ponožky a běžela bosa. Ovšem běžela jsem hlava nehlava, přes bolest.

Bylo mi to úplně jedno.

Před sebou jsem viděla holou stráň vedoucí bůh ví kam, a tak jsem změnila směr, ostře jsem vyběhla doleva a okem zahlédla přibližujícího Matta. Běžel neskutečně rychle! Kurva drát!

Prosmekla jsem se těsně strání a několika velkými kameny, spíše skálou, a běžela dál. Očima jsem rychle pohlížela před sebe a taky koukala po okolí, co by mi mohlo pomoct jakkoli v útěku. Ale nikde nic prostě nebylo. Najednou jsem zakopla o vzrostlý kořen stromu a hodila neskutečnou držku před sebe. Chtěla jsem se zastavit v pohybu a zkusit to vybrat, ovšem mokrý mech a tráva se mi smekly pod nohou a já sjížděla po zádech dolů ze stráně. Snažila jsem se čehokoli zachytit, až jsem zůstala viset za kousek vyčnívajícího kořene. Pevně jsem se ho držela a pohlédla pod sebe dolů.

Visela jsem ze srázu dolů, kdy přede mnou bylo několik desítek metrů holé propasti, plné vody.

Ztěžka jsem nabrala dech do plic a držela se zuby nehty.

Věděla jsem, že i kdybych se pustit chtěla, ten pád bych nemohla zákonitě přežít.

„Podej mi ruku!“ zaslechnu Matta nad sebou z druhé strany, když se ke mně natahoval. Pevně se držel dalších vyčnívajících kořenů a svou dlaní mířil ke mně. Otočila jsem se obratně v pohybu a snažila se k němu natáhnout.

Chtěla jsem přežít, musela jsem polknout určité nabyté ego.

Chmátnul po mně a okamžitě mě pevně uchopil za bolavé zápěstí.

Přitáhl si mě k sobě a já se k němu hned přimknula. Pevně si mě přitáhl k tělu a já se na něj podívala zděšeně, přímo do očí. Pevně jsem se držela jeho pasu.

Až v tu chvíli mi došlo, že opravdu šlo o život.

Že jsem prostě a jednoduše mohla zemřít, svou vlastní umanutostí.

Svou vlastní hloupostí.