ChatGPT | Mr.Black Její černá duše - 13.kapitola

 

 

13.kapitola

Pečlivě jsem sledovala souboj těch dvou v kleci a říkala si, že Teo má silného protivníka.

Byl to černoch, velmi urostlý, svalnatý a ve tváři měl vepsaný zabijácký výraz.

Byl nekompromisní a šel tvrdě proti němu. Ovšem Teo byl mrštný a rychlý a já si zcela okamžitě vybavila naše společně strávené hodiny, kdy mě učil sebeobraně v Dubaji.

Lidi kolem nich zuřivě křičeli, mávali bankovky v ruce a jistě si na ně vsadili nemalé peníze. Jejich souboj jsem vcelku prožívala a nahnula se více dopředu. Podepřela jsem si hlavu rukama a sledovala je vcelku napjatě.

„Ty ho znáš?“ zaslechnu Alexovu netečnou otázku.

Jako kdyby věděl, na kterého z nich koukám.

„Jo,“ hlesnu pouze, aniž bych mu vysvětlila zbytek.

Cítila jsem jeho pohled na své tváři, ale neuhnula pohledem od klece.

Teo se zrovna vrhl na svého protivníka, skočil mu kolem krku svýma nohama, kterými ho hned začal přiškrcovat a jedním přemetem vpřed ho dostal na záda. Slezl z něj a využil jeho zaskočení a chopil se jeho hlavy. Chvatně mu zlomil vaz a lidé se na to hned rozkřičeli opojením z jeho vítězství. Pousmála jsem se a podívala se na Alexe, který na mě stále pohlížel, až se netrpělivě mračil.

„Toho chci,“ ušklíbnu se svědomitě.

„Až mi řekneš, kdo to je,“ zavrčí. Jeho oči se varovně zúžily.

„Je to bývalý člen ochranky, která mě ochraňovala v Dubaji,“ odpovím a on pouze zvedne bradu. Chvíli přemýšlel a pak se zadíval zpět do klece, kde Teo kráčel v kleci do kolečka, jak neohrožený lev a vybízel tak přihlížející diváky k ještě většímu rámusu.

„Nelíbí se mi!“ sykne nesouhlasně.

„Proč? Bojíš se, že by ti lezl do zelí,“ rýpnu si do něj a uchechtnu se tomu jeho zamračenému pohledu.

Pak jsem vstala a se zhoupnutím boků jsem se vydala ke kleci.

Vtěsnala jsem se mezi přihlížející a stoupla si přímo ke dveřím klece, odkud zrovna vycházel Teo.

„Je to tak dávno a ty jsi pořád stejný!“ promluvím na něj nahlas, aby mě zaznamenal, což se tak stalo. Chvíli na mě pátravě pohlížel, až se zastavil v pohybu a v jeho tváři jsem zahlédla poznání. Poznal mě.

„Kristýno, málem bych tě nepoznal,“ promluvil na mě česky a odstoupil od ostatních lidí. Přešel až ke mně a chtěl mě obejmout, ovšem byl částečně od krve.

Bylo mi to jedno, a tak jsem k němu přistoupila a horlivě ho objala.

Pevně jsme se objali, kdy se vzápětí ode mě odtáhl a usmál se na mě tím svým klukovským výrazem.

„Co tu děláš?“ zajímá se hned.

„Přišla jsem ti nabídnout práci,“ přejdu rovnou k věci.

„Práci?“ zopakuje udiveně.

„Jo, máš čas, že bychom to probrali.“

„No jasný, pojď,“ vybídne mě a ukáže mi jisté zákoutí místnosti, kde bylo na několika židlích poházené cizí věci, včetně jeho tašky, kde měl ručník, pití a náhradní oblečení.

Jako kdyby sem docházel si spíše zasportovat.

Utřel si zbytky krve do ručníku, následně i ruce a pak se navlékl do černého trička s nějakým potiskem. Prohrábl si své vlasy a zatvářil se na mě tím svým zvědavým výrazem.

„Pojď, napijeme se,“ vyzve mě gestem ruky a přejdeme k menšímu baru, který byl opodál. Postavili jsme se k baru, kdy barman nám rovnou nalil whisky do kulaté skleničky, jako kdyby tu nenalívali nic jiného.

„Chci, abys dělal pro mě. Byl mou pravou i levou rukou. Potřebuju někoho schopného, někoho zručného a taky ne úplně blbého,“ ušklíbnu se jízlivě a bylo vidět, jak mu to lichotí.

„A proč si myslíš, že bych to měl přijmout?“ zasměje se. Jistě takové nabídky dostával často, když byl zrovna tady, na tomhle místě.

„Známe se, můžeme si věřit, ačkoli si mě podělal!“ připomenu mu zcela zřetelně jeho zradu, kdy mě napráskal Adamovi, kdy jsem chtěla sama zachránit Matta. Haaach, je to tak dávno!

„Dělal jsem pouze svou práci!“ brání se hned, přičemž jsem viděla v jeho koutku úst úšklebek.

„Já vím, vím, že jsi věrný své práci a tomu, kdo tě platí. A přesně to potřebuju! Vím, že se na tebe budu moct stoprocentně spolehnout,“ začnu mu mazat med kolem huby.

Teo si mě přeměřoval přemýšlivým pohledem a pak nakrčil hlavu do strany.

„Kolik mi za to zaplatíš?“ zazubí se a připomene mi tak, jak jsem s ním i tehdy smlouvala o penězích.

„Řekni si, kolik chceš,“ pokrčím lhostejně rameny.

„Chci dvě stovky táců měsíčně a nárok jednou ročně na dovolenou,“ řekne neústupně a mě to neskutečně pobaví.

„Jo, dobře, platí,“ souhlasím.

„Kdybych si řekl víc, tak mi to taky dáš, viď?!“ utrousí znepokojeně.

„Jo dám!“ zasměji se jeho reakci, kdy tiše zaúpěl.

„A můžeme to ještě přehodnotit?!“ zasměje se tomu i on a já pouze zakroutila hlavou.

Pak jsme se chopili skleniček a vzájemně si přiťukli.

Už jsem se chtěla napít, když v tom jsem si všimla, jak Tea oči zbystřily někam za mě a on se napřímil, jako kohout na dvorku, když zbystří dalšího samce.

Nemusela jsem se ani ohlížet, bylo mi jasné, jaký Alfa samec mi stojí za zády.

„Vyřídila sis to?“ ozve se Alex vedle mě. Slyšela jsem ten jeho chladný tón.

„Jo, jsem hotová,“ usměji se na Tea a ze své kabelky, kterou jsem třímala celou dobu v ruce, vytáhnu svou malou vizitku s telefonním číslem. Měla jsem je pro případy jako byl zrovna tenhle. „Zavolej mi zítra v devět, dohodneme se, co a jak,“ pokynu mu stručně a on si přebral vizitku, kterou si krátce prohlídl. Pouze přikývl a pak se podíval na Alexe, který se tvářil naprosto nepřátelsky.

„Tak zítra,“ zvolám na rozloučenou a pak jsem se vydala směrem k východu.

Alex se vydal hned za mnou, cítila jsem ho v patách, jak mi vypaluje díru do zad. Naschvál jsem kroutila zadkem při výšlapu do schodů a když jsem vylezla ven na čerstvý vzduch, uvědomila jsem si, jak špinavá a smradlavá díra to byla.

Společně s ochrankou, jsme došli k autu, kdy tam ještě stále stálo, nedočtené a nikým nezničené. Tomu jsem si divila, ovšem zřejmě každý grázl v tomhle městě mohl vědět, komu to auto patřilo.

 

Zcela mlčky jsme dorazili do bytu a Alex netečně odešel do kuchyně.

Věděla jsem, že je v nějakém špatném rozpoložení a koutkem duše jsem si přála, aby žárlil. Aby okusil svou vlastní medicínu, ačkoli já se ani zdaleka nechovala tak jako on.

Odložila jsem kabelku na gauč a nedalo mi to za ním nejít.

Přišla jsem za ním do kuchyně, zrovna když stál u linky a naléval do skleničky červené víno.

„Chceš taky?“ zeptá se mě protivně, aniž by zvedl pohled.

Nic jsem na to neřekla a přešla až k němu.

Přejela jsem mu rukou po zádech a naklonila se k němu, abych mu viděla do tváře. Viděla jsem, jak byl nasranej a vzteklej.

Vzala jsem mu láhev z ruky a odložila ji na linku.

Otočila jsem si ho k sobě a podívala se mu do očí.

„Co se děje?“ zeptám se přímo.

„Nic se neděje,“ pokrčí lhostejně rameny.

„Nelži,“ vybídnu ho pevným tónem.

„Nelžu! Neděje se naprosto nic,“ odbyde mě hnusně, už se chtěl ode mě odtáhnout, ovšem já byla stejně paličatá jako on.

Natáhla jsem se k němu a přitáhla si ho k sobě, abych ho políbila.

Dravě jsem mu vstoupila jazykem do pusy a vzrušeně mu zamručela do pusy.

Cítila jsem to napětí v něm a jak se držel zpátky.

Opřela jsem se více do něj, až ho natlačila zády o linku. Dál jsem ho dravě líbala a nemínila přestat, když jsem však v něm cítila to jisté odtažení, mínila jsem přejít na další metu. Sjela jsem rty na jeho krk a začala ho líbat na kůži vedoucí níž.

Rukama jsem mu přejela po bílém tričku, a nakonec jednou dlaní zajela do jeho kalhot.

Jeho penis byl v pozoru, ač se bránil, jak chtěl, jeho erekce ho prozradila. Promnula jsem mu penis v ruce a následně mu ho vytáhla z kalhot.

Hned jsem si před něj klekla a vzala si ho celého do úst.

Hluboce jsem dýchala nosem a snažila se pojmout celou jeho délku.

Slyšela jsem jeho hrdelní vzdech, jak se snažil odolávat, ač mi nakonec spočinul rukama na hlavě. Začal si korigovat tempo, kterým jsem ho sála a já se cítila vítězně díky tomu, že jsem přeci jen ho dokázala svést.

Zvedla jsem na něj zrak a dívala se do té jeho rozpálené tváře.

Jeho oči mě upřeně sledovaly, rty měl mírně pootevřené.

Začala jsem si s ním hrát a naschvál ho provokovat, až jsem pak přestala úplně.

Na jeho tváři jsem poznala, že se mu to vůbec nelíbí, že jsem přestala.

Postavila jsem se před něj a zadívala se mu do očí.

„Asi si zapomněl, že jsem přeci tvoje,“ utrousím tiše, ovšem provokativním tónem.

Hned se po mně natáhnul a začal mě vášnivě líbat.

Vyměnil si se mnou místo a vysadil mě na linku. Při líbání mi vyhrnul sukni a dravě mi hrábl do silonek, které mi následně v rozkroku roztrhl.

Síťovina silně zakřupala a on mi obratně dal kalhotky na stranu. Hned do mě svým penisem pronikl a já vzrušeně vykřikla. Držela jsem se ho pevně kolem krku a nohy měla zvednuté, stále obuté do kozaček.

Brunátně do mě přirážel a já mu hekala do tváře.

Lačnila jsem po tom, aby mi to dělal všemi způsoby, jak mu bývalo zvykem.

Tak jak to uměl jen on.

 

 

Už jsem skoro usínala v jeho posteli, objímala jsem deku kolem sebe, když v tom si ke mně přilehl Alex, když přišel z koupelny. Čapl mě a přitáhl si mě čelem k sobě.

Spočinula jsem mu v jeho nahé náruči a on mě jednou svou paží objal. Zírala jsem vyjeveně před sebe do tmy, protože už bylo zhasnuto a chystali jsme se jít spát.

Nerozuměla jsem tomu. Ne, nerozuměla jsem jemu!

Neustále předhazoval, jak je bez srdce, pocitů, emocí a dalších podobných sraček, jak sám rád říkal, a přitom se choval takhle.

Dělal taková gesta a spousta jiných, která ho usvědčovaly v tom, že přeci nějaké emoce má. No, co si budeme, já byla úplně to samé.

Snažila jsem se vůči němu držet hrozně zpátky a jakmile se na mě usmál či se svlékl, mé přesvědčení bylo pryč. Bylo nepříjemné si to přiznat, ale hold to tak bylo.

Alex znaveně vydechl a opřel si svou hlavu o tu mou. Dlaň jsem mu nakonec položila na nahou hruď a opět pocítila ty motýli v břiše. Bože! Už se uklidni Kristýno!

„Na sobotu si nezapomeň zařídit nějaké pěkné nóbl šaty,“ připomene mi tiše.

„Jasně, šéfe,“ utrousím ironicky, přičemž mě víc stiskl ve svém objetí.

„Neprovokuj mě,“ vyzve mě, ačkoli jsem slyšela jeho úšklebek.

„Zajisté, Vaše veličenstvo,“ uculím se provokativně.

„Kristýno, neser, nebo ti ho strčím do zadku!“ zaslechnu jeho neústupný tón a hned se mi zadek bolestivě stáhl. Sakra, jen to ne!

 

 

Ráno jsem se vzbudila a k mému překvapení byl Alex pryč. Usoudila jsem, že měl zřejmě nějakou schůzku nebo jel do klubu. Prostě měl práci.

Podívala jsem se na hodiny na mobilu, bylo osm. Vstala jsem a líně se protáhla v zádech. Přešla jsem nahá do koupelny a spáchala ranní očistu. Následně jsem se upravila a přešla do pokoje pro hosty, kde jsem měla své věci, ovšem když jsem vešla do pokoje, kufry nikde nebyly. Zmateně jsem se rozhlédla a přešla k šatní skříni, tam jsem ovšem své věci nenašla. Rychlými kroky jsem vyšla z pokoje a šla do ložnice, do Alexovi šatny. Vstoupila jsem do ní a viděla v ní mé pečlivě pověšené věci na jedné straně. A několik dalších kupiček srovnaného oblečení na opačné straně. Vedle Alexových bot bylo vyskládáno těch pár mých, které jsem sebou měla, stejně jako dvě kabelky, které se tyčily pod botníkem.

S naprostým údivem jsem na to pohlížela a říkala si Kdy, Jak, Kdo, Proč, Sakra!

Buď tady měl nějaké kouzelné šotky, které tu makaly přes noc, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

Nicméně jsem přešla k věšáku a vytáhla z něj jedno ramínko, na kterém byl pověšený můj černý kalhotový kostýmek. Přičichla jsem k tomu oblečení a cítila z nich svěžest vypraného prádla. Hm, šotci uměli i prát, odnést věci do čistírny a následně je pověsit!

Celá jsem se oblékla, nazula se do dámských mokasín na mírném podpatku a vzala si mobil z nočního stolku.

Přešla jsem do kuchyně, kde na mě čekalo další překvapení, a to v podobě připravené snídaně na stole. Teda byla to jen káva v konvičce, prázdný hrnek a talíř s omeletou a kousky zeleniny, ale i tak!

Usadila jsem se ke stolku a nadšeně si nalila kávu do hrnečku.

Ještě se z ní kouřilo, ačkoli byla jistě uvařená před dlouhou dobou.

V klidu jsem posnídala a užívala si toho ticha kolem sebe. Bodlo mi.

Projela jsem e-maily na mobilu a těžce zjišťovala, že mě dnes čeká spousta práce. Musela jsem obvolávat několik svých firem a vyřídit další sounáležitosti.

Přesně v devět mi zavolal Teo. Dohodla jsem se s ním, že se za půl hodiny sejdeme ve Starbucks o dvě ulice dál.

Když už jsem se balila k odchodu, do dveří zrovna vstoupil Emilliano a počastoval mě suchým tónem pozdravu.

„Jdeš akorát včas, mířím na schůzku s mým novým pobočníkem, přidáš se k nám, nebo zase poletíš za svým páníčkem?!“ rýpnu si do něj hned zostra.

„Jestli mě u toho potřebuješ, tak půjdu s tebou,“ nadhodí netečně.

„Nepotřebuju,“ hlesnu hned rozhodně a chopila se kabelky, do které jsem hodila mobil.

„Tak tě doprovodím alespoň na místo tvé schůzky?“ navrhne a otevře mi hlavní dveře.

„Jo, to můžeš,“ přitakám a vyšla jsem ke dveřím.

Ve vestibulu se k nám přidali ještě Marco Polo, které jsem nějakou dobu neviděla. Zvučně jsem se s nimi pozdravila a byla ráda za to, že je vidím. Že je vidím při sobě.

Byli to dobří chlápci a mít je po celou dobu za zády, mi přivádělo jistý klid. Společně jsme se vydali pěšky o dvě ulice dál, kde již před Starbucksem na mě čekal Teo.

Byl oblečený do černých obyčejných kalhot a tmavě modré džínové košile. Vlasy měl ledabyle rozcuchané a jen mě zahlédl, usmál se.

Teda úsměv ho hned přešel, když si všiml mých společníků.

„Ahoj,“ pozdravím ho a on mi kývl na pozdrav. Pak jsem se otočila na bratry a pokynula jim, aby tu počkali. Ještě jsem vzhlédla k Emillianovi.

„Jak jsme na tom s těmi prostory?“ zajímám se.

„Našel jsem vhodnou kancelář, je to na okraji Manhattanu, je to tam menší, ovšem zcela nenápadné,“ odpoví Emilliano a všimla jsem si, jak pohlížel skrz brýle na Tea.

„Fajn, tak tam přesuň všechny naše materiály a vše k tomu potřebné,“ pokynu mu rozhodně.

„Chceš zařídit nějakou asistentku?“ zeptá se a mě jeho otázka lehce zaskočila. Měla jsem tolik práce, abych potřebovala ještě asistentku?

„Jo, raději jo, prosím tě, ale ať to není žádná mladá cuchta!“ utrousím otráveně.

„Zařídím nějaké pohovory a vybereš si sama,“ odpoví Emilliano rozhodně a vyndá si z kapsy krabičku cigaret. Netečně si zapálí a pak ještě naposled spočine pohledem na Tea.

„Fajn, zavoláme si,“ řeknu a otočím se konečně k Teovi. Pohlížel na nás lehce ostražitým pohledem, „Půjdeme dovnitř?“ poukážu rukou na dveře a on hned přikročí ke dveřím. Galantně mi je podrží a my vstoupíme do ruchu kavárny.

 

Seděli jsme nad velkým hrnkem kávy a já mu řekla vše, co od něj budu vyžadovat. V čem měla přesně spočívat jeho práce a jaké nároky na něj budu mít.

Teo celou dobu nic neříkal, pouze trpělivě přikyvoval a poslouchal.

„Kdo by to byl řekl, tenkrát před lety, že tu budu sedět naproti tobě a ty mi budeš vysvětlovat, jak pro tebe budu zabíjet bez mrknutí oka, nebo ti nosit kafe,“ řekne nadneseně Teo a dopije svůj hrnek kávy.

„No, časy se mění,“ pokrčím rameny a chopím se svého hrnku.

„A je mi dovoleno projevit názor?“ nadhodí tázavě a já k němu zvedla zrak.

„To záleží na co,“ odpovím.

„Tak třeba názor na to, s kým se vídáš,“ řekne tajuplně, čímž mi bylo naprosto jasné, že naráží na Alexe.

„Ne, přesně do toho ti nic není,“ ušklíbnu se jízlivě, „Ale když budu potřebovat tvůj názor, zeptám se,“ dodám pevným tónem.

Ačkoli jsem věděla, že nás spojuje jistá minulost, byla jsem si jistá tím, že naše spolupráce, teda jeho práce pro mě, bude jen přínosná. Byl to někdo, komu jsem mohla svěřit spousta úkolů a on je do jednoho splní.

Teo se stal mým člověkem.

 

                                                                       -

 

Během několika následujících dní jsme se sžili v nové kanceláři.

Emilliano se od předání kanceláře neobjevil a předpokládala jsem, že se plně stáhnul k Alexovi.

Teo šlapal přesně tak jak jsem chtěla já a čím jsem ho zaúkolovala, to provedl.

Zatím jsme to zvládali společným úsilím bez asistentky, kterou Emilliano nedokázal sehnat dle mých přesných požadavků. A možná taková ani neexistovala.

S Alexem jsme se též sžili, jestli se to tak dalo nazývat, ale byli jsme oba tak zaneprázdnění, že jsme se prakticky potkávali pouze večer v posteli a místo mluvení sexovali jak o život.

Co jiného, zrovna my dva.

V pátek večer jsem zmoženě přišla do bytu, který zel prázdnotou.

Všude bylo zhasnuto, čímž jsem usoudila, že Alex jistě bude v klubu Srdcerváčů.

Kde by byl jinde, ještě o víkendovém večeru.

Usmyslela jsem si, že ač jsem utahaná a psychicky přepracovaná, zajedu za ním do klubu. Zavolala jsem Teovi, aby mi nechal připravit auto, které mě mělo přepravit do klubu. Rychle jsem se vysprchovala a převlékla do černých koktejlek, připravená na mejdan.

Když jsem vyšla na ulici před dům, Teo stál opřený ležérně o auto a pohlížel na mě. Zazubil se a sjel mě od hlavy až k patě.

„Máš zbrojní pas i na tohle?!“ rýpne si a prstem poukáže na mé tělo.

„Měl by ses ještě zamyslet nad tím, kdy mluvit a kdy raději držet klapačku,“ řeknu s ušklíbnutím a neznatelnou známkou výhružky.

On se tomu pouze zasmál a pak se usadil za volant, což mě překvapilo.

Automaticky jsem se usadila dozadu, na zadní béžové kožené sedačky a uvědomila si, že je to úplně nové auto. Vonělo novotou, jako kdyby právě vyšlo z výrobní linky.

„To je tvoje auto?“ zeptám se zvědavě.

„Ne, pronajal jsem ho pro vožení tvého zadku,“ odpoví a nastartoval. Chvíli vyčkával a pak se odpíchl od krajnice. Schopně se zařadil do provozu a sledoval provoz. Neřekla jsem mu na to vůbec nic a usoudila, že takové auto si jistě dovolit můžu, co by ne. Líbilo se mi. Bylo menší než to, ve kterém jsem většinou jezdila s Alexem. Bylo méně nenápadné.

 

Teo zaparkoval za klubem, kde bylo několik luxusních zaparkovaných aut. Mezi nimi stál i velký Cadillac, ve kterém se vozil Alex. Společně jsme se vydali k zadnímu vchodu a prošli speciálním tajným vchodem, který už jsem znala. Vešli jsme přímo do víru párty.

Bylo těsně před půlnocí a klub byl zcela zaplněn.

Teo se držel blízko mě a ostražitě pohlížel do všech stran. Na parketu se svíjelo do rytmů několik desítek mladých holek v krátkých šatičkách.

Byl to ráj pro chlapy. Každý si tu mohl vybrat.

Prošli jsme kolem parketu a vyšli u chodby, která se dělila do soukromých salónků a pak k Alexovi do kanceláře. Viděla jsem, jak před dveřmi stáli jeho muži, tudíž jsem usoudila, že je v kanceláři.

„Počkej tady,“ křiknu po Teovi a on se zastaví v pohybu. Došla jsem až ke dveřím a už se natahovala po klice, když mi v tom zabránil jeden z jeho mužů, který smetl mou ruku z kliky.

„Šéf tam má důležitou návštěvu,“ zavrčí na mě a já se na něj zamračila.

„A co jako?!“ syknu varovně.

„Nechce být nikým rušen,“ procedí skrz zuby.

„Já ale nejsem nikdo,“ zavrčím, „A teď mi uhni, nebo ti ublížím!“ dodám varovně. Chvíli jsme se tam přeměřovali pohledy, až nakonec uhnul z cesty.

Schopně jsem vyšla do dveří a zhurta otevřela.

Viděla jsem Alexe, jak poskočil uleknutím a zároveň i žena, sedící na jeho stole, blízko něj. Oba se na mě ohlédli, čímž mě Alex počastoval hned zamračeným pohledem.

Žena se na mě pobaveně ušklíbla a mě nemohlo ujít, že je před ním pouze ve spodním prádle. Zatnula jsem čelist a došla až k jeho stolu.

Zastavila jsem se zboku stolu a pohlížela tak na oba dva.

„Teď ne Kristýno, něco tu řeším!“ vyjede na mě Alex chladně.

„Je mi to u prdele, pošli tu děvku pryč!“ syknu nekompromisně směrem k té ženě.

Alex zatnul zuby a zbrunátněl v obličeji. Nakonec krátkým mávnutím ruky poslal ženu pryč. Ta pomalu slezla z jeho stolu a rozešla se ke dveřím. Vzájemně jsme se projely pohledy.

Jakmile se za ní zavřely dveře, střelila jsem nasraně pohledem po Alexovi.

„Co to kurva mělo být?!“ vyjedu na něj hned.

„To bych se měl zeptat spíše já tebe!“ bouchne nasraně do stolu.

„Sorry, ale já se netahám s děvkami a nesedím v jejich blízkosti!“

„Pouze jsem s ní mluvil! Dával jsem jí instrukce!“ vyjede na mě ostře.

„Instrukce?!“ nechápu.

„Ano! Aby sbalila jednoho kreténa a dostala z něj informace, které potřebuju!“ vyprskne jedovatě, „Kurva, co si myslíš? Že tu hned šukám každou?!“ dodá dotčeně.

„A nebylo by ti to podobné?!“ zasměji se tomu ironicky.

„Od jisté doby už jiné nešukám!“ rozhodí netečně rukama. Založila jsem ruce na prsou.

„Od jaké doby?“ zajímám se. Tušila jsem to, ale chtěla jsem to slyšet. Z jeho úst.

„Moc dobře to víš, tak mě tady nezkoušej,“ vyprskne a začal jakoby něco dělat na stole. Znervózněl.

„Ne, já to chci slyšet,“ vybídnu ho rozhodně.

„K čemu ti to bude,“ pronese o něco klidněji, ovšem aniž by se na mě podíval.

„Chci totiž vidět, jak se doopravdy skrýváš za tím, že nějaké emoce máš a něco ke mně cítíš,“ řeknu odvážně. Viděla jsem ten jeho pohled, který se na mě hned podíval. Jako kdyby se zatvářil zranitelně, ale zároveň to přetvořil ve výsměšný úšklebek.

„Nic k tobě necítím!“ vyhrkne chladně.

„Alexi, jsi všechno, ale lhář ne!“ napomenu ho.

„Kurva, nevím, co ode mě čekáš! Já prostě nejsem schopný milovat už nikoho! Nechci nikoho k sobě, ani s nikým zestárnout. S tebou se mi dobře šuká a spí, ale to je do prdele všechno!“ vyjede na mě opět se zvednutým hlasem.

„A proto při každé možné příležitosti žárlíš?!“ setřu ho a poukážu na jeho žárlící eskapádu s Teem, či Mattem.

„To spíše mluvíš o sobě, ne?!“ obrátí to hned proti mně, v čemž měl sakra pravdu. Ale to je jedno! Nebylo to teď důležité! Nebo…

„Jo, žárlím. Žárlím na ostatní holky, které se kolem tebe motají. Představuji si to, mám to přímo před očima, jak je tady šukáš, na tomhle stole nebo v posteli, ve které spolu spíme!“

„Ale ty si věděla, kdo jsem! Já jsem se tím nijak netajil! A myslíš si, že se kvůli tobě nějak změním?!“ už běsnil.

„Očividně změnil, když už si takovou dobu nešukal jinou!“ vykřiknu na něj a dívala se do jeho očí, které na mě vytřeštěně těkaly.

Viděla jsem v něm jakési uvědomění, z toho, co jsem právě řekla.

„Mám před tebou ošukat jinou, abych tě v tom ujistil?!“ vyprskne na mě hnusně.

Zatnula jsem ruce v pěst a chtěla ho počastovat několik urážkami, ovšem zmohla jsem se pouze na to, abych k němu nasraně přikročila.

Zahodila jsem kabelku na stůl a kolenem se mu přitiskla na rozkrok.

Začala jsem mu drtit jeho vercajk a chytla ho nestoudně pod krkem.

Napřímila jsem nad ním svůj obličej a varovně mu pohlédla do očí.

„Už seš dostatečně dospělý na to, abys byl kurva k sobě upřímný!“ zavrčím mu do obličeje, „Takže to přiznej, jinak o mě navždy přijdeš!“ dodám neústupným tónem. Mohla jsem zmizet z jeho dosahu, kdybych chtěla. Kdybych chtěla…

Alex na mě pohlížel naprosto nasraným pohledem, v očích se mu odráželo cosi a úpěnlivě přemýšlel co odpovědět.

Měla jsem jisté tušení, že se bude chtít schovat za nějakou další hloupou odpovědí.

Tohle už bylo na něj moc. Nebyl stavěný na hádky se ženou.

A ještě někým takovým, jako jsem byla já. Neměl to se mnou vůbec lehké.

„Jsi pro mě jistou záhadou,“ vydechne ztěžka a já mu stále pohlížela do očí, „Ačkoli se nechci poutat k žádné ženě a nejsem schopen jakýkoli citů, tebe se vzdát nedokážu,“ dodá přiškrceně. Povolila jsem koleno od drcení jeho rozkroku a přemítala si jeho slova v hlavě.

Pocítila jsem jeho ruce na svém zadku, kdy si mě k sobě přitáhl a donutil mě si na něj obkročmo sednout.

„Už nepotřebuju děvky, ani žádné jiné,“ řekne tiše, jako kdyby mi právě svěřil tajemství světa.

To, co právě řekl, mi stačilo. Nebylo to moc, ale znamenalo to hodně.

Horlivě jsem ho políbila a objala ho kolem krku. Alex mě pevně objal svýma rukama a chtivě se o mě otřel klínem. Líbali jsme se tam nekonečně dlouho, dokud nám oběma nedošel dech a neodtáhli se od sebe.

„Pojďme prosím domů,“ pošeptám mu zadýchaně do obličeje.

„Jo, půjdeme domů,“ přitaká Alex a opřel si o mě své čelo.

 

                                                                       -

 

„Tak co myslíš?“ otáži se směrem na Alexe, když jsem za ním vešla do obýváku, zcela připravená na charitativní ples.

Stál u okna a něco netečně datloval do mobilu.

Byl oblečený do slušivého černého obleku, kravatu měl pevně ovázanou kolem krku a na očích měl světle žluté brýle. Vzhlédl ke mně až po nějaké době, jak byl zahloubaný do psaní zprávy.

Díval se na mě vyzývavě a hned schoval mobil do kapsy.

Pomalu se ke mně rozešel a pečlivě si mě prohlížel. Přesně na tuto akci jsem si pořídila nové šaty z dílny jednoho známého módního domu.

Šaty byly přiléhavé na tělo, vyskládané několika tisíci kamínky. Seshora šly z béžových tónů barev, až směrem dolů, kde se to měnilo do třpytivě zlaté. Měly delší prodlouženou vlečku, hlubší výstřih a byla na tenká ramínka. Vlasy jsem měla úhledně vyžehlené, nalíčená jsem byla tak akorát, abych nevypadala jak štětka a v ruce jsem svírala malé pouzdrové psaníčko, tak akorát na nejnutnější věci.

„Vypadáš nádherně, poklade,“ sklonil mi Alex poklonu, když ke mně došel a líbnul mě na tvář, aby mi nerozmazal hnědou rtěnku.

„Děkuji, taky vypadáš k nakousnutí,“ usměji se na něj.

„Hm, asi tě tam ohnu někde na záchodech,“ ušklíbne se provokativně.

„Nebo už v autě?!“ ušklíbnu se vyzývavě.

 

 

Vešli jsme do metropolitního muzea, kde se konala ten charitativní ples a já si byla jistá, že jsem zahlédla hned několik celebrit. Ovšem držela jsem si dekorum a poker face a dělala jakoby nic. Jako kdyby to byl můj denní život, potkávat se s takovými lidmi.

Alex mi nabídl rámě a já se do něj zavěsila.

Byl to velice okázalý ples a hýřil z toho luxus.

Z neskutečně vysokého stropu visely úžasné dlouhé lustry s křišťálovými kamínky a mezi nimi se houpali akrobaté na lanech a houpačkách. Všichni se třpytili ve stříbrno zlatých kostýmech a já na to údivně pohlížela.

Vyšli jsme několik schodů spolu s dalšími lidmi, kteří mířili do hlavního sálu a já se pečlivě rozhlížela. Byla to jedna velká přehlídka honosných rób, drahých obleků na míru a tím každý ukazoval, kdo má kolik peněz. Jako kdyby nad jejich hlavami byli vyčíslené stavy jejich bankovních účtů. Jistě jsem tu byla jedna z nejchudších a že jsem měla několik milionů na účtu. Tohle byli miliardáři.

Zaznamenala jsem, jak Alex zbystřil a po naší pravé straně stál Eric a vybavoval se tam se dvěma postaršími ženami. Automaticky jsme změnili směr a zamířili hned k němu, aniž bychom se na tom společně shodli.

On si všiml našeho příchodu a ze široka se usmál.

Přešel k nám a přátelsky se podal ruku s Alexem. Následně podal ruku mě a když jsem mu ji vložila do ruky, opět mě políbil galantně na hřbet ruky.

„Vypadáte nádherně!“ skloní mi poklonu, „Přesně zapadáte do našeho tématu plesu,“ usměje se pobaveně a poukáže na celou výzdobu plesu, která se nesla ve třpytivých a zlatých tónech.

„Děkuji, to je od vás milé!“ zacukruji a nasadím milý úsměv.

„Jistě si vás později odchytnu, alespoň k jednomu tanci!“ mrkne na mě vyzývavě.

„Budu ráda,“ přitakám.

„No a my si můžeme promluvit klidně hned, hm? Dáme si skleničku a cigaretu?“ otočí se na Alexe a pak se zase otočí na mě, „Teda jestli nebude tady dámě vadit, chvilka osamocení, slibuji, že dlouho pryč nebudeme!“ zahlaholí s úsměvem.

„Vůbec ne, jen běžte,“ pustila jsem se Alexe a ten se na mě podíval krátce pátravým pohledem.

Jen jsem přikývla, jako ujištění, že je to v pohodě a on se tedy rozešel s Ericem kamsi do davu.

Zastavili se opodál od baru, kdy najednou měli v rukách skleničky alkoholu a oba dva si zapálili cigaretu. Pečlivě jsem je z povzdáli sledovala a snažila se vyčíst průběh jejich konverzace z Alexovi tváře. Stále vypadal v dobrém rozpoložení, tudíž jsem doufala, že ten kšeft nakonec dobře vyjde. Přešla jsem ke stolku, kde byla postavená pyramida ze skleniček alkoholu a musela usmát tomu, jaké to bylo klišé.

Chopila jsem je jedné volné, kdy několik dalších byly položené opodál a zaposlouchala se nenápadně do konverzace dvou žen, které tam štěbetaly opodál.

Hodnotily každého, kdo kolem nich prošel, a především hodnotily muže.

Musela jsem se tomu opět usmát, protože mi to připomínalo mě a Evu.

Kdy jsme byly v Dubaji a dělaly úplně to samé.

Zastesklo se mi po ní.

Hned jsem se snažila ty myšlenky zahnat a podívala se na Alexe, který stále vedl konverzaci s Erikem.

„Kristýno,“ zaslechnu najednou za sebou známý hlas, který mi podryje snad všechny buňky v těle. Zkoprněla jsem, ale zvládla se otočit.

Zalapala jsem po dechu a polil mě zcela chladný pot.

„Shafire,“ vydechnu zaskočeně a pohlížela na něj zcela zděšeně.

Tak mi ho připomínal.

Tak mu byl podobný. Ty jeho oči….

 

 

 

Flashback

 

„Dovol mi, abych přijel, se vším ti pomůžu,“ zní Shafir naléhavě do mobilu. Seděla jsem zmoženě v posteli, jak hromádka neštěstí a cítila, jak se na mě všechno valí.

„Promiň, ale nechci, abys jezdil,“ utrousím tiše. Ačkoli jsem se snažila utlumit prášky, co jsem měla předepsané od táty, bolest a vědomí toho, že Adam je mrtvý, nijak neustupovala. Naopak, den za dnem, to bylo horší a horší.

„Nemůžeš mi zakázat nepřijít na pohřeb mé vlastní rodiny!“ zaúpí bolestně Shafir. Slyšela jsem, jak byl tím celý rozlícený, ale bylo mi to jedno.

Nemohla jsem ho vidět.

Nechtěla jsem ho vidět.

Věděla jsem, jak moc si byli podobní. V mnoha ohledech.

A ty jejich oči, které byly skoro totožné.

Adam je měl však ještě o dva stupně tmavší, ale stejně.

Nemohla jsem.

Nedala bych to.

Bolelo by to ještě víc.

„A ty nemůžeš po mně chtít, abych se na tebe dívala, když víš, jak jste si byli podobní,“ řeknu tichým a klidným tónem, ačkoli uvnitř mě se toho odehrávalo spousta.

„Vždyť jsem zmeškal i vaši svatbu!“ utrousil Shafir a mně přišlo, jako kdyby začal plakat.

„Protože se ti narodilo dítě, ty pako! Máš krásného chlapečka!“ usměji se mírně, jen při vybavení si fotografie, kterou nám poslal Shafir v náš svatební den.

Zaslechla jsem z mobilu několik vzlyků a držela se zuby nehty, abych se nerozbrečela taky, ovšem já už neměla asi co. Mé slzné kanálky zely prázdnotou, po těch probrečených dnech a nocích.

„Prosím! Dovol mi přijet Kristýno, budu stát po tvém boku!“ řekl bolestně Shafir.

„Ne, promiň mi to!“ stála jsem si za svým.

A od té doby Shafira neviděla.

 

 

 

„Nečekal bych tě tu,“ usměje se na mě ostýchavě a já se musela podívat jinam.

Jeho vzhled se mi vypálil do mozku a já pocítila neskutečnou bolest na srdci.

Kurva, on byl celý Adam!

Ještě ke všemu byl celý oblečený v černém. Vlasy měl podobně upravené, sčesané dozadu a nechal si narůst delší vousy.

Několikrát jsem přešlápla sem a tam a snažila se plynule dýchat nosem.

„Jak se máš?“ zeptá se mě starostlivě.

„Furt stejně,“ vydechnu těžce, aniž bych se na něj podívala. Barva podlahy byla daleko zajímavější.

„Nebrala si mi telefon,“ nadhodí vyčítavě.

„Jo, jsem v jednom kole,“ odpovím hned automaticky a uvědomila si, že vlastně v ruce třímám celou dobu skleničku. Zhurta jsem ji celou dopila a cítila, jak mě ostré bublinky šampaňského zhořka zapálily v krku.

„Co hotel?!“ nadhodím, abych nezněla netečně, ačkoli jsem se chtěla ztratit.

Ale furt to byl Shafir. Ten Shafir.

„Jo, dobrý, všechno šlape, tak jak má,“ zkonstatuje suše shrnutí hotelu v Paříži, který tenkrát otevírali společně s Adamem. Ačkoli hotel patřil z poloviny mně, po Adamově pozůstalosti, zcela jsem se té poloviny vzdala a přenechala ji Shafirovi.

Nemínila jsem s tím mít nic společného, stejně tak jako s většinou dalšího majetku a nemovitostí, které mi po něm zůstali.

„A co malej?“ zajímám se o jeho syna, jehož jméno jsem už zapomněla.

„Ukážu ti fotky,“ zvolá najednou rozradostněně a vyndá si kapsy mobil. Něco v něm chvíli hledal a pak přede mě napřímil mobil, kdy na display byla fotka jeho malého roztomilého syna. Úplně mi z toho poskočilo srdce, až jsem se decentně rozněžnila.

„Je krásný!“ utrousím upřímně.

Chtěla jsem se podívat Shafirovi do tváře, ale neměla jsem odvahu.

Bylo to pro mě až příliš bolestivé.

Byl jako duch připomínající mého milovaného Adama.

„Víš, samozřejmě mi do toho nic není, ale nemohl jsem si nevšimnout s kým si přišla,“ řekne najednou a já ihned vycítila ten jeho káravý tón.

„A co s tím jako?!“ namítám hned a zamířila pohledem na další skleničky šampaňského.

„Můžeš se na mě aspoň podívat! Nebo to ti jsem tak na obtíž?!“ sykne rozlíceně a přiměje mě se tedy na něj podívat.

Zadívala jsem se do těch jeho potemnělých tmavě hnědých očí a cítila, jak se mě zmocňuje jistá panika a palčivá bolest, která mi projížděla jednotlivě každým úsekem těla.

„Nejsi mi na obtíž,“ syknu, snažíc se vydržet ten jeho pohled. Přesně takhle na mě koukal Adam, když se na mě zlobil, „Ale tak strašně se mu podobáš,“ řeknu bolestivě a snažila se potlačit slzy, které jsem měla na krajíčku.

Na Shafirovi bylo vidět, jak se ho to jaksi dotklo, nebo nevím, několikrát přešlápl z nohy na nohu a nervózně si promnul ruce.

„Strašně mě to všechno mrzí,“ řekne zcela vážně a přistoupil ke mně blíž. Už jsem se chtěla odtáhnout, ale on po mně sáhnul a přitáhl si mě do své náručí. Ztěžka jsem zalapala po dechu, čímž jsem nabrala jeho vůni do nosu. Pevně jsem sevřela jeho sako v rukách a držela se zuby nehty, abych se nerozbrečela.

„To je mi ale dojemné setkání!“ zaslechnu najednou Alexe a hned jsem se odtáhla od Shafira. Podívala jsem se na Alexe a viděla v jeho tváři výhružný úšklebek, který pak stáhl, jen co viděl mou tvář svraštěnou do bolestivého cosi.

„Verwohnendesi, dlouho jsme se neviděli,“ ucedí nepříjemně Shafir a odstoupil ode mě. Nemusela jsem se ani ptát, jak se znali.

Tady se prostě znali všichni se všema.

„Hm,“ hlesne pouze a podívá se znova na mě, „Co mi objímáš přítelkyni?“ sykne netečně na Shafira a přistoupí blíž ke mně.

Dal mi ruku kolem pasu a mírně si mě k sobě přitáhl.

Shafir po mně střelil pohledem a zamračil se.

„Oh, takže jste spolu,“ řekne opovrženě Shafir, tak jak to uměl jen on.

„Jo, to jsme, máš s tím nějaký problém?!“ vyjede hned Alex, jako kdyby měl potřebu se bránit zrovna před Shafirem, který byl šťastně ženatý a měl rodinu.

Shafir se na mě otočil a podíval se mi do tváře.

„Víš, Adam by jistě chtěl, abys žila dál a byla šťastná!“ utrousí vážně, „Ale myslím, že kdyby věděl, že budeš zrovna s ním, raději by tě zabil!“ dodá hnusně, otočí se na patě a odejde.

Stála jsem tam jak socha, dívala se na jeho odcházející záda, které v jedné chvíli vypadaly jako ty Adamovi.

Adam.

Ach Adame…