ChatGPT | Mr.Black Její černá duše - 14.kapitola

 

 

14.kapitola

Stála jsem u umyvadla, o které jsem se opírala a pohlížela na svůj odraz v zrcadle.

Netečně jsem pohlížela sama na sebe, do svých očích, ve kterých se právě odehrávalo naprosto vše.

Chtělo se mi brečet, ale ještě jsem se držela zbytky zábran, které jsem měla.

Kolem mě prošly dvě ženy, které se sborově zasmály, něčemu, co si řekly na toaletě a stouply si k umyvadlům. Obě si začaly mýt ruce, a přitom o něčem pobaveně debatovaly. Neposlouchala jsem je, ale zároveň je vnímala.

Cítila jsem se tak prázdně, ale přitom jsem byla všeho tak plná.

„Jste v pořádku?“ promluví na mě žena, která stála ke mně blíž. Vzhlédla jsem k ní svůj prázdný pohled a uvědomila si, že na mě promluvila.

„Co prosím?“ opáčím tiše.

„Jste v pořádku? Jste úplně bílá v obličeji,“ zeptá se starostlivě a přistoupila až ke mně.

„Jo. Jo, jen se mi udělalo nevolno,“ zalžu a rychle se snažila vzpamatovat.

Natáhla jsem se ke kohoutku s vodou a pustila si do rukou studenou vodu.

Umyla jsem si ruce, ačkoli jsem na toaletě nebyla a cítila stálý pohled ženy po mém boku.

„Vy jste tu s Alexem, že?“ zeptá se opatrně a já vzhlédla do zrcadla, na její odraz.

„Ano, to jsem,“ odpovím o něco pevnějším tónem. Ona se na mě mile usmála, což bylo vcelku překvapující.

„Jsem Amelie, ale všichni mi říkají Amy,“ představí se mi a já absolutně nechápala, kdo ksakru má být a zda bych ji měla znát.

Vypla jsem kohoutek s tekoucí vodou a oklepala si ruce.

Nechtěla jsem vypadat, jak úplná nezdvořák a rychle si je utřela do papírových ubrousků vyčuhující kousek od kohoutku.

„Ten hajzl vám o mně neřekl, že, když vidím váš zmatený výraz,“ zasměje se netečně a já v ní uvidím zcela okamžitou podobu Alexe, „Jsem Alexova sestra!“ dodá a já si částečně v duchu ulevila, že to nebyla nějaká z jeho armády bývalek, bývalých lásek, bývalých děvek, a tak bych mohla pokračovat ještě dál.

„Ou, ne, neřekl mi, že má sestru!“ utrousím rozpačitě a napřáhla se k ní, abych si s ní potřásla rukou. Ona mou ruku přijala a pevně ji stiskla.

„Má dvě sestry! Mě a ještě Ally, ta je z nás nejmladší,“ usměje se a ruku zase stáhne. Dívala jsem se na ní, strašně udiveně a připadala si úplně debilně a nevychovaně. Ohlédla jsem se na svůj bílý odraz obličeje a ztěžka se nadechla. Pak si uvědomila, že jsem se ani nepředstavila.

„Pane Bože, tak jste mě zaskočila, že jsem se vám zapomněla představit! Jsem Kristýna!“ zahalekám a bylo mi jasné, že už teď o mě musela mít nevalné mínění.

„Vím, kdo jste,“ usměje se přátelsky, ale spíše to vyznělo Vím, co jsi zač ty….

„A určitě je vám dobře?“ otáže se potřetí.

„Jojo, jen prostě souhra blbých náhod,“ odpovím a mávnu neurčitě rukou. Pak jsem si uvědomila, že celou dobu za ní stojí ještě její kámoška, která nás sleduje z povzdáli.

„Omlouvám se, nechci vás zdržovat!“ dodám hned s výmluvným decentním úsměvem.

„Vůbec ne!“ mávne na mě ta její kamarádka a obdaří mě milým úsměvem. Hned mě napadlo, zda jsou opravdu tak milé, nebo to jsou falešné mrchy, kterou jsem bývala i já. Ovšem ne ke kamarádkám. Samozřejmě. Určitě ne. …

„A nechcete si s námi dát skleničku? Můžeme pomluvit tady ty nechutně zbohatlé staré usedlíky!“ zahaleká a nadzvedne přitom vyzývavě obočí.

Čím víc se projevovala, tím víc jsem v ní toho Alexe viděla.

Měla špinavě blond dlouhé objemné vlasy, které měla zvolna rozpuštěné, malý nos, velká ústa, hluboce modré oči. Drzý úsměv a mírně sebestředný tón.

„Ah, no, nejsem zrovna nejlepší společník pro tento večer,“ opáčím výmluvně a pomalu se začnu rozcházet ke dveřím.

„V pořádku! Ale určitě bychom mohli někdy společně zajít na brunch, nebo večeři, ráda uvidím Alexe taky při jiné záležitosti než při té pracovní,“ řekne Amy tak blahosklonně.

Pane Bože! Co dělá za práci, že se vídají jen při práci! Hlavně ať to není šlapka!

„A co děláte, smím-li se zeptat?“ nasadím stejně monotónní tón, abych fakt nevypadala neurvale.

„Vedeme společný rodinný byznys, on vám opravdu nic neřekl?“ diví se a já si připadala neskutečně trapně.

„Ne, Alex toho moc nepoví, zvlášť v osobním měřítku,“ utrousím popravdě.

„Aha,“ hlesla mírně zklamaně, ale spíše to znělo jako Aha, tak to nejsi asi ta pravá, které by to řekl.

Když jsme společně vyšly před toalety, všechny jsme se zastavily v pohybu a přiblble se na sebe usmály. Už jsem chtěla něco říct, když v tom do toho vstoupil Alex, který stál opodál, aniž bych si ho všimla.

„Co tu děláš?“ vyprskne netečně na Amy, čímž ona se na něj hned zatváří vzpurně.

„Sháním manžela!“ řekne jakoby nic. Aha!

„Ty jsi úplně jeblá!“ urve se na ni hned, čímž od ní zvrátí pohled a podívá se na mě. Počastoval mě jakýmsi pátravým pohledem a pak se otočil zase k ní.

„Co kdybychom si zašli zítra na oběd, nebo večeři, společně, zavolám ještě Ally,“ usměje se s nadšením Amy, ale Alex ji usměrní jedním a pouhým gestem ruky.

„Ozvu se ti!“ sykne pouze a podá mi ruku.

Trochu rozpačitě jsem ji přijala a on mě hned začal táhnout pryč od nich.

Nestihla jsem se ani rozloučit a vlála jsem za Alexem, jak nějaká zlatá vlajka.

Zastavil se, až když jsme přešli na opačnou stranu sálu.

Otočil se ke mně a zadíval se mi do očí.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě zcela vážně, narážející na to, jak jsem se okamžitě po odchodu Shafira, vytratila na toalety.

„Jojo,“ hlesnu pouze, nicméně nijak přesvědčivě.

„Chceš jet domů?“ vybídne mě a skloní se ke mně blíž.

„A máš to vyřízené s Ericem,“ nadhodím.

„Ne úplně,“ zakroutí mírně hlavou.

„No, tak můžeme ještě zůstat, než si to s ním vyřídíš,“ utrousím klidně.

„To není zas tak důležité,“ opáčí tiše, kdy jsem to sotva slyšela, ale i tak jsem mu rozuměla.

„Jasně, že je to důležité, proto jsme tady.“

„Jsi si jistá?“ zvážní a já znejistím.

Necítila jsem se vůbec v pohodě. Byla jsem mírně rozladěná Alexovou sestrou, ovšem vnitřně se cítila stále úplně na hovno. A chtěla jsem pryč.

Ta představa, že bych ještě znova narazila na Shafira, mě značně znepokojovala.

Alex viděl v mých očích mé znepokojení, chytl mě tedy pevně za ruku, a aniž bychom si něco více řekl, vydali se zpátky domů, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

 

 

Když jsme přišli domů, stále jsme pokračovali v tom, co jsme dělali v autě.

Nemluvili spolu.

Nějakým způsobem jsem se uzavřela sama do sebe a přejímala nad slovy, které mi řekl Shafir a zaryly se mi jak do mozku, tak do srdce.

Vidět ho, mi přivodilo neskutečnou bolest a akorát mi připomněl to všechno, o co jsem přišla. O jediné mé štěstí a lásku. O mou budoucnost. O manžela. O Adama.

Vešla jsem do šatny a schopně se vysvlékla z šatů, které jsem pověsila zpátky na ramínko, které k nim patřilo. Sundala jsem si boty na podpatku a vrátila je na své místo, vedle Alexových bot. Podprsenka šla hned dolů a místo toho jsem se navlékla do velkého trička s potiskem Guns n‘ Roses a vyšla zase z šatny. Minula jsem se s Alexem, který se též vysvlékal z obleku.

Přešla jsem ráznými kroky do kuchyně a pocítila nutnou potřebu prostě něco uvařit.

Byla jsem psychicky úplně na sračky, ale věděla jsem, že vaření mě uklidní.

Nebo mi alespoň utřídí myšlenky.

Ačkoli bylo jedenáct večer, pustila jsem se do vaření a absolutně přestala vnímat okolní svět. Během hodiny a půl jsem zvládla upéct muffiny, oříškové sušenky a zcela umrtvit dva steaky na pánvi, které jsem příliš přetáhla. Ale bylo mi to jedno.

Lednička byla nabouchaná všemi možnými potravinami, ač byla škoda toho všeho nevyužít.

Samotným závěrem jsem vytáhla z šuplíku lednice čerstvý salát a několik rajčat a všimla si Alexe, který přišel do kuchyně. Byl oblečený pouze v černých teplákách a zvědavě se rozhlížel. Především po tom bordelu v kuchyni, který jsem tam napáchala.

„Chceš s něčím pomoct?“ nabídne se.

„Ne,“ odbydu ho hned.

„Určitě?“ zeptá se tím svým prozíravým tónem, přičemž přidal i ten jeho pohled určitě, ale byla jsem otočená k němu zády, tak jsem ho nemohla vidět, ale cítila jsem ho.

„Ne, nechci s ničím pomoct,“ řeknu rozhodně.

„Kristýno,“ osloví mě zcela vážně a ve mně to zafungovalo jako jistá zapálená rozbuška.

„Co je?!“ vykřiknu na něj a zahodím naštvaně nůž na linku, který jsem svírala v ruce.

Otočila jsem se zhurta na něj a nechápavě roztáhla ruce.

Viděla jsem ten jeho překvapený pohled, který záhy svraštil do mírně zamračeného. Pomalými kroky přešel ke mně.

„Ne, ne,“ začnu odmítat zcela okamžitě jeho blízkost a vztyčila jsem k němu ruce, přičemž on to ignoroval a přitáhl si mě k sobě.

„Víš, že mi můžeš říct naprosto cokoli, i to, jak se cítíš,“ řekne naprosto vážně, s jakýmsi odhodláním. Zmítala jsem se v jeho náruči a cítila se krátce před ještě větším bouchnutím.

„Kurva, pusť mě, Alexi!“ vyhrknu ze sebe zlým tónem, snažíc se vymanit z jeho pevného sevření.

„Tak mluv!“ zvýší na mě hlas. On sám neměl moc trpělivosti. Kor se mnou.

„Fajn! Chceš mluvit, budeme mluvit!“ vyjedu na něj nasraně, „Víš, jak se cítím! Úplně na hovno! Nesnáším to, nesnáším tenhle byt, nesnáším tebe, nesnáším to, že je Adam mrtvý a nesnáším se za to, jak se cítím, kvůli tobě a tomu, co řekl Shafir!“ začnu křičet, přičemž jsem cítila, jak mám zase na krajíčku.

Alex si mě přitáhl do náruče a pevně stiskl v objetí, čímž se spustil zbytek mých emocí a já začala brečet.

Usedavý pláč se mi usadil na plicích a já nemohla pomalu popadnout dech.

Brečela jsem do náruče bezpáteřnímu člověku, jako byl Alex Verwohnendes a on mě přitom po celou dobu pevně držel a objímal.

Po nějaké chvíli, kdy jsem se snažila uklidnit, si Alex začal pobroukávat zase tu samou melodii, co minule při snídani. Zřejmě, aby mě to uklidnilo, nebo jestli se uklidňoval on sám, to nevím. Ale zafungovalo to. Během chvilky můj pláč ustoupil a já se zaposlouchala do tónů, které si broukal.

„Co si to zpíváš?“ utrousím po nějaké době, co se ty tóny již po několikáté opakovaly.

„Písničku,“ odpoví klidně. Wau, fakt?!

„Jakou?“ popotáhnu, snažíc se konečně uklidnit pláč i dech.

„Ty se mi budeš smát,“ zaslechnu ten jeho úšklebek, což ve mně vyvolalo jistou zvědavost, ač jsem se cítila jakkoli.

„Nebudu,“ opáčím vážně. Lež jako věž!

„Fajn, tak pojď se mnou do obýváku,“ řekne klidně a odtáhl si mě od sebe.

Chytl mě pevně za ruku a pomalu se se mnou rozešel do obýváku.

Z gauče sebral svůj mobil, na který se napojil na hudební přehrávač, který měl reproduktory na třech místech v místnosti a chvíli něco hledal v mobilu. Pak mobil odložil a přitáhl si mě zpátky k sobě, jako kdyby chtěl se mnou tancovat. Zírala jsem na něj a zaslechla první tóny písničky, které jsem poznávala z jeho broukání.

Obývákem se roznesl neskutečně silný hlas Celine Dion a její písničky It’s All Coming Back To Me, kterou jsem znala ještě z dob, kdy to poslouchala máma na kazeťáku. Alex se začal pomalu houpat se mnou v objetí, jakože tanec, a přitom tiše prozpěvoval text písně, který znal nazpaměť. Vzhlížela jsem na něj zcela odzbrojena jeho bezprostředností a naprosto mi to sebralo všechen vítr z plachet. Nechala jsem se unést jím samotným.

 

„Pokud tě takhle políbím
A pokud takto zašeptáš
Dávno to bylo ztraceno
Ale všechno se mi vrací zpět
Pokud mě takhle chceš
A pokud mě takto potřebuješ
Dávno to zemřelo
Ale všechno se mi vrací zpět
Je tak těžké odolávat
A všechno se mi vrací zpět
Sotva si mohu vzpomenout
Ale všechno se mi nyní vrací zpět,“

 

Nabývala jsem dojmu, jako kdyby text písně byl opět napojený na tu chvíli, kterou jsme momentálně prožívali.

Na náš vnitřní souboj, který k sobě navzájem cítili.

Na nás. Na to, co jsme měli mezi sebou a co nebylo ještě zcela vyřčeno, či uvědoměné. 

Alex vyzpíval text do posledního slova a až na samotný závěr se zastavil v pohybu, kdy skončila píseň. Pohlížela jsem na něj zcela v jiném světle a věděla, že se ho jistě budu muset zeptat na jeho hudební repertoár, který byl zřejmě daleko více rozmanitější, ovšem na to měl přijít teprve ten správný čas. Na paní Celine Dion přijde ještě čas!

Stoupla jsem si na špičky a přitáhla si ho k sobě, abych ho mohla políbit.

Hned mi vyšel vstříc a líbal mě, jako kdyby to poprvé a zároveň naposled.

 

                                                                       -

 

Ráno jsem se vzbudila, ovšem tentokrát jsem byla namačkaná já na Alexe, který mě svíral ve své náruči. Ucítila jsem, jak se chtěl pohnout, ne-li vstát, a tak jsem otočila stranou, na druhý bok. Pohladil mě po holých zádech a líbnul na rameno.

„Dobré ráno, poklade,“ utrousí tiše, kdy mi rukou zajel až na zadek, který pevně stiskl ve své ruce.

„Dobré ráno,“ pošeptám tiše a zachumlám svůj obličej k dece.

„Chceš ještě spát?“ zeptá se.

„Jo, ještě chvíli si poležím,“ odpovím a zmoženě vydechnu.

„Dobře, tak já jdu zatím udělat kafe,“ řekne poklidným tónem, znova mě políbí na rameno a pak se vytratí z postele. Hned jak odešel z ložnice, tak jsem otevřela oči a podívala se na okno, kterým prosvítaly paprsky slunce. Opět byl venku krásný den.

Byla jsem naprosto konsternovaná tím, co se vlastně včera všechno odehrálo.

Od Shafira, poznání Alexovi sestry, po Alexův hudební výběr, či to, že jsme asi poprvé za celou dobu spolu neměli sex.

Kvůli Shafirovi jsem se cítila úplně na hovno, kvůli poznání Amy, totálně nepatřičně a kvůli tomu, že jsme v noci spolu neměli poprvé sex, tak to bylo naprosto divné, matoucí a nevěděla, co si o tom vlastně mám myslet.

Líbali jsme se, ale to bylo všechno.

Společně jsme se vysprchovali a šli spolu spát, jako tradiční pár, po několika letém vztahu. Ani jeden jsme si to nevydupali, což k Alexovi vůbec nepatřilo.

Kurva, to určitě nejsme ani z daleka my… tradiční pár.

 

Nakonec jsem se odhodlala vstát a přešla nahá do šatny. Oblékla jsem se do domáčtějšího oblečení a následně mé kroky vyšly do koupelny. Spáchala jsem ranní očistu, upravila se v obličeji, abych nevypadala jak úplná ubrečená troska, tím, jaké jsem měla kruhy pod očima. Najednou jsem zaslechla hlasitou hudbu z obýváku a musela se tomu uchechtnout. Opět se bytem rozezněl neskutečný hlas Celine Dion, ovšem tentokrát to byla píseň I’m Alive.

Nemohla jsem si pomoct a hned šla najít Alexe.

Našla jsem ho v kuchyni, kde se ujal přípravy snídaně a kávy.

Opět měl na sobě pouze černé tepláky, co včera večer, decentně se pohupoval v bocích a přezpívával text písně. Opřela jsem se ramenem o futra a sledovala ho s neskutečným pobavením.

Kurva, jak je možné, že dokáže být takový, jako zrovna teď a zároveň je to tak bezpáteřní krypl. To mi hlava nebere!

Koutkem oka si mě všiml a čekala jsem, že okamžitě přestane s tou svojí show, kterou právě předváděl, ovšem on naopak ke mně došel a přitáhl si mě k sobě do náruče. Začal se se mnou zmítat ze strany na stranu do rádoby tance, až mě to neskutečně rozesmálo, jaký pako ze sebe vlastně dělal. Jeho úsměv byl nakažlivý, stejně tak jako pozitivní energie, hned po ránu.

Hned mě napadlo, zde nemá schizofrenii a nepotýkám se s několika jeho osobnostmi!

Alex tančící na Celine Dion – první osobnost!

Alex vraždící lidi bez mrknutí oka – druhá osobnost!

Alex galantní elegán se smyslem pro obchod – třetí osobnost!

Alex šukací maniak – čtvrtá osobnost!

Alex…no mohla bych pokračovat, ještě hodně dlouho. Měl teda tak komplikovanou osobnost, více než já. Což bylo ještě strašidelnější. Samo o sobě. Sakra!

 

„Takže,“ nadechnu se s uculením, „Celine Dion, jo?“ vydechnu pobaveně a schovám si úšklebek za hrnek kávy, který jsem svírala v rukách před sebou. Seděli jsme u snídaně, kterou jsme po našem tanečku, společně dokončili.

„No jo,“ ušklíbne se pobaveně, „Mám ji rád, vlastně už od raného mládí. Její hudba mě uklidňuje,“ přizná. A já uznale přikývla. Nesmála jsem se mu za jeho hudební výběr, ani zdaleka ne, jen bych si to nikdy dřív nedokázala představit.

„Ty neposloucháš hudbu, na uklidnění, třeba?“ zakroutí hlavou s otázkou.

„Ale tak jako jo, jen asi nemám tak specifický repertoár jako ty,“ uculím se znova.

„Můžu ji poslouchat, když jsem nasranej, můžu ji poslouchat, když potřebuju o něčem přemýšlet. Nebo ji poslouchám jako balzám na duši potom, co někoho chladnokrevně zabiju,“ pronese tak nadneseně, až to jistě musela být pravda. O jeho slovech jsem nepochybovala.

Úplně jsem si dokázala živě představit, jak mu v hlavě jede Titanic a on u toho střílí lidi do hlav.

„To je vcelku komická představa, když víceméně zpívá o lásce,“ musím se rýpnout. Nemohla jsem odolat, samozřejmě. Všimla jsem si, jak se mu zablýsklo v očích a ty následně decentně zúžil. Protáhl svůj úsměv a hrdelně se zasmál.

„No a ačkoli to jsou balady o lásce, nikdy to můj názor nezměnilo. Mě uklidňuje především její hlas, ne to, o čem zpívá,“ řekne nekompromisně, až mi to přišlo chladné utnutí tématu alá láska. Neřekla jsem mu na to vůbec nic a pouze se napila z hrníčku.

„A máš tedy dvě sestry,“ řeknu, abych navázala a jiné téma. Alex a jeho sestry, o kterých jsem neměla sebemenší zdání. Vlastně, já o něm nevěděla skoro nic.

„To mám,“ přikývl suše, až zklamaně.

„Amelie a ta druhá je?“ snažila jsem si vzpomenout.

„Allaine, ale říkáme ji Ally,“ opět ten monotónní suchý tón.

„Hm, takže Alexander, Amelie a Allaine, to je hezký,“ usměji se tomu, ovšem Alexův netečný pohled říkal opak, „Předpokládám, že kdybych ji včera nepotkala na plese, tak ani nevím, že máš nějakou sestru,“ dodám na to.

„Zřejmě ne,“ řekne a sklopí pohled na prázdné talíře od snídaně.

„Ty víš o mně toho tolik a já o tobě nevím skoro nic,“ pronesu o něco vážněji.

„Jo, tak mi to vyhovuje,“ přitaká netečně.

„Bojíš se, že by tě to oslabilo?“ nadhodím hned, reagující na jeho značnou odtažitost.

„Co?“ podívá se po mně nechápavě.

„Bojíš se, že kdyby někdo věděl, jak blízký si s někým jsi, ať už s rodinou, či nějakou ženou, jakožto se mnou, tak by to z tebe udělalo slabocha. Jakože bys měl slabinu?!“ uvedu na pravou míru, čímž bylo vidět, že jsem ho krapet zaskočila. Schoval se za svým obvyklým úšklebkem a zakroutil nechápavě hlavou.

„V Tokiu si mě na každém kroku držel za ruku, protože tě tam každý neznal. Tady se o mě sotva opřeš a hlásíš, jen aby někdo nevěděl, že bys ke mně mohl něco cítit,“ vyhrknu ze sebe tak rychle, aniž bych si uvědomila, jak debilně jsem to řekla. Chtěla jsem to říct jinak!

„Myslím, že tohle téma už jsme probírali, ne?“ sykne netečně a odtáhl se židlí od stolu.

„Řekla jsem to blbě,“ utrousím výmluvně, ovšem on mě zastavil prudkým gestem ruky, který včera udělal i na svou sestru, jen aby ji umlčel.

„To je úplně jedno, princip je stále stejný, Kristýno,“ procedí a bylo na něm vidět, jak se jeho nálada zcela okamžitě změnila, „Já svůj názor ohledně lásky nezměním, už to prostě tak je,“ dodá povýšeně a sebral se k odchodu.

Dívala jsem se na jeho mizející záda z kuchyně a pusu měla mírně údivně otevřenou.

Kurva, ten rozhovor se stočil někam, kam jsem ani nechtěla!

Nedalo mi to, též jsem vstala od stolu a šla hned za ním.

Dohnala jsem ho až v ložnici, kde odbočil do šatny.

Zrovna se rychle oblékal do trička a podíval se na mě zamračeným výrazem.

„Hele, myslím, že jsme se špatně pochopili!“ nadhodím neústupně a už jsem se nadechovala pokračovat, ale skočil mi hned do řeči.

„Ne, já tě pochopil už dávno! Furt říkáš, jak sama nemáš pocity a emoce, jak mě vlastně nenávidíš a pak mi dáváš takový ty malý náznaky toho, že by z toho mohlo být něco více mezi námi,“ vyjede hned na mě. Whaaaat the fu…

„Co to kurva meleš?!“ bráním se hned nepřátelsky a pohlížela na něj s jasným nepochopením. Nic na to neodpověděl a začal se převlékat do tmavých kalhot a dalšího oblečení, aby mohl odejít.

„Možná jsem trochu přehodnotila to, že tě nenávidím, ale jinak se nic ohledně mých emocí ani pocitů nezměnilo,“ pokračuji v tom, když mě ignoroval.

„Aha, a proto tě včera tak rozhodil ten kretén?“ vyhrkne hned, narážející na Shafira.

„Ale to bylo kurva úplně něco jiného!“ roztáhnu dramaticky ruce.

„A v čem přesně?!“ zvýší hlas a já absolutně nechápala, o co mu vlastně šlo. Jestli chtěl pouze vyvolat hádku, aby mi dokázal, jaký je neemotivní King, tak se mu to dařilo velmi dobře.

„Protože mi připomněl Adama!“ vykřiknu na něj zcela zbavena všech zábran. Na místě se zastavil a díval se na mě zamračeným výrazem.

„Připomněl mi člověka, kterého jsem milovala celým svým srdcem! O kterého jsem přišla a už nikdy mít nebudu?! Víš, jaký to kurva je?! Nevíš! Tebe opustila žena, kvůli tomu, že ses určitě choval jako naprostý kokot, a tak šla dál za štěstím! Máš jen ublížené ego! O nic jiného nejde! Ale mě se Adam, už nikdy nevrátí! Nikdy!“ vykřičela jsem to na něj z plných plic a cítila, jak mě opět přemáhají emoce, kolem toho všeho. Kolem Adama.

Byla jsem pevně rozhodnutá, že nebudu před ním znova brečet, a tak jsem se snažila potlačit slzy a zkousla si ret. Hruď se mi zprudka zvedala a dívala jsem se na Alexe s jasným rozhořčením. Ne, málem jsem praskla vzteky!

„Možná bude lepší, když už si každý půjdeme svou cestou,“ řekne najednou až příliš klidně. Jeho oči ztmavly, tvář se mu stáhla a chlad z něj jen sršel.

Sarkasticky jsem se rozesmála. Tím jsem dokázala překrýt to, jak jsem se doopravdy cítila.

„Jasně,“ ceknu jízlivě, „Jednoduše mi říkáš to, abych se sbalila své věci a odešla z tvé postele,“ dodám jedovatě.

„Jo,“ hlesne, aniž by ze mě stáhl svůj upřený pohled.

„Jenom kvůli tomu, že jsem projevila svůj názor!“ upřesním svůj názor na jeho ublížené ego.

„Ne, kvůli tomu ne,“ vydechne lehce, „Kvůli tomu, že ty jsi stále schopna citů, aniž by sis to přiznala. Vždyť já to na tobě včera večer viděl. Viděl jsem to na tobě i dnes před snídaní. Měla bys být šťastná, zase. Ale se mnou to určitě nebude, akorát bych tě utrápil,“ dodá a pak se otočil k šatníku.

Přejel pohledem mé oblečení, které sahalo až do půlky věšáku, kde to pokračovalo jeho věcmi.

Nevěřícně jsem se na něj dívala a chtěla něco říct, ale vlastně nevěděla co.

Maximálně to, že je to slabošský pičus. Chcípák! Debil! Kretén!

Dokázala jsem se pouze otočit na patě a přejít k nočnímu stolku, kde jsem měla stále položený mobil. Netečně jsem vytočila telefonní číslo Tea.

„Dobré ráno,“ zvolal pozitivně Teo do mobilu.

„Nech mi připravit do hodiny auto na bytě,“ přikážu tvrdým tónem a následně típnu hovor. Stručně a jasně. Nic víc jsem nepotřebovala.

Zahodila jsem mobil do peřin a rázně přešla do velké koupelny, abych si začala balit věci, které jsem tu měla. Všechny. Do jednoho.

Vše jsem to bleskově v koupelně pobalila a přenesla si to do ložnice. Alex se mezitím někam vytratil z šatny a já tak měla aspoň klid, vše sbalit.

Jednoduše jsem stáhla svou polovinu šatníku, naházela je do kufrů, stejně tak zbytek bot a dalších mých věcí. Hrubě jsem zapnula oba kufry a připravila je ke dveřím. Uvědomila jsem si, že jsem byla stále domácky oblečená, alá teplákovka, ale bylo to fuk. Na nohy jsem si nazula pouze černobílé klasické Conversky, chopila se všech zavazadel a přesunula se k hlavním dveřím.

Alex stál u okna v obýváku a pečlivě mě pozoroval. Měl založené ruce na prsou a stál tam jak socha. Vytáhla jsem ještě z peněženky přístupovou kartu ke dveřím, kterou mi daroval před pár dny a přešla k němu. Chladně jsem se na něj podívala a kartu mu podala.

Chvíli vyčkával, až si kartu nakonec převzal.

„Víš, krom toho, že jsi bezpáteřní, jsi taky pěkný slaboch! Něco k někomu cítit, není slabost, naopak je v tom síla! Díky tobě, to teď chápu! Měj se!“ pronesu s naprostou důležitostí v hlase. Bylo mi jedno, co si o tom doopravdy myslel, měla jsem hroznou potřebu mu to vmést do tváře.

Pak jsem se zprudka otočila na patě a odešla z jeho bytu.

Na dobro!