ChatGPT | Mr.Black Její černá duše - 31.kapitola

 

 

 

31.kapitola

 

Doslova, vnímala jsem v tu chvíli vše. Každou buňkou svého těla.

Mattův pevný stisk v mé dlani.

Jeho blízkost, jak stál vedle mě.

Alexovi oči, které se na mě bedlivě upíraly.

Jeho ruka natažená přede mnou, kterou mi nabízel celý život s ním.

Nevěděla jsem co, dělat, a přitom mi bylo jasné, že na mém rozhodnutí stojí svět.

Do hajzlu!

 

 

„Drahoušku, pojďme už domů, tady to už pro tebe není,“ zvolá Imelda, Alexova matka a pročísne tak to tíživé ticho mezi námi všemi.

Zhurta jsem se nadechla a podívala se z jeho matky na Alexe a zase zpátky.

„Dejte nám chvilku, prosím,“ utrousím prosebně, především na Alexe, který se napřímil v zádech a svou ruku stáhnul k tělu.

Viděla jsem to jeho rozčílení ve tváři, že jsem právě odmítla jeho ruku, ovšem byla jsem ráda, že se otočil na patě a pomalými kroky šel zase k Deanovi a jeho matce.

Pevně jsem sevřela Matta v dlani a otočila se k němu.

Vzhlédla jsem do těch jeho očí, které se na mě hned upíraly.

Zvedla jsem dlaň společně s tou jeho a přitáhla si ji k hrudi.

Přiložila jsem k našim propojeným rukám ještě svou druhou dlaň, kterou jsem přiložila na hřbet jeho horké ruky a vydechla všechen přebytečný vzduch z plic.

Opět jsem měla těžko na hrudi a cítila všechnu tu tíhu světa. Tíhu Mattova světa.

„Nemusíš mi nic říkat, nebo vysvětlovat, chápu to,“ promluví na mě tiše.

„Musím to zkusit,“ vydechnu tíživě, „Jestli je minimální šance, že bych mohla být s ním šťastná jako rodina, musím to zkusit,“ dodám, a přitom mi sjelo několik slz podél tváře.

„Byla bys hloupá, kdybys to nezkusila,“ přitaká Matt a setřel mi jemně slzy z tváře.

Viděla jsem na něm, jak se drží, jak by mě vzal nejraději přes rameno a odnesl mě někam daleko, jak by mu bylo nejpodobnější.

Odnesl by mě daleko, daleko od toho všeho a snažil by se mi dát naprosto vše, abych byla šťastná a v bezpečí.

Ale byla bych opravdu šťastná? S vědomím toho, že jsem milovala Alexe.

Milovala jsem ho se všemi těmi jeho zasranými povahami, jeho urputností či jeho neskonalou namyšleností.

Musela jsem to zkusit, prostě musela. Kvůli dítěti. Našemu dítěti.

„Už minule jsem ti to řekl, víš, kde mě najdeš,“ řekne s naprostou vážností.

Pak se nade mnou sehnul a líbnul mě na čelo, čímž mě jisto jistě dodělal.

Bylo to jeho gesto. Znamenalo vše.

Pustila jsem jeho ruku a snažila se zadržet pláč. Odstoupila jsem od něj několik kroků na ohořelý koberec a sklopila pohled.

Přes slzy jsem pomalu neviděla, ale instinktivně jsem se vydala kamsi před sebe, směřující k autům. Obešla jsem mrtvá těla lidí, kteří ještě před chvílí byli nejnebezpečnějšími lidmi na planetě a rozešla skrz ohořelé zbytky stanů.

Protřela jsem si oči od slz a snažila se vydýchat tu bolavou skutečnost.

Že už zase opouštím Matta.

 

„Neustále mi prokluzuješ mezi prsty.“

 

 

Seděla jsem v autě, koukala jsem se do tmy noci a v hlavě měla úplně vypnuto.

Vnímala jsem pouze vedle sebe Alexe a naproti nám sedící jeho matku.

Vím, že se o něčem bavili, ale nesoustředila jsem se na to.

Mířili jsme jistě kamsi na letiště.

„Christina, jsi v pořádku? Je ti dobře? Jsi taková pobledlá,“ upne na mě zrak Imelda starostlivým tónem hlasu. Jako kdyby ji to opravdu zajímalo.

„Jsem v pohodě,“ odpovím suše, aniž bych se na ni podívala.

„Určitě?“ naléhá podobným káravým tónem jako má matka.

Vyvolalo ve mně jisté rozhořčení, a tak jsem se na ni podívala.

„Najednou vás zajímá, jak mi je?! Ve finále, to bylo celou dobu váš plán, že?! Použili jste mě jako návnadu pro Dava!“ vyhrknu rozčíleně a stočím svůj pohled především na Alexe, který pohlížel z okénka. Jistě to vzešlo z jeho hlavy.

„Tak to nebylo!“ brání se Imelda, ale mně bylo ukradené, co říkala.

Chtěla jsem to slyšet od Alexe.

Upírala jsem na něj zrak, vyloženě ho propichovala pohledem, přičemž jsem ho donutila se na mě podívat. Mračil se.

„Nepoužil jsem tě jako návnadu,“ odmítne klidným tónem, „Ale když si odjela do Česka, vcelku se hodily Deanovi styky s Davem, a tak ho napadlo, aby Deana přivedl za tebou. Byla si po celou dobu pod jeho ochranou, nic by se ti nestalo. Navíc Dave chtě nechtě byl slušný, neublížil by ti,“ dodá až s ledovým klidem.

Jistě touto trapnou obhajobou uklidňoval sám sebe.

„Takže si ze mě prostě udělal návnadu!“ vyprsknu zlostně a otočím se zpátky k okénku. Neřekl na to vůbec nic.

Pak jsem si uvědomila jednu věc a otočila se na něj znova.

„Nechal si zabít moje muže, Marca a Paula! Dean je zabil!“ vyhrknu na něj.

„Muselo to vypadat věrohodně, že tě Dean podrazil,“ odpoví suše, jako kdyby mu to bylo jedno.

„Byli to skvělí chlapi!“ zvýším hlas a úplně ignorovala, že tam s námi sedí Imelda.

Bylo mi to u prdele.

„Lidi se rodí a umírají,“ řekne s jakousi laxností, aniž by se na mě podíval. Dívala jsem se na něj s jistým neuvěřením a jen na malý okamžik zapřemýšlela, proč já jsem se vlastně rozhodla pro něj.

„Ty jsi neuvěřitelný…“ vydechnu zraněně. Odvrátil svou tvář od okénka a podíval se na mě pevným výrazem. Jeho modré oči se na mě upřely a já se snažila v nich najít jakoukoli emoci.

„Ohrozil si mě, naše dítě, jenom kvůli tomu, aby sis neodepřel ten tvůj zkurvenej pomyslnej trůn a teď, když si všechny zabil, tak si vlastně onen král!“ vykřiknu na něj s čirou zlostí.

„Christina, nekřič na něj!“ zvýší na mě hlas Imelda a já na ni ukážu svým přísným ukazováčkem.

„Ty se do toho nepleť!“ zavrčím na ni s naprostou vážností s namířeným ukazováčkem.

Věděla jsem, že jsem si vůči ní právě dovolila dost, ale byla jsem pohlcena čirou zlostí a bylo mi to jedno.

Podívala jsem se zpátky na Alexe, který se na mě mírně mračil, ovšem neřekl nic.

Nijak nereagoval.

„Jsi sobecký kokot!“ vyprsknu na něj a ukážu tím ukazováčkem i na něj.

„Co kdyby ses uklidnila a já ti to vysvětlím?!“ zamručí Alex.

„Neříkej mi abych se uklidnila! Jsem vzteky bez sebe! Ohrozil si naše dítě!“

„Za tu celou dobu ses cítila ohrožená?! Kdy přesně?!“ zvýší hlas Alex. Snažila jsem se pátrat v paměti a bylo jasné, že jsem se vlastně za celou dobu měla více než dobře, užívala jsem si všechen ten luxus a pohostinnost Dava, ale tady šlo o princip!

„Na to si nemohl spoléhat! Nemohl si vědět, že mi nic neudělají!“ zavrčím.

„Dean měl jasné instrukce, aby kdykoli zasáhnul, kdyby to bylo moc vyhrocené i za cenu toho, že by celá akce padla. Měl tě chránit po celou dobu!“

„A to mě má jako uklidnit?!“

„Copak to nechápeš?! Dělal jsem to pro nás! Abychom neměli žádné nepřátelé! Aby nás nikdo neohrožoval! Abychom se nemuseli ohlížet přes rameno. Abychom mohli společně vychovávat dítě v klidu a míru!“ zvýší na mě zase hlas. 

„Oh, jak šlechetné, opravdu! Bravo!“ zatleskám se značným sarkasmem a pak se podívám ostrým pohledem na jeho matku a zpátky na něj, „Šlo vám jen o to, abyste ovládli ten váš posranej svět! Já jsem jen taková ta malá položka problémů na seznamu,“ ucedím rozlíceně. Měla jsem toho už po krk.

Chtěla jsem sedět v letadle, ve své kóji a být sama.

Byla jsem strašně naštvaná.

Ne, vyloženě nasraná tím vším. Alexem především.

„Zabil jsem polovinu Unie! Pro nás!“ snaží se mi vštípit do paměti Alex jakýmsi naléhavým obraným tónem.

Jistě tím ujišťoval sám sebe, aby se necítil jako úplný sobecký čůrák.

„Alexi,“ oslovím ho naprosto vážně, „Cítíš ke mně vůbec něco? Miluješ mě?“ zeptám se na přímo a pohlédla do jeho rozbouřených oceánů, ve kterých se zcela okamžitě odrazilo cosi, co jsem nedokázala identifikovat. Dle jeho dlouhého uvažování, kdy jsem se nedočkala žádné reakce, jsem usoudila, že mě zřejmě nemiluje. Jinak by to řekl. Určitě.

„Uvědom si, že jsem ti dala přednost před někým, kdo mě bezprostředně miluje a dával by mi to patřičně najevo, tak mě nepokoušej a nechtěj, abych litovala toho, že se s tebou vracím domů!“ zavrčím s naprostou vážností v hlase.

Vnímala jsem, jak ho má slova jistě pobouřila.

Prostě už takhle reagoval. Reagoval na Matta a jeho city ke mně.

To pouto, co mezi námi bylo. Je. A bude.

 

 

Ležela jsem na sedačkách, přikrytá dekou, kterou mi nabídla letuška, stejně jako asi milion polštářů a byla jsem sama. Sama ve vlastní kóji, do které jsem přešla už automaticky.

Chtěla jsem být sama, nikým nerušená, zahlodaná ve vlastních myšlenkách.

Byla jsem ráda, že to všichni respektovali a především Alex, který byl zase v té své obvyklé kóji a nepromluvil na mě ani slovo od našeho posledního rozhovoru v autě.

Věděla jsem, že je na mě zřejmě nasraný, uražený a nevím co všechno, ale bylo mi to momentálně jedno.

Své značné rozhořčení jsem cítila daleko víc přednější.

Měla jsem mnoho důvodů proč být na něj naštvaná.

Zaslechla jsem klepání na dveře a zvedla hlavu.

„Dále,“ hlesnu pouze a dívala se na dveře, které se následně otevřely a mezi nimi se objevil Dean. Co ten tu kurva chce…

„Něco ti jdu vrátit,“ nadhodí tiše, přičemž za sebou zavře dveře kóje. Sáhne si do vnitřní kapsy saka, kdy vytáhne můj mobil, který mi zabavili už v Česku, a podá mi ho.

Sedla jsem si a hned si ho od něj přebrala.

„Je vypnutý, takže by měl být ještě nabitý,“ dodá a já po něm střelím pohledem.

„Nemíním ti děkovat, koupila bych si nový,“ odseknu mu netečně.

„Hele chápu, že jsi nasraná, ale to celé bylo vlastně můj nápad,“ nadhodí poklidným tónem.

„Oh, přišel si bránit svého drahého páníčka?!“ rýpnu si do něj hned jedovatě.

„Vůbec ne!“ ušklíbne se a nadechne se pokračovat, „Dělal jsem už nějakou dobu tajně pod Šíleným Davem a akorát se chopil příležitosti, kdy jsem věděl, že je vhodná situace zatáhnout do toho tebe i Matta.“

„A zabít mé dva nejlepší chlapy!“ připomenu mu hořce.

„To prostě bylo nutné! Děláš, jako kdyby sis nemohla sehnat jiné!“ řekne nechápavě.

Jo, pro něj to byl život tam, život sem, a co?!

„Ty jsi stejně neskutečnej, jako Alex!“ vydechnu smýšlející jistou urážku, „A víš co, vypadni, nechci se na tebe už dívat!“ vyprsknu a gestem ruky na něj mávnu, aby se klidil.

„Někdy uděláš naprosté maximum, jdeš i přes mrtvoly, abys ochránila svou rodinu, sama bys o tom měla něco vědět. A teď mě tady poučuješ…nemluvě o Alexovi. Měla bys být sama k sobě trochu víc spravedlivá a zamést si před vlastním prahem,“ pronese ledově Dean a sebral se k odchodu. Dívala jsem se na jeho záda, které zmizely za dveřmi a snažila se zpracovat ta slova, co mi právě řekl.

 

 

Po sedmi hodinovém letu jsme konečně přistáli na letišti JFK, kde se od nás naštěstí oddělila Alexova matka.

Čekal tam na ni její soukromý tryskáč, který ji měl dopravit zpátky domů do Mexika.

Byla jsem ráda, že s námi ještě nejela domů a nemínila se tu zdržovat.

V doprovodu Deana, jsem nastoupila do připraveného černého Cadillacu, kdy mi otevřel a následně podržel dveře.

Nijak jsem nekomentovala jeho vstřícnost, nebo co to vlastně mělo být a nasedla v tichosti do auta.

Alex ještě chvíli stál s matkou venku, o něčem mluvili, přičemž Alex kouřil cigaretu. Pohlížela jsem na ně skrz ztmavené okénko a viděla na Imeldě, jak dává určité kázání Alexovi, načež on se tvářil naprosto otráveně, až neúčastně. Alex dlouze potáhl z cigarety, načež típnul cigaretu a nedopalek zahodil do kanálu kousek od něj.

Ještě v krátkosti něco řekl matce a rozešel k autu.

Sklopila jsem pohled a nasadila určitý poker face.

Alex nasedl z druhé strany do auta a pouze vydal rozkaz řidiči, že můžeme jet na byt.

V tichosti jsme jeli nočním New Yorkem a mě napadlo, že bych si mohla zapnout mobil. Měla jsem jisté tušení, že tam na mě čekalo spousta nepřijatých hovorů od rodičů. Sáhla jsem po mobilu, který jsem měla v kapse mikiny, do které jsem se oblékla v letadle. Zapnula jsem mobil a s neblahým tušením se podívala na dvacet nepřijatých hovorů od mámy a táty. Rychle jsem přepočítala čas, kolik tak mohlo být touto dobou v Česku a říkala si, že táta už bude určitě vzhůru. Vytočila jsem jeho číslo a čekala, až ho přijme.

„Ach Bože, Týno!“ zvolá táta nedočkavě.

„Ahoj tati, promiň! Byla jsem bez signálu, jsem už zpátky v Americe,“ odvětím automaticky.

„Báli jsme se o tebe, že se ti něco stalo!“ slyšela jsem ten jeho káravý tón.

„Omlouvám se, bylo toho teď hodně,“ opáčím, přičemž zaslechnu mámy zvědavý hlas, jestli volám já, kdy následně jistě vytrhla mobil tátovi z ruky a přebrala si ho.

„Kristýnko! Jsi v pořádku?! Víš, jak si nás vyděsila?! Bála jsem se, že už s námi nechceš vůbec mluvit!“ vyhrkne máma tím jejím typickým tónem.

„Jsem v pořádku, mami,“ vydechnu těžce a dokázala si představit její prozíravý pohled.

„Strašně mě to mrzí, holčičko, nechtěla jsem, abychom se pohádali!“ zvolá výmluvně máma.

„Nic se neděje mami! Mě to taky mrzí!“

„A opravdu jsi v pořádku? Co miminko?!“ naléhá máma.

„Jsem v pořádku, miminko taky dobrý,“ odpovím popravdě. Neměla jsem sebemenší pochybnosti o tom, že jsem byla v pořádku, stejně jako miminko.

Až na tu mou duši, která byla značně rozbouřená.

„A přijedeš zase nějak do Česka?“

„No a co kdybyste přijeli vy za mnou? Třeba za dva týdny? Hm?“ napadne mě zcela okamžitě. Mohla jsem nám domluvit společnou schůzku s paní Phillipsovou a podívat se po nějakém domě, který by se jim líbil.

„My, že bychom přijeli za tebou do New Yorku?“ otáže se máma, jako kdyby tu otázku vznášela spíše k tátovi.

„Jo, poslala bych pro vás soukromé letadlo a mohli byste tu se mnou být, jak dlouho byste chtěli.“

„A představila bys nám toho svého přítele?!“ zaslechnu mámin úšklebek.

„Samozřejmě,“ zamručím. Pokud ho vlastnoručně nezabiju do té doby! 

S rodiči jsme se zatím předběžně domluvili, že by přijeli za dva týdny za námi do New Yorku. Následně jsme se rozloučili a já ukončila hovor. Strčila jsem mobil zpátky do kapsy a opřela si loket o okénko. Dlaní jsem si podložila bradu a pohlížela mlčky dál do nočních ulic New Yorku.

 

Když jsem vstoupila do bytu, v koutku duše jsem nabývala dojmu, že jsem vstupovala do naprosto cizího bytu. Alexova ochranka nejdřív prošla celým bytem, až dala jistý souhlas k tomu, že byt je čistý.

Ještě aby nebyl, po tom všem, když přeci zabil všechny své nepřátele.

Automaticky jsem přešla do ložnice, kam mi jeden z mužů odnesl zavazadlo. Rozevřela jsem ho uprostřed šatny a vzala si nejnutnější věci k převléknutí.

Zamknula jsem se v koupelně a vysprchovala se.

Vyčistila se zuby a jednoduše se připravila na to jít spát.

Přešla jsem zpátky do ložnice, zrovna když byl Alex v šatně a svlékal se ze špinavého obleku. Měl na něm krev a jisté stopy od písku.

Zcela jsem ho ignorovala a přešla k posteli.

Odložila jsem mobil na noční stolek a zalezla si pod deku. Položila jsem se do mnoha polštářů za mnou a pohlédla na Alexe, který zrovna vyšel z šatny jen v boxerkách. V rukách třímal věci na převlečení a přešel ke dveřím. Chopil se kliky, ale zastavil se v pohybu. Ohlédl se na mě přes rameno.

„Budu spát v pokoji pro hosty,“ řekne klidným oznamovacím tónem.

„Dobře,“ hlesnu pouze. V pořádku! 

Následně se chopil kliky, otevřel a tiše zmizel za dveřmi. Svým způsobem mě to mrzelo. Cítila jsem, že mezi námi se utvořila určitá propast, ovšem za kterou mohl pouze a jen on.

A nikdo jiný.

 

-

 

Probudila jsem se krátce před polednem a cítila se úplně přejetá. Dostihla mě jetleg, posun času, únava, prostě opět všechno dokola. Už jsem byla otrávená tím, že jsem velmi dlouho nepocítila onen klid, který jsem už tak potřebovala. Co se ale jiného dalo čekat v této společnosti. S Alexem a všemi těmi záležitostmi.

Ovšem tuto cestu jsem si zvolila zcela dobrovolně a prostě ji musela přetrpět.

Musela jsem to zkusit.

Musela jsem to podstoupit.

Aby mé dítě mělo otce, aby mělo rodinu. Aby mělo vše.

Po klasické ranní očistě jsem došla do kuchyně, kdy se bytem rozléhalo naprosté hrobové ticho. V kuchyni jsem našla Deana, který ledabyle seděl na židli v čele stolu a upíjel z hrnku horké kávy, ze které se ještě kouřilo.

„Dobré ráno, teda poledne,“ pozdraví monotónně, což byla velmi zvláštní změna po tolika dnech, kdy jsme se pouze propichovaly hnusnými pohledy. Těžko říct, zda to hrál taky.

„Čau,“ ceknu pouze krátkým pozdravem a přejdu ke kávovaru.

Zapnula jsem ho a natáhla se po čistém velkém hrnku. Vložila jsem ho do kávovaru a zvolila si cappuccino. Měla jsem chuť na bohatou mléčnou pěnu.

Následně jsem přešla k lednici, kterou jsem otevřela a pohlédla do plného stavu všech šuplíků. Sáhla jsem po vejcích a čerstvé zelenině. Nemínila jsem se zatěžovat nijak náročnou snídaní. Chtěla jsem se najíst a vypadnout do města. Pryč z tohohle bytu a utřídit si myšlenky někde jinde.

„Máš na dnešek nějaké plány?“ zaslechnu Deana, jako kdyby mi zrovna četl myšlenky.

„Chci se najíst a vypadnout z tohohle debilního bytu,“ odpovím hned a vnímala jeho pohled na mých zádech.

„Fajn, na pátou hodinu máš domluvenou schůzku,“ informuje mě poklidem a já se na něj nechápavě podívám.

„Schůzku? Jako s kým?“

„Nech se překvapit,“ odpoví až s příliš chladným klidem.

„Myslím, že těch překvapení bylo v poslední době ažaž!“ syknu kousavě a otočila jsem se zpátky k přípravě snídaně.

Nemohla jsem mu věřit, ani nos mezi očima a zároveň věděla, že příliš možností nemám. Stále jsem nebyla v pozici, kdybych tu mohla dávat ta ultimáta a jasné příkazy.

Což jsem mínila změnit. Brzy.

 

 

Procházela jsem se ulicí a cítila se o něco lépe.

Koupila jsem si cestou velkou kávu bez kofeinu s příchutí vanilky, usrkávala ho a k tomu si nesla papírový pytlíček s plněným muffinem.

Procházela se v klidu ulicemi a užívala si slunce, které příjemně hřálo.

Dívala jsem se po lidech, kteří neustále někam pospíchali. Mohla jsem se svědomitě zařadit k nim, ovšem už jsem pociťovala tu určitou změnu v tom, že jsem chtěla zpomalit.

Musela jsem.

Vytáhla jsem z pytlíčku muffin a s chutí se do něj zakousla. Nohy mě nesly stále dál a dál a mně to bylo jedno. Čím jsem byla dál tomu bytu, tím jsem se cítila uvolněněji.

„Měli bychom se za chvíli vrátit,“ zaslechnu za sebou Deana, který mě tiše následoval.

„Nehodlám se vracet,“ opáčím, aniž bych se na něj otočila.

„Tak já nechám přistavit auto sem,“ řekne si spíše sám pro sebe.

„To bys měl,“ ceknu nepříjemně, a přitom jsem se znova zakousla.

Zahlédla jsem blízkou lavičku, která byla schovaná pod velkým vzrostlým dubem, a tak jsem k ní zamířila. Usadila jsem se na ni a až po nepatrné chvíli pocítila, jak mě vlastně bolely nohy. Těch pár kilometrů jsem značně pociťovala. Pohlédla jsem na Deana, který volal zřejmě řidičovi, kdy následně ukončil hovor a přistoupil několika kroky za mnou.

Usadil se na opačný konec lavičky a ztěžka vydechl.

Opřel si ruku podélně o opěradlo, co jsem měla za zády a vycítila jeho pohled na mě. Strčila jsem si do pusy poslední kousek muffinu a podívala se na něj skrz mé černé brýle.

„Co?!“ ceknu nepříjemně. Ani jsem se s ním nemínila jinak bavit.

„Upřímně jsem si myslel, že se rozhodneš odejít s Mattem,“ řekne zcela vážně a mě tím neskutečně vykolejí, až mě to samotnou zaskočilo, „Jak jsme tam stáli, když bylo po všem a všichni byli mrtvý, nabýval jsem dojmu, že dojde k další přestřelce mezi Alexem a Mattem, protože tak by to určitě dopadlo, kdybys chtěla odejít s Mattem,“ dodá a já hrubě zmuchlala papírový pytlík od muffinu. Zhurta jsem sežvýkala poslední sousto a spolkla s ním i tu hořkost, kterou ve mně vyvolala jeho slova.

„Neodešla si s ním jen kvůli tomu, že ses bála, co udělá Alex?“ zeptá se zcela bez zábran. Kurva, co je tak zvědavý, nic mu do toho není!

„To není tvoje věc,“ odbydu ho a kuličku zmačkaného papíru hodím vedle sebe, přesně do odpadkového koše.

„Jde o Matta, takže je,“ nenechá se však odbýt. Podívala jsem se na něj zcela rozlíceně.

„Poslyš, my dva nejsme kamarádi! Nejsme ani známí, nejsme nic! Ty pracuješ pro Alexe a děláš pouze svou práci! Takže se mě neptej na takové věci, do kterých ti absolutně nic není! Máš štěstí, že tě pouze toleruji, jinak věř mi, za to všechno, jak se ke mně choval, zacházel se mnou a to, že si zabil mé muže, za to bych tě nejraději zabila. Pomalu a bolestivě!“ řeknu důrazně, aby věřil mým slovům. On se na mě pouze zamračil. Celý Matt!

„Sloužím Alexovi už velmi dlouho, prakticky jsem nikdy nebyl nikomu tak dlouho věrný,“ uchechtne se tomu určitému dvojsmyslu a já na něj zvedla otráveně obočí. Neměla jsem sebemenší chuť ho poslouchat.

„Ale Matt je má rodina, což je prostě nejvíc. Takže kdybys chtěla, kdykoli, můžu tě dostat od Alexe k Mattovi,“ dodá s naprostou vážností v hlase a mě tím vykolejí podruhé.

„I kdyby to znamenalo, že Alexe zabiju…“

Co to kurva…

 

Seděla jsem zarytě v autě a v hlavě se mi neustále opakovala naše konverzace s Deanem. Byla jsem prakticky v šoku, co mi to řekl a zároveň jeho slova nemohla brát vážně. Mohla to být jen nějaká další hra, možná Alexovi intriky, aby si mě vyzkoušel, zda mi může věřit, nebo něco takového.

Jo, tak to určitě bylo.

Vlastně už jsem pomalu nemohla věřit nikomu. Neměla jsem tu nikoho.

Naše auto zastavilo asi po deset minutách jízdy, kdy jsme byly uprostřed Manhattanu, kde se nalézaly ty nejluxusnější butiky, obchodní domy, banky a taky ty nejdražší kanceláře.

Dean hbitě vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

Otevřela bych si je sama, ale byl tak rychlý, že než jsem stihla jakkoli reagovat, už mi nabízel ruku k výstupu. Měla jsem sto chutí ho přes ní plácnout, silně a bolestivě, nakonec jsem to neudělala. Vystoupila jsem bez jeho pomoci a rozhlédla se na výškovou budovu před námi. Byl to jeden z mnoha mrakodrapů. Přezdívalo se mu Sky Giant. Nebeský obr.

Rozešla jsem se za Deanem, který na mě čekal o několik kroků už dál a společně jsme vstoupili do suterénu s obří recepcí, kterou obsluhovalo pět lidí. Mlčky jsme prošli dál, bez jediné reakce z recepce a přešli jsme k výtahům.

Dean zmáčkl čudlík, kdy se ihned na to otevřely dveře výtahu.

Vstoupili jsme dovnitř, kdy Dean hned namačkal nějaký číselný kód na dotykový panel výtahu.

Výtah zvučně cinkl a dveře se na to zavřely.

Mírně se to s námi zhouplo a my mířili nahoru.

Sledovala jsem číselník na panelu a svým způsobem se mi zatajil dech, když se to zastavilo na padesátém podlaží. Dveře výtahu se zvučně otevřely a Dean mi pokynul gestem ruky vejít první dovnitř. Svědomitě jsem zvedla bradu a vstoupila dovnitř velmi hezké dlouhé chodby. Ucítila jsem vůni lilií, které taky byly přede mnou na vysokém stolku uprostřed chodby.

Nad stolkem visel velký křišťálový lustr, který se třpytil prostupujícím sluncem v dáli místnosti.

Byl to byt. Tím jsem si byla jistá.

Obešla jsem stolek a ohlédla se za sebe, kdy se Dean zastavil před výtahem a dál nešel. Vrátila jsem pohled zase před sebe a prošla chodbou dál, až jsem vešla do obrovské dlouhé místnosti. Ovšem ta zela úplnou prázdnotou.

Po celé jedné dlouhé stěně byla čistá nablýskaná okna s naprosto božím výhledem na cíp Manhattanu a řekou tekoucí před námi. Podlaha byla našedlá s mramorovými prvky a při jedné straně stěny byl honosný krb s černou římsou. Rozhlédla jsem po vysokých stropech, vymalované do tmavě šedé, až jsem se ohlédla až na opačnou stranu, kde byla velká kuchyně, s velkým barovým ostrůvkem uprostřed a několika židlemi. Za kuchyní bylo moderní schodiště do dalšího patra bytu, ze kterých zrovna scházel Alex.

Scházel tak tiše, že ho nebylo prakticky ani slyšet. Pohlédl na mě pátravým výrazem a když sešel schody, pomalu se rozešel ke mně.

Zastavil se až několik kroků přede mnou a ležérně si vložil ruce do kapes kalhot.

„Co tomu říkáš?“ zeptá se klidně a pohlédne kolem nás, aby zdůraznil to, že myslí tenhle byt.

„Vypadá to jako pěkně drahý byt,“ zkonstatuji mírně kysele. Nemohla jsem si pomoct.

Avšak Alex se tomu pouze pousmál.

„Je to nechutně předražený byt,“ ušklíbne se a natočí se ke schodišti, „Chceš vidět zbytek?“

Nic jsem na to neřekla, pouze souhlasně přikývla a rozešla se ke schodišti.

Po něm jsme tiše vystoupali do dalšího patra, kde se rozprostírala velká plocha s balkónem nad místností, ze které jsme zrovna přišli. Úplně jsem si dokázala představit, že by to byla nějaká zašívárna, či klubovna.

S pohodlnými křesílky, malým barem a lenoškou.

Koutkem na čtení a odpočinek.

„Tenhle byt má čtyři ložnice a tři koupelny, dvě koupelny jsou tady nahoře a jedna je dole,“ pronese Alex a začne mě provádět kolem místností s otevřenými dveřmi.

Ani jedna místnosti nebyla zařízená, krom koupelen. Kdy jedna byla v bílé barvě a ta druhá, větší, navázaná na hlavní ložnici, byla černé barvy. Alex se zastavil až u posledních dveří, které byly zavřené. Pomalu vzal za kliku a opřel se do světle šedých dveří.

„A tohle by mohl být dětský pokoj,“ pronese vážně a já zvědavě zvednu bradu.

Vstoupili jsme do velmi příjemné místnosti, kdy dovnitř prostupovalo opět slunce. Podlaha byla světle hnědá a vymalovaná byla do světle šedé barvy. Po jedné straně měla sklopenou střechu a nabývalo to nad útulností pokoje. Rozhlédla jsem se na druhou stranu místnosti, kterou zakrývaly dveře a zatrnulo mi.

Podívala jsem se na čistě bílou, naprosto krásnou postýlku pro miminko.

Nad postýlkou byl baldachýn, na kterém visela dětská zvonkohra s roztomilými plyšáčky. Vlastně to byl hrací kolotoč.

Přistoupila jsem k postýlce a prohlížela si ji.

Byla opravdu krásná. Z masivního světlého dřeva, s bílými doplňky, matrací a mantinelem. Na okraji postýlky byl malý roztomilý méďa, jako plyšák a já se tomu musela pousmát.

„Vím, že jsi říkala, že chceš vybrat byt společně, stejně jako všechno vybavení a podobně, ale já jsem si nemohl pomoct. Když jsem viděl tu postýlku, musel jsem ji koupit a myslím si, že se sem hodí,“ pronese tiše Alex, přičemž jsem vnímala, že stojí hned za mnou.

Představa, jak vybírá dětskou postýlku byla krajně úsměvná.

„Na rozhodnutí, zda si vezmeme tenhle byt máme dvacet čtyři hodin, víc jsem bohužel neukecal, ale pokud se ti nelíbí, mám vybraný ještě jeden,“ dodá Alex zády a já se k němu pomalu otočila. Pohlédla jsem na něj, s naprostou vážností v obličeji.

„Je to hezký byt,“ zkonstatuji upřímně. Alex se přešlápl z nohy na nohu, vyndal si ruce z kapes a přistoupil ke mně ještě blíž. Zvedl ruce a svými dlaněmi uchopil ty mé. Stiskl mi dlaně k sobě a přitáhl si je k obličeji. Políbil mě do rukou a díval se na mě takovým zvláštním výrazem, který jsem u něj moc často nevídala.

„Chci s tebou žít, ať už to bude kdekoli. I kdybych měl bydlet pod mostem, chci být s tebou,“ vydechne jakési těžké přiznání z jeho strany a opět ta představa jeho bydlícím pod mostem, byla krajně vtipná. Nepřežil by ani den.

Tvářila jsem se však stále stejně, s těžkým netečným výrazem.

„Fajn, řekni tedy, že ten byt bereme a já zařídím celé vybavení bytu,“ řeknu po znatelně dlouhé odmlce, abych ho ještě více napnula.

Alex zvedl zrak, jeho oči se rozšířily a měla jsem dojem, jako kdyby se mu ulevilo.

Ustoupila jsem však od něj a odtáhla své ruce z jeho sevření.

„Nechám to celé na tobě, vybav si to podle chuti, jak sama chceš, ale kdybys chtěla pomoct, rád ti s tím pomůžu,“ nadhodí hned s radostí. Odpíchla jsem se z místa a obešla ho směrem k odchodu.

„Není třeba, stačí když to zaplatíš!“ zvolám pevným tónem, snažíc se stále držet přísný výraz. Slyšela jsem za mými zády pouze jeho pobavené uchechtnutí, kdy jsem se musela sama usmát. Ovšem tak, aby to neviděl.

Mínila jsem ho nechat ještě pěkně vycukat.