ChatGPT | Mijorewell - 1.kapitola

No...to bych nebyla já, abych nepřišla s něčím dalším :D

Tento příběh je inspirován všemi možnými fantasy filmy a knihami, které jsem kdy četla. Miluju kouzelné světy plné víl, elfů, draků, čarodějů a podobně, tudíž jsem to vše obsáhla do svého psaní. Čeká Vás napětí, akce, ale i ta romantická linka.

A ti, kteří znají již mé psaní vědí, že ode mě můžete čekat cokoli 0:)

Pevně doufám, že se příběh bude líbit. 

 

 

Mijorewell

 

1.kapitola

 

„Počkej, počkej, takže mi chceš říct, že to včerejší rande stálo za prd?!“ diví se hořce má kamarádka Becca do mobilu.

Zrovna jsem pospíchala s mobilem na uchu, snažně se protahovala mezi lidmi mířícími do svých zaměstnání a měla krajní tušení, že dnes přijdu do práce pozdě. Poprvé v životě.

„Jo, bylo to fakt strašný,“ utrousím s přiznáním a osten trapnosti ze včerejšího večera znova podráždil můj žaludek. Ošila jsem se jen při té vzpomínce, kdy se z pana Dokonalého přes seznamku, vyklubal prvotřídní namyšlený kretén, kterému šlo jen o jednu věc a neměl sebemenší nutkání se tím tajit. Jeho nadutý samolibý ksicht se mi vybavil hned následně potom, kdy jsem omylem vrazila do muže, který postával uprostřed cesty na chodníku a nebylo mu vůbec blbý překážet tak ostatním v průchodu.

Počastoval mě nepřátelským pohrdavým ksichtem a já na něj nesouhlasně nakrčila nos.

Na co se omlouvat, když si za to mohl zcela sám.

Přešla jsem rychle k semaforu, abych mohla přejít přes přechod a zmáčkla čekací panel. Spolu se mnou se tam seřadilo ještě několik lidí, včetně mladých školáků.

„No, tak to je dobrý teda,“ povzdychne si zklamaně Becca, kdy bylo z jejího pozadí slyšet, že jede autobusem.

Stejně jako já, mířila do práce. Všichni jsme v tuto dobu mířili do práce.

„A já jsem ti to už tak přála, vypadalo to tak nadějně!“ dodá následovně a já to v tichosti s ní musela odkývat.

Mám slibný a úspěšný život. Mám fantastickou práci, která mě baví a naplňuje. Vlastním krásný byt na okraji centra a vydělávám si dost na tolik, abych jednou za měsíc mohla někam vypadnout, ať už do našich hor, či někam do zahraniční. Obklopena přáteli vedu i bujaré noci o víkendech a prostě si užívám mého mladého života.

Ale co k tomu všemu ještě chybí?

Muž. Chlap. Kluk.

Prostě opačné pohlaví, k tomu všemu, aby to bylo dokonalé.

Chápejte, najít dokonalého muže, bylo stejně nedostižitelné jako, najít dokonalou ženu.

Ale já nemusím mít někoho dokonalého, stačí mi někdo, kdo mi bude rozumět.

Kdo by se mnou sdílel dny, týdny a měsíce.

Měl by mě rád takovou, jakou jsem a uspokojí mě fantastickým sexem.

Ovšem dnešní doba byla tak povrchní, že najít někoho takového mi už trvalo nějaký ten rok. Občas jsem se scházela se svým kamarádem, se kterým jsem však jen spala. Byl to takový ten typ nedostižného hezkého muže, od kterého jste však nemohli dostat víc než jen to uspokojení, které přinášel. Ale to bylo vše.

Přání se do někoho zamilovat, milovat jej a být šťastná se vším všudy, se mi rozplýval po několika neúspěšných schůzkách na slepo a třech internetových seznamkách. Někdy jsem upadala i v zoufalství, že je se mnou něco špatně.

Co když já jsem ten problém?!

„Zajdeme večer na skleničku?!“ utrousím prosebně do mobilu, kdy mě vytrhla z mého přemýšlení krátkým odkašláním, „Jdu teď na metro, tak budu muset končit,“ dodám s vysvětlením, když jsem přecházela v davu přechod pro chodce.

„Jo, to zní jako dobrý nápad,“ zvolá nadšeně Becca, „Tak si napíšeme odpoledne?“

„Platí, tak zatím Bec,“ rozloučím se s ní a poté co se rozloučí i ona, hovor ukončím.

Strčila jsem hbitě mobil do kapsy svého jarního kabátku a chtěla překročit obrubník autobusové zastávky, kterou jsme chtěli projít ještě s několika dalšími lidmi.

Autobus kolem nás projel vcelku vysokou rychlostí a studený vzduch se kolem nás prosvištěl. Nakrčila jsem nos a schovala hlavu do límce, jaký mnou prostoupil chlad.

Mezitím přijel na zastávku další autobus a když konečně zastavil, naše tlupa netrpělivých lidí vyšla zpoza autobusu.

Dívka vedle mě vystřelila dřív než já.

Na hlavě měla velká sluchátka a byla těžce zahleděná do mobilu, který svírala ve svých rukách.

Pečlivě jsem se rozhlédla zpoza autobusu, aby mě něco nesrazilo, kdy jsem zahlédla na poslední chvíli projíždějící taxík. Zcela instinktivně jsem šáhla po té dívce, zatáhla ji za její červený batoh a vrátila ji zpátky za autobus.

O tom okamžiku rozhodly tak dvě sekundy, kdy mohlo být najednou všechno jinak.

Taxík zběsile zatroubil i na ostatní lidi, kteří stihli přeběhnout a dívka se na mě rozpačitě podívala. Srdce mi tlouklo jak zběsilé, přičemž jsem stihla zakřičet na taxík nějaké sprosté narážky.

„Moc děkuji!“ opáčí mi ta dívka zaskočeně, když na mě upřela zrak a sluchátka si sundala.

„Musíš se rozhlédnout, když přecházíš,“ pokárám ji zcela jasně, narážející na mobil v jejích rukách. Sakra, vždyť takové základy nás učili už v mateřské školce!

„J-já vím,“ zakoktá se a mobil schová do kapsy svých kalhot.

Mezitím kolem nás profičela tramvaj s několika auty za ní. Chvilku jsme tam tak nervózně přešlapovaly s dívkou vedle sebe a netrpělivě se rozhlížely. Když už konečně byl vzduch čistý, obě jsme se pečlivě rozhlédly do obou stran a přešly na opačnou stranu zastávky. Dívka mě naposled počastovala vděčným úsměvem a odklonila se z mé trasy.

Mířila jsem si to ještě dál, směrem k zastávce metra. Zastavila jsem se u dalšího a posledního semaforu a viděla několik lidí zabíhajícího do vstupu k metru.

Metro už jistě mělo každou chvíli přijet a mně určitě ujede.

Když se rozsvítil zelený panáček, vyběhla jsem z místa, co mi nízké podpatky na kozačkách dovolily a prosmekla se kolem postarší paní s chůzí toho nejpomalejšího šneka.

Zaběhla jsem do vstupu metra a spatřila, jak mi právě ujíždí metro směrem do práce. Prudkou otočkou jsem se rozeběhla zpět, že si chytnu autobus a pak pět minut hold dojdu pěšky. Netrpělivě jsem několikrát stiskla tlačítko na semaforu a už vyhlížela autobusy na zastávce. Kruci, byl tam zrovna ten můj, který jsem nutně potřebovala stihnout.

Spěšně jsem se rozhlédla dvakrát do obou stran a nemohla dál čekat na to, až mi semafor určí oprávněně vkročit na přechod.

Zhodnotila jsem situaci bezpečnou a vykročila na přechod.

V tom se mi podlomil podpatek na botě, skřípavě praskl a já neustála tu prudkost mého výpadu.

Plácla jsem sebou na tvrdý beton, jak hruška a vzhlédla automaticky doleva, kdy jsem viděla řítící se auto přímo na mě. Celé mé tělo zpanikařilo a naprosto mě ochromilo.

Adrenalin pohltil strach, který mi projel celý mozek a vyvolal paniku.

Mé tělo ztěžklo a já nebyla schopná se hnout.

Jen jsem pohlížela na nárazník auta řítící se ho na mě a odpočítávala nanosekundy do nárazu.

Zavřela jsem oči a rozloučila se svým životem.

Sbohem, světe.

Sbohem, já.

Sbohem živote.

 

                                                                       -

 

Ztěžka jsem otevřela oči a zase je zavřela.

Světlo nade mnou bylo dostatečně ostré, aby mi vnesly do očí několik slz.

Rozmrkala jsem pálení mých očí a mhouřila nad sebe.

Pohlédla jsem na šedé nebe. Bylo to nebe jako každé jiné. Úplně to samé, na které jsem pohlédla dnešního rána, když jsem vycházela z bytu do práce. Počkat…

Najednou se mi těsně před obličejem zhmotnilo několik sněhových vloček a lehce mi dopadaly na tvář.

Byly velké, třpytivé, lehké jako pírka.

Každý jejich dopad na mou tvář bylo jako andělské chladivé pohlazení.

Sněžilo, a sněžilo každou sekundu o to víc vydatněji. Z vloček byly chumele a zcela mě zasypávaly. Vyjeveně jsem zírala na zasněžené nebe a přerývavě dýchala.

Byl konec dubna…a to už se nestávalo, že by tak sněžilo.

Najednou mě šíleně rozbolela hlava, která mi vehnala do hlavy všechny poslední události.

Nehoda.

Můj pád na přechodu.

Auto, které se na mě řítilo.

Má smrt…Byla jsem mrtvá!

Těžce jsem zalapala po dechu a rukama se vzepřela vpřed.

Zvedla jsem se do sedu a vystrašená v panice smrti, se rozhlédla kolem sebe.

Ležela jsem uprostřed louky, byla jsem pokrytá hustým sněhem, který jsem ze sebe hned smetla. Ohlédla jsem se do strany, kdy jsem kolem sebe viděla mýtinu a následně hustý tmavý les. Kde to sakra jsem?!

Těkavě jsem se rozhlížela a zhodnocovala jsem situaci, ve které jsem se nacházela, ale absolutně nechápala.

Pátrala jsem ve své paměti.

Hledala odpovědi, jak bylo vůbec možné, že jsem se právě ocitala uprostřed ničeho, zasněžená sněhem.

Byl to sen?! Posmrtný život?

Prohlédla jsem si samu sebe, kdy jsem zjistila, že stále jsem v tom oblečení, ve kterém jsem ráno vycházela do práce. Vedle mě ležela má kabelka se všemi věcmi.

Hned jsem si uvědomila, že mám v kapse kabátu mobil.

S prochladlými prsty jsem zašátrala v kapse po mobilu a vyndala ho.

Pohlédla jsem se na něj, ale nereagoval.

Snažila jsem se ho zapnout, několikrát do něj bouchla, jako kdyby to mělo pomoct, ovšem mobil nereagoval.

Svěsila jsem ramena a zvedla zrak.

Opět jsem se rozhlédla do všech stran a slyšela pouhé dopadání sněhu na zem kolem mě.

Co se to sakra děje?!

Cítila jsem, jak jsem měla mokré oblečení od sněhu, které mě chladilo především na zadku a spodní části zad, a tak jsem se ztěžka sebrala ze země.

Uchopila jsem svou kabelku a dala si ji na rameno. Stáhla jsem si límce kabátu blíž ke krku. Otočila jsem se celá dokola a netušila, kterým směrem se mám vlastně vydat.

Musela jsem najít pomoct.

Někoho, kdo mi tu vysvětlí, co se tu děje.

Co se to stalo se mnou.

Měla jsem v hlavě tolik otázek, až mi z toho málem praskla. Spánky mi pnuly, a to mě přimělo se rozejít. Sníh mi křupal pod každým krokem a já se vydala podél lesa kamsi do neznáma. Kouř páry se mi vznášel od úst v pravidelném oddychování, kdy jsem se po chvíli cítila zachvácená ztíženým krokem, jako kdyby se mi vytrácely všechny síly, během pár minut.

Hlava se mi málem rozskočila a v uších mi hučelo.

Co se to se mnou děje?!

Najednou jsem zaslechla nějaký zvuk po své pravici a bolestivě se ohlédla.

Spatřila jsem nejdřív koně, který táhl nějaký dřevěný povoz a za ním seděl člověk v kápy a držel otěže. Kůň zvučně vyfrknul, kdy se z jeho nozder vznesly velké obláčky páry.

Dýchala jsem rychle, jako kdybych uběhla maraton a udělala několik kroků vstříc povozu s člověkem, který mi mohl pomoci.

Kůň se zastavil, včetně povozu v okamžiku, kdy mě zřejmě dotyčný spatřil.

„Prosím, pomůžete mi?!“ houknu po něm a spatřila tvář neznámého člověka, jak na mě koukal skrz tmavou zasněženou kápy.

Každý můj krok směrem k němu byl těžší a těžší, až se mi podlomily kolena a já upadla do hutného sněhu.

Kabelka se mi svezla po rameni.

Hruď se mi stáhla, až jsem pomalu nemohla popadnout dech. Ještě ze zbytků sil jsem pohlédla směrem na člověka, který zrovna seskočil z povozu a mířil si to ke mně.

Jakási síla mě táhla k zemi a já se sesunula bokem na zem. Mé plavé vlasy se rozprostřely po sněhu a já zase vzhlédla na to zašedlé nebe, které mi vzápětí zastínil stín toho člověka. Promluvil na mě mužský hlas. Něco mluvil. Něco.

Ale já mu vůbec nerozuměla. Mluvil cizí řečí.

Kdo to sakra je? Kde to sakra jsem já? Kde jsem se to ocitla?

Myšlenky se mi rojily v hlavě, stejně jako se vytvářely nové a nové buňky.

Muž si sundal kápy a pohlédly na mě hnědé oči plné moudrosti. Byl zarostlý, věkem bych ho odhadla kolem padesáti let, ne-li víc. Tvář měl vřelou, stejně jako ty oči.

Znova na mne promluvil a opět jsem mu nerozuměla.

„Prosím,“ špitnu sotva slyšitelně a pak už pouze vnímám, jak mě cosi pohlcuje.

Prostoupila mnou tma a já těžce upadla v nevědomí.

 

                                                                       -

 

Přicházela jsem pomalu k sobě a cítila příjemné teplo kolem svého těla. Bylo mi příjemně. Stejně tak příjemně se mi leželo. V nosu jsem cítila vůni medu.

Při té myšlence na mých chuťových pohárcích mi vyvstala chuť medu.

Dala bych si čaj s medem. Jooo!

Samu sebe jsem přiměla otevřít oči. Můj pohled se upřel na dřevěný strop z tmavého dřeva. Na stropě se odleskával oheň a vyvolával mihotavé stíny. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na své tělo, přes které byla přehozená přikrývka.

Vlastně to byla nějaká chlupatá deka. Vypadala to jako kožešina.

Cítila jsem žár ohně a ten taky spatřila po své pravé straně. Ležela jsem před krbem, který zrovna zapraskal, až několik drobných uhlíků vyskákaly ven. Zvedla jsem se na rukách, až kožešina sjela z mých prsou, když jsem si uvědomila, že jsem pouze v krajkovém tílku, které jsem měla pod svetrem.

Se zděšením jsem zjistila, že jsem byla pouze ve spodním prádle a tom tílku.

Srdce se mi rozbušilo a nabralo na úplných obrátkách, když se ke mně přiblížily něčí kroky po dřevěné podlaze, která zavrzala.

Uskočila jsem panicky do strany a vzhlédla k tomu muži, který mě zřejmě zachránil.

Vlídně se na mě usmál, pokrčil se v kolenou a podal mi keramický hrnek.

Pohledem jsem těkala mezi jím a tím hrnkem a nedokázala se pohnout. Muž na mě znova promluvil, pronesla nějaká slova a hrnek ke mně ještě blíž podal.

S chvějícími se prsty jsem se natáhla po hrnku a hrubá keramika se mi vtěsnala mezi prsty. Ohlédla jsem se na tekutinu, ze které se nesl kouř a já k tomu přičichla.

Cítila jsem vůni medu.

Nejistě jsem se podívala na muže přede mnou, který mě znova pobídl vlídným úsměvem a zřejmě trval na tom, abych se napila. Přiložila jsem ústa k hrnku a jedním douškem se napila sladké tekutiny připomínající chutí čaj.

Horkost tekutiny mi projela až do žaludku, který mi následně zakručel. Měla jsem hlad. Rozpačitě jsem se zadívala na muže, který se uchechtl a s mírnými obtížemi se narovnal v kolenou.

Opět promluvil a ačkoli si asi nic nedělal z toho, že mu nerozumím, mluvil dál a dál, kdy jsem seděla dutě na místě a upíjela z hrníčku tu sladkou tekutinu.

Bylo mi po ní lépe a lépe a jako kdyby mi tělem proudila nová nepoznaná síla.

Mezi jeho vyprávěním se usadil ke stolu a něco na něm dělal. Až když jsem soustředila zrak na jeho činnost, uvědomila jsem si, že stahoval peří ze slepice. On stahoval peří ze slepice! Sakra!

Pohled na něj mě přiměl se rozhlédnout kolem sebe. Celá ta místnost působila jako nějaká světnice ze starých časů našich prababiček.

Chatrč, chalupa, zastarale vybavená, jediné světlo dovnitř proudilo dřevěnými okny, svíčkami a zapáleným krbem. Všechno, doslova všechno, bylo staré, jak ze středověku.

Včetně oblečení muže, ve kterém seděl. Připomínal mi Robina Hooda, kdy na sobě měl ještě kožený kabátec bez rukávu a hbitě stahoval všechno peří z nebohé mrtvé slepice.

„Kde to jsem?“ vyhrknu na něj, kdy přestal s onou činností a podíval se na mě.

Něco odpověděl, ale já prostě nevěděla co.

Přiměla jsem se vstát a přikrývku si nechal kolem sebe, abych mu neukazovala holý zadek, ačkoli ho už zřejmě viděl, když mě stahoval z toho mokrého oblečení, „A kde mám sakra oblečení?!“ zavrčím dodatečně.

Byl to jistě nějaký úchyl s oblibou se chovat jako ve středověku.

Nějaký fanatik zabředlý ve starém světě.

Muž po mně střelil dalším pohledem a jakýmsi zatvrzelým tónem něco pronesl.

„Já ti do háje nerozumím, chápeš?! Kde mám věci? Kde je moje kabelka?!“ rozohním se a začal mě pohlcovat další nápor paniky.

Vykročím z tlusté matrace, na které jsem ležela před krbem a na bosých nohách mě zastudila kamenná podlaha. Muž obezřetně odloží vše, co měl v rukách a vstal ze židle. Spustil na mě opět tou svou cizí řečí a máchal rukama, jako kdyby se mi snažil vysvětlit chápání celého světa.

Ignorovala jsem jej a přešla k oknu.

Venku hustě sněžilo a kolem nás byl jen les. Nic víc.

Muž do mě dál hustil cizí slova a já najednou cítila, jak mnou cosi projelo.

Jako kdyby se mi chtělo zvracet.

Celé útroby se mi podnítily a já se tak tak chytla parapetu, aby mě to cosi nesmetlo na kolena. Muž ke mně přiskočil a podepřel mě svými mozolnatými dlaněmi.

Vzhlédla jsem do jeho tváře, kdy se jeho vlídné oči upíraly do mé tváře a byla v nich vidět péče. Měl opravdu o mě péči a možná mi i chtěl pomoct.

V těch několika sekundách jsem si ho prohlížela, jako kdybych mu chtěla věřit a pak jsem si všimla jeho uší. Byly zvláštní.

Ne zvláštní…do hajzlu, on měl špičaté uši!

Zatajila jsem dech a snažila se vymanit z jeho sevření. Jeho nezvyklé uši mě vystrašily a připomněly mi uši elfů či skřetů ze všech možných fantasy filmů, které jsem kdy viděla.

Dech se mi zúžil a mozek sepnul do obranného režimu.

Hrubě jsem do něj strčila a tím ho vykolejila.

Vyběhla jsem ke dveřím vedoucím ven, teda doufala jsem, že vedou ven, a chladný vzduch mě ovál až na plicích.

Ačkoli mi pud sebezáchovy koloval tělem, absolutně nedomyslel ten fakt, že jsem vyběhla z místnosti jen v tílku a spodním prádle, prakticky nahá a bez bot.

To uvědomění mnou prostoupilo v tom okamžiku, když jsem seskočila ze zápraží do hustého sněhu. Zmrzlý sníh pode mnou zakřupal, každopádně nezastavil můj zběsilý útěk pryč od toho šílence vydávající se za mýtickou bytost.

Přidala jsem v úprku, kdy jsem slyšela, jeho hlas, který na mě prosebně křičel.

Zaběhla jsem ve sněhu do lesa, neohlížela se. Bála jsem se ohlídnout.

Proběhla jsem kolem několika hustých keřů obtěžkané sněhem a snažila se dostat co nejdál, to bylo možné.

Nohy mě řezavě bolely každým mým výběhem vpřed.

Dech jsem měla těžký, hruď se mi stlačovala kolem plic a já měla dojem, že mě gravitace zase táhne k zemi. Po několika sekundách jsem nebyla schopná už uběhnout ani krok, a tak jsem se jen tak ploužila mezi stromy.

Hrubá kůra stromů mi pomohla se držet každého kmene, kolem kterého jsem prošla a přidržovala se.

Z vysílení jsem padla na kolena a vzhlédla k cestě, která se přede mnou podélně tyčila.

Plíce mě bolely z ledového vzduchu.

Ruce jsem dala před sebe a mezi prsty mi projel ledově ostrý sníh.

Najednou jsem slyšela dusot. Běh.

Jako kdyby cválal kůň.

Zvedla jsem zrak na cestu a dech se mi zúžil na minimum, když jsem spatřila černého koně s jezdcem. Jezdec měl na sobě zcela jasně černě matové brnění, kterou měl zahalenou černou dlouhou kápí. V rychlém větru se kolem něj zmítala a připomínala závoj temnoty.

Zachroptila jsem, jak jsem se snažila popadnout dech a rukou se natáhla směrem k jezdci.

Převrhnula jsem se dopředu a opadla hrudníkem do sněhu.

Ostrost zmrzlého sněhu mě zapálila na bradě a já ještě zvládla zvednout pohled na koně, který spěšně zabrzdil na cestě, kousek ode mě.

Převalila jsem se na záda, jako kdyby mi to mělo pomoct se nadechnout, ačkoli dech mi jednoduše docházel.

V pozadí toho všeho, v panice, že opět umírám, jsem slyšela spěšné těžké kroky.

Cinkání kovů.

Najednou mi zšedlé nebe a koruny stromů, zastínila jezdcova postava a pak jsem pocítila klid.

Klid na mysli.

Klid na duši.

Klid v mém těle.

 

                                                                       -

 

Mé vlastní chrápání mě probralo. Chrápala jsem! Neskutečně!

Cukla jsem sebou a vyjeveně se rozhlédla. Zase jsem ležela před krbem, přikrytá opět tou dekou, která ve skutečnost byla jistě kožešinou nějakého mrtvého zvířete a tentokrát světnicí prostupovalo čistě ranní paprsky slunce. Tentokrát jsem však byla v místnosti úplně sama. Nechápavě jsem se narovnala do sedu a následně se vyšvihla svižně na nohy. Přejela jsem pohledem po všech možných věcech v místnosti a jediné co mi mohlo být k užitku, byl pohrabáč položený před krbem. Uchopila jsem ho v tu samou chvíli, kdy do světnice vstoupil cizí muž.

Naše pohledy se setkaly a mně se rozbušilo srdce.

Zvedla jsem obranně pohrabáč k hlavě a rozkročila se do pozice, připravena se bránit.

Byl to jistě ten jezdec z večera, protože stále byl oděn v černých kožených kalhotách, jakýmsi kabátci se šněrováním na zádech a pod tím měl černou košili. Vysoké boty uvázané nějakou koženou šnůrou vedoucí až po kolena, kdy jsem si u jeho pasu všimla dlouhé kudly.

Černé delší vlasy po ramena, tmavé oči jak noc, ze kterých šel strach a z ostrých rysů jeho tváře mi bylo jasné, že tohle žádný sedlák nebyl.

Mohl to být...sakra…žoldák? Voják? Vrah? A měl špičatý uši! Do prdele!

Zcela nezaujatě si mě prohlédl od hlavy až k patě a já si uvědomila, že před ním stojím tentokrát už jenom ve spodním prádle.

Mé červeno černé krajkové prádlo dávalo na odiv mé křivky a já se hrdě postavila.

Zřejmě už taky viděl všechno a sama sebe jsem uklidňovala, že je to teď to nejmenší, o co se mám starat.

„Kde to jsem a kdo jsi do prdele ty?!“ promluvím na něj doufající, že mi alespoň on bude rozumět a výhružně zamávala pohrabáčem.

„Otázka zní, kdo jsi ty,“ slyším mužský hlas ve své hlavě. Ale jak jsem to mohla slyšet, když nehnul ani brvou. Nepromluvil.

Jeho tmavé oči se upíraly do těch mých a já mírně zatřásla hlavou.

Nechápala jsem.

Zdálo se mi to.

Určitě už blouzním a každou chvíli se probudím z kómatu, nebo špatného zlého snu.

„Neslyšela si, lidská ženo?“ zní jeho přísný hlas v mé hlavě.

Byla jsem naprosto šokovaná a nevěděla, co mám vlastně udělat.

Jak mám reagovat.

Muž tam netečně stál, ani se nepohnul a pečlivě mě pozoroval.

A já slyšela jeho hlas ve své hlavě!

Zbláznila jsem se! Uhodila jsem se do hlavy a teď blouzním!

„K-do, kdo jsi?!“ dostanu ze sebe koktavě a pečlivě si ho znova prohlédla.

Muž zúžil pohled a jeho rysy se stáhly.

Vypadal jako někdo, komu byste nechtěli neodpovědět na jakoukoli otázku.

Dlouze vydechl nosem a velmi pomalým krokem vykročil ke mně.

Srdce se mi rozbušilo ještě víc a opět jsem zápolila s dechem.

„Musíš se uklidnit, nesmíš si to nechat vstoupit do těla,“ jeho hlas byl o něco přívětivější, ačkoli dál v něm byla hrubost.

V jeho krocích byla určitá hrubost, stejně tak v jeho celém zosobnění a výrazu.

Nepřišel se kamarádit. Byl to někdo velmi nebezpečný.

„Jak se mám uklidnit, když nevím, kde to jsem a kdo jsi ty,“ vydechnu ztíženě a on se hned zastavil.

Upírala jsem na něj vystrašený pohled a v hlavě si dokázala spočítat, že proti němu nemám sebemenší šanci.

A furt jsem v ruce třímala pohrabáč, který mi byl asi úplně k ničemu.

„Takže mi rozumíš,“ odvětí jeho hlas a já se zmohla na pouhé přikývnutí. „Jaké je tvé jméno?!“

„Leia,“ odpovím ochraptěle.

Najednou jsem pocítila opětovný klid. Jako kdyby se všechen můj strach vytratil.

Mé tělo se povolilo, stejně jako má mysl, která mohla zase racionálně přemýšlet.

Odložila jsem pohrabáč zpátky na zem.

„Leia,“ zopakuje hlas, jako kdyby si mé jméno musel vyzkoušet vyslovit, „Hezké jméno, na člověka,“ pronese tak povrchně. Jak jako na člověka, co to zas mele?!

Musela jsem chopit příležitost do svých rukou a konečně se buď sakra probudit, nebo se vykecat z této reality.

„Proč máš špičaté uši?!“ vyvstane mi otázka na jazyku při pohledu na jeho špičaté uši, které se mu mírně prodíraly skrz černé vlasy.

Muž si přešlápl z nohy na nohu a defacto ode mě stál tři delší kroky.

„To je asi stejně hloupá otázka, jako proč na sobě máš tak necudné šatstvo,“ přejede pohledem po mém spodním prádle a já se zamračím. Necudné šatstvo? No do háje!

„Hele nemám sebemenší chuť tady s vámi hrát nějaký úchylný hry! Řekni mi, kde to jsem, kde mám věci, kde je můj mobil!“ vyhrknu na něj podrážděně.

Muž se uchechtl, až se mé nitro rozechvělo.

Přistoupil o krok blíže a pohlížel na mě z té své výšky.

Ani jsem si neuvědomila, jak moc byl vysoký oproti mně. Ne, že bych byla malého vzrůstu, ale on byl opravdu vysoký. Měl urostlá ramena, jistě vypracované svaly pod tím nánosem oblečení a brnění kolem hrudi pod kabátcem.

Suše jsem polkla a zase cítila ten neklid. Jako kdyby něco prolomilo mé hradby.

Mou barikádu v obdobě mé tělesné schránky a podrylo mi všechny buňky v těle.

Ostře jsem se nadechla a bolestivě zaúpěla.

Zavrávorala jsem k zemi a muž mě taktak zachytil, abych nedopadla holými koleny na kamennou zem.

Jeho pouhý dotek ve mně opět vyvolal klid a já se mohla dlouze nadechnout.

Sakra, co to je…co to bylo…co…to…cítím.

„Dýchej, pomalu, přijímej vzduch do svého těla jako dar,“ zní mi jeho slova v hlavě, kdy byl svým obličejem tak strašně blízko toho mého, až jsem viděla v jeho očích odlesky dalších barev. Napadl mě název barvy. Temná měď.

Pomohl mi se usadit na zadek a přikryl mě kožešinou kolem ramen. Přitáhl mi ji až pod krk a v podstatě mi koukala jen hlava. Zmateně jsem pohlížela do jeho tváře, kdy on na mě soustředěně pohlížel a až když jsem byla teprve zcela zahalená, pohlédl do mých očí.

„Jsi vážně člověk? Leio?“ zazněla mi jeho otázka v hlavě.

Přikývla jsem. Co jiného bych byla?!

„V tom případě se budeme muset vydat na cestu.“

„Na cestu, a kam?!“

„Do království Mijorewell,“ odpověděl jeho hlas o něco klidněji, kdy mi svými drsnými prsty zastrčil vlasy za ucho.

Bylo tak jemné a vřelé gesto na někoho tak zabijácky temného, až jsem cítila, jak mi zrudly tváře.

Co tváře, byla jsem rudá až na uších. O to hůř, když si toho hned všiml.

„Zachvacuje tě horečka, Leio, lidská ženo?!“ uchopí mě zlehka za čelo, jako kdyby se tím dokázala změřit teplota a já zalapala po dechu.

Jeho doteky a blízkost mě uvalila v jakémsi obrání o smysly, protože jsem nedokázala vnímat nic jiného, než jeho hlas ve své hlavě a ty jeho pronikavé oči.

„Jsem…jsem v pořádku,“ proberu se, když se mnou mírně zatřásl, aby se dožádal odpovědi.

„Řekni mi, kde to jsem a kdo jsi ty? Odpověz mi konečně na otázky, když znáš mé jméno,“ začala jsem na něj naléhat, a přitom mu pohlížela hluboce do očí.

„Jsi v Dubovém háji, asi tři dny cesty od království Mijorewell,“ odpověděl a já neměla sebemenší tušení, o čem to sakra mluví. „Jmenuji se Reese,“ dodá jemnějším hlasem, který nepříslušel jeho zjevu.

„Proč máš špičaté uši?!“ znova jsem položila tu stejně debilní otázku.

„Jsem elf,“ odvětí prostě, jednoduše, jako naprostý fakt. Elf. Ok, doslova mi jeblo!

„Elf? Jako ti, co žijí věky věků, pijí z hvězd, rodí se z vodopádů, jsou čisté krve a nevím co všechno ještě? Ten Elf?!“ vydám ze sebe na jeden nádech a doufala stále, že je to jen blbej sen. Nebo hodně špatný vtip.

Muž, Elf, prostě Reese, se v mé hlavě zasmál, ačkoli na tváři neměl jedinou známku úsměvu. Jeho pohled byl netečný, ač místy nepřítomný, jen si mě prohlížel.

Hořkost v jeho smíchu se však nedala přeslechnout a já nakrčila obočí.

„Mluvíš o mně jako o bájné bytosti, přitom já bych o tobě mohl říct to samé.“

„Proč?“ nechápu jeho slova. Nebo ten význam.

„Protože lidská rasa už neexistuje. Už je to čtyři sta let, kdy se naposledy narodil člověk.“

„Cože kurva?! Čtyři sta let?!“ vyhrknu zaskočeně a přepočítávala si to pomalu do doby kamenné.

„Proto říkám, že se musíme okamžitě vydat do království. Musím informovat krále a ty pojedeš se mnou.“

„Ne, nikam s tebou nejedu,“ zakroutím nesouhlasně hlavou.

Stále byl tak blízko a upíral na mě pohled, pod kterým by se kde, jaká holka zlomila do kolen. Ale ovšem já se nechtěla nechat dát ani zlomit.

Byl to nějaký cizí dacan ve středověkém oblečení.

„Neptal jsem se tě na názor, lidská ženo,“ zpraží mě jeho hlas v hlavě, až mi mírně vyvolal bolest na spáncích. Zatvrzele jsem se zamračila a zvedla bradu o něco blíž k němu.

„Já si nenechám rozkazovat od nějakého nadutého blbečka jako jsi ty! Chci své věci!“ vyprsknu, kdy konečně změnil netečnou tvář v zamračenou.

Jeho rysy ztvrdly a jako kdybych tušila, že je zle.

Spustil své ruce z mých ramenou a prudce vstal.

Prach na zemi se kolem něj zvířil a on přešel na okraj světnice, kde byla jaká dřevěná nízká almara. Se zaskřípěním šuplete vytáhl najednou mé věci. Boty, kabelku, kalhoty, svetr. Všechny věci byly suché jsem zjistila, když to po mně hodil a svetr mi přistál na hlavě. Stáhla jsem si ho z hlavy a nasraně se po něm podívala.

„Oblékni se a hned se vydáme na cestu,“ pokynul mi jeho hlas v hlavě, kdy zmizel za těžkými dveřmi směrem ven. Na nic jsem nečekala a zašátrala do kapsy kabátu pro mobil. Ale nebyl tam. Prohledala jsem kabelku a nikde mobil nenašla.

Vzali mi ho? Vypadl mi? Někde jsem ho ztratila, když jsem upadla do bezvědomí?!

Svižně jsem se navlékla do teplejšího oblečení a tělo se mi uklidnilo.

Ani jsem netušila, jak mě zachvacuje chlad a má pokožka byla ledová na dotyk.

Zapnula jsem si kozačky a uvědomila si, že jsem měla stále prasklý podpatek. Zadívala jsem se na něj se soustředěním si vzpomenout, co se vlastně stalo, ale najednou jako kdybych to nedokázala.

Nechápala jsem to.

Uvědomovala jsem si kým jsem, kým jsem byla předtím, jak jsem žila a jak se proti mně řítí to auto…ale pak…nic.

Dveře do světnice se otevřely a dovnitř zafičel chladný vítr zvenčí. Ve dveřích stál Reese, tentokrát oblečený v celé výzbroji a před sebe měl černou kápy se staženou kapucí. V ruce držel další kus, jakého si tmavého hadru a hodil to po mně stejně hrubě, jako mé oblečení. Taktak jsem to stihla zachytit a podívala se na tu nevábně vypadající hrubou látku.

Byl to další plášť.

„Vezmi si ho na sebe a pokud možno, uschovej své uši. Nikdo nesmí spatřit, že jsi člověk,“ pronese důležitě v mé hlavě, opět, aniž by hnul ústy a ustoupil ze dveří.

Gestem ruky mě vybídl vyjít ven.

Nevraživě jsem si ho přeměřila pohledem, zvedla hrdě bradu a přes ramena si přehodila ten plášť. Zvedla jsem si hlubokou kapuci ze zad a nasadila si ji kolem temene hlavy. Rozkročila jsem se a založila ruce na prsou.

„Co se mnou udělají v tom království?!“ otázka byla více než zřejmá. A její smysl, ještě tíživější.  

„Pomohou ti vyřešit odpovědi na tvé otázky,“ odpovím bez rozmyslu.

„Co když mě budou chtít nechat zabít?!“ další otázka. Pořád jsem si cenila svého života na nejvíc.

„To neudělají,“ odmítne zatvrzele, aniž by se to promítlo v jeho tváři.

„Jak můžu věřit tobě, že mi neublížíš?“ zeptám se podezřele.

Muž si mě pečlivě prohlížel v obličeji a jeho oči ještě víc ztmavly.

„Věříš mi?“ vytanula mi otázka v mysli, kdy jeho hlas byl pevný jako skála, nemluvě o jeho celkovém postoji těla.

Chtěla jsem říct, že jasně že sakra ne, byl to neznámý Elf v neznámém světě a já tu byla sakra omylem!

Ale přesto…pocítila jsem zvláštní chvění v mém srdci, když tu otázku položil.

Byla to důvěra?

„Neznám tě, nevím, kdo jsi ani čeho jsi schopen,“ odpovím prostě se stále nepřístupným výrazem i postojem.

Reese odstoupil od dveří, které zprudka zavřel, aby zbytečně nevětral vyhřátou místnost a přistoupil ke mně blíž. Jeho zatvrzelý pohled se setkal s mým a mně se zúžil průtok žil.

„Jsem někdo, kdo tě dokáže vmžiku zabít a taky zároveň, kdo tě dokáže ochránit. Dopravím tě do království, kde věřím, že vyřeší všechny tvé otázky.“

„Proč?!“ procedím mezi zuby.

„Proč co?“ nechápe.

„Proč mi chceš pomoct?“

„Protože je to můj úděl,“ odpověděl.

Jeho blízkost už mě přiváděla k nepříjemnému šílenství, a tak jsem ustoupila do strany.

Vzala jsem svou kabelku ze země a silně ji stiskla v ruce. Během několika vteřin jsem si dala dohromady pro a proti s ním odjet, a i když jsem věděla, že to bude nebezpečná cesta, tušila jsem, ne, cítila uvnitř sebe, že on mi pomůže.

Že mě ochrání. Jasně, byl to cizí chlap, teda Elf!

Ale zároveň to byl někdo, kdo mi dokázal rozumět a kdo mi mohl pomoct vyřešit ten můj problém.

„Tak v tom případě, mě veď, Reesi,“ oslovím ho jménem, kdy se po mně podíval s trhnutím těla, jako kdyby ho mé oslovení bolelo.

Nevšímala jsem si toho a přešla ke dveřím.

Vzala jsem za těžkou kovovou kliku, která mi zaskřípala pod rukou a já cítila její chladný kov až v kostech. Přitáhla jsem dveře k sobě, až mě ovál mrazivý chlad na tváři. Zase padal sníh, ale ne tolik jako včera.

Těžké kroky Reese mě následovaly a já vyšla ven až přes zápraží, když mě dohnal a přešel po kamenitých schodech k uvázanému černému koni, který byl připravený na odjezd.

Mohutné sedlo mu spočívalo na hřbetě a na obou stranách měl uvázané jakési vaky. Nejistě jsem přešlápla bokem od koně a dívala se na Reese, jenž si do vaku schoval svůj dlouhý černý meč a následně upravil koni otěže. Rozhlédla jsem se do zasněženého okolí, kdy nebyla ani živáčka a napadlo mě, kde byl ten muž ze včera. Byl daleko vlídnější než, Reese.

„Tak pojď,“ vyzve mě svým hlasem a otočil se na mě celým tělem. Nechápavě jsem si ho přeměřila pohledem.

„To jako pojedeme na koni, jednom koni? My dva?“ Představa, že bych se měla mačkat na něj se mi vůbec nelíbila.

„Azrael je nejrychlejší kůň v podhoří a dobře slouží, dovede nás do Království co nejbezpečnější cestou,“ odpoví mi arogantním tónem, jako kdyby mi měl dělat starost ten kůň než on a jeho zabijácký ksicht.

„Mně ale nedělá starost tvůj kůň, ale ty, že budeš na mě nalepený, a tak blízko,“ nesouhlas v mém tónu hlasu byl víc než evidentní.

„Nemysli si, lidská ženo, ani mě to nedělá radost, ale nedá se nic dělat,“ povzdychne si v mém duchu a odvrátí se zpátky k sedlu, které překontroluje několika utáhnutími popruhů, „Navíc, ani bych se tě nedotknul. Je to vcelku…nechutná představa,“ dodá jaksi pohrdavě a já zvrátila oči v sloup. Zase na mě otočil a pobídl mě rukou.

„Hm, nechutná představa, říkáš?! Ale koukat na mě, kdy jsem byla skoro nahá, to ti nevadilo,“ syknu na něj uštěpačně a přistoupím několika krok blíž k němu a jeho koni.

Kůň si odfrkl, jako kdybych řekla vtip a Reese po něm střelil ostrým pohledem. Aniž by to nijak komentoval, pomohl mi do sedla, což bych zvládla i sama. Možná.

Vyhoupla jsem do sedla svůj zadek a usadila se v té výšce, až se mi mírně zamotala hlava. Hříva koně byla temně černá, přesto jsem měla nutkání ji pohladit. Pohladila jsem koně po hřívě, kdy mě z příjemného pocitu vytrhl Reese, který se vyhoupl do sedla a nalepil se tak na mé tělo.

Nevraživě jsem ohnula ret a zadívala se na chalupu.

Byla to opravdu chalupa, dřevěná, omšelá, stará, zasněžená a liduprázdná.

Po muži z včera nebylo ani stopy. Ani po jeho vozu s koněm.

Reese pobídl koně, který se rozešel k cestě, která ve změti sněhu nebyla pořádně ani vidět. Stáhla jsem si kapuci více do obličeje, aby mi sněhové vločky nelítaly do očí a dívala se před sebe. Houpajícími se pohyby jsme kráčeli v tichosti vstříc lesu, kdy se Reesovo tělo decentně otíralo o má záda, a přesto jsem z něj cítila sálající teplo.

 

Po pár hodinách jízdy jsem necítila ruce a nohy.

Nejen z té jízdy, na kterou jsem nebyla zvyklá, ale taky z toho chladu. Nebyla jsem oblečená na vyjížďku v mrazu. Kdybych to to ráno věděla, že se mám obléknout do mrazu, a ne do dubnového jarního dne u nás doma, udělala bych to!

Reese to jako kdyby vytušil a zastavil koně.

„Na chvíli si odpočineme a pak budeme pokračovat,“ zazní mi jeho hlas po několika hodinách mlčení, kdy následně hbitě seskočil z koně.

Pevně jsem se chytla sedla a soustředila se na to slezení dolů, kdy jsem měla znecitlivělé nohy a stěží jednu nohu přitáhla k sobě.

Křeč mi projela stehnem a já bolestivě vyhrkla a sjela ze sedla dolů.

Reese mě zachytil včas, kdy jsem mu prakticky hupsla do náruče, zrovna když chtěl sundat jeden z vaků. Zamračeně na mě hleděl a nemusel ani nic říkat, abych pochopila, jak mu to bylo neskutečně nepříjemné mě zachránit. Už zase…

V tom jsem si uvědomila, že on mě vlastně včera zachránil.

„Kam se poděl ten muž z té chatrče?“ zajímá mě, když mě položil na nohy a boty se mi zaryly do sněhu.

„Ráno odjel do nejbližšího města, je to kupec,“ odpoví mi Reese a začal opětovně sundávat vak z koně.

Odstoupím od něj a jen srozuměle přikývla.

Reese vykročil k mýtince opodál a usadil se na jeden zasněžený pařez. Stála jsem tam jak tvrdé Y a kroutila nohou v kotníku, aby mě přešla ta zatracená křeč, která přešla v neústupné mravenčení.

Kůň popošel stranou, jako kdyby šel hledat zbytky trávy či kořínků pod sněhem a já pohlédla zase na Reese, zrovna když mi do obličeje letěl nějaký předmět.

Zachytila jsem to opět na poslední chvíli.

„Do prdele, musíš to furt dělat?!“ zavrčím na něj naštvaně, kdy jsem všimla mírného úšklebku na jeho jinak netečné tváři.

Podívala jsem se do rukou, co to po mně vlastně hodil.

Byl to zabalený kousek chleba, nebo nějakého pečiva, v kousku jemné látky.

Uvědomila jsem si, že krom toho čaje jsem nic nejedla ani nepila, přesto jsem nepociťovala hlad. Bylo to divný.

Váhavě jsem kousla do chlebu, když jsem viděla, že Reese ho taky jedl. Chutnal normálně.

Prostě jako náš chleba doma.

Snědla jsem celý kousek a látku promnula v ruce. Byla heboučká.

„Protáhni si nohy, ať tě nebolí,“ pokyne mi jeho hlas v hlavě a já se rozešla sněhem dál po cestě.

Podívala jsem se na koně, který čmuchal něco v hlubokém sněhu a pak se ohlížela po okolí. Kolem nás byl tmavý les a mě napadlo, jak asi vypadal na jaře, nebo v létě, kdy byly obrostlé listy a květy. Při té představě jsem se drobně pousmála, ačkoli to byla naprostá banalita a ten pocit mě zahřál na srdci.

Jako kdyby bylo léto, slunce pařilo a celé tělo mi nahřívalo zmrzlou kůži.

Byl to opět zvláštní pocit.

Instinktivně jsem se podívala přes rameno na Reese, který na mě upíral soustředěně zrak.

„To děláš ty!“ obořím se na něj, a přitom jsem měla pocit, jako kdyby mi do těla proudil teplý vzduch. Magie?!

„Ano, dávám ti kousek ze svého tepla. Vím, že lidská schránka není tak silná a odolná proti chladu a zimě, jako ta naše,“odvětí poklidně a záhy to teplé proudění přestalo.

Zachvěla jsem se a naskočila mi husí kůže.

„Co ještě všechno Elfové umí?“ zajímá mě a přejdu několika kroky až k němu, kdy dál něco hledal ve vaku. Zajímalo mě tolik věcí.

„Spousta věcí,“ pronese neurčitě a z vaku vytáhne nějakou bandasku.

Otevřel ji a trochu se z ní napil.

Následně mi ji podal a já si ji přebrala.

Napila jsem se z ní a pocítila chuť obyčejné vody. No tak, aspoň něco tu je stejné.

„Jak dlouho žije elf?“ měla jsem v hlavě tolik otázek. Všimla jsem si, jak Reese mírně protáhl výraz a do vaku schoval bandasku. Následně utáhl uzel a udělal na něm hbitou smyčku.

„To záleží, zda je urozené krve, nebo ne,“ odpoví, když následně vstal a vak si hodil přes rameno.

„A ty jsi urozený?“ obočí mi zvědavě povyskočilo.

„Vypadám jako urozený?!“ slyším jízlivost v jeho hlase.

„Nevím, jak vypadá urozený,“ obořila jsem se nedůtklivě.

„To poznáš a pak ti to dojde,“ jízlivost byla ještě procítěnější, kdy se jeho kroky rozešly směrem ke koni a já si prohlížela jeho široká záda v kápi.

Najednou se do mě dal divný pocit.

Velice podmanivý, neústupný, až mi zabrnělo tělo.

Trhla jsem hlavou do strany, do hloubky lesa a dívala se do něj, jako kdybych tam měla něco uvidět. Vnímala jsem každým koutkem svého těla, jak se něco blíží.

Bylo to nebezpečí.

„Reesi,“ vydechnu jméno mého elfího průvodce a zaslechla jsem, jak se jeho kroky zastavily. V tu chvíli jsem zahlédla v tmavém světle hloubky lesa několik párů žlutých očí.

A následné vrčení.

„Ustup!“ zahřmí mi spěšný hlas Reese v hlavě, ale já nebyla schopna se hnout.

Pohlížela jsem na tři stíny přibližujících se vlků.

Ale kdyby vlků…tohle byly obrovští vlci s hustým chomáčem chlupů kolem hlavy, který připomínal hřívu lva.

A jejich tesáky?! Ostré, žluté se stopy po krvi.

Hrdelní zavrčení projelo mými uši a vyslalo spěšný signál do mozku, který mi vydal pokyn do nohou utéct.

Začala jsem couvat, kdy ke mně přispěchal Reese se vztyčeným mečem v ruce a předstoupil přede mě svým tělem.

Stáhnul si ze zad jeho černý plášť a dal tak na odiv své černé brnění. Dech se mi strachem zúžil a já se podívala v panice po koni, který pohlížel naším směrem, s ušima nastraženými a zcela jasně pohlížel na vlky blížící se k nám lesem. Už stáli na samotném okraji, jako kdyby se báli vyjít z té temnoty lesa na palouk. Jako kdyby temnota jim dodávala sílu.

Byla jsem strachy bez sebe a Reese byl odhodlaný si to s nimi rozdat na život a na smrt.

„Až ti řeknu, začne utíkat na opačnou stranu. Drž se po cestě, na světle, neutíkej do lesa,“ přikáže mi. Mezitím zaujal obranný postoj a vlci se rozestoupili vedle sebe podél lesa.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla schopna těm stvůrám vůbec utéct, ale mohla jsem se o to pokusit. Krví mi kolovalo odhodlání přežít a za každou cenu se zachránit z této situace, která byla už tak dost absurdní.

Pomalými kroky jsem couvala dál a dál, kdy vlčí chroptění a vrčení nabíralo na intenzitě a najednou mi přišlo, jako kdyby zbylé slunce skrz mraky zahalila temnota. Světlo se vytratilo a kolem nás bylo šero.

„Utíkej!“ zakřičí a já začala utíkat.