ChatGPT | Mijorewell - 5.kapitola

Děkuji za krásní komentáře, vaše tipy i vzkazy.

Važím si toho a jsem ráda, že stále Vám mám co nabídnout! :)

Vaše E.

 

 

5.kapitola

 

„Má paní, už je ráno, vstávejte!“ rozezní se vřelý hlas Lii, kdy vstoupí i s Merrou do pokoje a hned začaly odhrnovat závěsy a sundávat ze mě deku. Byla jsem vzhůru sotva pět minut a stihla se vzpamatovat, když vstoupily dovnitř ty dvě jako uragán a narušily mi pomalý chod rána.

Nesouhlasně jsem zamručela, když ze mě Merra svižně stáhla deku.

Slyšela jsem cinkat nádobí a když jsem vzhlédla, viděla jsem, jak na malý servisní stolek připravuje Lia snídani. Z pokrmu se kouřilo a pokojem se pronesla vůně koření.

„Musíte se nasnídat, pak vás připravíme. Král si vyžádal Vaši přítomnost na dnešním honu,“ obeznámí mě Merra, kdy jsem stála ležela v posteli a dívala se na ten chaos, nebo určitý řád, který vytvářely kolem mě.

Snídaně byla připravená, stejně jako stihly rychle vybrat oblečení a připravit mi v koupelně menší koupel. Nějak jsem si nedokázala zvyknout na to, že jsem měla za zadkem služebné, které byly pro mě schopné udělat naprosto vše.

„Jaký hon?“ zajímám se, když jsem polkla všechny ty uštěpačné poznámky a přiměla se vstát z postele.

„Je to posvátný hon. Dnes je totiž úplněk a vždy za úplňku je Králem uspořádaný lov zvěře,“ odpoví mi Lia, když ke mně přátelsky přistoupila a hodila mi kolem ramen dlouhý a příjemný župan jemné látky. Připomínalo mi to satén, jen se blyštil a odleskával a byl velmi dlouhý, že jsem ho tahala za sebou.

„Nevím, jak se loví, nevím o tom vůbec nic, tak proč mě tam Král chce?“ nechápu, když Lia mě dovedla do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, vypláchla si pusu zvláštní vodou, která těžce připomínala naši dentální ústní vodu a pak jsem si nechala rozčesat vlasy. Až při pletení mých vlasů do úhledného copu se konečně přiměla mi odpovědět.

„Král po Vás chce Vaši společnost, ne to, abyste lovila s nimi,“ řekne tak potutelně, až mi to přišel jako dvojsmysl. Založila jsem ruce na prsou a podezřele si ji změřila v odraze zrcadla.

„Král má svou…Královnu?“ zeptám se kdy se Lia poťouchle usmála a Merra, která zrovna vstoupila do koupelny, se horlivě zasmála.

„Ne, Král nemá svou Královnu, ale má hordy milenek,“ odvětí hned Merra a posadí se ledabyle na okraj vany, „Zrovna dnes ráno jsem mluvila se služebnou od paní Orlin, a prý byl včera večer Král velice…náruživý,“ dodá Merra pobaveně a Lia do široka otevře pusu.

Byly to dvě klepny!

„Asi to úplně nepotřebuju vědět,“ utrousím sarkasticky a dokázala si živě představit ty hordy milenek. Na co se oddávat jedné žene, potažmo Elfce, když můžu uspokojit každý den další dvě. No…

„Nechápejte to špatně, má paní, Král Aranel si každý měsíc vybírá do své lóže někoho nového a může to být prakticky kdokoli, i služebné, jako jsme my,“ praví Lia tužebně, jako kdyby toužila být tou onou, další z jeho elfského harému.

„Proč Král jako on, nemá Královnu? Nebo tady se na to nehraje? Nerozumím tomu,“ opáčím, kdy mi Lia uvázala mašlí uzel na konci copu a vybídla mě vstát. Všechny tři jsme přešly do ložnice ke stolku s mou snídaní.

„Náš Král Aranel měl Královnu…ale ta…osiřela,“ odvětí Lia umírněněji a obě se na sebe jaksi podívaly.

„Umřela?“ zatajila jsem dech.

„Ano, má paní,“ utrousí tiše Lia a nalije mi horký nápoj do tmavého kalichu.

„Jak? Co se stalo?“ zajímá mě možná až nestoudně. Bylo to asi neslušné se takto vyptávat, ale ty dvě klepny to určitě věděly.

„Královna zemřela při porodu, i s jejich nenarozeným dítětem,“ odpoví Lia zasmušile, kdy do ní Merra drkla loktem v náznaku, aby mi už dál nic neříkala a sama se ke mně stočila.

„Na lov jsme Vám vybraly šaty zelené barvy, budou se hodit k barvě lesa,“ nadhodí strojeným výrazem i mírným úsměvem a já se zatvrzele podívala na šaty, které ležely připravené na už ustlané posteli.

„Nechci mít na sobě šaty při lovu,“ nadhodím rozhodně, kdy si mě ty dvě přeměřily nechápavými pohledy, „Chci kalhoty!“ dodám, aby to pochopily. Vytřeštily na mě oči a zmateně se rozhlédly, jako kdyby ty kalhoty měly někde nalézt po pokoji.

„Prostě mi sežeňte kalhoty, jinak na lov nejedu,“ popoženu je na oko arogantním gestem ruky a byla nesmírně ráda, že jsem je díky tomu dokázala vyhnat z pokoje a být tak chvilku zase sama, se svými myšlenkami.

Pustila jsem se v tichosti do snídaně, aniž bych věděla, co jím, ale opět to bylo velice chutné a dostatečně syté. Myšlenkami jsem zabředla ke Králi a jeho harému, kdy si zřejmě vynahrazoval rozdrcené srdce, když přišel o svou Královnu, i s jeho potomkem.

Bylo mi ho líto. Bylo mi líto jeho ztráty.

Opět…sotva jsem dokázala dojíst snídani, dveře se rozevřely, kdy v nich stály ty dvě a vítězoslavně se na mě šklebily. Lia držela v ruce béžové kalhoty prošívané stříbrnou nití a Merra měla v ruce další černé a tmavě zelené. Zavřely za sebou dveře a kalhoty rozmístily po posteli. Nadzvedla jsem obočí v obdivu, že mi dokázaly sehnat kalhoty.

„Komu jste je ukradly?!“ ušklíbnu se pobaveně.

„Nikomu!“ ohradí se hned Merra.

„Poprosily jsme našeho ševce, přímo je vykouzlil pro Vás!“ odvětí Lia nadšeně.

„Ševce? Vykouzlil? Tady se šaty nešijí, ale kouzlí?“ udivím se nechápavě a vstala od stolku, abych se podívala na to, co mi teda bylo vykouzleno.

„Jistě, že šijí, ale chápejte, zdejší ženy, Elfky, nenosí kalhoty…je to…nevábné,“ opáčí opatrně Lia, když jsem si všimla, jak si Merra chtivě prohlížela ty černé kalhoty, které byly opravdu z těch tří nejhezčí. Na bocích byly prošívané zlatou nití a vypadalo to, jako kdyby se nějaká popínavá rostlina upínala vzhůru po látce.

„No, ale já jsem člověk, a my kalhoty nosíme normálně, kor když mám jet na koni,“ řeknu zatvrzele a sáhnu právě po černých kalhotách. Hned jsem se do nich začala soukat a absolutně nechápala, že mi padly jak ulité. Zapnula jsem zlatý knoflík a dvě menší manžety a pohlédla na ty dvě přede mnou, které si mě uznale prohlížely. Vysvlékla jsem se z toho županu a přešla k šatní skříni.

„A co k tomu?“ zajímám se, když jsem pohlédla na změť pouhých šatů.

„To jsme nedomyslely,“ utrousí Lia zklamaně, když se postavila vedle mě a pohlížela do skříně.

„A máme nůžky?“ podívám se s otázkou na Merru a ta přikývla, ač nemohla tušit čemu přikyvuje.

 

-

 

„Paní Leio, vypadáte…rozkošně,“ vydá ze sebe zaskočeně Celduin, když jsme se potkali na nádvoří, když mě mé služebné vedly ke stájím. Jeho pohled se zastavil na mých černých kalhotách, s vysokými boty po kolena, kdy jsem ze zelených šatů ustřihla spodní část a vytvořila si tak halenku s širšími rukávy. Délku jsem však trochu neodhadla, a tak mi zpod halenky bylo vidět na holé břicho. V mém světě by to bylo sexy, tady to bude…těžko říct, nekorektní?

„Děkuji, Celduine, Vy vypadáte též k světu,“ usměji se na něj falešným úsměvem, který jsem měla natrénovaný už z práce a nechala se dál vést mými služebnými.

„Jedete s námi na hon?“ zajímá se, když kráčel vedle mě směrem do stájí.

„Ano, je to přání Krále,“ opáčím a povšimla si hloučku Elfek, které stály na nádvoří, všechny si mě přeměřovaly pohledy a když si povšimly, že se na ně dívám, všechny do jednoho se mi poklonily. Bylo to vcelku úsměvné…byla jsem jen člověk, něco míň, než byla tato bájná stvoření, přesto se mi klanili.

Zašli jsme do obrovských stájích, kdy při vstupu postávala stráž v hnědé zbroji a nadskočili do pevného postoje, když jsme vstoupili dovnitř. Stáje byly obrovské, s nespočtem kójí pro koně. Hemžilo se to tam Elfy a osedlanými koňmi. Hlasy Elfů tam ševelily, stejně jako řehtání koní a odfrkávání si. Klapání jejich kopyt o kamennou podlahu je umocňoval ten dojem, že jsem se nacházela v těch největších stájích, co jsem kdy viděla a služebné mě protáhly až na opačnou stranu stájí, kdy jsme vyšly na zelené nádvoří. Před námi se rozprostíral les a úzká prašná cesta. Intuitivně jsem se ohlédla do strany, kde jsem spatřila Krále Aranela, jak seděl na svém nádherném bílém koni. Stejně jako jsem se podívala já na něj, on zrovna pohlédl na mě a naše pohledy se setkaly.

Vypadal opět tak velkolepě. Měl světlou koženou výzbroj, na zádech toulec s lukem a šípy, vlasy měl úhledně spletené, aby mu nepřekážely při jízdě a na hlavě neměl korunu, což bylo vcelku logické. Pobídl jemně koně do slabin a vydal se ke mně, kdy jsme se zastavily uprostřed nádvoří v hluku dalších lidí a koní. Král se k nám přiblížil a všichni poslušně padly na kolena. Opovážlivě jsem se jen uklonila v bok a pohlédla do zlatých očí, které mě pečlivě pozorovaly.

„Přeji Vám krásné ráno, Leio,“ promluví jako první jeho medovým hlasem.

„I Vám přeji krásné ráno, Králi,“ opáčím slušně, ač mi ta slušnost nešla moc přes pusu, ale musela jsem to hrát s nimi. Svůj neurvalý a sprostý slovník jsem si mohla nechat do svého světa.

„Svěřím Vám svého druhého nejlepšího koně, myslím, že se Vám bude líbit,“ nadhodí vřelým tónem a luskne prsty do prostoru, kdy k nám hned horlivě přistoupí nějaký Elf, který přivedl v otěžích nádherného bělouše. Vzhlédla jsem k tomu koni a uvědomila si, jak byl obrovský. Byl neskutečně vysoký, v kohoutku měl možná víc než samotný kůň krále. Jeho černé oči se na mě upíraly, jako kdyby mi právě prokoukl do duše a já suše polkla. Černé lesklé sedlo těžce kontrastovalo s jeho dokonale bílou srstí, která byla bez poskvrnky. Dlouhý bílý závoj v podobě jeho hřívy vábila na dotek a když jsem mu pohlédla zpátky do oka, jako kdyby mi porozuměl a svým čumákem mě pobídl se ho dotknout. Opatrně jsem mu přejela dlaní po nozdrách a cítila, jak mi odfrknul do ruky. Byl naprosto dechberoucí.

„Chcete pomoci do sedla, má paní?“ optal se mě příkrým tónem muž, který přivedl koně.

„Ne, děkuji, zvládnu to sama,“ opáčím s úsměvem, kdy jsem byla stále unešená krásou koně, ačkoli jsem si nebyla jistá, zda se vyhoupnu na tak vysokého koně. Přikročila jsem k sedlu, zahákla nohu, pevně uchopila sedlo a v největší síle se vyhoupla vzhůru. Stálo mě to snad všechnu sílu světa, ale když jsem se usadila pohodlně do sedla, všimla jsem si údivného pohledu Krále. Jako kdybych ho překvapila.

Kůň byl trpělivý, ani se nehnul a zcela se oddal mému vlivu. Vzala jsem do rukou černé otěže a ohlédla se dolů na ty dvě moje klepny, které se na mě usmívaly od ucha k uchu, jako kdyby byly daleko více nadšené z toho, že právě jedu na lov. Král se s koněm rozešel směrem k lesu, kdy ho hned dohnalo několik dalších Elfů na koních. Zvučně se pobízeli, vtipkovali a vzpomínali na poslední lov, který zřejmě byl velmi vydatný. Jemně jsem pobídla koně, který se zhoupl v bocích a vydal se za ostatními.

„Už jsem myslel, že ti budu muset přijít na pomoct a přinést ti schůdky,“ pronesl mi Reesův hlas v mysli, kdy vedle mě přiklusal na černém koni a pobaveně se zatvářil. Ušklíbla jsem se na něj a přeměřila si ho rádoby tvrdým pohledem.

„Leccos jsem se naučila za těch pár dní,“ opáčím tiše a pousmála se tomu, „Jedeš s námi na hon, na lov, nebo co to teda je?“ zeptám se a krátce ještě pohlédla směrem ke Králi.

„Ano, někdo ti musí hlídat záda,“ odpoví Reese jakýmsi nanicovitým tónem, jako kdyby si byl sám sebou tak jistý, že mě dokáže ochránit, což jako…tomu jsem rozuměla. Ale tady? Král přeci řekl, že tady jsem v bezpečí.

„Měla bych si hlídat záda? Je to tu nebezpečné?“ povytáhnu obočí pohledem na něj, kdy naše koně kráčely pomalu vedle sebe směrem do lesa, kdy jsme následovaly početnou tlupu honáků.

„Nikdy nevíš,“ pronese Reese upřeným pohledem na les. Moc mě jeho odpověď neuklidnila, ale pravda byla v tom, že přesto, že mi Král zaručoval bezpečí, nemuselo tak tomu být. Vždyť za těch pár dní jsem zažila tak šílené situace, až to nebylo možný. Tady jsem musela počítat se vším a přesně jak řekl Reese…Nikdy nevíš…nikdy jsem nemohla vědět, co přijde, nebo bude následovat. Musela jsem si dávat dobrý pozor. Už jenom na to, že některým Elfům jsem jistě nebyla po chuti.

„Děkuji ti, za to…že jsi mi pomohl usnout,“ pošeptám důvěrně, sotva slyšitelně mezi námi.

„To byla maličkost, a odpočinula sis?“ zajímal se, aniž by na mě upřel pohled. Takhle to vypadalo, že jen jedeme vedle sebe, přitom se naše konverzace příjemně rozvíjela.

„Ano, dostatečně,“ přiznám popravdě s pohledem upřeným před sebe, kdy tlupa včetně Krále zajížděla do útrob hlubokého lesa.

„Ty jsi řekl Králi o tom všem, co jsme zažili za poslední tři dny?“ zajímá mě, především to, zda Král ví, co se stalo té noci, kdy na nás zaútočilo to ohnivé monstrum, jehož jméno už jsem zapomněla.

„Řekl jsem mu to nejnutnější, co potřeboval vědět,“ odvětil po chvilce.

„A co řekl na to, že se v jeho říši objevilo to monstrum, které jsme zabili,“ mluvila jsem k němu stále tiše a zároveň si hlídala záda, aby nás nikdo neposlouchal. Naše koně byli mezi posledními, kteří vstoupili do lesa.

„Řekl jsem mu, že S’ghail jsem zabil já,“ řekl zvláštním tónem, až mě to zase přimělo se na něj podívat, ale jeho tvář byla pevná a netečná, upírala se do lesa.

„No však si ho zabil ty,“ pravím rozhodně a Reese po mně střelil krátkým přesto přísným pohledem.

„To nebylo mé kouzlo, co ho zabilo,“ odvětil tak tajuplně v mé mysli a já si snažila vzpomenout na tu strašidelnou událost, na kterou budu vzpomínat ještě bohužel dlouho. „S’ghail mě sežehl svým ohněm a omráčil. Když jsem se začal hned uzdravovat, díky své moci, viděl jsem bílou záři z nebes a běžel za tebou. Nestihl jsem doběhnout k tobě včas, kdy mě tlaková vlna strhla zpět. Cítil jsem kolem sebe neskutečně velkou sílu, možná takovou jako ještě nikdy.“

„Co mi to tu říkáš?“ nechápu a silněji stiskla otěže.

„To bylo tvé kouzlo, Leio, ale teď se tady o tom bavit nebudeme,“ připomene mi, že nejsme sami, kdy k nám zpátky doklusal Celduin na hnědém koni. Snažila jsem potlačit šok ve svém nitru a taky tváři a zatvrzele pohlédla na Celduina, který se na mě smířlivě usmál.

„Už jste někdy byla na lovu, má paní?“ optá se, kdy koně navedl vedle toho mého, takže jsem z každé strany byla obklopena Elfem.

„Ne nebyla,“ opáčím a narovnala se v zádech. Nechtěla jsem si hrát na něco, co jsem nebyla, ale taky jsem se pomyslně obalila jakousi bariérou, aby mi to pomohlo být v neustálé ostražitosti. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že ve skutečnosti jsem jen malá vystrašená ženská ve slabé lidské skořápce.

„Ho hoo, tak to něco zažijete, věřte mi, bude se Vám to líbit,“ praví tak sebejistě, až to bylo úsměvné.

„Já si moc nepotrpím na zabíjení zvířat,“ utnu jeho nadšení a on se na mě tak nevybíravě podívá.

„Není to o zabíjení zvířat, má paní, je to o nastavení řádu. Řádu mezi přírodou a zvířetem. Dnešní den, čas úplňku, je posvátný čas o nastolení rovnováhy. Přebytečné kusy zvířat budou vybita a poslouží jako krm pro nás, či jiná zvířata nebo hnojivo pro rostliny,“ vysvětlí tak abych tomu porozuměla, „No a to, že se pak večer přejíme dobrým jídlem a opijeme výtečným vínem, to už je jen dodatek,“ dodá posměšně sám nad sebou.

„Takže večer se bude hodovat tím, co se dnes uloví?“ zeptám se, zda to chápu dobře.

„Ano,“ přitaká a já jen přikývnu.

„Už jste někdy střílela z luku?“ obdaří mě další otázkou.

„Ne,“ odpovím hned a on vykulí oči, jako kdybych mu řekla, že jsem v životě nechodila po zemi.

„Naučím Vás to! Budu velice rád, když mi dovolíte Vás to naučit!“ vyhrkne, jako kdyby to byla pro něj čest.

„To není třeba, drahý Celduine, já už mám učitele,“ pronesu tak ledabyle, snažíc se vykroutit z jeho přílišného zájmu, který byl už od samotného začátku příliš okatý.

„Opravdu? A koho?“ nakrčí nesouhlasně nos a přeměřil si mě podezřelým výrazem.

„Reese, můj ochránce,“ přikývnu na Reese, který nehnul ani brvou a zrak upíral před sebe.

„Ten Silenciál? A co Vás naučí, když nemůže mluvit?!“ osopí se na něj a v sedle se naklonil, aby na Reese viděl, kdy se podíval zpátky na mě.

„V tom je to kouzlo, drahý Celduine,“ syknu sarkasticky a pobídla koně v před.

Už jsem chtěla mít od něj pokoj a dala mu to jasně najevo.

Kůň klusal vpřed, kdy jsem předjela několik dalších Elfů a Reesův kůň běžel za mnou. Když jsme byli někde uprostřed celé naší výpravy, kdy Král byl stále daleko před námi, koně jsem zpomalila.

„Chceš abych byl tvůj učitel?“ vytkne mi Reese, což jsem přesně čekala.

„Tvé zkušenosti a znalosti by se mi mohly hodit, nemyslíš?“ namítám hned, aniž bych se na něj podívala.

„Tak asi by nebylo od věci, aby ses uměla bránit, ale nemyslím si, že to Král dovolí. Zdejším ženám se jen tak nepovoluje učení se s mečem a lukem, pokud nepatří ke Stráži.“

„Ale já nejsem zdejší,“ ušklíbnu se jízlivě a slyšela jeho hořké uchechtnutí ve své hlavě.

 

Po hodině jízdy, jsme dojeli na obrovský prostorný palouk, kdy se všechny koně shlukly a Elfové se rozdělili na čtyři skupiny. Byli rozděleni na honáky a lovce a já se v tom začínala ztrácet, jaký v tom byl rozdíl. Králův poskok, který mu byl neustále v patách, udával rozkazy a pokyny a když se zatroubilo na zakroucený roh, koně se rozeběhly do všech strach směrem k lesům a horám. Na palouku jsem zůstala jen já, Reese, Král Aranel, jeho poskok s početnou stráží Zlatých jezdců.

„Vy pojedete se mnou, Leio,“ pokyne mi Král, kdy jeho medový hlas byl opět pohlazením na mé duši. Pouze jsem dlouze přikývla v jemný úklon a koně pobídla směrem k němu. S Reesem jsme se přidali k ostatním koním, které se otočili na palouku a pokračovali dál v cestě směrem k horám. Jeli jsme asi další hodinu, kdy jsme dorazili k obrovskému jezeru, tak nádhernému, až mě z toho šálil zrak. Připomínalo mi to jezera ve Švýcarsku, kde jsme jednou byli s rodiči na dovolené o prázdninách. Hned se mi po nich zastesklo.

Co když už je nikdy neuvidím?

Chtěla jsem koně zastavit stejně jako ostatní, kteří zastavili a seskákali z koní, ale můj kůň mě vedl směrem ke Králi. Narovnala jsem se svědomitě v zádech a podívala se na Krále, který na mě upíral zrak. Koutek jeho úst byl jemně zvednutý v úsměv, kdy si prohlížel mé oblečení, jako kdyby si ho předtím nevšiml. Možná se mu líbilo na tolik, že se musel podívat znova.

„Vyjedeme si podél jezera?“ nabídne mi a poukáže gestem ruky směrem k jezeru.

Mohla jsem snad odmítnout?!

„Můžeme,“ přitakám a dívala se na to, jak zprudka otočil koně a vyrazil tryskem dál. Ani jsem se nenadála a můj kůň vyrazil za ním. Zavčas jsem se opřela do sedla, abych se nenechala shodit zběsilým výpadem koně a sehnula se. Hříva mě šlehala do obličeje, přesto to bylo naprosto osvobozující. Kůň pode mnou napínal všechny svaly, až jsem zcela vnímala jeho rychlý dech a tlukot jeho zběsile bijícího srdce. Sledovala jsem záda Krále, který uháněl zběsile na svém bílém koni. Jeho spletené vlasy se nesly větrem a když se ohlédla na mě přes rameno, viděla jsem v těch jeho zlatých očích jistý záblesk, jako kdyby mě vyzýval. Sevřela jsem ještě pevněji koně ve svých stehnech a otěžemi máchla, abych ho vybídla k ještě rychlejšímu běhu.

Kůň běžel jak lokomotiva a dohnal Krále.

Hnala jsem ho a zkušeně se hýbala v sedle, jako kdybych se v něm narodila, přesto mě bolely všechny svaly na dolních končetinách. Ale přes ten adrenalin v žilách to bylo to nejmenší, co mě zrovna zajímalo.

V trysku jsme jeli vedle sebe, až jsem slyšela jeho smích.

Králův smích, který byl něco tak čistého a svěžího, až jsem se na něj musela podívat.

Opravdu se smál. Vypadal jako kdyby byl šťastný.

Jako kdyby nic jiného neexistovalo, jen my dva a naši koně.

Nakonec jsem polevila a koně pomalu zbrzdila, stejně jako Král, když jsme se blížili k řece vedoucí z jezera. Zastavili jsme u nízkého napajedla, kde Král hbitě seskočil z koně a navedl ho k vodě. Udělala jsem to samé a když jsem seskočila na zem, necítila jsem nohy a zadek. Mé tělo na to stále nebylo zvyklé na takovou fyzickou námahu, což mi připomnělo jednu věc. Vyšla jsem zpoza koně a pohlédla na Krále Aranela, jenž poplácával koně po boku a něco mu šeptal. Důvěrně, až jako milenecky. Odkašlala jsem si a přešla pomalu na okraj vody, ze kterého začal horlivě pít můj kůň.

„Chtěla jsem se na něco zeptat,“ nadhodím, kdy jsem upřela Královu pozornost. Otočil se na mě v té své výšce.

„Na něco? Myslím, že máš v hlavě nekonečně mnoho otázek,“ ušklíbl se pobaveně. Stále byl v jakémsi tom hravém duchu, kdy jsme soupeřili o to, kdo bude rychlejší na koni.

„Ano, ano to mám“ uchechtnu se tomu, jak byl výstižný, „Mezitím co budu pobývat ve tvém Království a budeme hledat důvod toho, proč tu jsem, ráda bych cvičila s mečem a lukem,“ přejdu rovnou k věci, kdy se do mě zabodl jeho zlatý pohled. Hravost se z jeho tváře vytratila, jak když luskne.

„Proč?“ položí mi jednoduchou otázku.

„Za poslední dny jsem toho zažila tolik,“ vydechnu tíživě, „Že kdybych se uměla bránit, nemusela bych tak spoléhat na ostatní.“

„Na tvou ochranu jsem vytyčil celou jednotku nejlepších mužů, navíc tu máš Silenciála,“ zmíní se Král nepřístupným tónem o Reesovi a bylo vidět, jak se jeho nálada změnila. Už nevypadal tak zářivě a já nechápala proč.

„Ano, ale Silenciál několikrát málem umřel, aby mě ochránil. Kdybych se uměla bránit, mohla jsem mu pomoct,“ namítám hned, kdy na to zřejmě nebyl zvyklý, že mu někdo oponoval. Zvedl arogantně bradu a zadíval se na mě nepřístupným pohledem.

„Není potřeba, aby ses učila s mečem, je to nebezpečné samo o sobě,“ pronese tvrdým tónem a otočil se směrem k vodě. Stáli jsme mezi našimi koňmi, kteří žíznivě pili z řeky. Vzduchem se nesl proud tekoucí vody, zpěv ptáků a ševelení větříku, který pročesával vysokou trávu kolem.

„Prosím, můj Králi,“ přejdu na jinou taktiku a mírně k němu přistoupila. Neměla jsem odvahu se ho dotýkat, přesto jsem se ho jemně dotkla na paži, kdy si nesouhlasně založil paže na prsou. Cuknul pod mým dotykem, jako kdyby to nečekal a ostře se po mně podíval.

„Nedovolil jsem ti se mě dotýkat!“ štěkl po mě tak autoritativním tónem, až mi ztuhla krev a ruku jsem vrátila zpět.

Ustoupila jsem krok zpět a uvědomila si, že jsem udělala chybu.

Užuž jsem chtěla odejít od něj úplně, kdy mě však čapl rychle za ruku a přitáhl k sobě na těsno, že jsem cítila jeho horké tělo na svém. Zhurta jsem vydechla zaskočením a pohlédla do tmavě zlatavých očí, které na mě upíral. Stisk jeho ruky byl bolestivý, přesto tak podmanivý, že mi to v tu chvíli bylo úplně jedno.

„Ani já jsem ti nedovolila se mě takto dotýkat,“ promluvím ztěžka, ostrým jazykem. Na to konto se na mě namačkal snad ještě víc a volnou rukou mě chytl pevně za pas, abych mu nemohla utéct.

„Ale já se nemusím ptát na svolení, jsem Král,“ pronese tak nadřazeně, kdy se ke mně skláněl, jako kdyby mě chtěl políbit.

„A já jsem přeci jenom člověk!“ zavrčím, aby si nemyslel, jak mě jeho tělo nalepené na tom mém vykolejilo.

Má slova ho jako kdyby upomněla v tom, kdo jsem a co právě zřejmě zamýšlel udělat a odklonil svou tvář do strany. Prohlížel si mě jakýmsi skenerovým pohledem, jako kdyby mi chtěl číst myšlenky a následně mě zcela pustil. Odstoupil do dostatečné vzdálenosti, ke svému koni, kterého poplácal po krku a otočil se k němu.

„Pojedeme zpátky k ostatním,“ pronese monotónním tónem hlasu a hbitě se vyšvihne na koně. Vzápětí koně vybídnul a poklusem vyrazil zpátky po louce. Zády jsem se opřela o koně, který bokem do mě lehce šťouchl, jako kdyby chtěl už vyrazit za nimi. S těžkými svaly jsem se vyhoupla do sedla a snažila se potlačit tu horkost svého těla, kterou ve mně Aranel vyvolal.

Král nekrál, byl to jen další samolibý muž, který spoléhal na svou krásu a moc.

 

-

 

Když jsme se vrátili zpátky ke strážným a Reesovi, který na mě hleděl netečným, klasickým, výrazem, stráže se vyšvihli zpět do koní a my vyrazili zase kamsi. Po dalších dvou hodinách, kdy jsme projížděli v tichosti lesem, se Král odhodlal něco ulovit. Na první pokus vystřelil z luku a šípem zastřelil laň, o které jsem ani nevěděla, že se nacházela tak blízko nás. Dva strážní pro ni dojeli a naložili ji na koně. Můj kůň vešel do nízkého houští, které připomínalo borůvčí a každý krok kopyt pod ním zakřupal. Reesův kůň kráčel vedle mě, až jsem si povšimla, že na mě Reese hleděl. Zamyšleně.

„Co je?“ šeptnu na něj, kdy jen nakrčil pusu a zakroutil hlavou, jakože nic.

Král mezitím zastřelil ještě další laň a několik ušáků. Byl velmi dobrým lučištníkem a mě napadlo, že kdybych možná poprosila přímo jeho osobně, aby mě to naučil, možná by se svou samolibostí a hrdostí souhlasil. Furt to byl jen chlap.

Znuděně jsem se opírala do sedla, bolely mě záda, nohy, zadek, prostě úplně všechno od pasu dolů a jen pohlížet na to, jak Král střílí do prázdna, kdy se záhy dozvíme, že zastřelil nějakou zvěř, mě přestala bavit. Otráveně jsem pohlédla na Reese, který sledoval stejným znuděným výrazem okolí prorostlého lesa a bylo na něm znát, že ho též nebaví.

Povšimla jsem si, jak můj kůň začal nesouhlasně trhat hlavou nahoru a dolů a Reesův kůň si několikrát nervózně odfrkl. Začaly třepat ušima, jako kdyby něco slyšeli, co my ne a já zbystřila, stejně jako Reese.

Najednou mě polil pot. Byl to pot strachu. Zvláštní pocit mi podebral útroby vnitřností a já si byla jistá, že se blíží nebezpečí. Už jsem to zažila před pár dny, kdy na nás zaútočili ti obrovští vlci. Zastavili jsme koně na stejno a oba dva koně nesouhlasně zamručeli a zaúpěli. Vzhlédla jsem rychle ke koním Strážcům Krále, které se rozřehtali a též nervózně přešlapávali na místech.

„Reesi, něco se blíží,“ utrousím tiše na Reese a ohlédla se instinktivně doprava, kde byl les nejhustší.

„Já vím, taky to cítím,“ odvětí mi napjatě a tasil svůj černý meč. Pohledem jsem těkala z místa, kde jsem vnímala, že něco je a zároveň těkala ke Králi, který též zbystřil a koně na kterém seděl, se snažil uklidnit. Najednou les zakřupal, několik stromů se zahýbalo a několik ptáků, kteří seděli v korunách stromů se rozletěli pryč. A pak jsem to viděla…

„Co to sakra je…“ vydechnu vyděšeným výrazem, když jsem viděla obrovského, tak tři metry vysokého lva. Teda připomínalo mi to tělem lva, kdy místo uší, měl obrovské černé paroží. Ocasy měl tři s bodavými konci a zuby měl tak pekelně ostré a černé, až mi strach zakalil mozek.

Stráž kolem krále vykřikla a ihned se semkla kolem krále v bojové formaci. Byli jsme od nich asi tak šedesát metrů a oni byli přímo na dohled tomu stvoření. Aranel na mě pohlédl, v jeho zlatých očích se neprojevil úděs a strach, jako v těch mých, přesto jako kdyby těžce popadal dech.

Stvoření se bojově postavilo, svými ocasy šlehal kolem, kdy usekl několik stromů kolem něj a zařval tak moc, až se naši koně splašili. Teda ten můj především. Snažila jsem se ho uklidnit a zatáhla za otěže, abych ho přiměla se okamžitě otočit a utéct. Stvoření na mě upřelo svůj zrak a ačkoli měl Krále se Stráži přímo na ráně, vykročil několika kroky směrem k nám.

„Uteč, Leio!“ zazněly mi hlasy Reese a Aranela v hlavě zároveň a já vybídla koně.

Vyrazila jsem z místa tak rychle, kdy jsem za sebou slyšela řev a následné otřesy, kdy to vyběhlo za mnou.

Kůň běžel tryskem, vyhýbal se všem stromům a klikatým keřům.

Pokaždé když jsem se ohlédla přes rameno, viděla jsem, jak mě to stvoření dohání, nehledě na to, že vedle něj běžel Reesův kůň a Reese na něj vystřelil několik šípů, kdy si z toho lev naprosto nic nedělal.

Ani se nezajímal o něj, jako o mě a mého koně.

Vybízela jsem koně k rychlejšímu a rychlejšímu běhu a můj dech se stal jeho. Strach mi podbízel celé tělo a já už zase bojovala o svůj lidský život.

Vystřelila jsem z lesa na holou louku, kde jsem byla jako jednohubka na talíři a slyšela, že nás dohání Stráž Krále, protože na sebe navzájem pokřikovali, jak to zvíře skolit.

Jeho mohutné tlapy nabíraly na síle, kdy se zem kolem silně otřásala a já si byla jistá, že mě dohání. Cítila jsem jeho dech na svých zádech a dokázala si představit ty černé tesáky, které by se mi zaryly do těla. Snažila jsem se zprudka změnit směr koněm pode mnou, kdy v té rychlosti to zvíře nevybralo a smykem se stočilo v bok.

Kůň běžel zpátky směrem ke Strážím, kterého jsem k nim navedla.

Všichni na něj vystřelili několik šípů, ale se zvířetem to ani nehnulo.

„Uteč zpátky do lesa!“ nabádal mě spěšně Reese, když kolem mě proběhl se svým černým koněm a nataženým lukem s šípem v tětivě. Aniž bych mu odpověděla, zamířila jsem do lesa, ze kterého zrovna vybíhal Král s jeho koněm a připraveným zlatým šípem.

Zvíře nezastavilo těch několik šípů, ani stráž, která se mu bojově postavila do cesty. Rozmetal je na kusy svými drápy, a smetl svými mrštnými ocasy. Jen mohutně zařval a jediný kdo ho dokázal zbrzdit byl Reese, který z koně na něj vyskočil a vedl mu úder na hlavu svým mečem. Zastavila jsem koně a zděšeně pohlížela na zvíře, které se zastavilo těsně před lesem, těsně přes Králem, který zastavil svého koně. Hbitě seskočil z koně a s lukem namířeným na něj, hned vystřelil. Zlatý šíp protnul zvířeti oko, které bolestně zaúpělo.

Jeho zaúpění mi podrylo vědomí, až jsem se bolestně sehnula v sedle, jako kdyby to byla má vlastní bolest.

Král hmátl hned po dalším šípu a vystřelil i do jeho druhého oka, kdy ho na místě oslepil. Reese hbitě zabodával svůj meč do hlavy, až zasáhl to pravé místo a stvoření se zřítilo k zemi. Svými parohy podebralo hlínu a trávu, která vyletěla vzhůru. Reese z něj hbitě seskočil v jakémsi přemetu a přistál hravě na svých nohou. Hned vykročil ke zvířeti a chtěl mu zasadit poslední ránu.

„Ne!“ vykřikla jsem a natáhla dlaň před sebe, jako kdyby to mělo zabránit mu to udělat. Reese i Aranel sebou trhli a ohlédli se po mně krátkými pohledy. Vybídla jsem koně a hned vyjela vstříc umírajícímu zvířeti. Ještě dýchalo, ale měl zasažené smrtelné rány, které zpečetily jeho osud.

Seskočila jsem hbitě z koně a vrazila ramenem do Aranela, který se mi snažil zastoupit cestu. Bylo mi jedno, jestli mi nechá pak to rameno za trest useknout. Instinkt, a hlavně mé srdce mě neslo za tím trpícím zvířetem. Přistoupila jsem až k velkému čenichu zvířete, kdy jsem pohlédla do jeho zraněných očí.

„Leio, co to děláš,“ pronese na mě nechápavě Reese, stojící někde za mnou. Poklekla jsem a pomalu vztáhla ruku. Celou nataženou dlaní jsem se dotkla hladké srsti čumáku zvířete a on hrdelně zamručel, jako kdyby mu to bylo příjemné. Cítila jsem sílu zvířete, jak z něj vyprchává síla a život a věděla jsem, že se blíží jeho konec. Zvíře mírně pobídl mou ruku a já ho jemně podrbala v srsti. A pak zavřel oči…a umřel.

Reese přistoupil vedle mě a začal pronášet jakási smířlivá slova, jako kdyby ho to mělo odnést do nebe. Nebo do nějaké posmrtné říše. Vzápětí na louku dorazila další jednotka elfů, která se od nás předtím oddělila a oslavně vybízeli Krále, že dokázal zabít to stvoření. Tleskali, vískali a bujaře slavili.

Pohlížela jsem na mrtvé zvíře a jednoduše nechápala v tom ten smysl. Pohltila mě jakási zlost, která mě zvedla v kolenou a rázně jsem vyšla z místa. Reese mě ihned následoval a snažil se mi se pomoci vyhoupnout na koně. Odstrčila jsem jeho ruku, jen jak se mě dotknul.

„Leio, co se děje?!“ naléhal jeho hlas do mého nitra, ale já ho ignorovala.

Zatáhla jsem zprudka za otěže a koně otočila.

Patami jsem zabrala do jeho slabin a vyjela z louky na opačnou stranu. Bylo mi to jedno, že vyjíždím sama, daleko od nich, přičemž mi bylo jasné, že minimálně Reese za mnou hned vyrazí.

Hnala jsem koně zpátky, po stopách odražených v trávě, kudy mě předtím to zvíře pronásledovalo, až jsem zaběhla s koněm do lesa a vedla ho dál kolem polámaných stromů. Mysl jsem měla zakalenou a nezajímalo mě nic. Poháněla jsem koně dál vpřed, až jsem konečně dorazila na to tmavé místo, tu část lesa, která byla tak tajemně hlubinná, odkud se to stvoření vynořilo. Seskočila jsem z koně a kůň si hned odběhl bokem, jako kdyby s tím místem nechtěl mít nic společného. Překročila jsem několik houštin a s hlavou vztyčenou jsem kráčela k tomu místu blíž a blíž.

„Běž od toho dál, lidská ženo!“ zahřmí Králův hlas někde za mnou, kdy jsem slyšela dusot kopyt jeho koně, ale ignorovala jsem ho. Ten jeho tón mi dával dostatečně najevo, kde je mé místo, ale měla jsem ho u zadku. To byla zase má lidská ješitnost.

Začala jsem se rychleji prodírat houštím a potemnělým lesem, až jsem spatřila jeskyni, pokrytou mlhou, jako kdyby mlha ukrývala onu jeskyni. Dívala jsem se do útroby tmavé jeskyně, kdy mě Aranel dohnal.

Jeho kroky byly spěšné, rázné a přímé.

Čapl mě za rameno a hrubě otočil k sobě.

„Co jsem ti u všech pekel říkal?!“ seřve mě naštvaně, kdy jeho obličej zuřil.

Jeho zlaté oči byly tmavé jako žhavé železo.

Setřásla jsem jeho ruku v mém rameni, jako kdyby to byl otravný hmyz a otočila se k jeskyni, ze kterého se vyloupla dvě malá stvoření.

Byla to mláďata.

Neměla ještě ani paroží a byla daleko více podobná lvu. Mávala ocasy, dravě na nás pohlížela, ale přesto se neodvážily vykročit z jeskyně. Byla až roztomilá.

„Zabili jste jim matku!“ procedím skrz zuby na Aranela a bodavě na něj pohlédla, „Gratuluji! Doufám, že jste na sebe pyšný, pane Králi!“

Aranel vytřeštil oči na mláďata a několikrát se podíval na mě a zase zpátky, jako kdyby ho šálil zrak. Začal mluvit něco tiše, v elfštině, kterou jsem nerozuměla a on odevzdaně poklekl, což šálilo zase můj zrak. Na místo zrovna dospěchali dva z jeho strážných a jeden z nich si promnul oči, aby se usvědčil v tom, že dobře vidí.

„To jsou mláďata Karaffaxe?!“ vyhrkne ten druhý, který ztuhl na místě. Bylo mi jedno co říká a zda se to stvoření tak nazývalo, zajímalo mě jediné.

„Ta mláďata, musíte nechat živá!“ zdůrazním především na Krále, který se vrátil na nohy, do svého královského postavení a shlédl na mě.

„Říkáš mi, co mám dělat?!“ zavrčí nesouhlasně.

„Neříkám, co máš dělat, můj Králi, říkám to, co považuji za správné!“ na sarkasmu jsem si dala záležet a slyšela ty strážné, jak se div nezalykali úděsem mé opovážlivosti mluvit takto s Králem.

„O všech svatých! To je Karaffax?! A jsou dva!“ zvolá oslavně Celduin, který též vstoupil na scénu spolu s dalšími okázalými Elfy. Mláďata se vystrašeně stáhla dovnitř jeskyně, protože kolem nás už bylo přelidněno a já se znova podívala na Aranela, který se na mě zlostně mračil.

„Nalákejte ta mláďata do Království a najděte jim přístřeší! Komukoli ublíží, za to, se bude zodpovídat tady náš host!“ pokyne pevným tónem Král, aniž by uhnul pohledem ze mě.

Právě mi hodil zodpovědnost dvou krvelačných bestií na má bedra, oukey!

Parchant! Ale patřilo mi to!

Ještě zatvrzeleji jsem se zamračila, stejně jako on na mě, kdy však máchl svým tělem do strany a odpochodoval pryč. Pěnila jsem vzteky, div ze mě nešlehaly blesky, kdy jsem zahlédla přicházející ho Reese k nám. Zadíval se na jeskyni a jako kdyby mu to došlo. Odpíchla jsem se z místa a vykročila zase zpátky ke koni, aniž bych mu něco řekla.

 

-

 

„Tak jaký byl lov?!“ zajímá se horlivě Lia, kdy jsem odevzdala koně podkonímu a obě ke mně přispěchaly po nádvoří.

„Nechci se o tom bavit,“ syknu rozlíceně, stále jsem pěnila vzteky. Uvnitř mě se odvíjela má vlastní bitva, kdy jsem si umanula, že ta mláďata nesmí nikdo zabít, přesto že, jsem si nebyla jistá, zda byla sama schopná přežít bez matky. Když je pak vytahovaly z jeskyně a oni mručely jak ublížená koťata, rvalo mi to srdce. Naštěstí je pak nalákaly na mrtvé laně a dostali do blízkosti Království, do bývalých stájí, které zeli prázdnotou. S Králem ani Reesem jsem nepromluvila a ani oni se mnou. Neměla jsem chuť ani sílu momentálně mluvit s nikým.

„Je pravda, že Král s pomocí Silenciála zabili Karaffaxe?!“ vyhrkne šokovaně Merra a já se udivila tomu, že se to tak rychle rozkřiklo, ale co tyhle dvě klepny vlastně nevěděly.

Souhlasně jsem zamručela a kráčela rázně dál. Obě dvě vzrušeně zajásaly, jako kdyby to měla být událost roku.

„Nikomu se nepodařilo zabít Karaffaxe už léta! Je to dobré znamení!“ vysvětlila nadšeně Lia.

„Co je na tom dobrého?! Zabili matku dvou mláďat, ona pouze bránila své území a životy svých dětí!“ rozohním se, kdy jsem stoupala po kamenném schodišti.

„Má paní, ale to je ten balanc přírody!“ naléhá Lia, kdy sklapla, protože jsem po ní střelila nesouhlasným pohledem. Bylo to pouhé vykořisťování přírody pro pouho pouhý dobrý pocit, aby se byli do prsou, kolik zvířat dokázali pobít. Neviděla jsem na tom nic dobrého.

 

Namáčela jsem své zmožené tělo ve vaně a byla ráda za trochu samoty a ticha. Opět jsem ty dvě vykázala ven a nemínila poslouchat ty jejich žvásty, kdy bránily své tradice a zvyky. Chápala jsem je, ale nechtěla to jednoduše poslouchat. Horká voda s příměsí bylin mě uklidnila na duši a ulevila tak od bolesti svalů. Namočila jsem si vlasy a říkala si, co ještě mě tu potká. Prakticky tu nebyl den, co mi tu opravdu nešlo o kejhák a začalo se to stávat denní rutinou. Štvalo mě to. O to víc, jsem se musela odsud dostat. Umanula jsem si, že budu více naléhat na krále, aby mi pomohl vyluštit tu záhadu a pomohl tak k návratu domů, ač jsem nevěděla jak.

Do koupelny vstoupila Merra v závěsu s Liou, která držela v rukách čisté oblečení. Odevzdaně jsem vydechla a nic nenamítala, když se Merra usadila za mne a začala mi mýt vlasy voňavým olejem. Něco si mezi sebou štěbetaly, ale já je neposlouchala. Přála jsem si jen lehnout do postele a jít spát, ačkoli jsem měla hlad. Nejedla jsem skoro celý den, ač mi bylo jídlo na lovu nabízeno. Mínila jsem se se najíst a jít zalehnout do postele.

Když jsem vystoupila z vany, Merra mě zabalila do ručníku a Lia přede mě roztáhla šaty stříbrné barvy s dlouhou délkou a vlečkou, kdy měly hlubší výstřih a byly spádové kolem ramen. Vytáhla jsem nesouhlasně obočí.

„Já se chci najíst a jít spát,“ pravím pevným tónem.

„Král si přeje, abyste se ukázala na oslavě,“ namítá Merra. Měla jsem sto chutí říct, že je mi u prdele, co si Král přeje a semkla rty. Aaaaaach…

Nechala jsem se obléknout, učesat, namalovat a nazout si boty. Tentokrát to bylo kompletně v jejich režii a já bojovala pouze sama se sebou. Byla jsem otrávená a nedokázala ten pocit odstranit ani ze svého obličeje. Merra a Lia se na mě okouzleně dívaly a já se ohlédla do zrcadla. Výraz se mi změnil, kdy jsem údivně na sebe pohlížela, jak moc mi to zase slušelo. Líbila jsem se sama sobě. Nebýt mých uších, vypadala bych jako jedna z nich, což se mi ale zároveň nelíbilo. Jak měli jistě Elfové výhrady k lidem, já měla výhrady k Elfům.

„Děkuji vám, vypadám…krásně,“ zhodnotím sebe sama v zrcadle, když jsem se natočila do obou stran a Lia potěšeně zatleskala bříšky prstů o sebe. Merra se vítězně ušklíbla.

 

Opět mě vedly palácem, kde to na chodbách žilo a už z dálky byla slyšet hudba. Uvědomila jsem si, že i ty dvě na sobě měly daleko slavnostnější šaty než v těch, ve kterých klasicky chodily. Zřejmě oslavy úplňky byly úplně pro všechny.

„Úplněk slaví úplně všichni, celý dvůr?“ zeptám se, abych se usvědčila ve své domněnce.

„Ano, má paní, všichni, celý dvůr, včetně služebnictva. Je to tradice, kdy se všichni sejdeme u jednoho stolu, na parketu, u mnoho jídla a hoduje se, pije se a tancuje,“ odpoví mi Lia nadšeně a pozdravila se s mladičkým Elfem, který na ni udělá oči, což mi nemohlo ujít.

„A taky se obcuje!“ pronese kousavě Merra z mé druhé strany.

„Obcuje? Jako že?!“ zaváhám, zda to chápu správně.

„Jo, šuká se!“ přikývne horoucně Merra a já málem zakopla sama o své šaty. Nevěřila bych, že kdy uslyším toto slovo i v elfském významu jazyka.

„Prostě o Úplňku je možné skoro všechno. Je to oslava hojnosti a plodnosti,“ dodá Merra jakýmsi hříšným podtónem.

„Taky je to noc, kdy si Král vybírá novou milenku!“ zdůrazní Lia tiše a důležitě ukáže prstem, jako kdyby se zase na to těšila.

„A…a vy máte…partnery? Na obcování?!“ zajímá mě, když jsme konečně vešly do předsálí, kde hrála příjemná rychlá hudba.

„Sem tam, se někdo najde,“ odpoví ledabyle Merra a Lia horkokrevně přikývne se slovy, že se jí líbí nějaký Elf s dlouhým jménem, kterému jsem nedokázala porozumět.

Vešly jsme do toho samého sálu, jako včera při večeři, kdy však byl snad ještě větší než včera. Od začátku místnosti se nesl dlouhatánský stůl až na samí konec, obklopený bohatým jídlem a pitím. Při něm sedělo snad sto Elfů. Někteří tancovali na parketě před jakousi kapelou, která udávala rychlé tóny tance. Celý sál byl nazdobený bílými květinami a ve vzduchu se vznášely poletující bílé pentle. Jakási magie je zanechávala nahoře a já se upomněla, že na vše zírám s otevřenou pusou.

„Má paní, propustíš nás ze svých služeb, abychom se mohly jít bavit?“ obrátí se na mě Merra, kdy do ní Lia dloubne loktem, že byla ke mně neuctivá. Obě přede mně předstoupily a slušně se uklonily. Mírně jsem zrudla v obličeji a přišla si trochu nepatřičně.

„Ah…no jistě…taky tedy, běžte se bavit!“ vypravím ze sebe rozpačitě, kdy se na mě obě usmály a hned odběhly do tančícího davu, kdy se Elfky držely v rukách a tancovaly dokola. Připadala jsem si naprosto v cizím světě, obklopená cizími zvyky a tentokrát ten vjem byl ze všeho nejsilnější. Ohlédla jsem se po stolu a uvědomila si, že mám neskutečný hlad. Zaznamenala jsem prázdnou židli vedle Celduina, který mě zmerčil a už na mě mával rukou. Vykročila jsem vpřed a mírně si vyzvedla šaty, abych si je nepřišlápla. Přešla jsem ke stolu a mírně se uklonila přísedícím.

„Naše drahá Leio, pojďte se posadit a slavte s námi!“ zvolá Celduin a už mi nabíral talíř plný všeho možného jídla. Usadila jsem se na prázdnou židli a natáhla se po zlatém kalichu, který se zrovna dolil šumivým vínem. S chutí jsem se napila a říkala si, že dnešní den bych měla zapít. Zapít další vítězství nad smrtí.