ChatGPT | Mijorewell - 7.kapitola

 

 

7.kapitola

Následující ho dne, jsem hned po snídani odjela s Reesem do lesa na mou první lekci. Cestou jsme se ještě zastavili ve starých stájích podívat se na mláďata Karaffaxe. Vypadala o něco spokojenější, jako kdyby si zvykla na Elfy a nereagovala tak ostražitě. Dostávala krmivo přesně jak jsem požadovala, a to mi zatím stačilo. Mínila jsem odjet do lesa na první lekci a pak se za nimi, popřípadě vrátit.

S Reesem jsme dojeli na takovou menší mýtinu ihned za lesem, kde jsme nechali pást koně na louce a Reese mi dal cvičný tupý meč do ruky. Trpělivě mi v mysli vysvětloval základy a bojové postavení. Že se nikdy k nepříteli nemám obracet zády a nenastavovat mu důležité body mého těla, což mi bylo naprosto jasný. Poté jsme konečně zahájili cvičení, kdy do mě řezal hlava nehlava a nedával mi vůbec ani šanci ho zasáhnout. Byl neskutečně rychlý, až mě to velmi rychle přestalo bavit a byla jsem tím až rozčílená.

„Musíš do mě tak řezat?!“ urvu se už na něj, když jsem dopadla na zadek už po sté a věděla, že si zítra na něj ani nesednu. Reese mi podal pomocnou ruku a já jsem ho naschvál po ní hrubě plácla.

„Vůbec nejsi soustředěná na to, co ti tu říkám!“ brání se netečně a znova zaujal bojové postavení.

„Jsem soustředěná, snažím se!“ osopím se na něj, když zahájí znova útok, aniž by mi dal čas, taktak jsem se vyhnula jeho máchnutí tupého meče. Sehnula se k zemi, avšak hrubě mi zasadil ránu svým kolenem do mého obličeje, což byl jasný faul! Dopadla jsem zády na zem a cítila, jak mi z nosu teče krev.

„Kurva, děláš si ze mě prdel!“ vyštěknu na něj šokovaně, že mi kvůli němu teče krev z nosu. Vyloženě zlostně jsem si utřela nos do rukávu, jak největší neomalenec a vytřeštila oči na Reese, který ke mně přistupoval se slovy, že to zřejmě přehnal.

Vrhla jsem se bezhlavě na něj. Začala jsem do něj mlátit pěstmi hlava nehlava a ačkoli se mi nepodařilo ani jednou pořádně zasáhnout, bylo mi najednou o něco lépe.

Jako kdybych potřebovala ze sebe uvolnit to napětí.

Když mi docházely síly, Reese mi obtočil nohy kolem pasu a zase mě dostal na lopatky, tentokrát však zabředl na mém klíně a víc se do mě opřel, až jsme byly našimi pasy tak na těsno, že jsem cítila všechno. Naprosto všechno.

Zadrhl se v tom, co dělal a ačkoli mu letěla jasná facka do obličeje, včas ji zachytil a drsně mi dal ruku nad hlavu. Zuřivě jsem na něj vyfrkla a měla sto chutí ho urazit všemi urážky světa.

„Říkám, že se vůbec nesoustředíš…jsi pořád tak…napjatá, držíš to zbytečně v sobě,“ pravil mi jeho hlas v hlavě a dál mě špendlil do měkké trávy.

Klínem byl těsně zasazený v tom mém a mně se začínalo zmocňovat horko.

Jeho černé oči mě propalovaly a opět, jen ten jeho pohled, ve mně vyvolal jasný požár. Žár se mi rozlil do celého těla a nejvíc žhnul v jednom místě.

Přerývavě jsem dýchala, snažila se jakkoli vymanit z jeho sevření, ale neměla jsem absolutně žádnou šanci.

„Pusť mě!“ vyprsknu na něj naštvaně.

„Tak se alespoň pokus mě ze sebe setřást,“ zamručí nesouhlasně Reese, kdy bylo zkrátka nemožné se jakkoli pohnout, protože mě v podstatě celou zalehl a ruce mi držel nad hlavou.

„Nevím jak!“ zaskřípu zuby, když jsem se snažila pohybovat nohama, bylo mi to k prdu, protože jsem akorát cítila, jak se o mě otírá klínem. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo mu dát hlavičku…anebo…ho zkusit vykolejit. Mohla jsem ho zkusit políbit.

Zadívala jsem se na jeho rty, které se nesouhlasně semkly do přímé linky a když jsem zvedla hlavu, abych ho opravdu políbila, uhnul hlavou vzhůru a následně mě pustil. Naše pohledy se setkaly, když mě počastoval naprosto rozčíleným pohledem, až zbrunátněl a vstal.

„To pro dnešek stačí, budeme pokračovat zítra,“ pronese mi jeho zlý hlas do hlavy, čímž mě rozbolely spánky.

„Co máš za problém?! Chtěl si, abych tě ze sebe setřásla!“ nechápu ve stejném rozpoložení a vyhrabala se na nohy. Opatrně jsem si přejela po nosu, zda mi ještě teče krev z nosu, ale naštěstí dál už mi netekla, možná mi to Reese pomocí své síly dokázal zastavit, aniž bych to zaznamenala.

„Ano, setřásla! Ne, ale tím, že mě chceš líbat!“ zahuláká a já se na něj ostře podívala.

„Takže umíš číst myšlenky!“ ukážu na něj prstem, když se mi jen potvrdilo to, co jsem si myslela.

„Ne, nedokážu číst myšlenky,“ oponuje mi nabubřele a došel ke svému koni, kterému začal upravovat uzdu.

„Tak co tedy?!“ nechápu a rozešla se ke svému koni.

„Dokážu vycítit emoce, rozpoložení, energii a když si pomyslela na to, že mě políbíš, ve tvém těle se roznesl takový žár, stejně jako tehdy o té noci, kdy nás Bludička dovedla k tomu vodopádu. Myslela si přesně na to samé a já to už poznám!“

„A to by to bylo tak špatně?!“ zeptám se strašně hloupě, abych ho tím jen ještě víc naštvala. Něco by se stalo, kdybych ho opravdu políbila? A že mě to nejednou napadlo.

„Ano, to by bylo!“ zavrčí, nasedl rychle na koně a vyjel poklusem zpátky do lesa. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, nasedla na koně a vydala se za ním.

 

-

 

Odpoledne jsem se po obědě sešla s Rhyssou v zahradách, přesně jak si přála. Kráčely jsme vedle sebe po oblázkové cestě, kdy za námi kráčelo v patřičné vzdálenosti služebnictvo a povídaly si o různých věcech. Byla velmi inteligentní, vřelá a její společnost mi dělala dobře na duši. Taky byla skvělá vypravěčka a když mi vyprávěla o politikaření v Království a kdo s kým, jak a proč, přišlo mi to, že přese všechnu magii, ten svět byl velmi podobný tomu mému.

„Napadlo mě, pokud by Vám to však nevadilo, co kdybyste mě svého volné času učila?“ vyslovím svůj nápad, kdy se na mě podívala s mírným zmatením ve tváři.

„Učila?“ optá se.

„Ano, učila. Nevím, jak zde ještě dlouho budu pobývat, ale ocenila bych, kdybych se dozvěděla něco o Vašich dějinách, o Vašich zákonech, pravidlech, zvycích, můžete mě naučit číst runy, prostě cokoli, co se týče Vaší Říše,“ vysvětlím svůj nápad, který jsem shledávala, jako naprosto geniální. Kdo jiný by mi to dokázal předat, než byla ona. Rhyssa zadumaně pohlédla před sebe, přičemž se pousmála.

„Omlouvám se, zda jsem byla netaktní, nechci vypadat jako nějaký rozumbrada, ale opravdu bych se ráda něco naučila,“ naléhám na ni, když jsem viděla jakýsi stín starosti, který ji přeběhl přes tvář. Následně mírně zamávla dlaní a s jistou elegancí ve tváři zvedla hlavu k modrým nebesům.

„Ráda Vás budu učit, ale bude to muset schválit Král, obávám se,“ pronese s úsměvem a já si v duchu povzdychla. Zase on…Proč Král musí schválit každou prkotinu v tomto Království?!

„Proč? Musí vědět naprosto o všem?“ neodolám se nezeptat.

„To ani ne, ale ještě nikdy, žádný člověk, se neučil našim zvykům a dějinám,“ odpoví s důležitým podtónem, „Kdysi dávno žili naši lidé pohromadě, v určité symbióze a komptabilitě, ale nikdy se naše zvyky, tradice a zájmy nespojovaly, jen v jednom případě, a to v míru. Panoval mezi námi mír, ale to bylo vše. Stejně jako lidi si chránili to své, my Elfové jsme si chránili zase naše. Chápete, co tím chci říct?“

„Asi ano,“ utrousím tiše.

„Už jen to, že Vás Král nechává v jeho paláci, vyvolalo ve spousta lordech velkou nevoli,“ pronese trochu uštěpačně a já si vzpomněla na nepřátelské pohledy spousta Elfů, při Slavnosti Úplňku, které jsem však ignorovala.

„Nemám v plánu se o Vašem světě něco dozvědět a pak toho využít. Chci se prostě jen něčemu naučit, porozumět, možná i pochopit. A taky si nějak zaměstnat mozek…“ zdůrazním, aby pochopila, že jsem opravdu neměla žádné postranní úmysly.

„Cítím ve Vás dobrotu Vašeho lidského srdce,“ pousmála se na mě, kdy naše kroky zpomalily a Rhyssa se natočila k vysokému keři, který byl tak nádherně obrostlý bílými květinami, které trochu připomínaly vykvetlé šeříky, „Avšak to nebude muset stačit Králi,“ povzdechne si tiše, tak jako že spíše sama pro sebe, jako kdyby tušila, že Král je nabubřelý a tvrdohlavý mezek! Natáhla se po jednom květu a zlehka se ho dotkla. Jen pouhý dotek vyvolal to, že se květ mírně pohnul a z něj spadl jakýsi třpytivý pyl, který se ve větru roznesl kolem nás. Dostal se mi až do nosu a já snad nepocítila úžasnější vůni než tuto.

„Přednesu návrh Králi a uvidíme, jak se k tomu postaví,“ dodá záhy Rhyssa a stáhne ruku z květu.

„Dobrá, moc Vám děkuji, alespoň za ten pokus,“ pousměji se na ni a ona jen s úsměvem přikývne.

 

-

 

Následujících několik dní, nebylo po Králi vidu ani slechu a vždycky jsem ho jen spatřila u večeře, kdy se na mě sotva podíval.

Každé dopoledne jsem trávila čas s Reesem cvičení meče. Byl ke mně trochu odměřený, přesto dosáhl kýženého cíle, že už jsem se dokázala rychleji bránit, a dokonce ho jednou zasáhla do kolene.

Bylo to pro mne takové malé vítězství.

Po každém tréninku jsme zašli za mláďaty Karaffaxe, nakrmili je a tím si pomalu získávali jejich důvěru. Po odpoledních jsem trávila čas s Rhyssou, která mi zpříjemňovala procházky v zahradách vyprávěním různých legend a příběhů anebo jsem trávila čas v knihovně s kreslenými knihami.

Jednoho odpoledne jsem už byla znuděná a nevěděla, co dělat, a tak jsem se sama vydala do starých stájí. Ještě, než jsem došla k velkým vratům, zaslechla jsem ženský smích a následně zpoza dveří vyšel Král v objetí dvou mladých Elfek, jeho milenek, samozřejmě. Zastavil se v kroku, stejně jako já a krátce jsme na sebe pohlédli.

„Paní Leio,“ osloví mě ta šedovlasá dívka, „Přišli jsme se podívat na tu divokou zvěř, jsou tak fascinující!“ rozzáří se ji oči při slově fascinující a já se dlouze nadechla. Nasadila jsem strojený úsměv a poklonila se Králi.

„Můj Králi, jsem nesmírně ráda, že jste nás poctil svou návštěvou tady,“ nadhodím, a i když jsem se snažila, nemohl mi ujít ten sarkasmus z hlasu.

„Musel jsem se přijít podívat, prý došlo k dalšímu incidentu,“ řekne důležitě a já se napřímila.

„Co? O ničem nevím!“ vyhrknu hned zaskočeně a vykroutila si krk, abych se snažila pohlédnout dovnitř stájí.

„Zrovna teď před chvílí, než jsme přišli, prý jedno z mláďat kouslo podkoního,“ pronesl div ne vítězně, jakože konečně došla na jeho slova a on mě bude moct potrestat. Zhurta jsem se nadechla a obešla je rázným krokem. Vešla jsem do stájí, pohlédla na obě mláďata v rohu, jenž odpočívali ve slámě a pak pohled stočila na podkoního, který tu byl vždycky.

Nevypadal, že by byl zraněn.

„Co se stalo?!“ naléhám na něj hned tvrdým tónem.

„Nic vážného má paní, jen ten jeden se mě pokusil kousnout, když jsem jim dával jídlo, a to jsem si myslel, že si už na mě zvykla,“ pronese nevzrušeným výrazem a nevypadal, jako kdyby to chtěl dramatizovat na rozdíl od Krále. My o vlku…

„Ještě jednou se stane, že někomu ublíží a postarám se o to, aby ta mláďata tu nebyla,“ pronese za mnou pevným tónem a já zaskřípala zuby. Otočila jsem se pomalu v patě, směrem k němu a pohlédla do toho jeho nabubřelého výrazu.

„Pane Varyssi,“ oslovím podkoního, který na mě zvedne zrak, „Prosím, omluvte nás na chvíli,“ poprosím ho slušně, aby se pakoval raději pryč.

Mínila jsem si promluvit s Králem, a to dost nevybíravým způsobem.

Varyss uposlechl a pádil si to rychle pryč ze stájí, kde u vrat postávaly Královy milenky, přesně tak, jak je tam zanechal. Naštěstí byl tak uvědomělý, že vrata zavřel a my tak zůstali úplně sami.

„Snažím se zjistit cokoli, co by bylo k užitku, aby nám to pomohlo, jak ta zvířata ochránit a zároveň si je ochočit. Není to ze dne na den a jen tak to taky nebude. Chce to čas,“ odvětím ještě slušně, kdy si Král nesouhlasně založil ruce na prsou, jako kdyby o tom nechtěl ani slyšet.

„Čas?! Kolik času přesně potřebuješ na to, dokud někomu neublíží! Jsou to nebezpečné Stvůry, Leio!“ změní tón v důvěrnější a když mě oslovil jménem, něco se ve mně hnulo.

„Tak proč si uvolil, že je sem vezmeš?!“ nechápu a roztáhnu ruce od sebe v gestu, že jsem to vážně nechápala.

„Spasitelé Hvězd, sám nevím! Prostě jsem to tak cítil, hned jak si na mě udělala ty tvoje vzpurné oči, a ještě do mě drcla!“ zamručí s tíživým přiznáním.

Hm, neřekla bych, že mé chování na něj mělo takový vliv!

„Prostě potřebuju čas, stejně jako ty máš čas na řešení mého problému,“ přehodím to na něj.

„Já tvůj problém řeším neustále, jsem jim plně zaměstnán! Ať už ve vykládání run, čtení starodávných legend, psaní si s někým, kdo by tomu mohl víc porozumět, neustále na tom pracuji, to jen ty to nevidíš!“ osopí se proti mně opět tím svým tvrdým tónem.

„Ne, nevidím, protože se mnou nemluvíš!“ ukážu na něj hrubě prstem.

„Neříkám ti o nic víc, než sám vím!“ brání se.

„Ne, nemluvíš se mnou, chápu, asi tě rozčiluje mé chování, ale neboj, je to naprosto vzájemný!“

„Varoval jsem tě dostatečně na to, aby sis se mnou nezahrávala a není příležitost, abys proti mně neútočila, tak mi řekni, čím to je, to tě tak popuzuji proti sobě?!“ zajímá ho s jízlivým tónem hlasu, začal kráčet pomalu ke mně.

„Řekněme, že ani v mém světě nejsem zvědavá na egoistické namyšlené muže, kteří si myslí, že jim patří svět,“ syknu jedovatě a zůstala stát na místě. Nebála jsem se jeho výšky, ani jeho přísného pohledu, nemluvě o záři jeho zlatých očí.

„Ani já nejsem zvyklý a už vůbec ne zvědavý na malou tvrdohlavou holku lidské krve!“ zavrčí dostatečně důrazně, abych to pochopila jako urážku.

Svými rameny se napřímil nade mnou a já vzpurně zvedla bradu.

Měla jsem sto chutí po něm skočit a vyškrábat mu ta jeho zlatá kukadla!

V tom jsem zaslechla zvuk vedle, kdy jeden z Karaffaxů jako kdyby zachrčel a záhy na to mu vyšla z tlamy ohnivá koule o velikosti sněhové kuličky, která přistála Králi na botě.

Král hned uskočil a snažil se druhou botou uhasit tu, která mu málem vzplála.

Vyjeveně jsem koukala na Karaffaxe, který se postavil na všechny čtyři, tlapy měl široce od sebe, jako kdyby zaujal bojové postavení a zavrčel na Krále. To je můj kluk!

„Jsou to ohnivá Stvoření…“ vydechnu fascinovaně, kdy Králi to tak fascinující nepřišlo, protože měl chudák zničenou botu - jen lehce očouzenou a díval se na mě naprosto rozlíceně.

„U všech svatých…“ zanadává si pod nosem a hodí svými vlasy dozadu, „Tahle zvířata tu nemůžou zůstat! Vždyť můžou zapálit celé Království!“ ukáže horlivě na něj prstem a Karaffax ještě víc zavrčel.

„Copak si to neviděl?!“ zdůrazním svá slova, „On mě pouze bránil!“

„Bránil?!“ vyprskne to slovo, naprosto nechápající.

„Ano, bránil mě před tebou, jak si na mě nastoupil, to znamená, že možná…bych s nimi mohla navázat hlubší vztah,“ opáčím zamyšleně a podívala se na mláďata, kdy se ten malý Ohnivák uklidnil a ulehl zase do slámy vedle svého sourozence, který nervózně šlehal ocasy. Podívala jsem se na Krále, který na mě pohlížel zcela nechápavě.

Jako kdyby se snažil dát si dvě a dvě dohromady, ale nešlo mu to.

Pak se mu jakýsi stín mihl přes tvář, zprudka se otočil a odkráčel pryč. Nechápavě jsem pohlížela na jeho okamžitý odchod pryč a pak můj pohled stanul na mláďatech, která na mě obě mrkla. No tak jo…to bychom měli.

 

-

 

„Chci ti něco ukázat!“ řeknu důležitě Reesovi, když jsme zase dalšího dopoledne mířili do lesů, a ještě předtím se zastavili ve starých stájích.

„Co ukázat?!“ zajímá se, i když jeho hlas byl nezáživný a pomalu kráčel vedle mě.

Vyrazila jsem rychlejším krokem do stáje, kde jsme se pozdravili s Varyssem a já vzhlédla na mláďata, která zrovna byla po snídani. Otočila jsem se k Reesovi, který nechápal, ovšem v očích měl jisté očekávání.

„Uhoď mě,“ vyzvu ho ledabyle. Reese se zastavil pouhé tři kroky ode mě a vážně se na mě podíval.

„Cože?!“

„No tak dělej, uhoď mě,“ vyzvu ho s mírným úšklebkem, ale myslela to vážně.

„Nebudu tě jen tak bít,“ pronese zarputile a já proti němu vyrazila. Bouchla jsem ho mou malou pěsťovkou rychle do ramene, kdy mě však obratně čapl a přehodil přes sebe. Jen mě dostal na lopatky vzduchem se prosvištěla ohnivá kulička, když vzápětí přiletěla druhá a střelila Reese do boku.

S úděsem uskočil a já se začala pobaveně smát.

Obě mláďata byla v pozoru a naproti v seníku vzplanul požár.

Varyss k němu ležérně přikročil a s unuděnou tváří uhasil plameny kbelíkem vody.

Už jsme to měli nacvičené za posledních pár hodin.

„Co to u všech pekel…“ utrousí mi nechápavě Reese do mysli, když se vyškrábal na nohy a oplácal si svůj kožený kabátec, ze kterého se mu mírně kouřilo.

„Vzpomínáš na tu legendu, cos mi četl? Ovládnout vzduch i zemi ohněm, jsou to ohnivá Stvoření,“ zdůrazním svou domněnku a vykročila k mláďatům.

Na Reesovi bylo vidět, jak ztuhnul, když jsem k nim přikročila úplně a pohodlně se usadila mezi ně.

Jeho pohled byl za všechny peníze světa. Byl vyděšený a šokovaný zároveň.

„Jak?“ optal se šokem do mé hlavy.

„Strávila jsem tu s nimi celé odpoledne, část večera a přišla zase brzy za svítání,“ obeznámím ho a nadechla se zhurta, „Oba to jsou samci, a…začínají jim růst křídla,“ dodám informativně a oba jsem pohladila po srsti na zádech, kdy jsem pocítila klubající se výrůstky. Reese možná ještě více pobledl ve tváři, kterou si následně promnul, jako kdyby ho snad šálil zrak.

„Ovládnout zemi i nebe ohněm,“ pronese ta slova tiše, když mu to vzápětí celé došlo, „Ale jejich matka, křídla neměla,“ pronese to jako otázku do větru.

„Byla to samice, možná je nemají a křídla mají jen samci,“ odpovím svou domněnku, která mě napadla hned, jak jsem nahmatala jejich křídla. Obě mláďata začala blahem vrnět, když jsem je drbala mezi křídly, jako kdyby je to místo svědělo a teď jim to dělalo dobře.

„Ale jak to, že tě takhle přijali mezi sebe?!“ nechápe Reese a stále si udržoval odstup, přesto bylo na něm znát, že ho to láká taky, si alespoň jednoho pohladit.

„To nevím, ale prostě jsem to musela zkusit, a s tím pliváním ohně, včera jsem tu měla slovní potyčku s Králem a tenhle pašák se mě zastal, kdy mu na botu hodil takový menší ohnivý uhlík. No spíše, vyprsknul,“ zasměji se té vzpomínce, kdy Reese vypadal, jako kdyby mu měla explodovat hlava a já jsem podrbala Ohniváka na hlavě. Byli mi plně odevzdaní.

„To mění úplně všechno…a jestli o tom Král ví, nebude tu je chtít,“ pronese Reese ta slova s jistou obavou v hlase a kleknul na kolena.

Pohodlně se usadil v dostatečné vzdálenosti a zkusila natáhnout dlaň vzhůru, jako kdyby vyzýval jedno z mláďat.

To po mé pravici zvedlo hlavu a zajímala ho ta dlaň, ať už jako svačinka, nebo jako kdyby porozuměl tomu gestu. Oba dva jsem drbala v hustější hřívě, která se každým dnem leskla víc a víc a byla si jistá, že na nic na světě nesmím tato mláďata nechat zajmout a zase odvést. Usmyslela jsem si, že to tak prostě musí být, že to tak…mělo být.

„S Králem si ještě promluvím, to mi úplně starost nedělá,“ pronesu tak ledabyle a Reese na mě pohlédl.

„A co ti dělá starost?“ utrousí tak uštěpačně do mé mysli.

„Oni porostou, a mám takový dojem, že jim tato stodola nebude za chvíli stačit.“

„No…myslím, že když už budeš mluvit s Králem, můžeš se ho zeptat na prostory ve sklepeních,“ nadhodí Reese a já na něj významně pohlédnu.

„Ve sklepení? Nechci, aby žili ve tmě a bez čerstvého vzduchu!“ namítám pod tíhou toho slova. Ta zvířata by tam zahynula, už jen z toho pocitu vězení.

„Nevím, jaké sklepení máte ve tvém světě, ale tady…ve sklepeních, to takové není,“ praví Reese s mírným uchechtnutím, kdy se v kolenou více natáhl k tomu mláděti, které o něj jevilo zájem.

Čumákem se k němu naklonilo, co mu železný obojek dovolil a nabral jeho pach. Několikrát si hlasitě odfrklo, až se natáhl ještě blíž, když byl jeho řetěz natáhnutý zcela na pevno a Reese přistoupil ještě blíž. Nakonec se jeho dlaň dotknula jeho čumáku a mnou projelo silné chvění. Byl to velice zvláštní pocit, přesto…jsem cítila radost za Reese.

Jeho tvrdá tvář mírně zjihla, kdy jsem snad viděla i krátké pousmání, když začal mládě drbat na krku a ono začalo příst jako spokojená kočka. Usmála jsem se na Reese, který na mě spočinul krátkým pohledem a byl to moment hodný zapamatování, protože se na mě též usmál.

 

-

 

Dny opět plynuly jako voda, každý den ubíhal snad rychleji a rychleji, když se blížil opět Úplněk a jeho hojné oslavy, a taky lov. Dostat se ke Králi bylo najednou poněkud nemožné, až mi přišlo, že se mi zcela vyhýbá. Již několikrát chyběl u večeře anebo byl plně zaměstnán jeho milenkou, které docházel uplynulý čas.

Docházela ji lhůta opotřebení a na ní to bylo strašně znát.

Ne, že by nebyla stále krásná, ale v očích měla lačnící lásku, která ji nebyla opětována a o to víc vypadala, že se psychicky zhroutí.

Milovala ho tělem i duší a on jen využíval její krásy ke svému uspokojení.

Bylo mi z té tradice špatně.

Bylo to tak pokrytecké, ovšem svým způsobem ničím jiným než v mém světě.

Na život v elfím království jsem si neskutečně zvykla, stejně tak jako na to, že jsem měla dvě služebné, které se o mě staraly, vyprávěly mi o klepech a drbech, což bylo vždycky neskutečně úsměvné a držely mě v takovém tom normálním uvolnění.

S Reesem jsem krom mého výcviku s meči, začali pracovat i s mláďaty, kdy k sobě pustila pouze nás dva, a tak jsme je občas vyvedli ze stájí do přírody a vodili je za řetězy jako psy na vodítku. Oba jsme si s nimi vybudovali vztah a bylo zcela jasné, že i když mě mláďata poslouchala více méně na slovo, jedno z nich si velice oblíbilo Reese.

Po odpoledních jsem trávila převážnou většinu času s Rhyssou, která dostala uvolení mě vyučovat, aniž by mi to Král sám sdělil. Prostě to shledal jako dobrým nápadem a já byla jedině ráda, že jsem se mohla plně věnovat jiným věcem než ustavičným přemýšlení, proč se tu vlastně nacházím.

Nejzvláštnější na tom však bylo, že já si na to zvykala.

Bylo mi dobře.

Cítila jsem se po dlouhé době dobře.

Nedokázala bych to nazvat domovem, protože ten se nacházel někde jinde, přesto…to bylo pro mě velice srdcovým místem.

„Merro?“ oslovím Merru večera před Úplnkěm, kdy jsem se namáčela ve vonné koupeli a ona mi drhla vlasy.

„Ano, má paní?“ otáže se oslovením, na které jsem si však stále nezvykla. Nebyla jsem nic, a jejich paní už vůbec ne. Neměla jsem hodnost, ani původ krve, aby mě tak oslovovaly, přesto to tak dělali všichni. Nařízení Krále.

„Byla bys schopna mi zařídit šaty na zítřejší slavnost?“ zeptám se zvědavě.

„Ale na zítřejší slavnost už šaty máte, ukazovala jsem vám je dvě noci zpátky,“ opáčí zamyšleně a vzpomínka, kdy přede mě s naprostým nadšením, přednesla obrovské šaty plné tylu a šifonu růžové barvy, se mi orosilo čelo.

„Nic proti tvému výběru, ale ráda bych si nechala vyrobit šaty, přesně takové, jaké já chci,“ nadhodím smířlivě, snažící se jí neurazit.

„A jaké byste si představovala?“ naštěstí se chytne a já se pousmála.

„Rafinované, nádherné, dechberoucí, s jasným cílem a jasným vzkazem, kdo jsem,“ odvětím tak zlomocně, až jsem se tomu musela pousmát.

 

-

 

K mému naprostému údivu a překvapení, Král si ani nepřál, abych ho následovala na lov. Asi se bál, abychom do paláce nemuseli dotáhnout další zvíře, které bych ochránila před jeho smrtící šípy. A byla jsem jedině tak ráda…potřebovala jsem s ním mluvit, ale ne pro dnešní den. Jistě bude příležitost večer, kdy si ho odchytnu při tanci, nebo při večeři a budu tak moc s ním mluvit.

Na místo lovu jsem strávila celý den u Karaffaxů, ovšem sama, protože Reese musel jet s Králem. Úplně jsem tomu nerozuměla, ale přikládala to nějaké tradici a zvykům, protože prakticky dvůr opustili všichni muži, krom stráží.

Zkoušela jsem na mláďata mluvit starou řečí, nebo tedy jen slovy, které mě naučil Reese, abych jim dokázala udělit povel, něco jako sedni, lehni, stůj, jdi a postupně tak cvičila jejich oddanost.

Bylo až překvapující, že mě tak poslouchala a já si říkala, zda mě berou jako svou matku, anebo svou paní. Trávit s nimi čas v té stodole byl stejně vzácný, jako trávit čas sama s Rhyssou, kdy mě učila runám a komplikovanému čtení, anebo ještě vzácnějšímu času trávený s Reesem, když se mi snažil předat své umění meče.

Osobně jsem cítila, že jsem sílila každým dnem a zlepšovala se, a přesto, že mě Reese vždycky porazil, necítila sem v tom už napětí a mou vlastní neschopnost. Bylo to zvláštní. Mezi námi to bylo zvláštní, ale nemluvili jsme o tom.

Avšak mínila jsem si s ním o tom přesně dnes večer promluvit.

A ty šaty…mu měly k tomu dát jasný signál.

 

„U všech svatých…to až všichni uvidí,“ zvolá Lia mírně vystrašeně a zároveň fascinovaně. Asi se nedokázala rozhodnout, zda se ji mé šaty víc líbí anebo ji děsí.

Merra si uznale přikyvovala pořád dokola, když si mě prohlížela v těch šatech, kdy jsem se do nich konečně navlékla a byla nalíčená a vlasy měla navlněné do jemných loken.

„Dnes večer budete mít jistě spousta nápadníků,“ dodá záhy Lia a Merra si pobaveně odfrkla.

„Prosím tě, ti utečou, jen uvidí tu barvu,“ zasměje se tomu hořce a já roztáhla úsměv. Byla jsem si plně vědomá, že snad krom Stráží a Reese, nikdo u dvora, černou barvu oblečení nenosil. Ale tohle nebyla jen nějaká černá.

Byla to Černá nebesa osázená hvězdami. Černé hvězdné nebe.

Můj požadavek zněl, černá, jako ta nejtajnější noc, kamínky poseté v podobě zářivých blyštivých hvězd a látka dost svůdná na to, aby přilákala pohledem i duší.

A to švec svými kouzli a uměním splnil.

Šaty jsem měla upnuté podél těla, obepínaly mi boky a pas, který se díky cvičení s mečem každý den, zpevnil. Měla jsem výrazný výstřih, látka obepínala má ramena a rukávy byly těsné kolem paží. Žádné velké rukávy do zvonu, jako tu nosili všichni.

Délka šatů mi sahala až k nohám a byly protažené v délce, tudíž jsem je za sebou táhla ještě nějaký ten kousek.

Černá barva látky, byla tak temná a hlubinná, jako jsem shledávala Reesovi oči a posetá byla nekonečným množství barevných kamínků, jako to ty nejzářivější hvězdy všech barev.

Modrá, žlutá, růžová, fialová.

Vypadaly přesně jako ty nebesa, na která jsme pohlíželi s Reesem naší druhé noci, co jsme se poznali. Dávalo to jasný vzkaz a já doufala, že to pochopí.

 

Merra s Liou už byly celé natěšené, že si o dnešní noci opět povyrazí a cestou k sálu, už nemluvily o ničem jiném. Smály jsme se všechny na celé kolo pokaždé, když jsme prošli kolem několika žen, které na mě údivně hleděly, anebo kolem mužů, jenž mě zaopatřovali buď pohrdavými pohledy anebo naopak těmi svůdnými.

Vypadala jsem nebezpečně. Nebezpečně dobře.

Pro někoho děs, pro někoho výzva.

Vešly jsme do sálu, kde to opět žilo, stejně jako před měsícem. Slavilo se, hojně se jedlo a pilo, na parketu se tancovalo při svižné hudbě, jenž udávala kapela a prostě tu byla fajn atmosféra. V davu jsem se snažila najít Reese, ačkoli mi bylo jasné, že tu, mezi tou rozjásanou smetánkou ho rozhodně nenajdu. Už jsem se chtěla otočit a zajít na terasu, zkusit své štěstí ho najít tam, ale na poslední chvíli jsem zahlédla Celduina, který ke mně kráčel a obdivně si mě prohlížel.

„Má drahá Leio…snad mě nešálí zrak, opravdu jste si vzala černé šaty?!“ pronese tak zdvořile, nicméně jsem v jeho hlase slyšela sarkasmus. Líbnul mě na ruku, s grácií se uklonil a rovnou mě gestem ruky vyzval k tanci na parket.

„Vždycky si jdete tak okatě za svým?!“ ušklíbnu se pobaveně a nechala se jím vést na parket.

„Vždycky!“ mrkne na mě s jistým pobavením ve tváři.

„A jaký byl dnes lov?“ zajímá mě, když jsme započali tanec na parketě mezi ostatními Elfy.

„Ne tak zajímavý, jako ten poslední!“ zapěje dramaticky, „Vlastně to bylo neskutečná nuda! Chytli jsme opět dost zvěře, pro naplnění žaludků celého dvora, ale neodehrálo se tak nic zajímavého.“

„A co Král?“ zeptám se v neurčité otázce a pohledem ho snažila nalézt v čele stolu, židle však byla prázdná.

„Ten chytl opět nejvíce zvěře, jako vždycky,“ odvětí tak znuděně, avšak nadechl se pokračovat, „Než, abych zbytečně tu omílal má slova, rovnou bych přešel k věci. Rád bych Vám opět učinil nabídku dnešní noci!“ dodá s rozhodným tónem, který ve mně vyvolal nutkavou potřebu se rozesmát.

„Vážím si Vaší nabídky, drahý příteli, ale mezi námi nebude nikdy víc než přátelství, vlastně víte, čeho bych si u Vás cenila daleko víc, než nabídky do postele?“ nadhodím s přívětivým úsměvem. Celduin se mírně zamračil, jeho dokonalé obočí povyskočilo v údiv, a přesto se nedokázal potlačit zájem o má slova.

„Kdybyste se mnou jednal a mluvil, tak, jak je Vám vlastní, kdy jste to opravdu Vy. Vidím tu Vaši masku, máte ji nasazenou stejně jako já, a přesto z Vás cítím, že bychom mohli být opravdoví přátelé,“ pravím slušně a viděla jeho oči, které mě pečlivě pozorovali.

Jako kdybych ho prokoukla, tu jeho pradávnou masku, se kterou na všechny pohlížel, přitom v duchu byl někým jiným. Nebyl to snob, ani namyšlený Elf. Jako ostatní.

„Nepřestáváte mě překvapovat, to se musí nechat,“ ušklíbne se pobaveně a dál mě vedl po parketě.

„Jo, to jsme my lidé,“ utrousím a usměji se na něj, „Takže co? Budu mít ve Vás přítele? Proti všem těmto…snobským špičatým uším?“ pošeptám spiklenecky a on se tomu neskutečně zasměje.

„Najednou je to daleko zajímavější nabídka, než kdybych s Vámi měl ulehnout do postele,“ zazubí se a v očích mu tančily rarášci.

„Věřte mi, bylo by to divný,“ řeknu rozhodně.

„Jak to můžete vědět?! Jsem dobrý milenec!“ chvástá se jen tak na oko.

„Ale já na Vás pohlížím něco jako…na bratra, vzdáleného bratrance, prostě…fuj,“ odvětím s pobaveným úsměvem, kdy nesouhlasně našpulil rty a rozhlédl se na oko po jiných elfkách.

„To budu muset jít hledat zábavu na dnešní noc někam jinam,“ utrousí tiše pod nosem, avšak na mě pak upřel svůj pohled. Jako kdyby ta strojená clona se mezi námi smetla a byli jsme tam, tancovali spolu, bez svých masek a já si byla na duši jistá, že on mi budou oporou a přítelem. A taky to byl blízký přítel Krále…

Hudba skončila a Celduin se mi uctivě uklonil, stejně jako já jemu. Přešla jsem ke stolu, kde jsem zahlédla Rhyssu, která na mě elegantně mávla a poukázala na volnou židli vedle ní. Obešla jsem stůl a usadila se vedle ní.

„Velice odvážný tah…“ okomentuje tiše, když pohlédla na mé šaty.

„Rafinovaný a cílený,“ pousměji se záludně a natáhla se po zlatém poháru plný vína.

„Máte přesně vytečené cíle?“ zajímá ji s jasným podtextem.

„To mám,“ přitakám a pohledem stále hledala v davu.

Najednou se ozval roh a do sálu vstoupil Král.

Všechny pohledy, včetně toho mého, na něj ustaly a já pocítila zvláštní chvění. Jeho bílé vlasy měl spletené do komplikovaného copu, na temeni hlavy měl tu svou velkou korunu a oblečený byl do zlatých barev, které ladily k jeho očím. Vypadal opět velkolepě, majestátně, hodný Krále.

Přešel ke stolu a usadil se na své místo do čela, aniž by se nijak zvlášť zabýval Elfy, které do něj začaly hučet z obou stran stolu, natáhl se po poháru vína a horlivě se z něj napil. Nemohla jsem z něj spustit zrak a pociťovala větší a větší chvění na srdci.

Něco…něco bylo jinak, ne-li špatně.

Sžíral mě zvláštní pocit a věděla jsem, že není můj.

Aranel byl v jakémsi zvláštním rozpoložení, kdy do sebe vyklopil celý pohár vína a hned se napil znova, když se mu pohár kouzlem zpátky doplnil.

Jeho duše, jako kdyby byla plná chaosu a fyzická schránka unavená po nekonečných staletích.

Zcela nevědomky a jako kdyby plně automaticky, přišlo mi to najednou plně přirozené, jsem si v duchu odkašlala a soustředila se na jeho mysl.

„Araneli?“ oslovila jsem ho přímo jménem do jeho mysli, bez nějakých titulů a okolků.

Hned ostražitě zvedl zrak, jako kdyby se cítil přistižen a podíval se na mě, tím svým zlatým pohledem, plného medu a taky hněvu.

Najednou jsem přestala cítit ten jeho vnitřní chaos, to chvění ustalo jako mávnutí proutku a mně došlo, že se zcela uzavřel. Jako kdyby se nechránil své vnitřní bariéry a nechal mě nahlédnout do jeho duše. Bylo to prostě strašně zvláštní a jen jednou se mi podařilo něco takového pocítit s Reesem, jen to nebylo takové silné.

Král zcela ignoroval mé oslovení a zabředl v konverzaci s jedním váženým Elfem.

Začala jsem se věnovat jídlu, protože jsem měla hlad, prokládala to vínem a Rhyssa mě bavila jejími uštěpačnými poznámkami ke každému, kdo se kolem stolu mihnul.

Přeci jen, byla to taky taková klepna, přesto s jistou známkou grácií a lesku, tomu dala vždy ještě nějaký ten podtón. Bavila jsem se s ní prakticky celý večer a nikdo, krom Celduina se mnou nechtěl tancovat. Což mi nevadilo. Zřejmě se báli těch šatů…báli se mě.

Když k nám přisedl Celduin, smáli jsme se na celý stůl, až jsem nemohla popadnout dech. Ti dva byli jako svěží vítr do mé rozbouřené duše, bavili mě a společně si notovali v pomlouvání ostatních. Jejich uštěpačné, přesto přesné poznámky neměly chybu a já se cítila uvolněně jak opravdu dlouho ne. Víno mi k tomu samozřejmě značně přispělo.

Pak jsem si všimla Krále, jenž procházel sálem a zamířil si to ven na terasu společně se svou stráží.

Jednomyslně mě napadlo, že musím využít šance, kdy je sám a jít za ním.

Omluvila jsem se u stolu a vstala.

Mé šaty se třpytily ve světlu zlatého osvětlení sálu, až jsem uhranula několik mladých Elfů, postávající u sloupu, jenže se neměli k tomu si najít partnerku k tanci.

Vyšla jsem na terasu, kdy mi cestu hned zatarasili strážní.

Zmateně jsem pohlédla do jejich přísných tváří.

„To je v pořádku, pusťte ji,“ pronesl se medový hlas Krále od zábradlí, u kterého stál a opíral se o něj. Strážní mi ustoupili z cesty a nechali mě vejít na terasu.

Král svíral v rukách okraj zlatého zábradlí a pohlížel na ten nádherný vodopád, který se opět tak třpytil, blyštil a lákal na pohled. Postavila jsem se vedle něj, prohlédla si výhled a pak stočila pohled na něj. Stále měl upřený pohled vpřed, jeho výraz byl pevný jako skála, přesto jeho oči ho prozradily.

„Co se děje?“ zeptám se, aniž by mi mělo do toho něco být.

„Co by se mělo dít?“ nasadí monotónní tón.

„Straníš se mi, sejít se s tebou je prakticky nemožné a vzkazy tvých poddaných, kdy jsem prosila o schůzku s tebou, si zřejmě nedostal,“ pronesu umírněnějším tónem a stále na něj pohlížela.

„Dostal,“ odpověděl hned a podíval se konečně na mě. Jeho výraz byl opravdu nepřístupný, stejně jako ta bariéra, kterou si proti mně vytvořil, abych nemohla znova nahlédnout do jeho nitra, „Ale nemám na to čas, jsem plně zaměstnaný i jinými věcmi,“ dodá na vysvětlenou a prohlédl si mě v těch šatech.

„A co ta má, naše věc?“ zajímalo mě, jak pokračuje zjišťování důvodu toho, proč se tu nacházím.

„Za dva dny by měla dorazit má vážená přítelkyně do Království. Je to Velekněžka, velmi mocná Vilessia, mohla by nám pomoci,“ odpoví mi Aranel, aniž by ze mě sklopil zrak. Stále si prohlížel mé šaty, jako kdyby v nich objevoval nová a nová souhvězdí.

„Vilessia? To je čarodějka?“ zeptám se, když jsem si vzpomněla, jak mi o nich vyprávěla Rhyssa.

„Ano, čarodějka,“ přitaká Aranel, „Jsem rád, že učení s Rhyssou ti něco přináší,“ dodal zvláštním tónem. Přimhouřila jsem na něj podezřele oči.

„Chtěla jsem s tebou ještě o něčem mluvit,“ nadhodím po chvíli, kdy svůj pohled stočil zpátky k vodopádu, jako kdyby se na mě už vynadíval.

„O čem?“ pronese tak suše.

„Karaffaxové…budou potřebovat větší zázemí a taky větší ochranu,“ nadhodím téma, který jsem si už tak dlouho připravovala v hlavě.

„Já vím,“ opáčí vševědoucně a já se na něj podívala, „Silenciál mě o tom informoval,“ dodal na vysvětlenou. Ne, že by mě to překvapilo, Reese pro něj zřejmě stále pracoval a Král si stále platil jeho služby. Přesto to bylo zvláštní, když jsem věděla, jaká minulost je spojovala.

„Dovolíš to?“ zeptám se prosebným tónem, přesto si zanechala trochu hrdosti, než bych ho začala prosit. Vzepřela jsem se o zábradlí a prohnula se v zádech, dala jsem tak na odiv své křivky a taky zaoblený zadek v těch šatech. Aranel se hořce zasmál.

„Kdybych to nedovolil, chtěla bych mě svést?“ pronese až výsměšně.

„Pomohlo by to?!“ dovolím si přejít na tenký led. Podíval se na mě tím svým zlatým pohledem a jakýmsi pohrdáním v očích si mě zase prohlédl. Pak zakroutil hlavou.

„Vydal jsem nařízení, aby se uklidilo sklepení, během několika následujících dní se tam ta Stvoření mohou přesunout, nemáš za co,“ odvětil tak hořce, jako kdyby byl o tři kroky přede mnou a vyžíval se v tom.

„Děkuji Ti, můj Králi,“ pronesu zdvořile a byla v duchu vděčná, že tak učinil.

Nestálo mě to žádnou námahu.

On se napřímil v zádech a předstoupil krok přede mě, až jsem zbystřila. Narovnala jsem se též v zádech a pohlédla do medu jeho očí, jenž se na mě upíral.

Pokožka mi znecitlivěla a husí kůže mě celou pohltila.

„Říkám si tak,“ zabrouká tiše, přičemž chytl jeden můj pramen vlasů a promnul ho mezi prsty, „Jaké by to asi bylo, mít tě pro dnešní večer v posteli, kor když vím, jak bažíš celým tělem po tom Silenciálovi,“ jeho hlas byl důvěrný, až milenecky koketní a ve mně všechno zatrnulo.

„Těmi šaty si to dala všem najevo a jen hloupému by to nedošlo.“

„J-já…já,“ zakoktala jsem se a ani jsem nevěděla, co jsem vlastně chtěla říct. Zbavil mě všech slov.

„Škoda jen, že Silenciál tu není,“ jeho tón byl jak hrot šípu mířený přímo do srdce.

„Cože? Jak není?!“ nechápu jeho slova, kdy jsem viděla změť jeho bělostných zubů, ušklíbnuté ve škodolibém úsměvu.

„Zadal jsem mu úkol a pro dnešní noc ho poslal pryč z Království,“ vysvětlil ledabylým tónem a já se dlouze nadechla. Ten parchant…

„Měla by sis hlídat své bariéry nitra. Jsi lehce prohlédnutelná a jen pouhým pohledem jsem dokázal spatřit tvůj vnitřní rozpor. To, co cítíš k němu, i to, co cítíš vůči mně,“ zlatá barva jeho očí se zablýskne, přičemž se jeho prsty víc zamotaly do konečků mých vlasů. Horko se mi rozlilo tělem, ale přesto jsem pocítilo povrchní zlost, vůči němu.

„Jo? Vnímal si a cítil, že vůči tobě cítím pohrdání a zlobu?“ procedím mezi zuby, dopálená jeho zlomyslností.

„Ano, taky,“ pousměje se pobaveně, jako kdybych řekla vtip a jeho oči spočinuly v mém výstřihu, „A taky tu nezkrotnou touhu,“ zavrní zase tak důvěrně, jako kdyby mu to dělalo strašně dobře na duši, což samozřejmě tak tomu určitě bylo.

Smetla jsem jeho prsty ze svých vlasů a ustoupila jsem. Nabrala jsem horoucně vzduch do plic a měla chuť ho počastovat nadávkami, kterým by nerozuměl. Místo toho jsem se však rozešla do sálu a nechala Krále králem.

Měla jsem ho plné zuby.

A ještě víc mě štvalo, že vyřkl tu pravdu nahlas.

Byl pro mě tak toxicky chtivý…že mě k němu táhla nezkrotná touha.