ChatGPT | Mijorewell - 13.kapitola

 

 

13.kapitola

 

Cítila jsem, jak přicházím sama k sobě. Přistihla jsem sama sebe v bdělém stavu, kdy jsem však neměla ještě sílu otevřít oči. Bolel mě celý člověk a přišla jsem si neskutečně zesláblá.

Každá končetina těla mě bolela, možná i vlasy, když jsem se mírně posunula.

Okolo sebe jsem cítila příjemnou uklidňující vůni nějakých květin a koutkem mysli mě napadlo, zda přeci jen už nejsem mrtvá. Nebylo by to poprvé a ani naposled!

Přiměla jsem se otevřít oči a pohlédla jsem do tmy.

Kolem mě byla černo černá tma, kterou jsem v Mijorewellu ještě nikdy nepocítila.

Najednou jsem pocítila uvnitř sebe neúprosný žár, který mi spálil každičkou část kůže na těle a já vykřikla v bolestné agónii.

Ne, nebyl to můj křik.

Byl to křik Tiandel.

Křupání a praskání jejích kostí, její krev, která ji řinčela žilách, až se ji rozpouštěly.

Její zlomený vaz.

Její síla, která se náhle vytratila.

Oheň, všude byl oheň!

„Leio!“ vytrhne mě něčí hlas ze strašné dálky, „No tak Leio, vzbuď se!“ křičel neúprosně, až jsem otevřela oči a pohlédla do zlatých očí Aranela, jenž se na mě upíraly.

Zrychleně jsem dýchala, byla úplně zpocená vlastním potem.

Zmateně jsem se rozhlédla po cizí komnatě a těkala očima tak rychle, že jsem ani nedokázala včas sepnout mozek, aby dokázal v tu chvíli zpracovat, kde přesně se to nacházím a co se stalo.

„Byl to jen sen,“ promluví Aranel klidným medovým hlasem.

Byl tak blízko. Tak strašně blízko.

Seděl u mě na posteli, držel mě jednou rukou kolem ramene a druhou mě stahoval mokré vlasy z čela. Jeho dotyk byl vřelý, možná i plný něhy a já to absolutně nepobírala.

„Co-co se stalo?!“ vykoktám ze sebe ochraptělým hlasem a těkala po jeho tváři, která se mírně stáhla v netečný výraz. Aranel mě hladil po rameni, jeho dech byl mírný, oproti tomu mému, kdy jsem dýchala jako splašená lokomotiva.

Během sekundy jsem si uvědomila, že ležím v posteli, cizí posteli a cizím pokoji a kolem sebe jsem měla pouze deku. Na pažích jsem měla stále ty bílé pokreslené motivy k rituálu, jako kdyby je voda nedokázala smýt.

„Pamatuješ si ten rituál, co se stalo?“ protnul mou rozbouřenou duši Aranelův hlas a přiměl mě tak se na něj podívat.

Bohužel…pamatovala jsem si naprosto vše.

Avšak mé vzpomínky končily tím, kdy mě Reese tahal z vody.

Kde je Reese?!

„J-já, Tiandel…zabila jsem jí já? Zabili ji mé schopnosti?“ hlas se mi třásl, stejně jako tělo, kdy mě polapil strach.

„Ne, nezabila si ji,“ odpoví mi Aranel a dál mě konejšivě hladil, kor když jsem se třásla jako osika. Stáhla jsem si přikrývku až k hrudi, protože jsem si naprosto přesně uvědomila, že jsem svlečená.

„Proč jsem nahá?“ šeptnu tiše, ne-li ostudně.

„Když tě vytáhli z vody, vzplanula si. Jako lidská pochodeň a tvé oblečení to spálilo na popel,“ odvětí Aranel a cítila jsem, jak do mě proudí jeho síla.

Byl to jako táhlý sladký med, jenž mi polaskal duši, srdce i mysl.

Snažil se o to, aby mě uklidnil a přeci jen se mu to z části povedlo.

„Já to nechápu, co se stalo, co to bylo,“ vydechnu vystrašeně a nahlížela do jeho pevné tváře, ze které se najednou nedalo nic vyčíst.

Byl tak krásný. Jeho tvář byla bez jediné chyby.

Ani ty unavené oči jsem neviděla.

Ani to, jak ještě nedávno chřadnul.

„Řekneme si toho spousta, ale až se najíš, vykoupeš a odpočineš si. Cítím, jak si na pokraji svých sil,“ praví Aranel a posunul se na matraci kousek dál.

„A kde to jsem?“ zeptám se na další otázku, když jsem se rozhlédla po zlatém pokoji s honosným zdobením na stěnách, kdy místo stropu prorůstaly větvě vykvetlých stromů.

Bylo to tak kouzelné.

„Jsi v mých komnatách, kvůli tvému bezpečí,“ odvětí a já se napřímila v zádech.

„Ve tvých komnatách, proč?!“ vydechnu zádumčivě a deku kolem sebe stiskla do dlaní.

Najednou jsem si připadala daleko víc odhalenější a už vůbec se mi nelíbilo, že mě zatáhl do svých komnat.

„Nechci, aby se ti něco stalo, sem se nikdo nedostane. Mé celé křídlo je zaopatřeno neproniknutelnými kouzly. Krom nejvěrnějšího služebnictva a stráží, sem nikdo nevstoupí,“ odpoví mi obezřetným tónem.

V tu chvíli mě napadla myšlenka na Reese.

Hned jsem pátrala v podvědomí, ve svém nitru a mysli po nějakých známkách po něm.

Ovšem bylo ticho. Pusto prázdno.

Nikde jsem ho necítila.

„A kde je Reese?!“ vyhrknu na něj doufajíc, že jsem mu nijak neublížila, když mě sám tahal z vody.

„Kdo?!“ zamračí se mírně Aranel nechápavě.

„Reese!“ vyslovím znova jeho jméno, „Silenciál!“ dodám s vysvětlením a Aranelovi se v očích objeví náznak pochopení.

„Řekl ti, že se jmenuje Reese?!“ v jeho otázce planula jistá hořkost.

„Ano,“ syknu nechápavě.

„Ballreese je v pořádku! Popálila si mu ruce, ale dokázal se během chvíle uzdravit. Poslal jsem ho vyřídit pozůstalost po Tiandel, odjel hned nad ránem,“ odvětí Aranel, jakýmsi tónem a vstal z matrace. Až teď jsem si všimla, jak byl oblečený. Měl na sobě jen lehké plátěné kalhoty s dlouhou košilí, prostě jako kdyby byl celou domu v pyžamu. Přešel k blízkému křeslu a usadil se do něj tak ledabyle.

Napadla mě myšlenka, zda v tom křesle seděl tak celou noc.

A strážil mě.

„Proč si ho poslal pryč?!“ vyhrknu ze sebe rozlíceně.

Vnímala jsem sama sebe, svůj hořký hlas a ten neúprosný žár v srdci, kdy jsem si přála vidět Reese. Nechtěla jsem v tu chvíli vidět někoho jiného, jen jeho tvář, jeho oči, jeho duši.

Znova jsem se snažila zapátrat ve svém Nitru po něm a hledala cokoli, co by mě mohlo k němu dovézt.

„Ochranná kouzla působí jako clona, nespojíš se s ním,“ vysvětlí Aranel pohrdavým tónem, jako kdyby tušil, či přímo viděl, o co jsem se snažila.

„Chci s ním mluvit! Chci vidět, že je v pořádku!“ vyprsknu jedovatě a pokusila se vstát z postele. Aranel se narovnal v zádech a vyčkával, zda budu schopna vstát z matrace. Nohy jsem svěsila vztekla z postele a cítila krev, jenž se mi rozlila tělem, jako kdybych nechodila už týdny. Celou silou jsem vstala a pevně celými ploskami nohou zaujala stojatou pozici.

Mírně se mi zamotala hlava a dlouze jsem vydechla pusou.

„Měla by sis zase lehnout, než zase omdlíš,“ zavrčí Aranel, aniž by se hnul z místa. Jen vyčkával.

„Ty…“ zamručím na něj a počastuju ho zavrčeným pohledem, „Ty mi nemáš co lézt do hlavy! Uděláš to ještě jednou a přísahám…“

„Copak?! Dopadnu stejně jako Tiandel?!“ procedí skrz zuby a já rudla vzteky.

Ten parchant toho ve mně vyvolával tolik, že jsem nevěděla v jednu chvíli, jestli mě přitahuje anebo jestli mu chci zakroutit krkem. Iritoval a přitahoval mě zároveň.

Vykročila jsem krok vpřed a nohy mě v tu ránu přestaly poslouchat. Svalila jsem se k zemi jako hruška, kdy jsem dopadla tvrdě koleny na podlahu.

Věřila jsem pevně tomu, že Aranel by mě normálně nenechal spadnout, přemístil by se rychle a zachytil, ovšem on to udělal zcela naschvál, aby mi dokázal, že jsem opravdu zesláblá a nemám žádnou sílu nazbyt.

Vzepřela jsem se v loktech, aniž by mi deka sklouzla z prsou a zadívala se nenávistně na něj. Ležérně se zvedl z křesla a přešel krátkým krokem ke mně.

Vzal mě za loket a pomohl mi vstát. Ohnala jsem se po něm, aby na mě nesahal a viděla mu v obličeji ten pobavený výraz.

„To, co si mi udělal, ti nikdy neodpustím!“ vyprsknu na něj, aby věděl, že to, jak mi vlezl do hlavy přehnal. Aranel přimhouřil oči a počastoval mě jakýmsi neurčitým výrazem.

„Omlouvám se,“ praví rozhodným tónem, aniž by ode mě odstoupil, „Vím, že mé chování bylo neomluvitelné, ale já to musel vidět. Musel jsem znát všechny tvé vize. Nic jiného jsem neviděl, nic jiného jsem ani nechtěl spatřit,“ dodá na vysvětlenou a já se ještě víc zamračila. Stáli jsme tam naproti sobě, propalovali se pohledy a vyzývali tak jeden druhého.

„Je mi to jedno, prostě-,“

„Tys mi do Nitra vpadla hned několikrát! Zcela bezostyšně a teď si na mě naštvaná, že jsem udělal úplně to samé!“ brání se se zvednutým hlasem.

„Co?! To není pravda!“ vyhrknu na něj, a přitom si vzpomněla, jak jsem zahlédla v jeho Nitru, že je nemocný, nebo že vlastně umírá. To uvědomění mnou projel jak čistý záblesk.

„Souhlasím, že můj přístup byl nevybíravý a že jsem k tobě byl hrubý a za to se omlouvám! Vyvoláváš toho ve mně tolik, že bych ti nejraději zakroutil krkem, někdy!“ osopí se na mě a konečně odstoupí z mé blízkosti.

„Tak to je naprosto vzájemné!“ syknu naštvaně a deku si přitáhla ještě blíž na tělo, „Nechci být ve tvých komnatách, chci zpátky do svého pokoje!“ pravým panovačným tónem, který byl jeho vlastní.

„Ne, nepůjdeš zpátky do svého pokoje, budeš tady,“ oponuje mi a přešel pomalu od postele až k velkým světlým dveřím s pozlacenými prvky.

„Ale já tu s tebou nechci být!“ hulákám na něj, kdy se na mě podíval přes rameno a dotknul se kliky dveří.

„I to máme vzájemné!“ prskne ostře a kliku div nerozdrtil v ruce. Vyšel ze dveří, kdy do komnaty záhy na to vstoupila Merra s Liou a starostlivými tvářemi mě zaopatřily. Hned ke mně přistoupily a horoucně mě objaly, jako kdyby se o mě celou dobu bály.

Taky jsem se bála.

 

-

 

Merra s Liou mi pomohly se doplahočit do místnosti s obrovskou kádí v podobě mosazné vany se zlatými prvky. Jen se položit do horké vody s omamně vonícími květy na povrchu, bylo něco neskutečného.

To uvědomění, připomenutí, že jsem přeci jen stále člověk.

Bolel mě každý sval a kosti. Kůže mě svrběla a pnula. Hlava mi třeštila a v mysli jsem měla guláš. Bylo toho tolik, až jsem se nedokázala na nic upnout, ani soustředit.

Nechala jsem se zcela umýt mými služebnými a vypouštěla jejich vstřícná slova.

Zesláblé tělo mi následně zabalily do jakési osušky jemné látky a pomohly z vany ven.

Kolena se mi třásla a já měla pocit, jako kdyby poslední zbytky sil setrvávaly jen v mých nohách.

Zhurta jsem spadla do peřin mého provizorního lůžka. Lia mě přikryla jemnou péřovou poduškou a Merra mi podstrčila pod nos široký šálek s horkou tekutinou.

„Vypijte to, má paní,“ naléhá na mě s ostýchavým tónem, který ji ani náhodou nebyl podobný. Když viděla můj nedůvěřivý pohled, maličko se pousmála a dodala, „Po tom čaji se vám uleví. Opravdu,“ čaj mi přiložila k ústům.

Naklonila jsem se blíž a nabrala vůni čaje do nosu.

Cítila jsem levanduli. A další byliny, které jsem nebyla schopna identifikovat.

Smočila jsem jen tak zlehka rty v horkém nápoji a pocítila sladkost medu.

Krátkým pohledem jsem si přeměřila Merru, která trpělivě přidržovala hrnek u mých úst, až jsem se s bolestí celého těla nahnula víc a přiměla se znova napít.

Horký nápoj mi sklouzl do hrdla a já pocítila jakousi příjemnou úlevu.

Znova jsem se napila, několikrát po sobě, až bylo vidět v hrnku až na dno a já se znaveně položila zády do polštáře.

Lia mi naklepala druhý polštář a položila mi ho vedle hlavy.

Vnímala jsem zcela jasně jejich ustarané pohledy, a to že skoro vůbec nemluvily, bylo daleko strašidelnější. Jindy jim ty pusy jely jak kolovrátky a teď sotva něco řekly.

Pak jsem si uvědomila, že bolest mého těla ustupuje.

Ustupovala do pozadí a předstoupila jakási malátnost.

Mromrkala jsem těžkost mých očních víček, až jsem je nedokázala udržet otevřené a plně se poddala té tíživé moci, která mě donutila usnout.

 

 

-

 

 

Křupání kostí. Praskání žil v těle. Trhání masa a kůže. Křik. Její křik.

Zhurta jsem se posadila do sedu a cítila, jak se mi do krku hrne žluč.

Jediné, co jsem zvládla, bylo se vyklonit z postele a vyzvracet se na zem na bílý kobereček u postele. Slzy se mi přehouply přes oči a bezostyšně mi stékaly po tvářích jedna za druhou.

Ztěžka jsem popadala dech a snažila se zabránit tomu, aby mi znova navalilo.

Třas mi zachvátil tělo, opět to mnou celé rezonovalo a v duchu mě napadla myšlenka, že jestli se mi tohle bude zdát pokaždé, když usnu – jednoduše zešílím.

Utřela jsem si hřbetem ruky slzy a následně i pusu a přiměla se slézt z postele.

Uvědoměle jsem přikročila ke koberečku, zabalila ho s mými zvratky do jednoho velkého chumle a těžkými kroky se rozešla do koupelny.

Kobereček jsem hodila do vany a začala ho oplachovat studenou vodou.

Každým rychlým pohybem jsem cítila tuhost svého těla.

Napadlo mě, jak dlouho jsem spala, ale vzhledem k tomu, že panovala očividná noc, mohl to být maximálně den. Mohla jsem prospat celé odpoledne a vzbudit se až teď v noci.

Těžký a vodou nasáklý kobereček jsem vyždímala jen tak zlehka, protože jsem na to neměla jednoduše síly a přehodila ho přes okraj vany.

Otočila jsem se ke zdobenému černému umyvadlu a pustila si do rukou vodu. Opláchla jsem si obličej a několikrát za sebou si vypláchla pusu, abych se zbavila toho nevábného pocitu v puse po zvracení. Pomalu jsem se narovnala v zádech a nahlédla na svůj odraz do zrcadla.

Pohled do mých očí byl jako kopanec do břicha.

Oheň. Chaos.

Zalapala jsem po dechu a vyvrátila se do strany.

Ustoupila jsem stranou a byla si jistá, že víc psychické a fyzické zátěže už mé tělo neunese.

Z posledních sil jsem vyběhla od umyvadla a vyřítila se do ložnice, kdy jsem mezi dveřmi padla do tvrdé horké náruče.

Jestli mě nezabije pohled do zrcadla, zabije mě leknutí se samotného krále.

Pevně mě chytl za ramena, jako kdyby se mě snažil zachytit v mém úprku a zároveň uklidit od srdečního infarktu.

Setkaly jsme se v tváří tvář. Jeho tvář byla sotva viditelná, ačkoli několik svící zapálených v koupelně mu nasvítily zatvrzelý výraz.

Med a zlato.

„Leio,“ osloví mě zlehka, jakým si vznešeným tónem, který by u něj slyšel každý dvořan.

Nohy mě opět sotva nesly. Strach mi zastřel mysl a já udělala jediné.

Odstrčila jsem jeho ruce, čímž jsem mu rozevřela náruč a vpadla na jeho trup.

Natiskla jsem se do náruče krále a úpěnlivě ho objala.

Objímala jsem ho, jako snad nikdy nikoho jiného.

Jako kdyby toto objetí mělo vyléčit všechny mé nezahojené rány na těle, a hlavně duši.

Obličej jsem natiskla do jeho lněné košile, ze které jsem cítila mátu a jeho samotného.

Jeho vůni. Hřejivou, medovou, uklidňující.

Spodní ret se mi roztřásl, můj dech byl kolísavý a stisk krále byl o to víc naléhavější.

V tu chvíli mě Aranel objal též a pevně stiskl své paže kolem mě.

Sice mi to nestačilo, ale upokojilo mě to.

 

-

 

Svit paprsků mi podráždil oči jen co jsem je otevřela a nevábně otočila hlavou do strany.

Slunce mě hřálo na obličeji, části trupu a odhaleného stehna, kam se přes širokou klenbu pískovcových vitráží dostalo.

Slyšela jsem zpěv ptáků. Tak veselý ševelot. Zvučná melodie několika druhů.

Přiměla jsem se znova otevřít oči a můj pohled padl na klenutý strop nade mnou.

Byl zdobený zlatou kresbou. Jednotlivé úponky přesně vyobrazené popínavé rostliny.

Sjela jsem očima až k výhledu mezi sloupy a viděla výhled do hojně zdobených zahrad. Nedaleko burácel vodopád. Šumění vody by ve mně vyvolalo i jakýsi pokoj a klid.

Ovšem teď, i v paprscích slunce, zpěvu ptáků a burácení přírody kolem, ve mně byl Chaos.

Neklid. Bolest. Panika. Úzkost.

Jako kdybych se rozkládala.

Jako kdyby má mysl i tělo chřadli.

„Dobré ráno, má paní!“ vytrhne mě Merra ze zádumčivého přemýšlení a hloupého civění po pokoji, „Vypadáte odpočatě!“ dodá záhy, jen co přistoupila k mé posteli.

Zpoza jejích zad se objevila i Lia a počastovala mě přátelským úsměvem.

Byly daleko přívětivější než posledně.

„Cítím se odpočatě,“ pravím popravdě. Už jsem necítila tu těžkost posledních dní, kdy jsem se cítila slabá a unavená z nedostatku spánku.

Teď jsem byla jen slabá. Slabá na mysli. Jeden velký uzlíček nervů.

„Pojďte, oblékneme vás a nacpeme vším dobrým jídlem, co jsme uloupily v kuchyni!“ vyzve mě Merra a už ze mě stahovala deku.

Narovnala jsem se do sedu a spustila nohy na zem.

Na chodidlech mě zastudila podlaha.

Shlédla jsem dolů a uvědomila si celou tu situaci z večera.

Kdy mě vzbudila noční můra. Kdy jsem se vyzvracela na bílý kobereček.

A kdy jsem pevně objímala Aranela a těžce se rozbrečela.

Pak jsem si uvědomila, že dál už si nic nepamatuji.

Ale dokázala jsem si to domyslet…

S menší pomocí Lii jsem se už dokázala obléknout plně sama, kdy mě však chytla za rámě ruky a dovedla na terasu, kde byl plně prostřený stůl s jídlem. Usadila jsem se do měkkého křesla polstrované tmavě zeleným sametem a připadala si jak na vzdušném obláčku.

Merra mi nalila horký čaj do křehkého šálku a Lia mi nandala několik kousků ovoce na talíř.

Nervózně jsem se sledovala a mínila se už konečně probrat k životu.

„Víte, že mám ruce, dokáži se obstarat sama,“ utrousím příkře a neujde mi Merry pošklebek.

„Ale my se staráme rády!“ opáčí Lia a předloží přede mě plně naložený talíř ještě s kousky sladkého pečiva.

Opřela jsem se zády do židle a prohlédla si je, když se postavily vedle sebe, jako kdyby čekaly na další pokyn.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ optám se bezhlavě. Lia nervózně přešlápla z nohy na nohu a Merra zakroutila spodním pantem.

„Dva dny,“ odpoví Merra zvučně. Dva dny?!

„Aha,“ hlesnu pouze, vlastně mě to ani nemohlo překvapit. Vždyť jsem byla na pokraji svých sil. Jako nikdy předtím.

„A co se stalo potom?“ zeptám se další otázkou, která je znervózněla daleko víc, „A nevíte, kde je Silenciál? Už se vrátil?“ žadoním alespoň o nějakou odpověď.

Ovšem jejich zatvrzelými výrazy poznám, že dostaly zákaz odpovídat.

Přesněji, odpovídat na moje otravné otázky. Ať byly sebenaléhavější.

„Dobré ráno,“ prořízne Aranel to tíživé ticho mezi námi. Merra s Liou se napjaly jako tětivy, krátce se uklonily v kolenou a následně opustily terasu.

Se zamračenou tváří jsem sledovala jejich úprk, až můj pohled padl na krále, který se uvolil posadit se ke stolu. Aniž by cokoli řekl, nalil si čaj do druhého volného šálku a uvolněně se s hrnkem v ruce zapřel o madlo židle.

„Chtěla bych se vidět s Reesem,“ řeknu daleko odhodlanějším tónem.

Aranel se na mě podíval krátkým pohledem, kdy dlouze upil z hrnečku a následně se natáhl ke stolu, aby odložil čaj.

„Ještě se nevrátil,“ odpoví po nekonečné tíživé chvíli a nahmátl nejbližší mísu s pečivem.

Nonšalantně si utrhl patku loupáčku a strčil jej do pusy, aniž by se zabýval jakousi etiketou.

Tady nebyli dvořané, kteří by ho mohli soudit za nevybraný způsob hodování.

Zde jsem byla jen já.

Ta, která se mu v noci vyplakala na rameni, až z toho těžkostí usnula.

„Dobře, tak hned jak se vrátí, chci ho vidět,“ trvám si na svém.

„Mám takový dojem, že vůbec nechápeš celou tu situaci,“ utrousí štiplavou poznámkou a zhurta odtrhne další kousek měkkého pečiva, „Ukryl jsem tě do svých komnat, abys byla v bezpečí, než se to kolem všechno uklidní.“

„Ukryl si mě do svých komnat?“ ušklíbnu se hořce, „Ne, ty mě tu vězníš!“ osočím ho zbrkle.

„Vězním?“ povytáhne nazlátlé obočí.

„Ano!“ horkokrevně se napnu v ramenou, „Můžu snad odejít z této komnaty?“

„Ano, ale pouze s doprovodem, nebo se mnou,“ odpoví jednoduše.

„V tom případě se chci obléknout a jít do starých stájí!“

„Ne, to by nešlo,“ odvětí jednoduše a hodí si další kousek pečiva do pusy. Vztekle na něj vytřeštím oči a cítím, jak zase ta pomyslná rozbuška mezi námi doutná.

Mělo to daleko od toho, co mezi námi proběhlo v noci.

„Proč by to nešlo, řekl si, že můžu!“ syknu a cítila, jak mi rudne krk vzteky.

„Pochop!“ zvýší hlas Aranel a odloží zbytek pečiva, jako kdyby ho už přešla chuť, „Jsi v nebezpečí! Nemáš sebemenší tušení, co rozpoutá smrt Velekněžky! Teď je ještě klid, ale dávám tomu pár dní, než se všichni v Království a na samotném kraji kontinentu doslechnou o živé dívce, jež umí kouzlit, mluvit s bájnými bytostmi, ochočila si Karaffaxe a z ruky ji šlehají rudé plameny!“ Ostrost jeho slov byla jako břitvy do mé zchřadlé duše. „Musím tě ochránit, a to jedině tak, že mě uposlechneš a na několik dní spočineš v těchto komnatách.“

„A co bude pak?“ vydechnu se strachem, který mě zaplavil jako bouře.

Dostala jsem strach, že tomuhle všemu – už nebude nikdy konec.

„Snažím se uklidnit Dvůr, poslal jsem několik dopisů do rodiště Tiandel s vysvětlením, že nešťastně zahynula při rituálu, který se vymknul z ruky. Snažím se zabránit válce. Dělám toho mnoho. Snažím se to vyřešit,“ vyslovil ta slova tíživě, jako kdyby i na něj toho bylo přespříliš.

„Ale přeci…“ zakoktám se, „Přeci mě tu nemůžeš držet věčně, Araneli,“ naléhám na něj a přikloním se blíže ke stolu, aby ta dálka mezi námi byla o něco kratší, „Nemůžeš si myslet, že když mě budeš držet ve svém hradu, budu v bezpečí! Možná naopak!“

„Já vím,“ zvýší opět hlas, kterým měl vrátit zpátky do židle, „Já to vím, že tě tu nemůžu držet věčně. Ovšem, musíš mi dát pár dní, než najdu řešení.“ Zněla to jako nevyřčená prosba o to, abych byla trpělivá a dala mu šanci z té celé šílené situace bezpečně vybruslit.

Nedokázala jsem přijít na to, jaké řešení by měla mít tato situace.

Jediná myšlenka byla ta, že bych se mohla vrátit domů. Kdyby bylo jak.

Kdybych zmizela z tohoto světa, všechno by se to třeba vyřešilo samo.

„Proto tě úpěnlivě prosím, abys setrvala zde v komnatách,“ nabádá mě zatvrzelým tónem hodného Krále, „Můžeš se pohybovat v mém křídle, jak chceš, můžeš být venku v zahradách, ale nikdy se nevzdaluj dál. Vždycky s tebou někdo bude. Tvé služebné, nebo stráž. Odpočívej, rozjímej, trénuj své nově nabyté schopnosti, ale nedělej problémy.“ Na posledních slovech si dal sakra záležet, protože zřejmě problémy byly mým druhým jménem.

Znamenala jsem pro něj problém.

Problém pro jeho Království.

Pro jeho Říši.

Pro něj samotného.