Seveřané

„Poslyš, Lione, jaký má tohle smysl? Proč se pořád hrabeš v těch starých zápisech? Život jde dál, nemůžeš být pořád zavřený v archivu.“

„Nechej mě být, Anabel, právě jsem si přečetl jednu kroniku staré Šíravy, je tam toho tolik zajímavého! Nedovedeš si ani představit, jaká byla Gorgona před dvěma tisíci lety.“

„Lione, já jsem přece taky knihovnice. Chápu tě, mě taky archivy Tirity lákají. Jenže tohle přece není celý život. Venku je dnes tak krásně, slunce svítí, stromy kvetou, vzduch je naplněný láskou. Proč trávit májový den pouze studiem starých spisů?“

„Protože v těch starých spisech najdeš spoustu životů, spoustu lásek a spoustu osudů.“

Anabel odešla, Lion zůstal sám, seděl u stolu a otevřel desky desáté části Červené knihy Západní marky.

* * *

Bert Procházka se probudil náhlým skřekem, který pročísl noční ticho rušené jen zpěvem žab. Vstal a šel k oknu. Po nebi se valily mraky, měsíc jen nesměle vykukoval z jejich okrajů, hvězdy nebylo vidět vůbec.

Po hladině Vody plynula jakási dlouhá kláda. Bert vyšel z domu a došel k říčce. Kláda už mizela v zákrutu, Bert spěchal za ní, zdálo se mu, že je to důležité.

Když dospěl až ke kládě, zjistil, jak hluboce se mýlil. Po vodě plulo tělo velkého muže zasažené šípem do břicha. Bert nedbal na to, že se celý zmáčí a začal neznámého tahat na břeh. Když ho vysvobodil z vody, začal si prohlížet jeho tvář a oděv. Byl to mohutný chlap průměrného stáří, na tváři dlouhé vousy a zastřižený knír. Oděv odpovídal nejlépe Bertovým představám o rytířích Gondoru. Na prsou svítila do tmy silueta bílého stromu.

* * *

Slunce už zašlo, archivem se šířila tma. Lion stiskl vypínač a rozsvítil lampu nad stolem. Od dlouhého čtení ho už bolely oči, nejvyšší čas všeho nechat a jít domů. Další sváteční den, který strávil celý v archivu. Anabel má pravdu, je to šílené.

Zhasl lampu, oblékl se a vydal se chodbou ke hlavnímu vchodu. Namačkal na bezpečnostní klávesnici přístupový kód, počkal až zařízení pípne, zamkl dveře a vyšel na nádvoří. Pohlédl k prezidentskému paláci, odkud se ozývala příjemná hudba. Ve starobylých oknech velké síně bylo vidět světla spousty elektrických lustrů, prezident Tar Lapar má zřejmě zase nějakou vzácnou návštěvu.

Lion pokrčil rameny a zamířil ke hlavní bráně. Vlajka s bílým stromem se volně pohybovala v příjemném jarním větříku.

Hranatá tramvaj stála ve stanici, uvnitř už sedělo pár pozdních cestujících. Lion si koupil jízdenku a usedl na pravou lavici. Řidič zazvonil a vůz se zvolna začal spouštět serpentinami do údolí.

* * *

Velký muž seděl na velkém koni a nedůvěřivě si prohlížel Berta, který stál u mrtvoly jeho druha.

„To jsi ho zabil ty, chlupatá noho?“ řekl cizinec a upravil si meč visící u jeho opasku.

„Já jsem ho jen našel, vzácný pane. Byl ve Vodě a proud ho unášel k jezu.“

„Takže jsi neviděl, kdo Parazona střelil a okradl?“

„Nic jsem neviděl, vzácný pane, pouze jsem zaslechl nějaký skřek, který mě vzbudil.“

„Skřek? Jaký skřek?“

„Prostě skřek, vzácný pane. Jako zavytí divokého vlka, nebo něco takového.“

„Tak vlka. No to se podívejme. Vlk, který krade zbraně a koně. Máte to tu v Šíravě zajímavé způsoby.“

Neznámý seskočil z koně, vzal mrtvého do rukou a přehodil ho se zasupěním přes hrušku sedla. Potom vykročil k východu, vedl koně za sebou a na mladého půlčíka Procházku se už ani nepodíval.

* * *

Večerní ruch Osgilu probral Liona z dřímoty. Tramvaj právě přejížděla přes most, zaspal svoji stanici. Vstal a skočil dolů z plošiny, průvodčí se za ním jen rezignovaně díval. Dokud jim kola nepřerazí hnáty, budou všichni ti mladíci blbnout, pomyslel si průvodčí a opřel se o zadní stěnu tramvaje.

Lion se vracel k pravému břehu. Anduina spokojeně plynula pod mostem a nic nedbala na měnící se svět.

* * *

Ráno nad Žabovřeskami začínalo obvyklou mlhou, která se valila od Vody a halila hlavní cestu do bílého závoje. Bert vstal a začal si připravovat snídani. Byl právě v nejlepším, když se ozval klapot kopyt na cestě k jeho domu. Bylo to několik koní, jasně slyšel jak se návštěvníci baví mezi sebou.

Bert vyhlédl ze dveří a spatřil tři muže, kteří právě seskočili z koní a kráčeli k němu.

„Tady to bylo, Eriasi. Tenhle Perian vytáhl Parazona z řeky.“

Mohutný muž v brnění přistoupil k Bertovi a shlížel na něho z výšky sedmi stop.

„Co jsi zač?“ zeptal se muž.

„Záleží, kdo se ptá, vzácný pane,“ vyhrkl Bert.

„Hm. No dobře. Já jsem kapitán hraničářů Erias. A ty?“

„Bert Procházka.“

Erias vytáhl ze záňadří šíp a ukázal ho Bertovi.

„Znáš ten šíp, Berte?“

„Myslím, že jsem ho viděl včera v noci. Měl ho v břiše ten velký pán, co byl ve Vodě.“

„Na tohle se neptám. Víš, komu ten šíp patří?“

„Nevím, vzácný pane. Nikdo z našich takové šípy nemá, musel ho vystřelit nějaký cizinec.“

Třetí z mužů se k nim přitočil a řekl: „Tohle nemá smysl, Eriasi. Už jsi viděl půlčíka, který mluví rozumně?“

Muži se krátce zasmáli, otočili se a nasedli na koně. Opět odjížděli bez rozloučení. Bert se za nimi díval a kroutil hlavou. Velcí lidé a tak hloupí.

* * *

Vlhká chodba činžáku byla jako obvykle tichá, pouze z jedněch dveří se linul zvuk nepřiměřeně zesílené televize. Lion vyšel do druhého patra, odemk0l dveře a vstoupil do svého malého bytu. Bylo tu tak prázdno!

Připravil si rychlou večeři a pustil rádio. Ve zprávách probírali nejnovější jednání prezidenta Gorgony s knížetem Rhony. Aha, to byl ten ruch na Tiritě, pomyslel si Lion a naladil jinou stanici. Příjemná klasická hudba ho ukolébala, seděl v křesle a dřímal.

Když se probral, zjistil, že je už po půlnoci. Zastavil rádio a šel se umýt. Osamělý den se proměnil v osamění noci, Lion ulehl do lůžka a během pár minut už tvrdě spal.

* * *

Na návsi v Žabovřeskách se konal trh. Bert přinesl nějakou zeleninu ze své zahrady, postavil se ke stolu a čekal na zákazníky. Přišel starosta Quido Bulva a kriticky hodnotil očima velké mrkve a kedlubny.

„Starosto, co ti můžu nabídnout?“

„Asi nic, Berte. Máš ale dobré zboží, to se musí nechat.“

„Poslyš, starosto, ráno se tu potulovali nějací velcí muži. Nevíš, co se děje?“

„Seveřani. To se děje. Včera v noci se jich tu pár potulovalo. Ukradli poníka hospodskému a prý zabili nějakého hraničáře.“

„Toho jsem viděl. Jmenoval se Parazon. Vytáhl jsem ho z Vody.“

„Tak co se mě ptáš, když všechno víš?“ řekl starosta a odcházel k dalšímu stánku.

„Počkej, starosto! Neměli bychom se nějak seveřanům bránit? Vybudovat nějakou domobranu, nebo tak něco.“

Starosta se otočil a hleděl na Berta.

„Co tě to popadlo, Berte? Ty se chceš rvát s velkými chlapy?“

„Když to jinak nepůjde. Přece se nenecháme okrádat!“

„No jak myslíš, Berte. Když ses nabídl, nechám tě, abys sehnal pár chlapíků a držel stráž. Vyzbrojte se jak umíte. Asi se ti nebude chtít do Velké Kopaniny pro meče, co?“

„Pro mě za mě, třeba do Bralova městce nebo do Rádovska. Musíme být připravení, když teď už nejsou krajníci a ani Rádovský pán se o Kraj nezajímá.“

Starosta jen vrtěl hlavou a kráčel přes náves. Bert byl odhodlaný postavit armádu a bránit se lupičům ze severu, ať to stojí, co to stojí.

* * *

Zazvonil budík, Lion se po něm ohnal a nepříjemné zvonění udusil. Chvíli se vrtěl v posteli, než vstal a šel se oholit. Pondělní rána neměl rád. Tak nějak ze zásady. Vlastně by mu to mohlo být jedno, když trávil celé neděle v práci.

Tramvaj na Tiritu se loudala do kopce, Lion přemýšlel o starých časech a klimbal na sedadle. Naštěstí jel na konečnou, jinak by zase svoji stanici zaspal. Vešel do budovy archivu, pozdravil službu u přijímacího pultu a odešel do místnosti antických písemností. Anabel už seděla za stolem a opisovala do počítače nějakou polorozpadlou knihu. Každou chvíli se dívala do slovníku a cosi si nahlas říkala.

„Nazdar Anabel.“

„Ahoj Lione. Do kdy jsi tu včera zase seděl?“

„Asi do sedmi, to víš…“

„No jo, vždyť nic neříkám,“ zakončila hovor Anabel a vrátila se ke své knize.

Lion se podíval do počítače na zadané úkoly. Nějaký archeolog se tu v pátek ptal po nápisech v runách. Měl pro něho připravit tabulku písma a překlad nejčastějších frází ze Sindarštiny. Práce pro Liona jako stvořená. Byl na svoji znalost elfích jazyků náležitě pyšný. Pustil se do práce.

* * *

Bert se vydal do Hobitína, aby nakoupil nějaké zbraně vhodné pro svoji zamýšlenou armádu. Našel město ve značném zmatku. Seveřané zde v noci udeřili velkou silou, vyrabovali hospodu a zapálili mlýn. Na jeho nápad s vytvořením domobrany se zde dívali vážně a starosta Sam Dolanský hned pověřil Berta obranou města. Žabovřesky měly smůlu…

K večeru přijel do Hobitína Erias a jeho dva společníci. S povděkem přijali zprávu, že se půlčíci snaží o vlastní obranu. Když uviděli Berta jako kapitána, dívali se náležitě vyjeveně.

„Ty jsi ten chlapík ze Žabovřesek, nemám pravdu?“ ptal se Erias.

„Ano, vzácný pane. Teď jsem velitel domobrany Kraje v Hobitíně. Mohli byste nám pomoci, když jste cvičení vojáci?“

Hraničáři se dali do smíchu, Erias však zvedl ruku a své druhy uklidnil.

Druhý den začalo cvičení dobrovolníků, Erias a jeho druhové se chopili tohoto úkolu a učili půlčíky používat zbraně k obraně i útoku. Dokonce věnovali Bertovi dlouhou dýku a ten byl na jejich dar náležitě pyšný.

* * *

Lion dokončil práci pro archeology a jelikož další úkoly nebyly, začal se opět věnovat historii Západní marky. V roce 2013 čtvrtého věku napadli Šíravu, tehdy ještě nazývanou Kraj, nájezdníci ze severních plání. Lion četl o organizování obrany a plně se nechal unášet vyprávěním.

„Ťuk, ťuk, Lione, už zase jsi v tom až po uši?“ řekla Anabel a dívala se s úsměvem na svého kamaráda.

„Právě čtu o obraně Hobitína před seveřany ve 21. století, nechceš se podívat?“

Anabel přistoupila ke stolu a sehnula se nad knihou.

„Udatný Bert Procházka, no tohle! Vždycky jsem si myslela, že jediný slavný půlčík byl Frodo Pytlík.“

Anabel se začetla do textu, Lion byl náhle zasažen její příjemnou vůní, až se mu srdce zastavilo.

„Anabel, víš, že jsi krásná?“

„Co to? No tedy, Lione, od tebe bych takový kompliment fakt nečekala.“

Anabel se dívala na Liona zblízka, on se díval na ni, desátý díl Červené knihy zůstal na stole osamocen. Anabelina ústa našla ústa Lionova, oba mladí archiváři se spojili v polibku, který trval dlouho.

* * *

Večer vtrhli do města seveřané na koních. Erias se svými druhy se na svých koních nájezdníkům postavili a začala bitva. Bert a jeho dobrovolníci obtěžovali útočníky zezdola a sráželi je dolů z koní. Protože se bojovalo nablízko, nemohli seveřané použít luků, museli se ohánět svými krátkými meči.

Urputnost obrany seveřany zaskočila. Půlčíci se bili jako lvi. Několik seveřanů se již válelo na zemi a trpělo pod cepy a holemi malých bojovníků Jeden z Eriasových hraničářů byl sražen z koně a ten ho vlekl za sebou zaháknutého za pravou nohu ve třmenu. Seveřané se hned na ubohého velkého muže vrhli, aby ho dorazili. Bert neváhal a vyrazil muži na pomoc. Probodl dýkou lýtko jednoho seveřana, ten sebou praštil do trávy, držel se za nohu a řval. Jeho společníci však byli opatrnější. Jeden z nich švihl mečem a udeřil Berta do hlavy. Udatný kapitán půlčíků se skácel na zem a zůstal ležet bez hnutí. To už se ale hnal za seveřany Erias a sekal kolem sebe dlouhým Gondorským mečem. Ostatní půlčíci se vzchopili a jali se mstít svého kapitána. Seveřané couvali, už byli všichni opěšalí, Erias švihal kolem sebe mečem a hnal nájezdníky k mostu přes Vodu.

Honili je ještě několik hodin. Pokud někdo ze seveřanů přežil, mohl pouze říci svým soukmenovcům, že nájezdy na Kraj narazí na tvrdý odpor.

Na pohřbu Berta Procházky se sešli snad všichni obyvatelé Hobitína a okolních vsí. Erias položil na hruď nebohého kapitána jeho dýku a poklekl.

Protentokrát byl Kraj zachráněn.