ChatGPT | Šperky Albionu (3)

3.

Viviola se převlékla do zeleného kalhotového kostýmku, své dlouhé hnědé vlasy si zavázala do ohonu, na hlavu si nasadila tyrkysový klobouček se širokou šikmou krempou a vyrazila na cestu do Letní země. Přes levé rameno měla přehozenou hnědou brašnu a na prsteníčku pravé ruky Maniův prsten.

Cesta magnetickým vlakem byla pohodlná, ani ne za šest decim vystoupila na pěkném nádražíčku uprostřed přírody a vydala se s dalšími poutníky pěšky ke Svatému ostrovu.

Avalon už dávno nebyla zapadlá vesnička na kopci. S pevnou zemí spojoval ostrov most s několika klenutými oblouky, na svahu se mezi stromy rýsovalo několik desítek moderních domů s dřevěnou konstrukcí a spoustou skla, které bohatě odráželo podzimní sluneční paprsky a vytvářelo tak aureolu, jež jakoby připomínala, že na tomto ostrově se může člověk ocitnout Bohyni nejblíže.

Poutníci se nejprve přihlásili v informačním centru. Viviola se dožadovala setkání s velekněžkou, což informátorka těžce nesla a stále kroutila hlavou na znamení, že něco takového není možné. Nakonec, asi po dvou a půl decimách, přišla postarší žena v modrém rouchu se srpečkem Bohyně na čele a vlídně se na čtečku podívala.

„Slečna Viviola?“

„Och ano, paní. Pokoj s tebou.“

„I s tebou, Viviolo. Rawena nemá čas, ale poslala mě, abych tě přijala. Jmenuji se Mérané a jsem kněžkou druhého řádu. Pojď se mnou do horní zahrady, promluvíme si.“

Prošly okolo několika domků a ocitly se v jabloňovém sadu, kde zapadající slunce prosvětlovalo větve vysokých stromů a vytvářelo zvláštní obrazce mezi popadanými barevnými listy.

Mérané se v chůzi obrátila na Viviolu a řekla: „Vzpomínám si na tebe, Viviolo. Byť jsme se setkaly za velmi nešťastných okolností. Bohyně přej Margaře věčnou radost.“

„Nechť setrvá v rukou Svaté Paní.“

„Jaké je tvé přání, Viviolo?“

„Hledám pomoc při pátrání po zmizelé dívce, paní. Zdá se, že byla unesena do jiné reality.“

„Opravdu? To je velmi zvláštní. Myslíš snad Faérii?“

„Nikoliv, paní. Spíše svět křesťanů.“

Kněžka se zastavila a přísně si čtečku změřila: „Co o tom víš?“

„Prosím?“

„Jak víš o křesťanech?“

„Něco jsem slyšela…“

„Od koho?“ ptala se stále neodbytně Mérané a její hlas poskočil v rozčilení.

„Od jednoho experta, jméno není důležité.“

„Že není? Nu dobře. Čtečka může své zdroje krýt, je-li její snažení zaměřeno k objasnění zločinu. Proč jsi přišla na Avalon?“

„Hledám nějaké stopy, které by mi křesťany přiblížily.“

Kněžka se zamyslela, pak si povzdychla a řekla: „Dobrá. Pojď za mnou.“

Procházely zahradou, pak zamířily mezi skaliska, až se před nimi otevřel pohled na černý vstupní otvor jeskyně. Obě ženy se krátce zastavily, pak Mérané mávla rukou a odstranila krycí kouzlo.

„Pojď dál a viz,“ řekla kněžka a vedla Viviolu do nitra jeskyně. Jak kráčely temnotou, rozsvěcovaly se jim nad hlavami luminy. Nakonec stanuly před skříní s mohutnými dřevěnými křídly pobitými železnými pláty. Mérané opět rukou odstranila kouzlo a skříň otevřela.

Vytáhla nějaký předmět zabalený do látky a odhalila ho před čtečkou.

„Toto je kříž, Viviolo. Znak křesťanů. Ten muž na něm je Ježíš Kristus, křesťanský Bůh.“

Mérané postupně vytahovala ze skříně další věci, obrazy a roucha. Viviola poslouchala její výklad a snažila se do něho vcítit. Po necelé decimě kněžka skříň zavřela a usmála se na dychtivou návštěvnici.

„Vidím, že tě to opravdu zajímá. Ukážu ti ještě něco.“

„Excalibour?“

Kněžka se usmála a svraštila čelo.

„To ne, děvče. Svaté relikvie jsou uchovány v jiné místnosti. Ale jeden artefakt z doby oddělení světů zde přece jen máme.“

Sáhla do úkrytu vedle skříně a vytáhla nějaký podlouhlý předmět. Lesk stropní luminy se odrazil od hladkého lomeného dvojitého ostří.

„Toto je zlatá dýka Merlina britského Taliesina, Viviolo. Není to sice potvrzeno, ale říká se, že svému majiteli dávala moc změnit podobu. Slavný velekrál Uther Pendragon s její pomocí na sebe prý vzal podobu vévody Gorloise a navštívil v noci jeho ženu Igraine. Z jejich lásky pak vzešel poslední velekrál obou světů Artuš.“

„Zvláštní. O tom mi Hro… jeden muž vyprávěl. Takže je to pravda?“

„Kdo to dnes ví?“ řekla Mérané a dýku opět ukryla do výklenku ve zdi. „Jestli je ta hledaná dívka ve světě křesťanů, pak je ztracena navždy. Již po tisíc let není možné do světa křesťanů vstoupit. Z toho důvodu si myslím, že se mýlíš. Ona nemůže být v jejich světě, mlhy padly a už se nezvednou.“

* * *

Jelikož další den byl sváteční, rozhodla se Viviola zůstat na Avalonu a zúčastnit se večerního uctívání Bohyně. Dostala malý pokojík v domku pro poutníky a již k šesté decimě večerní usnula klidným spánkem.

Klid ale netrval dlouho. Když se celá zpocená vzbudila z děsivého snu o boji rytířů ve válce se Sasy, zjistila, že je teprve půl šesté decimy noční. Usnout se jí však nepodařilo, takže na přelomu noci a rána se oblékla, vzala si brašnu a vyšla do zahrady před poutnickým domkem. Cítila se divně, jakoby ji něco ovládalo.

První decima ranní nedlouho po rovnodennosti obvykle přináší náznak svítání, mraky valící se oblohou však první sluneční paprsky dokonale skryly. Viviola kráčela bezmyšlenkovitě zahradou a hrála si s prstenem. Naprosto nevěděla, kde se nachází, dokud se před ní neobjevila známá jeskyně. Povzdychla si a chtěla odejít, něco ji ale lákalo dál. Teprve až prošla vchodem a nad hlavou se jí rozsvítila první lumina, uvědomila si, že prošla přes ochranné kouzlo. To rozhodně nebylo nic všedního.

V komoře, která jeskyni zakončovala, se začala rozhlížet, skříň s křesťanskými artefakty však neotevřela. Místo toho se dobrala výklenku a vytáhla Taliesinovu dýku. Chvíli si ji prohlížela, pak nucena neodbytnou touhou otevřela brašnu a dýku v ní ukryla.

Když vyšla před jeskyni, ozvalo se náhle volání vysokého ženského hlasu, který varoval kněžky, že se v jeskyni nachází vetřelec. Viviola se rozběhla cestou necestou mezi skalisky, nohy jí klouzaly na rosou hladkých kamenech, každou chvíli se musela odrážet rukama od země, dvakrát se ocitla na kolenou a ošklivě si je natloukla.

Hlasy sílily, čtečka byla zoufalá. Už už se jí zdálo, že je dopadena. V tu chvíli si uvědomila, že jedinou možností úniku je portál. Prsten bylo třeba nejprve naladit pomocí soustředěných myšlenek, to však v tuto chvíli nepřipadalo v úvahu. Viviola tedy jen stiskla levou dlaní hlavici prstenu a zatoužila po úniku.

Záblesk ji málem srazil na kolena, jak byla vyděšená. Ocitla se mezi nějakými domy, hustě pršelo a zima zalézala do kostí. Viviola se zmátožila, rozhlédla se kolem sebe a tápavým krokem se vydala kolem nejbližší zdi dolů ze svahu.

Po nějaké půldecimě byla celá promočená, nedokázala se orientovat v cizím prostředí a její nervy povolily. Skácela se ke kmeni nejbližšího jírovce a dala se do usedavého pláče.

„Co se ti stalo, sestro?“ ozvalo se nad ní, bylo to ovšem proneseno jazykem, který jí nic nepřipomínal. „No tak, vzpamatuj se přeci!“ pokračoval hlas.

Viviola se otočila a nechápavě hleděla do očí postarší ženy, která se tvářila soucitně a držela si nad hlavou podivně prohnutý štít proti dešti. Potom několikrát vyslovila krátké věty, po nichž vždy učinila pauzu. Viviole se zdálo, že mluví různými jazyky. Jeden se jí zdál povědomý.

„Italiano? Chceš říci latinsky?“ zeptala se tichým hlasem.

„Ty mluvit latinsky?“ zeptala se žena touto řečí a pokračovala: „Latina nebýt moje silný stránka. Ty jít se mnou.“

Co měla ubohá čtečka dělat? Nechala se částečně zakrýt štítem a pomalým krokem klopýtala vedle ženy, jejíž ústa vypouštěla slova v jazyce, při němž se musela celá kroutit, když podivnou výslovnost formulovala.

Prošly několika uličkami a ocitly se před malým domkem se zelenými okny a dveřmi. Žena pokynula Viviole, aby ji následovala. Když vešly do haly, jala se průvodkyně volat vysokým hlasem, čtečka usoudila, že se shání po nějaké Dianě.

Asi po centimě se ozval šramot a po schodech scházela starší žena s neupraveným účesem, na sobě měla jakýsi šedý splývavý oděv a na nohách červené trepky.

Chvíli si povídala s Viviolinou průvodkyní onou řečí plnou kroucení úst, pak se na čtečku podívala a spustila latinsky.

„Vítám tě, sestro, já jsem Diana, toto je sestra Agnes. A ty jsi?“

„Viviola.“

„Pěkné jméno. Opravdu neumíš mluvit anglicky?“

„Neznám vaši řeč, křesťanky,“ řekla čtečka a povzdechla si.

„Křesťanky? No to se povedlo. Slyšíš to, Agnes? Má nás za křesťanky. Asi tě to překvapí, drahá Viv, ale my nejsme křesťanky, uctíváme Bohyni. Tady v Glastonbury je více takových jako my. Mniši z kláštera už dávno nejsou tak mocní, jak by chtěli být.“

Viviola pozorně naslouchala, některým slovům ale nerozuměla. Slovo mniši jí nic neříkalo. Přešla to a řekla: „Uctíváte Bohyni? To je zvláštní. Proč nejste v Avalonu?“

„Ale my jsme v Avalonu, milá sestro. Glastonbury stojí na místě, kde kdysi býval Avalon. Některé znaky tohoto místa zde stále najdeš, i když už neexistuje žádný ostrov, kamenný kruh a kněžky nežijí v sadu pod svahem.“

Bylo to zvláštní, ale Viviola cítila, že informace lidí z jejího světa nejsou tak docela správné. Oba světy byly stále propojeny, když ne jinak, alespoň po duchovní stránce.

„Ale ty máš jistě hlad a jsi prochladlá. Agnes ti přinese suché šaty a já připravím snídani.“

„Máš slovník, Diano?“ hlesla čtečka nesměle.

„Slovník?“

„Ano, knihu, která vysvětluje slova té vaší anglo… anglis…“

„Myslíš angličtiny? Latinsko-anglický slovník? Ovšem, v tomto domě se určitě něco takového najde. Nejprve ale šaty a jídlo, pak si pohovoříme o dalším.“