od: Pavel D. F.
Anotace: Viviola je ve vězení. Z neblahé situace ovšem je jedna cesta. Vzít práci, kterou hned tak někdo nezvládne.
Večerní šero vytvářelo na podlaze dlouhé stíny mříží, Viviola seděla smutně na pryčně a hlavou se jí táhly myšlenky plné beznaděje. Od soudu uplynulo teprve deset dní, takže jí vše vyvstávalo v paměti úplně jako živé. Jak to vlastně začalo?
Šéf Akademie Lapis Luhás ji zavolal, aby se pustila do pátrání po jedné unesené cítitelce. Indicie naznačovaly, že dívka zmizela do jiného světa, světa křesťanů. A tak Viviolu nenapadlo nic lepšího než navštívit Avalon a pokusit se o té sektě dozvědět co nejvíce. A tam to přišlo. Ona prokletá Merlinova dýka, která ji tak neodbytně lákala. Copak mohla vědět, že jí dýku v tom druhém světě někdo ukradne? Jen si ji půjčila.
A vůbec, celé je to vlastně pěkná pitomost. Zlatá dýka. Copak někdo někdy slyšel, že by se ze zlata daly vyrábět nože? Tento kov se přece k něčemu podobnému vůbec nehodí, je měkký a ostří se hned otupí.
Jenže Merlinova dýka zlatá byla a jednalo se o vzácný atlantský artefakt, takže velekněžka Rawena dokázala v soudní síni rozpoutat hotové peklo. Kníže Golaf, jenž soudu předsedal, přemýšlel nad rozsudkem poměrně dlouho. Nakonec to skončilo pěti lety žaláře. Pokud by se dýka našla, mohl být trest snížen, jenomže v toto Viviola doufat nemohla. Svět křesťanů byl kdesi za mlhou, odtud se nic nevrátí.
V myšlenkách ji vyrušil biřic, který přinesl večeři. Chléb s ovčím sýrem, který poněkud zapáchal a vůbec nevypadal zdravě. Jenomže copak si člověk může ve vězení vybírat? Žena tedy polohlasem poděkovala a když mříž ve dveřích zapadla, dala se do jídla.
Mohla být tak poslední decima večerní, když se biřic přihnal podruhé. Vypadal nějak moc důležitě, čelo se mu potilo a tvář měl bledou.
„Slečno Vivolo, máš jít se mnou,“ řekl tiše, ale důrazně.
Slečno? Takhle se přeci s vězeňkyněmi nemluví. Co to má znamenat?
Prošli ztemnělou chodbou, za další mříží na schodiště, dolů a pak doprava mnohem širší chodbou s velkými vraty na konci. K těm však nedošli. Biřic nasměroval Viviolu do dveří nalevo a když prošla, postavil se zde na stráž.
V ponuré místnosti plné regálů s folianty kolem stěn vládlo přítmí, jen jedna lumina na stole vzadu osvětlovala tvář starého muže s dlouhými bílými vlasy. Viviola se nesměle drobnými krůčky posunovala kupředu, muž povstal a pokynul rukou.
„Jen dál, slečno čtečko, jen dál,“ řekl hlubokým hlasem.
V tom okamžiku ho poznala a zalapala po dechu.
„Lorde Mrsimure, jsi to ty? Pokoj s tebou.“
„I s tebou, Viviolo, pojď, posadíme se tady pod oknem. Máme si toho hodně co říct.“
Šéf imperiální policie se protáhl kočičím způsobem kolem stolu a na své stáří neobvykle mrštně zamířil ke křeslu napravo. Viviola si sedla naproti a zírala do jeho tváře.
„Už jsme se dlouho neviděli, není-liž pravda?“ řekl a usmál se.
„Ano, dlouho jsme se neviděli,“ konstatovala čtečka nevýrazným hlasem, jelikož si stále nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdá.
„Mám pro tebe práci, slečno čtečko.“
„Práci? Tady?“
„Ne, tady ne.“
„Hm, tak to asi až za pět let, lorde.“
Mrsimur se opět usmál.
„Podceňuješ moje možnosti, Viviolo. Ale to nevadí, docela tě chápu. Mám práci přímo pro tebe. Potřebuji čteče, který se snadno vcítí do cizího jazyka. Naše tajná služba objevila jistý zajímavý artefakt a velekrál by jej velice rád získal. Jenomže ta věc není tady v Albionu.“
„To ho mám snad někde ukrást? Nejsem zlodějka.“
„Hm…“ heknul pobaveně Mrsimur, znovu se usmál a sklonil hlavu na stranu.
„No tak dobře, no, něco jsem už vzala, máš pravdu.“
„Tak vidíš. Čteči tajné služby vystopovali onu věcičku až někam na Moravu, jenomže pak byli příliš nápadní a dostali je. Vláda Slávie nám je pak vrátila s diplomatickou nótou. Musíme to udělat nějak jinak.“
„Jinak? Takže na to jsem vám dobrá? Pošleš mě do nějaké jámy lvové?“
„To snad ani ne. Lvy myslím v Prostějisboru nemají.“
„Prostě co?“
„Prostějisbor, město uprostřed Moravy. Možná ho znáš pod germánským jménem Vogastisburg.“
„Neznám.“
„To nevadí. Zajdeš si na expertinu historie na Všeobecnou akademii. Budeš se hlásit u experta Karlomana. Dá ti patřičnou literaturu a leccos vysvětlí. Tvoje propuštění je již zařízeno, ráno můžeš jít. A, Viviolo?“
„Ano?“
„Se mnou jsi nikdy nemluvila, velekrále do toho už nebudeš tahat ani náhodou. Rozumíme si?“
„Dokonale,“ řekla čtečka vážně. Dostala nabídku, která se neodmítá.
„Dobrá, tak můžeš jít. Dobrou noc.“
Dílo „Já nejsem dnešní (1)“ se pohybuje na pomezí žánru fantasy a detektivky, přičemž se nebojí experimentovat s prvky dialogu a psychologické prokreslení postav. Hlavní postava, Viviola, je zobrazena jako složitá a proměnlivá ženská figura, jejíž vnitřní konflikt je středobodem celé narativní struktury. Text vytváří atmosféru napětí a očekávání, která čtenáře udržuje v pozornosti a přitahuje jej do světa plného mystiky a intrik.
Silné stránky:
Atmosféra a prostředí: Autor vykresluje ponurou atmosféru vězení s mistrovskou precizností. Dlouhé stíny, šero a panika, které procházejí textem, vytvářejí silný vizuální dojem a podporují pocit beznaděje, jímž je Viviola obklopena.
Psychologické prokreslení postav: Hlavní postava, Viviola, je vystavena vnitřním konfliktům, které ji činí zajímavou a realistickou. Její reakce na situace, v nichž se ocitá, jsou uvěřitelné a provokují čtenářovu zvědavost.
Dialogy: Dialogy jsou plynulé a přirozené. Vytvářejí dynamiku mezi postavami a posouvají příběh dopředu, aniž by působily nuceně. Vtipné a inteligentní poznámky postav přidávají na hloubce a šarmu.
Zajímavý koncept: Kombinace fantasy prvků s detektivním příběhem je originální a přináší novou perspektivu na tradiční narativní konstrukce. Témata jako ztráta, naděje a dilemata mezi morálkou a úkoly mají potenciál rezonovat s čtenáři na mnoha úrovních.
Slabé stránky:
Pomalý rozjezd: První část textu se může jevit jako rozvláčná. Některé pasáže by mohly být zkráceny nebo zhuštěny, aby se udržel svižnější tempo vyprávění.
Nedostatek informací o světě: Pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s pojmy jako „svět křesťanů“ nebo „Academie Lapis Luhás“, mohou některé aspekty příběhu zůstávat nejasné. Vysvětlení by mohlo být lépe integrováno do narativu.
Více postav, méně hloubky: Ačkoliv je Viviola dobře prokreslená, některé vedlejší postavy jsou spíše stereotypní a nemají takovou hloubku. Mohly by být lépe rozpracovány, aby podporovaly hlavní příběh a zvyšovaly dramatické napětí.
Jazykové nedostatky: Ačkoliv většina jazyka je precizní, občas se objevují jazykové konstrukce, které mohou působit těžkopádně. Určité pasáže by mohly být přeformulovány, aby působily přirozeněji.
Závěr: „Já nejsem dnešní (1)“ je slibným literárním dílem s originálními koncepty a silným psychologickým zázemím. Přesto by mohl autor zvážit prohloubení vedlejších postav a zjemnění tempa vyprávění. Příběh poskytuje čtenářům to, co hledají v dobře napsané fantasy literatuře – napětí, dobrodružství a myšlenkovou hloubku. Pokud se autor zaměří na vylepšení zmiňovaných aspektů v dalších částech, mohlo by to být dílo s velkým potenciálem.
01.01.2025