ChatGPT | Já nejsem dnešní (3)

3.

Dopoledne dalšího dne se vydala Viviola do místního chrámu zasvěceného bohyni Živě, která snad měla být místní reprezentací bezejmenné Bohyně Matky uctívané v Albionu. Přestože vždy stavěla na svém vlastním úsudku a věřila především sama sobě, jako každá žena se občas k bohyni obracela. Přece jenom se nyní nacházela v cizím prostředí, takže vyprosit si požehnání rozhodně nebylo od věci.

Po modlitbách vyšla před chrám a dala se do čtení nástěnky, každá informace dobrá, pomyslela si.

Když se otočila, hleděla do usměvavé tváře starší ženy v modrém úboru kněžky.

„Hledáte někoho, paní?“ zeptala se kněžka slavěnsky.

Viviole především proběhl v hlavě proud myšlenek o správném používání jazyka. Například množné číslo ve zdvořilém oslovení se v Albionu neužívalo.

„Děkuji, ctihodná sestro,“ řekla čtečka opatrně.

„Vy nejste odtud, že? Hned jsem to poznala,“ konstatovala kněžka a přešla do latiny. „Přicházíte z daleka?“

„No, po pravdě, přicházím. Z Albionu.“

„Až z Albionu? No to je pěkné, že se k naší Krasopaní obracíte. Byla jste v Olmuci?“

„Ne, to ne, jenom tady. Zatím.“

„Tak to se do velké svatyně rozhodně jeďte podívat. Pravda, Avalon to není, my uctíváme Bohyni v chrámech, kdežto vy preferujete přírodu, ale má to cosi do sebe, to nemůžete popřít.“

„Já nemám nic proti chrámům, koneckonců i v Londýniu je jich spousta.“

„To určitě, vy se tak držíte římských tradic, až mě to někdy udivuje. Ale zpátky k vám. Jaký cíl hledáte? Třeba vám budu moci podat pomocnou ruku.“

Viviola chvíli váhala, pak sáhla do kabelky a vytáhla barevnou grafiku s vyobrazením medailonu.

Kněžka si obrázek chvíli prohlížela, pak pokrčila rameny a řekla: „Nějaké vaše božstvo?“

„To nevím, může to být bůh, možná nějaký král. Ten medailon je prý velice starý. Prý by tady někde mohl být… ke koupi?“

„No to nevím, jestli někdo něco takového prodává, musela byste se zeptat… třeba experta Vladivoje Berana na místní univerzitě. Nebo je tu ještě velký sběratel pan Ištván Hufnág, ale toho bych vám příliš nedoporučovala. Prý je to pěkný držgrešle a má podivné styky.“

Viviola usoudila, že kněžka mluví pravdu. Vlastně toho o ní za tu chvíli věděla celkem dost. Že je poněkud vlezlá, ale upřímná. Že se ráda nají, ale klidně se rozdělí. No a hlavně, že patrně není v milosti vedení své náboženské obce, na to byla příliš zakřiknutá a pořád se rozhlížela kolem sebe, místo aby se dívala do očí svému protějšku v rozhovoru.

Nu což, musím se jí nějak zbavit.

„Děkuji za tvá slova, ctihodná sestro. Musím se už odebrat za svými povinnostmi. Tedy pokoj s tebou a přízeň Bohyně nechť tě provází.“

Teprve teď si uvědomila, že oslovila kněžku důvěrným způsobem, k čertu!

„I s tebou zůstávej pokoj Krasopaní, sestro,“ odpověděla kupodivu stejným stylem kněžka a přívětivě se usmála.

Tak to bychom měli, řekla si Viviola a pomalu kráčela k náměstí. Tu univerzitu může zkusit, experti obvykle nebývají nebezpeční.

* * *

Expert Vladivoj Beran se na grafiku nejprve chvilku díval, pak pohlédl do očí Viviole a naklonil hlavu se současným pokrčením ramen.

„Tohle je zajímavá věcička, slečno…“

„Viviola. Tedy Viviola Lectera,“ převedla čtečka promptně svoji profesi do příjmení. Zde bylo zvykem používat dvě jména.

„Římanka?“

„Albionka.“

„No ovšem, z říše, nad níž slunce nezapadá. Tu věc jsem viděl a leccos o ní vím. Ale nějak si nejsem jistý, jestli se o tom chci šířit. Zvlášť před cizinkou.“

„Podívejte, já vás k ničemu nenutím. Když to bude nutné, obrátím se někam jinam. Třeba na pana Hufnága…“

„Na toho fouňu? Ten ví pendrek.“

Viviola sice těmto slovům moc nerozuměla, pochopila ale, že se nejednalo o žádnou lichotku, a tak jen pronesla: „Klidně, když expert nechce, obchodník může mít jiný názor.“

„Takže vy byste chtěla ten chronomat koupit?“

„Co jste to řekl? Chronomat?“

„No ovšem, copak vy nic nevíte? Je to kapesní stroj času. Dílo atlantských inženýrů, velice zajímavá věcička. Ale u všech bohů, tohle nikomu neříkejte. Takové věci je lépe držet pěkně v tajnosti, dovedete si představit, co by se mohlo stát, kdyby někdo tajemství medailonu odhalil?“

„Ne, povídejte.“

„Třeba by mohl uložit peníze u Žida, skočit si do budoucnosti a vybrat si je i s úroky. Ale to je to nejmenší. Mohl by třeba v minulosti zabít nějakého panovníka a změnit dějiny. Atlanťané byli možná seriózní a něco takového by neudělali, ale dnešní lidé mají různé nápady.“

„Dobrá. Tak to by byla teorie, pane experte. Nyní praxe: víte něco o tom medailonu? Kde se nachází? Kdo ho vlastní?“

„I kdybych to nakrásně věděl, tohle bych vám neřekl. Nechte takové věci spát. Ani nevím, co jste vlastně zač, paní Lectero. Možná chcete zrovna vy změnit dějiny. Tak na to rovnou zapomeňte. Tímto náš hovor končím, pokoj s vámi.“

Viviola jen pokrčila rameny, otočila se na podpatku a vyšla na chodbu. Ten Beran byl hoden svého příjmení, nu což, poptá se jinde. A třeba nakonec uspěje.