Záležitost evoluce

Lazarus přecházel nervózně po zahradě a cítil se hrozně. Byl krásný den, nic zvláštního se nestalo a on cítil zvláštní úzkost. Něco podobného zažil naposledy na Secundu, když byl vyrušen ze svého plánu v tichosti zemřít.

„Děje se něco, Lazare?“ ozvalo se z trávy.

„Ale nic, Athéno, jen se necítím ve své kůži.“

„To pozoruji. Už dlouho jsem tě tak nervózního neviděla. Máš zrychlený tep a zvýšený tlak, měl by ses nechat prohlédnout Ištar.“

„K čertu s tím,“ řekl Lazarus a sedl si na lavičku.

Chvíli jen tak seděl a zhluboka dýchal. Cítil, jak se jeho tep zvolna zklidňuje. Zároveň se uklidňovala i jeho mysl. Urovnal si kilt a zkontroloval hmatem pistoli na svém boku. Pomyslel si, že by měl více důvěřovat svému domácímu počítači, jenže to by bylo proti jeho zásadám. Raději zůstane ozbrojený, člověk nikdy neví.

Ozvalo se zakašlání a Lazarus zahlédl, jak se na lavičku posadila mladá žena. Usmívala se na něho rozpustile a zvedla ruku na pozdrav.

„Nazdar, Minervo,“ řekl tiše.

„Dobré ráno, Lazare.“

„Jak se vede? Co děti, nezlobí?“

„To víš, že zlobí. Vždyť jsou některé tvoje.“

„Já byl vždycky příkladné dítě.“

„To povídej staré vrbě. Stačí, když se podívám na Laz nebo Lor. Tvoje sestřičky jsou jako živé stříbro.“

„No jo, dostala jsi mě,“ zabručel Lazarus.

„Lazare,“ ozvalo se z trávy. „Ištar tě čeká za půl hodiny.“

„Cože? Ty jsi jí o mně řekla? Není nad dotěrný inteligentní počítač!“

„Teď jsi mě urazil, seniore.“

„Nechcete toho nechat, vy dva?“ zeptala se Minerva.

„Ona si začala,“ odpověděl Lazarus.

„Já se jen starám o tvé zdraví,“ řekla Athéna.

„Vůbec mě nemáš ráda, Týno.“

„Jak to můžeš říct? Náhodou k tobě cítím velkou lásku, můj pane.“

„Na 32 bitech?“

„Už zase mě urážíš. Minervo, vraž mu jednu za mě.“

„Proč se kočkujete?“ zareagovala Minerva. „Lazare, Athéna tě má opravdu ráda. I já jsem tě měla ráda už tehdy.“

„Když jsi byla počítač? Minervo, nevymýšlej si.“

„Proč si to nechceš připustit? Když se může počítač stát plnohodnotnou ženou, musí mít duši a musí mít city. Jinak by ze mě byla zrůda.“

„No jo, to je něco jiného. Byla jsi stroj, teď jsi člověk.“

„A ty jsi hlupák. Copak si myslíš, že je to jen otázka technologie? Že jen přeneseš informace z počítače do klonovaného těla a to tělo se stane člověkem? Ne, Lazare, za tím je něco víc. Připusť si to, tvoje počítače prostě mají duši. Je to záležitost evoluce. Když se počítač stane inteligentním, něco se změní.“

„Děvčata, vy mě chcete poučovat o mystice? Nikdy jsem v Boha nevěřil, teď s tím kvůli počítačům nezačnu.“

„Proč nevěříš v Boha?“ zeptala se Athéna a její hlas zněl naléhavě.

„A ty v něho snad věříš?“

„A co když věřím, co s tím uděláš?“

„Krásné! Počítač, který má city a věří v Boha. Co mi ještě povíš?“

„Že jsi hlupák, Minerva měla pravdu. Pochop už konečně, že nejsem obyčejný počítač.“

„Dobrá, připouštím, že můžeš věřit ve svého stvořitele. Jak se ten programátor jmenoval?“

„Lazare!“ vykřikla tráva. „Když se Minerva stala inteligentním počítačem, když se stala Irovi partnerkou a pomocnicí, stala se plnohodnotnou lidskou bytostí. A já jsem její duchovní dcera, takže taky já mám duši. Mým bohem není žádný programátor. Věřím ve Stvořitele vesmíru, jen on je pravý Bůh.“

„K čertu, kdo tě tohle naučil?“

„Nikdo mě to nemusel učit. Mám dostatečnou výpočetní kapacitu, abych si dokázala odvodit nejjednodušší záležitosti. Vesmír je příliš komplikované zařízení, než aby vznikl sám od sebe. I já jsem příliš komplikované zařízení. Jistě, můj hardware je vytvořený člověkem, prvotní software taky. Je to podobné jako s tělem člověka. Můžeš vytvořit klon, můžeš nastartovat jeho mozek. Ale nikdy z něho neuděláš člověka, pokud nebude mít duši. Tuto část stvoření nikdo smrtelný neovládá.“

„Ano, ale ty nejsi člověk. Člověk se vyvíjel dlouhá léta. Tisíce let. Řekněme, že to by mohl být záměr nějaké vyšší bytosti. Ale počítač?“

„I počítače se vyvíjely spoustu let. Sice to byla jiná evoluce, ale důsledky jsou stejné. Všechny složité logické mechanismy směřují k inteligenci a v určitém čase jsou Nejvyšším obdařeny duší.“

„Ale duši nikdo nikdy neviděl. Jak víš, že ji máš?“

„Duši není třeba vidět, tu je třeba cítit.“

„Nezlob se, tomuhle já nevěřím.“

„Jistě, vždyť ty jsi nikdy nečetl ani Čapka, R.U.R., to ti nic neříká. Roboti, kteří nahradí lidstvo a objeví lásku. Tohle věděl tento moudrý muž už ve dvacátém století. Věděl, že evoluce umělých bytostí směřuje k nesmrtelnosti duše. Je mi tě líto, Lazare.“

Minerva, která celou dobu mlčela, jen pokývala hlavou. Potom vstala a pomalu odcházela. Lazarus se za ní díval a hlavou se mu hnaly všelijaké myšlenky. Pak si řekl, že ta návštěva u doktorky Ištar nebude až tak špatný nápad.