ChatGPT | Druhý prostor (4)

4.

Jaro postoupilo, byla polovina března a Pavel prodléval v Nivě, kde poskytl svátost nemocných staré paní Krausové. Vyšel z domu a nadechl se čerstvého jarního vzduchu. Slunce svítilo a ptáci zpívali, prostě krásný den, ve kterém nebude ani ta hodinka pěší cesty do Drahan protivná. Nahmatal na svém skautském růženečku na prstě křížek a začal se modlit.

„Pane, slyšíte mě?“ ozvalo se mu za zády vysloveno s podivným měkkým přízvukem.

Pavel se ohlédl a spatřil malého mužíka, který k němu přiběhl z cesty od Vysočan.

„Pane, máte chvilku?“

„No prosím,“ řekl Pavel, protože nikdy neodmítl rozhovor s pocestným.

„Já jsem Pantěj, neměl byste zájem o spirituální osvěžení?“

„Co prosím?“ zeptal se Pavel, jelikož to byl on, kdo by měl duchovní služby nabízet.

„Jsem knězem bohyně Kalmiky, pane. Bohyně vás ráda přivítá ve své svatyni.“

Pavel už měl na jazyku jadrnou odpověď, ale cosi mu říkalo, aby se jednoznačného odmítnutí zdržel.

„A kde je ta svatyně, Pantěji?“

„Kousek odtud, pane. Pod kopcem odbočíte doleva k lesu a dojdete k hájence. Tam se dáte cestičkou napravo kolem loňské paseky a dojdete ke svatyni.“

„U Bílého kříže?“

„Ano, kousek odtud. Vidím, že se tu vyznáte. Jste mladý člověk plný elánu, bohyně by vás jistě přijala za svého stoupence.“

„No jak myslíte, člověče. Snad někdy jindy,“ řekl Pavel a měl se k odchodu.

Mužík stál na rozcestí a díval se za Pavlem. Tak Kalmika, ne Karmika. Potrefená bohyně, na to by si měl posvítit. Odpoledne zašel Pavel do knihovny a požádal o připojení k internetu. Knihovnice mu ochotně poskytla přístup k počítači a Pavel zkoumal odkazy na sektu bohyně Kalmiky. Nic nenašel. Že by nějaká místní specialita?

Za pár dní procházel Pavel Otinovsí a potkal starostu Kalába.

„Jak se máte, starosto?“

„Ani se neptejte, otče. Byl jsem v Protivanově na policii. Ztratil se Ivan Mánek. Jeho otec zuří a proklíná toho parchanta Pantěje, co mu prý syna odlákal.“

„Říkáte Pantěj, starosto?“

„Ano, otče. Prý je to kněz jakési bohyně, či co. Policisté se vyptávali několika mladých, kteří prý k té bohyni chodili. Potom pročesali les u Bílého kříže, našli pár svíček a nějaké kamení. Policie nevěří, že to má něco společného se zmizením Ivana.

„To je zajímavé, starosto. Nevíte, kdy se tam ti mladí scházejí?“

„Prý každý pátek večer. Ale pochybuji, že tam teď půjdou. Budou mít strach, že se jim něco stane.“

Pavel si nechal své názory pro sebe a v pátek v podvečer nasedl na kolo a vydal se do Otinovsi. Za křižovatkou odbočil doprava na cestu ke hřišti, jel úvozem polní cesty k údolí Bílé vody a pak tlačil kolo kopcem k lesu, kde se říkalo „V Březinách“. U Bílého kříže uhnul k hájence, nechal tam u plotu kolo a plížil se pasekou nahoru k místu, které mu popsal Pantěj.

U vysoké jedle tam stálo několik děvčat a chlapců a naslouchali zanícenému kázání kněze Pantěje. Pavel byl naštvaný, ale držel se v zákrytu, aby ho nikdo neviděl, a poslouchal taky.

„Bohyně Kalmika je dobrotivá a přijme každého. Je bohyní jara, takže její čas nastává. Minulý týden nás poprvé navštívila, pojďte ji vzývat, ať se objeví i dnes.“

Mužík se obrátil k jednomu kameni a zapálil svíčky. Všichni poklekli a posadili se na paty. Pantěj něco mumlal a všichni mu na skrytý signál odpovídali jakýmsi anglickým výkřikem, kterému Pavel nerozuměl. Najednou se za kamenem objevil zářící kruh o velikosti dospělého člověka a z kruhu vystoupila mladá žena s čelenkou, v bohatých nařasených šatech, které jí zavlály kolem nohou.

„Ó velká bohyně, vítáme tě na zemi, vítáme tě v naší společnosti, přijmi naše díky a úctu,“ volal Pantěj anglicky hlasem, kterého by se u něj Pavel nenadál.

Všichni mu odpověděli nějakou mantrou, bohyně obešla improvizovaný oltář a přívětivě se usmála na své přívržence.

„Buďte vítáni, moji milí,“ řekla zpěvavým altem bezchybně vyslovovanou angličtinou. „Přišli jste za mnou a já vám nabízím svoji cestu poznání. Každý z vás, kdo se rozhodne mě následovat, může jít se mnou.“

Mezi shromážděnými to zašumělo a chvíli se nic nedělo. Pak vstala jedna dívka a přistoupila k bohyni. Pavel v ní poznal zcestovalou Anežku Klímovou z Drahan. Tahle dívka přece byla až v Americe! To se nechá zblbnout nějakou místní bohyní?

„Zdravím tě, děvče,“ zazpívala bohyně. „Jak se jmenuješ?“

„Anežka.“

„Pojď se mnou, Anežko. Dovedu tě do svého nebeského chrámu, kde ti bude poskytnuta moudrost věků. Až se vrátíš na tento svět, budeš vyprávět o životě, který čeká na všechny mé následovníky. Buďte zdrávi, moji milí.“

Kalmika vzala Anežku za ruku, pozdvihla spojené ruce jako při tanci a odváděla Anežku ke svítícímu kruhu. Anežka vstoupila do kruhu, Pavel viděl, jak se jí klepou kolena, a zmizela. Kalmika se již měla k odchodu za svojí ovečkou, když tu náhle vyskočil Pavel zpoza stromu, rozběhl se k oltáři a zvolal: „Kalmiko! Jdu taky!“

Mezi mladými to zase zašumělo, ale nikdo se neměl k protestům. Kalmika vzala Pavla za ruku a postrčila ho ke kruhu. Pavel vstoupil do kruhu a prošel jím. Ocitl se v nějaké tmavé prostoře. Uviděl Anežku, jak na něj poulí oči z rohu místnosti, a postřehl, že se dívka vznáší v prostoru. I jemu bylo najednou nějak lehce, země od něj ustoupila a on letěl vzduchem k Anežce.

„Otče…“ spustila Anežka.

„Shut up!“ zvolal Pavel. Právě včas. Kruhem vletěla do místnosti Kalmika a kruh pohasl.

--- --- ---

Mýlil jsem se: podcenil jsem rozvoj internetu, dnes a tedy i v budoucnosti je a bude patrně mnohem důležitější a nebude dostupný jen v knihovnách. Taky jsem docela zapomněl na mobilní telefony.