ChatGPT | Druhý prostor (12)

12.

„Jmenuji se Karl Heinz a tuto zprávu jsem sepsal pro případ, že by se mi něco stalo. Před nedávnem ke mně přišel muž malé postavy a řekl, že se mnou chce mluvit jeho šéfová. Když jsem namítal, že nemám čas, hodil na zem nějakou věc a vytáhl pistoli. Z té věci na zemi vytryskl proud světla a zformoval se do zářícího kruhu. Muž mě prostrčil kruhem a já jsem se ocitnul v beztížném stavu na nějaké kosmické lodi. Muž přišel svítícím kruhem za mnou a pistolí mě dirigoval do vedlejší místnosti. Vzpomínám si, jak jsem se plácal v beztíži a jen s velkým úsilím se mi podařilo pomocí madel, které mi muž ukázal, protáhnout průlezem.

Když jsem se připoutal na jakémsi sedadle, vlétla do místnosti žena, která se představila jako Kalmika. Řekla mi, že je nanejvýš nutné, aby se Německo angažovalo v procesu osvobození Ruska z Čínské okupace. Namítl jsem, že jako říšský státní správce v Česku nemám žádnou možnost něco takového ovlivnit, Kalmika mě však přesvědčovala, že jistě mám konexe, pomocí kterých bych mohl na německou vládu zapůsobit.

Rozhovor trval několik minut, pak mi nabídli nějaké občerstvení. Nesmím zapomenout, že ten malý muž na mě stále mířil pistolí, takže má situace byla krajně nepříjemná. Kalmika mi řekla, že když Německo na Čínu zaútočí, tak se mu dostane značné podpory místního hnutí odporu, které si ale samo o sobě netroufá Rusko osvobodit. Jelikož je mi známo stanovisko naší vlády k Čínské otázce, přesvědčoval jsem Kalmiku, že Německo v žádném případě na Čínu útok nepodnikne. Řekla mi, abych se sám přesvědčil, že život v Rusku není možný.

Dali mi nějakou injekci, která prý obsahovala čip, pomocí něhož mne najdou a dostanou zpět. Dostal jsem nějaké doklady a místní peníze. Potom mě dirigovali zpátky do svítícího kruhu, jenže tentokrát jsem se neocitnul ve své pracovně, ale v nějakém polorozbořeném ústavu v Moskvě.

Vyšel jsem na ulici a pozoroval okolí. Zasmušilí lidé chodili kolem, po vozovce se pohybovala nějaká auta, viděl jsem několik uniformovaných policistů, z nichž někteří byli patrně Číňané. Šel jsem po ulici k bloku domů, kde jsem zahlédl označení hotelu. Došel jsem ke kontrolnímu stanovišti, kde si čínský policista dlouho prohlížel moje doklady a nakonec si nepokrytě řekl o 100 jüanů, aby mne pustil dále. Uplatil jsem policistu a spěchal do hotelu. Tam jsem musel znovu předložit doklady a recepční se v nich značnou chvíli hrabal, nakonec mi poskytl klíč s podmínkou, že doklady ponechám v recepci. Odešel jsem do pokoje, abych si odpočinul a rozmyslel si, co budu dělat dál.

Když jsem z hotelu odcházel, řekl si recepční o 100 jüanů a pak mi vydal doklady. Bylo mi jasné, že tímto způsobem přijdu na úplatcích o všechny peníze během jediného dne. Navštívil jsem restauraci a objednal si jídlo. Za moc nestálo, byla to nějaká ryba se zatuchlými bramborami. Když jsem jedl, přišli do restaurace policisté a začali se vybavovat s nějakým mužem v obleku. Muž jim zjevně odporoval, jeden z policistů vytáhl pistoli a prostřelil mu hlavu tak, že jeho krev a mozek přistály až na mému stole. Rychle jsem zaplatil a restauraci opustil, aniž bych dojedl. Byl to otřesný zážitek, připadal jsem si jako v pekle.

U bezpečnostní kontroly na ulici jsem byl opět dlouze perlustrován a nakonec sloužící policista přivolal posily a dal mne zatknout. Nevěděl jsem, proč mě sebrali, a snažil jsem se chatrnou ruštinou vyzvědět, co bude následovat. Dovedli mne na stanici, kde se mě nějaký důstojník vyptával, jak jsem se do Moskvy dostal a jaký je můj účel pobytu. Řekl jsem, že jsem obchodní cestující, to se však důstojníkovi nezdálo, nechal mě prohledat a pak jsem byl odvlečen do nákladního auta, ve kterém se krčila řada dalších lidí obou pohlaví.

Auto vyrazilo od stanice a vezlo nás městem. Ocitli jsme se na okraji města a pokračovali dál až k nějaké bráně, za kterou se ukrýval tábor. Všichni jsme byli pod hlavněmi samopalů směrování k jedné z budov. Jedna žena kulhala a vlekla se za námi v povzdálí. Čínský voják namířil samopal a zabil ji. Potom nám poručil, abychom ji uklidili. Byl jsem jedním z těch, kteří se o zastřelenou měli postarat. Pod dohledem vojáků jsme ji dotáhli k jámě, ve které bylo vidět pod vrstvami vápna spoustu dalších mrtvol. Voják nám poručil, abychom ženu hodili do jámy a zasypali vápnem. Potom jsme byli odvedeni do baráku a dveře se za námi zavřely.

Druhý den nás auty odvezli na staveniště nějaké továrny a měli jsme stavět potrubí od továrny někam do polí. Dlouhé a těžké díly trubek o průměru přes půl metru jsme vytahovali na podstavce a upínali širokými pásy ze železa. Vojáci kolem nás chodili a každou chvíli někoho z nás zmlátili čakanem z tvrdého dřeva. Večer jsme byli odvedeni k autům a vrátili jsme se do tábora. Nastoupili jsme na apelplatz a nějaký důstojník si nás prohlížel. Pokud u někoho zjistil, že je na pokraji sil, ukázal na něho a voják se samopalem tohoto nešťastníka na místě zabil. Potom jsme museli naše mrtvé druhy odnést do jámy a teprve potom jsme dostali najíst.

Nikdo se nás nepokoušel nějak vyslýchat, neměli jsme žádné doklady, nepatřili jsme už do lidské společnosti. Rmutné dny v otrocké práci pokračovaly, jediným důležitým okamžikem bylo stát na apelplatzu zpříma a předstírat, že máme dost síly, jinak následovala jistá smrt. Nikdo ze zadržených nebyl Číňan, všechno to byli Rusové. Dozvěděl jsem se od nich, že tento tábor smrti je jen jednou z hrůz, které v jejich zemi nyní vládnou. Lidé byli mláceni na ulicích, pokud nemohli poskytnout úplatek, byli jim odebírány děti a vraždu nepohodlné osoby jsem viděl na vlastní oči. Nedokázal jsem pochopit, jak mohou být tak krutí obyvatelé země s tak bohatou kulturou, jako je Čína. Bylo mi řečeno, že je to normální, jelikož si Číňané zajišťují nový prostor pro svůj život, protože je jich strašně mnoho a stále jich přibývá. Podobně prý si vedli před lety v Tibetu, nyní je na řadě Rusko.

Po několika dnech se nedaleko mě otevřel zářící kruh a já jsem do něj s nadějí vstoupil. Ocitl jsem se na kosmické lodi, kde mi Kalmika poskytla základní lidské potřeby a pak mě dopravila pomocí světelného kruhu zpátky do Prahy.

Nebyl jsem nikdy žádný milovník ruského národa. Vím, že Rusové poskytli světu mnohé vynálezy, znám ruské umělce, jejichž sláva prošla celým světem. Přesto jsem tento národ považoval za zaostalý a neschopný vládnout sám sobě. Dlouhá léta komunismu přivedla tuto zemi téměř k zániku. Vím, že i sami Rusové připravovali svým soukmenovcům podobné vyhlazovací tábory. Všechny tyto myšlenky se mi honí hlavou, když uvažuji o perspektivách evropské civilizace. Pokud Číňané budou chtít ovládnout další země Evropy, pak je jich dost k tomu, aby takový záměr dovedli k hořkému konci. Jestli nepodnikneme rozhodné kroky na osvobození Ruska, potom si musíme sami sobě přičíst odpovědnost za možnou zkázu našich zemí.

Budu se nyní pokoušet u německé vlády prosadit vojenské tažení proti Číně za cílem osvobození Ruska. Vím, že to bude těžké. Proto jsem sepsal tuto zprávu a hodlám ji předat Kalmice. Pokud budete číst tyto řádky, pak je nanejvýš pravděpodobné, že jsem se stal obětí politického boje. Neváhejte a zasaďte se u svých politických vůdců za pomoc okupovanému Rusku. Jen tak si Evropa zachová naději na svůj život tváří v tvář Čínské rozpínavosti.“