ChatGPT | Druhý prostor (19)

19.

V Baldovci pobral Pavel jen nejnutnější věci a zamířil i s Karlem do Repech. Stará paní Pravdová poskytla Pavlovi byt v přístavku své chalupy, a tak se centrum naší „horské“ diecéze přestěhovalo do Repech. Karel po několika dnech odešel do vesničky Seč u Lipové, kde byla zřízena další tajná farnost.

Fungování tajné církve se poměrně rychle obnovilo. Strach, který lidé měli po zatčení Pavla, se podařilo rozptýlit, dokonce mohl Pavel vysvětit jednoho mladíka z Javorníka na kněze. Úřady jako by na tajnou církev zapomněly. Jak daleko v tom měl prsty policejní velitel z Brna, to Pavel nevěděl. Nicméně se mohl nyní volně pohybovat po kraji a nikdo ho neobtěžoval.

Pracovní tábor pro kněze v Prostějově stále fungoval, ale poslední dobou nebyl nijak kontrolován. I tady se objevila iniciativa ke sloužení tajných mší ve městě, takže prostějovští věřící měli příležitost žít duchovní život. Arcibiskup Troník v táboře zůstával a pomalu se z tábora stávalo improvizované arcibiskupství.

V polovině března se Pavel vydal za starými lidmi do Drahan a pochvaloval si čerstvé jarní povětří. U Bousína uviděl známou malou postavu, jak mu kráčí vstříc.

„Pantěji, co ty tu děláš?“

„Hledám vás, pane Verner. Gennadij Petrovič by s vámi chtěl mluvit.“

„No dobře, kde máš portál?“

„Tady v kapse.“

Pantěj vyndal krabičku, položil ji na zem a otevřel zářící kruh portálu. Pavel prošel kruhem a ocitl se v prostorné a bohatě zařízené místnosti. Pantěj přišel portálem za ním a vedl ho ke dveřím naproti. Přišli do menší místnosti, kde seděl nějaký úředník v obleku.

„Nazdar Pantěji, snad nejdeš za prezidentem?“

„Jdu. A vedu mu hosta. Pan Verner z Česka, Gennadij Petrovič ho očekává.“

Úředník zvedl telefon a návštěvu ohlásil. Pavel s Pantějem vešli do velké pracovny a v ústrety jim přicházel Paustovskij s úsměvem na tváři a napřaženou rukou.

„Vítám vás, pane Verner, pojďte dál.“

„Buďte zdráv, pane Paustovskij. Vidím, že jste povýšil.“

„Někdo se musí ujmout odpovědnosti, když tu nezůstal skoro žádný inteligentní člověk, pojďte, posaďte se.“

Usedli do křesel v rohu místnosti a Paustovskij nabízel vodku. Pavel přijal jen malou skleničku a připil si s prezidentem na zdraví. Další kolo už odmítl.

„Takže tak se to má s naší zemí, pane Verner. Slyšel jsem, že i vy jste povýšil.“

„To už se to doneslo až do Moskvy? Jak má pak fungovat konspirace, když všichni všechno vědí?“

„Nemusíte se bát, pane biskupe, u nás je vaše tajemství přísně střeženo. Ale třeba by tomu tak nemuselo být. A o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Kdysi jste nám dost pomohl svojí radou a já k vám a vaší zemi cítím dluh. Rád bych nyní pomohl já vám.“

„Co máte na mysli, pane prezidente?“

„Podívejte se, přes vaše území a území sousedního Slovenska vedou důležité trasy plynovodů a ropovodů. Jsou sice nejspíš v dezolátním stavu, ale to se dá při troše snahy napravit. Nabízíme vám vojenskou pomoc proti okupačním silám Turecko-Arabské aliance. Pomocí našich technologií můžeme během několika minut obsadit našimi komandy spoustu strategických míst, která jsou nyní pod kontrolou Turků.“

„To je sice chvályhodný nápad, jenže naši lidé vás těžko podpoří. Nemáme téměř žádné hnutí odporu. Těch několik partyzánských skupin bylo zimou decimováno a většina z nich uprchla do Polska.“

„To vůbec nevadí, pane Verner. Pokud budeme mít volnou ruku, zvládneme to sami. Podle našich zpráv je vojenská přítomnost Turků na vašem území minimální. Za řeč stojí pouze pohraniční posádky u německých hranic. Všechno máme zmapováno a jsme připraveni. České území známe velice dobře, ve druhé polovině minulého století jsme tam působili, pravda za poněkud jiných a méně šťastných okolností.“

„Bojím se, pane prezidente, že vás naši lidé nebudou brát. Německou okupaci vystřídali Turci, nyní byste přišli vy. Je to pořád stejné, jen se mění postavy v čele.“

„Jenže nyní byste se mohli vlády nad svou zemí ujmout opět vy sami. Naše komanda by pouze připravila půdu vyhnáním současných okupantů. Pomohli bychom vám s udržením pořádku a pak se stáhli. Vše by záleželo jen na schopnosti vašich úřadů a potenciálních politických představitelů. Nechceme Česko dobýt a okupovat, chceme vám umožnit svobodný život pod vlastní vládou.“

„A jak bych vám s tím mohl pomoci já?“

„Seznámil byste váš národ s naším plánem a požádal české občany, aby se našim komandům nepletli do cesty.“

„A Slovensko?“

„Slovensko je naše starost, taky tam máme kontaktní osoby. Uděláme to pěkně po pořádku, napřed Česko, pak Slovensko. Ať mají Turci kudy utíkat.“

„A Německo?“

„Německo s naším plánem souhlasí. Chápejte, jde vlastně o záležitost mezinárodního obchodu. Zatímco my budeme obsazovat Česko, Němci se postarají o Rakousko. Vaši zemi nechají na pokoji, žádná říšská státní správa se obnovovat nebude.“

„No dobrá, jak si to tedy představujete?“

Paustovskij Pavlovi vysvětlil vše potřebné a dohodli se na termínech a místech kontaktu.

Pantěj odvedl biskupa do předpokoje a aktivoval portál. Pavel se ocitl opět na cestě do Drahan, nyní však měl už jiný cíl. Vypůjčil si peníze u jednoho svého farníka a nasedl na autobus do Prostějova. Odtud odjel do Prahy, kde navštívil soukromou televizi, která zatím přežila všechno a jejíž sledovanost byla značná. Dojel autobusem městské dopravy na Barrandov a ohlásil se na vrátnici.

„Copak chcete, pane?“ ptal se vrátný.

„Potřeboval bych mluvit s nějakým redaktorem Televizních novin.“

„A koho mám ohlásit?“

„Jmenuji se Verner, biskup Verner.“

Vrátný zavolal do redakce a během chvilky zde byla redaktorka, která Pavla rychle odvedla do své kanceláře.

„Biskup? Vy jste biskup?“

„Ano, biskup Římskokatolické církve.“

„A ono u nás ještě něco takového existuje?“

„Pochopitelně. Církev se zatím nepodařilo zničit žádnému režimu, Turci nás taky nezničili.“

„A co byste chtěl, pane biskupe?“

„Chtěl bych promluvit k národu. Máme příležitost získat zpět naši svobodu, jen potřebujeme, aby to lidé věděli a našim osvoboditelům nebránili.“

„To jako myslíte vážně? A kdo jsou ti osvoboditelé?“

„Rusové.“

„Rozumím. Zajistím vám exkluzivní vstup hned po ohlášení Televizních novin.“

Pavel prošel studiem, věnoval se mu nějaký vizážista, a potom už seděl před kamerou a čekal na ohlášení vstupu. Měl trochu trému, promlouvat k národu zatím nikdy nezkoušel. Ale řekl si, že jako zkušený kosmonaut to zvládne.

„Vážení občané České republiky. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Pavel Verner a jsem biskupem katolické církve. Jsem zmocněn oznámit našemu národu, že vláda jeho věcí se navrací zpět do našich rukou. Během několika minut se na území České republiky objeví početná komanda ruských osvobozeneckých sil. Svobodu své země již mají zajištěnou a nyní nabídli svobodu i nám. Žádám vás, abyste našim osvoboditelům vyšli vstříc a nebránili jim v jejich akcích. Doveďte ruské vojáky k sídlům okupantů a kolaborantů a nebojte se. Pevně věřím, že se vše podaří a naše země bude opět svobodná. Děkuji vám za pozornost.“

--- --- ---

Mýlil jsem se: Jak jsem tu už řekl: Německo by asi bylo Turky okupováno. A Rusko sbírající síly po válce s Čínou by asi mělo jiné starosti než osvobozovat nějakou Českou republiku. Ale kdo ví?