Cestou snů

Procházel nočním městem, byl cítit kouř továren a pach kanálů jako před deštěm. Kolem projela drožka, kočí švihal drobného koníka a křičel na něho, klapot kopyt se ozýval na dláždění. Spěch, stále jen spěch. Znamení moderní doby, znamení tohoto začínajícího století.

Na nádraží bylo pusto, poslední vlak měl přijet během pár minut. Cítil, že právě zde se skrývá něco důležitého. Stál na peróně a sledoval řady kolejí. Konečně se v zátočině objevilo světlo, bafající lokomotiva táhla tři vozy, kola zadrncala na pražcích, vlak se zvolna přikradl k nástupišti a zastavil.

Vystoupilo několik lidí, všichni zamířili k budově, k východu. Jen jeden drobný muž se zastavil a rozhlédl se. Pak k němu přistoupil.

„Vy jste náš král,“ řekl mužík rozhodným hlasem.

„Cože?“ otázal se zmateně.

„Potřebujeme vás, pojďte se mnou.“

Vyšli na ulici a šli dolů k parku. Z nebe se spustil drobný deštík, mužík však na to nedbal a vedl ho rychlými kroky dál. V parku se zastavil.

Mužík zvedl ruku a řekl: „Počkejte, Josefe, čas ještě nenastal.“

Déšť zesílil. Josef si vyhrnul límec kabátu a přitiskl si ruce k bokům, hlavu sklonil a díval se na mužíka, který ho pozoroval starostlivým pohledem.

„Kdo jsi?“ zeptal se ho.

„Filavandrel,“ odpověděl mužík a pak zvedl obě ruce a tleskl.

Obloha se rázem rozjasnila, sluneční zář Josefa naprosto oslnila, takže nevnímal okolí. Byl šokován tou změnou, nemohl tomu uvěřit.

Filavandrel ho chytil za ruku a vedl dlouhou pískovou cestou mezi stromy. Pomalu začínal vnímat okolí. Byli stále v nějakém parku, ale krajina byla úplně jiná. I ty stromy se jevily nějaké podivné. Některé vysoké připomínaly duby, jiné břízy, přesto tvar korun vypadal úplně jinak. Jako svíčky. Dole rozvětvené, pak vysoký kmen a větví stále méně. Jako olistěný jehličnatý strom.

Zástup lidí čekal před budovou, která vypadala jako krásný zámek. Zdi svítily novotou, podivná okrouhlá okna dotvářela pohádkovou atmosféru toho místa.

Filavandrel se zastavil a opět chytil Josefa za ruku. Lidé, kteří doposud mezi sebou rozmlouvali, náhle zpozorněli a pohlédli jejich směrem. Pak s jásotem vyhodili klobouky do výše.

Ozvalo se hlasité zvolání: „Ať žije náš král!“

Josef jako ve snách procházel se svým průvodcem mezi drobnými postavami svých náhle získaných poddaných. Uctivě mu ustupovali z cesty a vytvářeli špalír. Filavandrel kráčel vedle něho a vypadal důstojně. Josef se netvářil nijak určitě, stále byl příliš překvapen světem, ve kterém se ocitl.

Vešli do vysoké brány a zamířili napravo schodištěm do budovy zámku. Sloužící v livrejích se klaněli a křížili ruce na prsou. I oni byli neobvykle malí.

„Kde to jsme?“ zmohl se Josef konečně na tichá slova.

„U nás, králi,“ odpověděl Filavandrel. „Já jsem váš první komoří, ukážu vám vaše komnaty a představím vás Kelendraně.“

„Komu?“

„Předsedkyni vlády a zastupující panovnici. Předá vám korunovační klenoty.“

„Proč já?“

Komoří se zastavil a podíval se na Josefa moudrým pohledem, při kterém mu koutky úst vystoupily do nenápadného úsměvu.

„Protože jste vyvolený.“

V sále čekala drobná dívka v dlouhých zelených šatech. Poklonila se a i ona zkřížila ruce na prsou.

„Vítám vás, veličenstvo. Já jsem Kelendrana, můžete mi říkat Kely.“

Potom přistoupila ke stolku, na němž ležela koruna a dlouhé žezlo s podivnou koulí uprostřed. Josef se zastavil před premiérkou a díval se střídavě na ni a na stolek.

„Přijměte odznaky vaší moci, veličenstvo,“ řekla a vzala do rukou korunu.

Josef stále tupě zíral před sebe, dívka držela korunu v napjatých rukách a tvářila se vážně. Koruna se nacházela asi ve výšce Josefova krku. Pochopil. Sklonil hlavu a mimoděk zkřížil ruce na prsou.

Dívka stála bez hnutí s korunou v rukách a dívala se nahoru.

„Váš klobouk, veličenstvo,“ špitla tiše.

Josef si rychlým pohybem sundal klobouk a opět se sklonil. Drobná koruna ho zatahala za vlasy. Kelendrana se usmála a sáhla pro žezlo.

„Zde, veličenstvo. Pojďte nyní, prosím, na balkón a ukažte se lidu.“

Něco tu nehrálo. Jistě, omšelý šedý kabát se ke zlatým klenotům vůbec nehodil.

„Jsem asi nevhodně oblečený, paní Kely.“

„Na oblečení u nás nezáleží. Jste král, můžete se oblékat, jak chcete. Myslím, že je vám tento oděv příjemný, tak proč to měnit?“

Zástup pod balkónem se značně rozrostl. Spousta mužů, žen i dětí sledovala dění za kulatými dveřmi. Josef vyšel na balkón a byl uvítán hlasitým jásotem, jehož slova se ztrácela v pokřiku mnoha hrdel, z nichž každé vyjadřovalo radost svým vlastním způsobem.

Zvedl ruku a pokynul jim. Záplava klobouků se vznesla do vzduchu a pokřik se opakoval. Filavandrel zatahal Josefa za ruku.

„To stačí, veličenstvo, můžete jít dovnitř.“

S úlevou prošel dveřmi, zapotácel se a s povděkem přijal podporu svých dvou druhů, kteří ho doslova přitáhli k pohovce. Sesunul se na ni a ztratil vědomí.

* * *

Když se probral, postřehl, že se v sále poněkud setmělo. Z oken pronikala do místnosti jemná záře zapadajícího slunce. Kelendrana seděla v křesle naproti, nyní vzhlédla a usmála se.

„Tak už je vám lépe, veličenstvo?“

Josef se pokusil vstát, jenže se mu to nezdařilo, takže sebou opět kecl na divan a sklonil hlavu.

„To je sen,“ řekl tiše.

„Proč si to myslíte?“

„To nemůže být pravda, přece jsem se nemohl naráz ocitnout v jiném světě, Všechno se mi to zdá.“

„Jak myslíte, veličenstvo. Pokud máte již dost sil, zavedu vás do vašeho bytu.“

Vstala a uhladila si šaty. Josef se předklonil, zapřel se rukama o stehna a i jemu se podařilo se postavit. Kelendrana pokynula pravou rukou. Následoval ji jako ocásek. Byl unavený a zmatený. Některé sny jsou prostě neodbytné.

Soukromé komnaty byly zařízeny střízlivě a vkusně. Dokonce velká koupelna a splachovací klozet, prostorná místnost s dlouhým stolem a ložnice, jejíž postel kupodivu splňovala potřeby postavy Josefova vzrůstu.

Kelendrana se usmála a zamířila ke dveřím.

„Kely?“

„Ano, pane?“

„Nikoho tu neznám, ten Filavandrel někam zmizel a jste tu jen vy. Pomůžete mi?“

„Jistě. Pošlu sem sluhu a ráno vás opět navštívím.“

„To budete hodná. Ale jistě máte své povinnosti, jako předsedkyně vlády…“

„Vláda se sejde až na váš pokyn, veličenstvo. U nás není mnoho vládnutí, jsme poklidný národ.“

„Proč mě tedy potřebujete?“

„Lid potřebuje krále, muže ze světa za nebem, je to náš zvyk.“

„Jak jste přišli na to, že to mám být právě já?“

„Filavandrel vás poznal. Je to mocný čaroděj, zná povahu lidí.“

* * *

Krásné ráno se spoustou slunečního svitu a zpěvem ptáků uvítal nového krále do prvního dne jeho vlády. Josef se umyl, oholil a oblékl si své staré šaty. Jen kabát nechal viset ve skříni, zdejší povětří zatím slibovalo krásný letní den.

Sluha donesl do pokoje s dlouhým stolem snídani. Josef si mohl vybrat z několika druhů pečiva, ovoce a z velké karafy mu sluha nalil do sklenice jakousi světle hnědou tekutinu. Okusil ode všeho trochu, napil se toho lahodného nápoje a spokojeně přistoupil k otevřenému oknu.

Zahradníci v parku se činili a cestou kráčela Kelendrana ve slušivém kostýmku se sukní pod kolena. Zamávala na Josefa a hlasitě se zasmála.

Co je tohle za svět? Nějaký ráj? Copak je po smrti?

Dívka vstoupila do místnosti, zkřížila ruce na prsou a uklonila se.

„Zvu vás na procházku, veličenstvo. Půjdeme k moři, je tam teď nádherný ranní vzduch, udělá vám to dobře.“

Cesta k pobřeží začínala na druhé straně zámku. Josef se rozhlížel po okolí, sledoval mořské ptáky a lehkou úklonou hlavy zdravil drobné lidičky, kteří mu vzdávali úctu tím zdejším tradičním způsobem.

Pohled ze skaliska nad vodou byl úchvatný. Příboj dorážel na kameny, ptáci křičeli své písně a v dálce nad zálivem po levé straně se vypínaly štíhlé vysoké budovy města.

Když se tam dlouze zadíval, Kelendrana řekla: „To je Milandris, hlavní město. Když dovolíte, doprovodím vás tam, veličenstvo.“

Josefovi se najednou podlomila kolena. Kelendrana ho podepřela a jemně ho uložila na trávu. Potom vykřikla pisklavým hlasem, až se Josefovy uši zalehly. Po cestě se blížilo několik sluhů a před nimi běžel Filavandrel.

„Co se stalo, Kely?“ zeptal se komoří.

„Nevím, jeho veličenstvu se udělalo nevolno.“

Čaroděj se sklonil nad svým panovníkem a něco si mumlal pod vousy.

Pak řekl tichým zajíkavým hlasem: „Ztrácíme ho, Kely.“

„Jak je to možné?“ zeptala se dívka.

„To netuším. Nějak se nemůže adaptovat na naše prostředí.“

„Vždyť ty jsi…“

Hlasy obou hodnostářů se ztrácely kdesi v mlze. Josef se po nich ohlédl, pak však ztratil vědomí a všechno zmizelo.

* * *

„Probuďte se, pane, zavíráme,“ ozval se ženský hlas odněkud z výšky.

Josef sebou trhl a rozhlédl se kolem. Seděl na lavičce pod nevzhledně vypadajícími zdmi nějakého vysokého hradu.

„Co to…“ vykoktal.

„Zavíráme. Musíte jít ven,“ řekla obtloustlá žena s visačkou na prsou.

S námahou se postavil a udělal několik krůčků.

„Dá si pár škopků a pak je jak puma,“ slyšel tiché drmolení ženy za svými zády.

Kráčel dolů z kopce mezi stromy. Slunce se skrylo za kopcem, zezdola byl slyšet podivný hluk. Nějaký hukot, zvonění a troubení. Nechápal to.

Po chvíli se ocitl na ulici. Spousta vozidel bez koní, zaoblené červené tramvaje a lidé v podivných šatech. Mnohá z žen byla v kalhotách, holé pupky jim necudně vykukovaly zpod nedlouhých utažených halenek. Muži taky nevypadali zrovna civilizovaně. Krátké látkové kalhoty nad kolena, nějaká trička, co se hodí tak akorát na stadión. Josef se rozhlížel a opět nechápal.

Jednoho muže chytil za ruku a zděšeně mu pohlédl do očí.

„Co je, kemo?“ optal se ho mladík a i on se na něho divně zahleděl.

„Kde to jsem? Co je to za město?“

„Přece Brno, copak spadls z višně?“

„Brno? To není možné.“

Muž už chtěl odejít, když jej Josef znovu popadl za ruku, trhl s ním a vykřikl: „A jaký je teď rok?“

Mladík se otočil a zakroutil hlavou.

„Přece 2006.“

Muž odcházel a najednou se začal smát. Josefovi do smíchu nebylo. Sto let uběhlo, aniž by si toho všiml. Chvíli se potácel, než se zhroutil na chodník.

* * *

„Tak co, pane primáři, co na to říkáte?“

Starý lékař se zadíval na svoji mladou asistentku a pokrčil rameny.

„Divný případ. Časová disonance, utkvělé představy, nevidím to moc dobře.“

„Víte, je to podivné, ale já mu nějak musím dát za pravdu.“

„Cože, kolegyně? Jak dlouho jste tu na praxi? Správný psychiatr se má zbláznit až na sklonku své kariéry. Co vás to napadlo? Začátek dvacátého století, tajemná idylická Féerie, samé nesmysly. Nejspíš je to vášnivý čtenář těch fantastických blábolů. Udělal si z Tolkienova vyprávění skutečnost. Zapomeňte na to.“

Lékařka se však dívala na svého šéfa podivným nepřítomným až skelným pohledem.

„Co když má pravdu?“ řekla tiše. „Co když země pohádek, kde lze za jediný den prožít sto let, opravdu existuje?“

Psychiatr mávl rukou.

„Nesmysl. Raději se soustřeďte na svoji atestaci, drahá kolegyně.“

Otočil se a vykročil chodbou ke mříži u schodiště.

Mladá žena v bílém plášti přistoupila k oknu, pohlédla do zahrady a usmála se. Fantazii se přece meze klást nemají.