Což se obvykle nestává

Déšť za oknem bušil do parapetu a moje oči se zavíraly únavou. Svoji porci práce jsem už spořádal, a tak jsem se jen potuloval po síti a četl si zajímavé články na blogu jedné expertky na esoteriku. Poněkud jsem se nechal unést vstřebávanými informacemi, takže když mi zacinkalo ICQ, bral jsem to jako obtěžování a chtěl jsem komunikaci utnout, ale nějak se mi oči zastavily nad okénkem se žádostí o autorizaci nového kontaktu, který se hlásil zajímavým jménem Aranel. Ruka bezmyšlenkovitě klepla na povolení a prakticky vzápětí se otevřelo okno komunikace a v něm se bleskově objevil text: „Ahoj, máš čas?“

„Popravdě?“ odpověděl jsem otázkou.

„Ano, jedině popravdě.“

„No, vlastně mám, co si přeješ?“

„Chci ti něco důležitého říct.“

„Vážně? A odkud mě znáš?“

„Znám.“

Zakroutil jsem hlavou nad lakonickou odpovědí a pokračoval: „Tak jo, co mi chceš říct?“

„Máme problém.“

„Jaký?“ byl jsem pro změnu stručný zase já.

„Nemůžeme se spojit s Kovářem.“

„A kdo to má být?“

„Váš starosta.“

„Tak proč se nepodíváš na obecní stránky, tam musí být e-mail.“

„Víš, jakou mi dalo práci spojit se s tebou???“

Ty tři otazníky mě poněkud pobavily.

„Nevím, ale já nejsem ani v zastupitelstvu, takže ti nepomůžu.“

„Ty vůbec nevíš, jak velké nebezpečí vám hrozí. A já vás mám varovat. A abych se místo normálního přenosu myšlenek učil jakési transportní síťové protokoly. Není vám to trapné?“

Chvíli jsem si četl právě obdrženou zprávu, snad třikrát po sobě, a nechápal.

„Normální přenos myšlenek?“

„No jistě. Když něco potřebujeme sdělit lidem, tak jim vnukneme správnou myšlenku. Jenomže teď to nějak nejde, jak jste začali používat ty vaše mobilní telefony a WiFi sítě. Není vám to trapné?“

„Mně to tedy trapné nepřipadá, ty troubo!“ objevila se najednou další zpráva podepsaná nickem Zazent.

To se obvykle nestává, aby do rozhovoru někdo kecal. A navíc bez autorizace, žádného Zazenta jsem neznal.

„Co ty se do toho pleteš, rarachu?“ pokračoval Aranel.

„Proč hustíš do lidí ty vaše hovadiny, máš se naučit kódování GSM a posílat SMS,“ poučoval Zazent.

„My nejsme takoví.“

„A jací jste? Nic neumíte a jenom otravujete.“

„My se takové věci nepotřebujeme učit.“

„A tohle kecání ses naučit mohl, bílokřídláku?“

„To je něco jiného, tyhle servery sídlí ve Svaté Zemi.“

Hleděl jsem na ten dialog jako pitomec. Nebo že bych pitomec byl?

„Haló, pánové, musíte se hádat na mém kanále?“ zeptal jsem se dotčeně.

„To já nechci,“ psal Aranel, „ale on se mi sem pořád cpe.“

„Protože se velký šéf zase chce plést do lidských věcí. Náš šéf by preferoval přirozený průběh událostí,“ spustil Zazent.

„Co jste vy dva zač? Nějací ufoni?“ pokusil jsem se zeptat pro změnu já.

„Ty sám seš ufon!“ vyjelo pod přezdívkou Zazenta.

„Tak dost, jděte k šípku, vy dva. Končím komunikaci.“

Chtěl jsem okno zavřít, jenže Aranel v rychlosti vysypal: „NE!!!“

„Dobrá, tak honem, co mi chceš ty a co ten druhý otrapa?“ napsal jsem a povzdychnul si.

„Praskne přehrada,“ odpověděl Aranel.

„A co má jako být, tak ať praskne, debile,“ vyplodil Zazent.

„A celou vesnici smete přívalová vlna,“ nenechal se první mluvčí.

„A záleží na tom?“ už zase byli v sobě.

„Co to melete?“ zeptal jsem se a nervózně poposedl blíž k monitoru.

„Praskne hráz přehrady nad vesnicí, starosta musí hráznému nařídit, aby odpouštěl vodu, jinak musíte rychle všichni zmizet,“ dal si záležet na podrobnosti Aranel.

„Tadyhle já nemusím být,“ kecnul Zazent a přidal jakýsi divný rohatý smajlík.

„Tak dost. Co to má znamenat? Jak víš, co se děje na přehradě? Co jsi chtěl říct tím přenosem myšlenek?“ hustil jsem do neznámého vtipálka.

„Ach jo, ty tomu pořád nechceš rozumět. Vem telefon a volej starostu. Než bych se já naučil, jak mu mám zavolat, budete už všichni plavat dolů k městu. Rozumíš? Honem, voda stoupá!“

„A vysvětlíš mi to potom?“

„JO! Ale teď neztrácej čas.“

Sice jsem si opět připadal jako pitomec, ale v mysli mi hlodala připomínka posledních jarních povodní, kdy pracovníci povodí naší milé říčky nařídili odpustit tolik vody, že jsme měli sklepy nato tata plné a sousedovi uplavaly slepice.

Vzal jsem mobil a vytočil starostovo číslo. Z nějakého neznámého důvodu mi včera volal a než si uvědomil, že ve skutečnosti chce toho slepičího souseda, snesla se na mou hlavu sprška nadávek za vyvážení bince kamsi pod Čubernici. Pochopitelně jsem nikam nic nevyvážel.

„Haló?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Ehm. Pane starosto, Konopásek, můžu?“

„Jistě, co chcete, soudruhu?“ zapomněl se starosta.

„Po internetu mi přišla zpráva, že povodí nevypouští vodu a že hrozí prasknutí hráze přehrady. Máte prý seřvat hrázného nebo nařídit evakuaci.“

„Kdo to vymyslel?“ vyjekl starosta.

„Já nevím, anonym,“ zalhal jsem. I když?

„Bídáci, já jim to spočítám!“ zařval starosta a prásknul telefonem.

Pokrčil jsem rameny, odložil telefon na stůl a vrátil se k počítači.

„Tak už jsi spokojený?“ zeptal jsem se svého partnera na druhé straně drátu.

„Zavolal jsi mu?“

„Jo, zanadával a praštil s tím.“

„Ano, vidím, ano, ano, myslím, že někam volá.“

„Ty ho vidíš?“

„Jistě. Vidím, ale mluvit s ním nemůžu.“

„Co ty jsi vlastně zač?“

„Tomu nebudeš věřit, příteli.“

„Zkus to.“

„Já jsem, člověče, anděl.“

„Cože?“ napsal jsem a ruka se mi začala třást vztekem.

„Já nelžu. My nikdy nelžem.“

„A co ten druhý? Kolega?“

„Ano, ale z druhé strany.“

„Cože? Čert?“

„No jo, co naděláš, oni se pořád do něčeho pletou a kazí život.“

„Takhle šílený dialog jsem ještě nevedl…“ napsal jsem a nevěděl, co mám dělat dál.

„Jistě. Je to neuvěřitelné. Říkal jsem ti to. Ale chtěl jsi to vědět, tak to víš. A když už jsme u toho, měli byste se nad sebou zamyslet. My vážně nemůžeme s lidmi komunikovat, když je éter tak beznadějně zapráskaný těmi vašimi mikrovlnami. Nižší kmitočty nám až tak nevadí, ale vám to pořád nestačí a cpete se dál a dál. Pokud budete pokračovat, přestaneme s vámi mluvit úplně. A pak si nadávejte sami na sebe. Měj se, člověče.“

Nápis chvíli svítil na obrazovce a pak se okno zavřelo. Což se obvykle nestává.