ChatGPT | Stín křídel, kapitola jedenáctá: Dávný přítel

„Do durthanské řitě,“ vydechl jezdec, hlas mu na okamžik přeskočil překvapením. Garruk s Tharokem se nerudně ošili. „Jsi to vážně ty?“

Torgan stál nehnutě, ale v jeho očích problesklo cosi temného. Jezdec čekal, snad doufal v odpověď, ale Torganovo mlčení se protahovalo, slyšet byl pouze neutichající štěkot psů. Jezdec pomalu přimhouřil oči, zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. „Ty zatracenej mizero,“ zamumlal, tentokrát už s úsměvem. „Ty žiješ…?“

A pak se rozesmál. Nejprve tiše, jako by nevěřil tomu, co vidí, pak hlasitěji, až se nakonec popadl za břicho a řehnil se na celé kolo.

„Chlapi, ten zatracenej bastard pořád žije!“ vykřikl ke svým mužům.

Vojáci v sedlech si vyměnili zmatené pohledy, ale napětí postupně povolovalo. Psovodům se již pomalu dařilo krotit psy. Někteří vojáci se pousmáli, jiní s úlevou zavrtěli hlavou. Jezdec udělal pár rychlých kroků k Torganovi, popadl ho za ramena a nadšeně s ním zatřásl.

„Ne! To snad… to snad není možný! Tys měl bejt mrtvej, ty parchante! Mysleli jsme, že jsi tam zůstal!“ Smál se, ale Torgan zůstával nehybný. Ani náznak úsměvu. Ruce měl sevřené v pěst, rysy napjaté. Jeho dech se zrychloval. Jezdec si toho všiml. Smích mu pomalu pohasl na rtech.

„Torgane…? To jsem já, Doren!“

Torgan náhle ucouvl, vytrhl se mu ze sevření a prudce odhodil jezdce pryč. Nastalo mrtvé ticho. Muž jménem Doren překvapeně zavrávoral, jeho muži okamžitě tasili meče a sklopili kopí. Torgan zalapal po dechu. Celé tělo se mu třáslo. Nezdálo se, že by vnímal, kde je. Náhle se mu podlomila kolena a zhroutil se na zem. Tvář si schoval do dlaní.

„Torgane?!“ vykřikl Doren a vrhl se k němu. Tentokrát však pomaleji, opatrně.

 

Tharok pohlédl na Garruka, který mlčky přikývl. Torgan se třásl jako v horečce. Tharok si zhluboka povzdechl a přešel k němu. Klekl si vedle něj, ale nedotkl se ho.

„Je to pryč, Torgane,“ řekl klidným, tichým hlasem, ale muž před ním nereagoval. „Už se to nestane. Jsi tady. S námi.“

Torgan nevydal ani hlásku. Doren se zmateně ohlédl k ostatním. Jeho oči spočinuly na Tharokovi. „Co to s ním je?“

Tharok si ho chladně měřil. „To nevím.“ Odmlčel se, než dodal: „Ale myslím, že za ten stav můžeš ty.“

Doren se zatvářil rozhořčeně, ale neodporoval. Uvědomoval si, že tohle není místo pro hádky. Jeho pohled sklouzl k Torganovi, jehož tělo bylo strnulé, ale zároveň se zdálo, že se v něm svádí vnitřní boj. Když se jejich pohledy konečně setkaly, Doren na okamžik ztuhl. To, co viděl v Torganových očích, nebyl jen šok nebo bolest. Byla to hluboká prázdnota, díra tam, kde kdysi bylo odhodlání a síla. Poté se otočil k Tharokovi.

„Hledáme zde skupinu bojovníků, která se nedaleko odtud utkala s oddílem skarathi. Nejspíš sebou má nějakého mága, neboť ti skarathi byli pobiti beze zbraní. Můžete mi k tomu něco říct?“

Tharok se zhluboka nadechl a odpověděl. „Toto není vhodné místo, a ani chvíle,“ pohodil bradou ke klečícímu Torganovi, „na vyprávění.“

„Dobrá, tak s námi půjdete do tábora, tam najdeme vhodné místo i čas.“ Odpověděl stručně Doren stylem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Vojáci se pohnuli jako jeden muž, obklopili skupinu a vytvořili sevřený kruh. Tharok se narovnal a jeho pohled byl nečitelný.

„Jako vězni?“ odvětil a zdvihl u toho bradu vzhůru, takže ještě zvýraznil svoji výšku, která výrazně převyšovala Dorena.

„Jako přátelé,“ řekl Doren a podíval se přitom na Torgana.

Napětí mezi nimi na okamžik zavibrovalo jako napjatá tětiva, poté však Tharok přikývl. Doran vysedl zpátky na koně, otočil se v sedle a vydal se na východ, Tharok přistoupil k Torganovi, pomohl mu na nohy a poté vyrazili spolu s ostatními za Dorenem. Ostatní jezdci je obestoupili ze všech stran, psovodi se psy kráčeli vedle nich. Pokračovali mlčky a pomalu dále. Obloha na východě začínala blednout.

Tábor byl skrytý v prohlubni mezi dvěma nízkými hřebeny. Oheň hořel v kruhu z kamenů, jeho mihotavé světlo osvětlovalo hrubě stlučené dřevěné lavice, pár přístřešků z napnutých plachet a jediný stan, očividně patřící Dorenovi. Vzduch byl nasycen pachem uzeného masa a spáleného dřeva.

Vojáci se na příchozí otáčeli se směsicí zvědavosti a podezření. Šeptání mezi nimi sílilo, někteří z nich su ukazovali na durthany. Jeden z mužů, vysoký voják se zjizvenou tváří vykřikl: „Jestli tihle nekňubové dokázali pobít 20 skarathi, sním svoji čapku.“ Někteří další se rozchechtali, Doren je však přejel přísným pohledem a tábor znovu utichl.

Doren poté sesedl z koně a podal uzdu jednomu ze svých mužů. Otočil se k Torganovi, který se stále pohyboval jako v mlze, jeho pohled byl prázdný a neustále klopil zrak. Poté všem pokynul, aby ho následovali do jeho stanu. Torgan instinktivně zpomalil, držel se vzadu. Možná si to ani neuvědomoval, ale znovu ustupoval do stínů, kam se skrýval celá ta léta. Doren u vchodu podržel plachtu, tak aby mohli všichni vejít a poté se otočil ke svým lidem.

„Marliku, Jonasi vy pojďte se mnou. Tile, ty hlídej ať nás nikdo neruší.“

Uvnitř bylo přítmí. Stěny pokrývaly hrubé látkové závěsy, které tlumily chlad noci, ale atmosféra zůstávala těžká. Ve středu stanu plápolal malý oheň v železné míse.

Doren přerušil mlčení jako první. „Budete mi muset hodně věcí vysvětlit. A asi začneme od tebe, Torgane.“

Posadili kolem dokola ohně, Torgan seděl stále zaraženě mezi druthany. Dorenovi muži, Marlik a Jonas se tvářili nepřístupně. Ryn s Lorrinem pokukovali nervózně z jedná strany na druhou. Nastalo ticho. Doren Torgana propichoval očima a čekal na jeho opdověď. Torgan dlouho neodpovídal. Ticho mezi nimi houstlo. Oheň vrhal stíny na jeho strhanou tvář. Pak pomalu vzhlédl, jeho oči byly prázdné, a přesto v nich žhnulo cosi neklidného. Doren znovu promluvil.

„Po bitvě Třesoucí se země jsme mysleli, že jsi mrtvý. Mysleli jsme, že tě skarathi dostali. Proč jsi zmizel a kde jsi se tak dlouho schovával?“

Nastala další dlouhá pauza, než Torgan konečně promluvil. Jeho hlas byl tichý, rozbitý.

„Dorene…“

Jeho jméno zaznělo jako ozvěna, jako přízrak z minulosti, který se zjevil, aby přinesl bolest.

„To, co se stalo… všichni ti mrtví lidé… Byla to má chyba.“

Ticho se roztáhlo mezi nimi jako propast. A Doren věděl, že tahle noc bude ještě dlouhá.

„Proklínal jsem sám sebe za to, že jsem přežil. Anger, Lisard, Petrik… všichni mrtví kvůli mně. Vesnice vypálená, vesničané pobiti. To vše jen kvůli mně!“

Hlas se mu začal lámat, dlaně sevřel v pěst.

„Neměl jsem odvahu se zabít… a ani odvahu vrátit se před Valandora. Utekl jsem. Do Velmoru. Stal jsem se žoldákem. Nechával jsem se najímat hlavně k jižanským karavanám a námořníkům, abych měl nejmenší šanci potkat někoho, kdo by mě poznal…“

Odmlčel se, pohled upřený do plamenů ohně, které se odrážely v jeho temných očích.

„Nemohl jsem se podívat Valandorovi do očí a říci mu, že jsem ztratil celou vesnici. Nemohl jsem mu říci, že všichni ti muži zemřeli kvůli mně. Styděl jsem se… styděl jsem se a bál jsem se… toho, že mě nechá pověsit.“

Jeho hlas se zlomil na posledním slově, prsty se mu třásly, jak je křečovitě svíral v pěst.

Vzduch v stanu byl těžký jakoby nasáklý bolestí. Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohnul. Torgan se pomalu sesunul z lavice na zem vedle ohně, jeho ramena se třásla nepoznanou úlevou, ale i tíhou vlastního svědomí. Přestože věděl, že ti muži zemřeli v boji, nikdy se nedokázal zbavit myšlenky, že je tam přivedl on.

Ve stanu se rozhostilo tíživé ticho. Ryn cítil, jak se mu stáhl žaludek. To byla ta bitva, o které mu Torgan jednou vyprávěl… ale tehdy si vůbec neuvědomoval, jak hluboko ho to zlomilo.

Doren se zamračil, pak se naklonil blíž a pevně prohlásil:

„Torgane, ty paličáku umanutá. To tě nikdy nenapadlo, že to byla past? Že jsi za to vůbec nemohl?“

Torgan sebou škubl, jako by ho někdo uhodil.

„Co…?“ vydechl.

Doren přikývl, výraz smrtelně vážný.

„Anger, kterého tady oplakáváš, nás všechny zradil. Ano, zahynul, ale zahynul mou rukou. To on vedl oddíly Skarathi do vesnice. Za všechny mrtvé je odpovědný on, ne ty. Ti, co přežili, svědčili před Valandorem, že jen díky tobě jsme dokázali vesnici držet tak dlouho.“

Torgan ztuhl, rty se mu otevřely v němém šoku.

„Ne… to není možné…“ zamumlal. Vzpomínky mu probleskly hlavou, jako rozbité střepy. Byl to přece Anger kdo přijel s posledním hlášením před útokem. Slyšel jeho slova. Byla to všechno lež? Byla to past, do které se chytil? To přece nebylo možné.

„Byl s námi tak dlouho… vždycky jsme mu věřili. On…“ Torganův hlas se zlomil. Oči mu těkaly po tvářích přítomných, jako by hledal něco, co by mu potvrdilo, že to, co právě slyšel, není pravda. „Nemohl… nemohl nás zradit. To by neudělal.“ Teď když si však v hlavě přehrával sled událostí, uvědomoval si, že to co říká Doren mohla být pravda, vše by do sebe zapadalo.

Doren zavrtěl hlavou. „Udělali bychom pro něj to samé, co jsme dělali pro sebe navzájem. Ale on nás prodal, Torgane. Dávno před bitvou pravcoval pro Gorvetha. Vyzradil veškeré plány a pak tě nechal věřit, že jsi viník.“

Jeho prsty sevřely látku vlastní tuniky, dech se mu zrychlil. Celé roky… tolik let žil v nenávisti k sobě samému… a všechno to byla lež? Oči mu v divokém zoufalství těkaly mezi Dorenem a ostatními. Přidušeně se zasmál. Hysterický, tichý smích, který však zněl spíš jako ztroskotaný vzlyk.

„Celou dobu jsem…“ hlas se mu zlomil.

Sklonil hlavu k zemi a pěstmi se opřel o ze. Potřeboval se podepřít, zatímco mu pod rukama praskala vlastní minulost.

„Co jsem to udělal?“ vydechl, oči pevně sevřené. „Celá ta léta… utíkal jsem… nenáviděl jsem se… a přitom…“

Garruk pohlédl na Tharoka. Ten mlčel, jeho kamenná tvář neprozrazovala žádné emoce, ale v očích mu plálo porozumění.

 

Doren si Torgana mlčky prohlížel, v očích smutek.

„Měli jsme za to, že jsme tě ztratili,“ řekl nakonec tiše.

Torgan však nereagoval. Jen těžce dýchal, jako by se snažil poprvé nadechnout bez břemene, které ho celou dobu dusilo.

„Byl jsem idiot…“ šeptl nakonec. „Neměl jsem utíkat… Neměl jsem nechat všechny myslet si, že jsem mrtvý. Neměl jsem…“

„Nejsi idiot, Torgane,“ řekl Doren pevně. „Udělals to, co by udělal každej, kdo by se vinil za něco tak strašného. Ale teď už víš pravdu. A je na tobě, co s ní uděláš. Já jsem šťasten, že jsem dnes obejvil dávno zemřelého přítele.“

Ve stanu panovalo napjaté ticho, přerušované jen praskáním ohně. Doren přejel pohledem po všech přítomných, pohledem se nakonec zastavil na Tharokovi.

„Teď mi řekni, co se stalo se Skarathi. Když jsme dorazili na místo, našli jsme jen spálenou zem a mrtvé skarathi, většině z nich chybělo zranění od zbraní. Skoro jako by je někdo zabil holýma rukama… nebo kouzlem.“

Tharok se ani nepohnul, jeho výraz byl stejně nečitelný jako vždy. Opatrně složil ruce na prsou a promluvil klidným, téměř lhostejným tónem.

„Padli,“ řekl prostě.

Doren přimhouřil oči. „To jsme viděli. Ale jak?“

„Byli příliš slabí na to, aby přežili,“ odpověděl Tharok suše.

Doren mlčel, ale koutkem oka zaznamenal Lorrinovu reakci – mladík poplašeně pohlédl na Ryna. Ten sebou trhl, jako by ho něco bodlo. Doren si toho všiml. Pomalu se naklonil vpřed, ztišil hlas a promluvil k Rynovi, jehož srdce bylo jako splašené.

„Pověž chlapče, co víš o těch mrtvých skarathi? Jseš kouzelník?“

Ticho v místnosti zhoustlo.

Doren pokračoval. „Byli pobiti kouzlem, že ano? Jak jsi to udělal?“

Ryn se poplašeně podíval nejdříve na Torgana, který se však tvářil nepřítomně, a poté na Tharoko, jako by u něj hledal záchranu. Také Doren se otočil na Tharoka. Ten pochopil, že to má být on kdo bude pokračovat, avšak neodpověděl. Přejel očima po ostatních, jako by se rozhodoval, zda vůbec něco říct. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

A pak Garruk, který dosud mlčel, promluvil jedinou větou.

„Ten chlapec je Varngarr.“

Jeho hlas zazněl hluboce, jako vzdálené dunění bouře. Slova padla do prostoru jako kámen hozený do vody, jehož vlny se rozbíhaly do všech stran.

Doren ztuhl. Marlik prudce otočil hlavu k Rynovi, zatímco Jonas vykulil oči, jako by právě spatřil ducha. Dokonce i Doren, ostřílený velitel, vypadal ohromeně.

„Varngar,“ zopakoval potichu, jako by chtěl to slovo nejprve sám pochopit, než s ním vůbec něco udělá, „gerakion…“. Pak pohlédl přímo na Ryna.

Ryn nic neřekl. Jeho pohled byl pevný, ale v hloubi jeho očí se skrývalo cosi divokého – něco, co tam předtím nebylo.

Doren si ho dlouho prohlížel, než se zhluboka nadechl a pomalu se opřel zpět. „Dobrá. To vysvětluje dost. A teď mi vysvětlete, co dělají mrtvý žoldák, dva durthané, gerakion a …,“ pohlédl na Lorrina a hledal správné slovo, jak ho nazvat, „a… a chlapec v Caldoře, proč je pronásledují skarathi a kam mají namířeno.“

Torgan najednou jako by se probral, a odpověděl.

„Jsme na cestě z Thalanoru do Joralethu. Předpokládám, že skarathi za námi poslal Gorveth, jelikož zaútočili u hraničního hvozdu ve chvíli, kdy se Rynovi zjevil při přeměně.

Marlik se prudce narovnal, jako by chtěl protestovat. „Dorene, tohle je šílenství! Pokud je to pravda, měli bychom ho zadržet! Nebo ho přinejmenším nahlásit! Jestli—“

„Jestli co?“ přerušil ho Doren ostře.

Marlik sevřel čelist. „Jestli po něm jde Gorveht, je už teď ztracen. Nemáme žádnou záruku—“

„A kdo z nás ji kdy měl?“ skočil mu do řeči Doren. „Myslíš, že žijeme ve světě, kde máme záruky? Navíc, pokud máš pravdu a Gorveth po něm půjde dál, budu nejradši, pokud bude on,“ ukázal prstem na Ryna, „co nejdál od nás.“

Marlik potlačil odpověď, ale jeho postoj zůstával napjatý. Doren však už svůj verdikt učinil. Nechtěl tenhle boj vést. Ne dnes.

„Jste volní,“ řekl nakonec, jeho hlas byl pevný a konečný. „Můžete tábor opustit, jakmile budete chtít.“

Napětí v místnosti pomalu povolilo, i když ne úplně. Jonas se zamračil, ale mlčel. Marlik zatnul pěsti, ale nakonec jen potichu zavrčel a odvrátil se. Ryn necítil ani úlevu, ani vděk. Jeho mysl se otáčela kolem slov, které pronesl Marlik. Je opravdu ztracen? Dokáže ho Gorveth nebo jeho nohsledi znovu nalézt?

Doren se ještě jednou otočil na Torgana, který seděl jako stín sám sebe. Když se jejich pohledy střetly, Torgan se pomalu postavil. Bez jediného slova vztáhl ruku, kterou mu Doren pevně stiskl.

„Pojďme,“ pobídl ostatní a vykročil ze stanu.