Paradoxy nebereme

Ranní větřík rozfoukal záclony v okně, paprsky slunce se opřely do Janiny tváře a nedaly pokoj, dokud nevstala. Protáhla se a zamířila do koupelny. Začínal krásný letní den.

Jana se umyla, oblékla, zavřela okno a šla snídat. Pustila si k tomu rádio. Po běžných zprávách následovala předpověď počasí. Odpoledne se očekávají bouřky, které mohou způsobit lokální záplavy. S takovými věcmi si starosti nedělala, ono to nějak dopadne.

Uklidila byt, vzala tašku a vyrazila na autobus. Měl zpoždění a tak do práce přišla pozdě. Na záznamníku už měla několik žádostí o pomoc. Zapsala si čísla telefonů a začala své neodbytné zákazníky obvolávat. Jednalo se pochopitelně o drobné závady, které nestály za řeč. Nejvíc Janu dokázalo vytočit, když musela jít do skladu opravit naprosto nefunkční počítač a zjistila, že někdo vytáhl vidlici ze zásuvky. Rychle se uklidnila a společně se skladníkem se zasmáli šikovnosti uklízečky.

Jana se vrátila do kanceláře, uvařila si kávu a začala vyplňovat ve mzdovém programu úkolové listy. Šlo jí to pěkně od ruky, však si ten program sama napsala a ona přece dobře ví, jak se data nejlépe pořizují. Od dob děrovačů štítků se toho zase až tak mnoho nezměnilo. Program musí být uzpůsoben tak, aby se nemusely tisknout zbytečné klávesy. Kurzor musí mezi položkami přelétnout bez zastávky.

Před obědem si zašla k serveru, pustila obrazovku a prošla poctivě všechny konzolové obrazovky. Žádné nepředloženosti se nestaly, vše běželo jak má. Oběd za moc nestál, většinu zelených brambor nechala na talíři. Když se vrátila na své pracoviště, našla vzkaz od šéfové, že má jet na pobočku, kde se opět pokazil modem, takže se nemohou spojit s centrálou.

Autobus tentokrát přijel včas. Jana seděla u ona a bez většího nadšení pozorovala husté černé mraky, které se valily od západu. Od nádraží musela jít pěšky, první kapky deště ji stihly u vrátnice pobočného provozu.

Jana se několikrát pokusila modem zprovoznit, než ho definitivně odpojila a zapojila modem náhradní. Šéfová ji nepochválí, zase budou zvýšené náklady. Zaburácel hrom. Jana vyhlédla z okna a dívala se na husté provazce deště, které bičovaly asfaltovou cestu. Bude tu muset zůstat, než déšť ustane. Stará účetní Mrázková jí uvařila čaj. Pomalu ho popíjela a oddávala se klidu nucené přestávky. Však se zase tak moc neděje, nic jí neuteče.

Z oblohy sjel blesk, hrom ho okamžitě následoval s razancí řítícího se nadzvukového letounu a vypadl proud. Mrázková praštila rukou do stolu.

„Nádhera!“ vykřikla. „Zrovna jsem měla celou fakturu, stačilo ji odeslat. Teď to budu muset nasázet znovu.“

Jana doufala, že UPSky na ústředí podrží alespoň server. Jinak by nastalo pěkně pitomé opravování databáze, což z duše nenáviděla. Nejen, že to trvalo dlouho, ještě jí za zády stáli všichni úředníci a povykovali.

Déšť se konečně zmírnil, elektřina naběhla a Jana se balila k odchodu. Vyšla na ulici, deštník nad hlavou, boty na podpatcích klapaly po dlažbě a stříkaly vodu do okolí.

Země se otřásla. Jana ztěží udržela rovnováhu, doklopýtala k okraji chodníku a opřela se o zeď nejbližšího domu. Co se to děje? Napřed bouře, teď zemětřesení? Po ulici proti ní kráčel muž v podivném obleku s nějakou zbraní v ruce. Ohlédl se po ní, namířil na Janu zbraň a vykřikl.

„Stůjte, slečno!“

„Co se děje?“ zeptala se Jana zmateně.

„Došlo k prolnutí sfér. Očekávali jsme tento jev, proto se pokusíme zachránit, co se dá.“

„Co to blábolíte? Kdo jste?“

„Major Brodský, transdimenzionální armáda.“

„Trans co? Vy jste blázen!“

„Nikoliv, slečno. Pojďte se mnou.“

Vzal Janu za rameno a vedl ji do boční ulice. Stálo tam několik podobně oděných mužů a jeden z nich se opíral o vozidlo podobné velkému brouku se šesti koly místo nohou.

„Prostor je čistý,“ řekl Brodský. „Seržante, jděte s muži do města a podpořte ostatní jednotky. Já tu zůstanu s řidičem a budu udržovat spojení.“

„Rozkaz pane!“ vykřikl jeden z mužů.

Pomalu odcházeli. Brodský vytáhl z kapsy cigaretu a zapálil si.

„Kouříte, slečno?“

„Ne. Můžete mi konečně lidsky vysvětlit, o co tady jde?“

„Dobrá, pokusím se. Vaše město leží na hlubokém časoprostorovém zlomu. Centrum té anomálie je pod kostelem na náměstí. Před příchodem křesťanství zde byla dávná pohanská svatyně, jejíž kněží měli znalost procházení sférami. Tedy, mohli navštěvovat jiné paralelní reality. Rozumíte tomu?“

„Nepříliš. Ale budiž, jiné vesmíry. Co se stalo dnes?“

„K tomu se právě blížím. V jedné paralelní realitě se lidem podařilo pomocí jistých technických prostředků otevírat brány sfér. Cesty mezi jednotlivými realitami. Dokážou taky cestovat časem. Je to poměrně složité, existuje už spousta dceřiných realit, které vznikly z té původní. Navzájem se ovlivňují a dochází k nejrůznějším problematickým situacím. Dokonce mezi realitami propukla válka. Proto byla založena transdimenzionální armáda, takové modré přilby všech světů. Dnes se jednotky jednoho světa pokusily projít do této vaší dimenze, aby zde vybudovaly základnu pro pozdější střetnutí s jednotkami protivníka. My jsme to ale předvídali a nyní provádíme eliminaci narušitelů. Pohybujeme se ve zpomaleném čase, proto nikdo nevybíhá z budov, chodci byli předem odvedeni mimo oblast zásahu. Vy jste se bohužel dostala přímo pod záření našeho zpomalovače a tak vše sledujete v reálu.“

„A tohle vám mám věřit?“

„Můžete nebo nemusíte, to je vaše věc. Celá naše akce proběhne během jedné sekundy objektivního času vašeho světa. Obyvatelé města nic nezaznamenají, protože i těm málo, které jsme museli vzít pod přímou ochranu, nakonec provedeme selektivní výmaz paměťových center. Pochopitelně i vás čeká tato procedura. Nebojte se, nebudete si nic pamatovat a vše poběží, tak jak má.“

V Janě se najednou všechno vzepřelo. Nehodlala poskytnout svůj mozek v plen nějakým podivným individuím. Vzpomněla si na svůj výcvik karate, otočila se a praštila hranou pravé ruky majora Brodského po krku. Nečekala, až se vzpamatuje, a utíkala zpět k nádraží. Vítr jí hvízdal podivným způsobem kolem uší, cítila, že vzduch je nějaký příliš hustý. Přesto nepolevila. Doběhla k přechodu před nádražní budovou. Lidé před ní stáli na chodníku jako sochy. Obrátila se přímo k jedné starší ženě a opět se rozběhla. Země se otřásla.

„Tfuj, ty mladá fúrie, co se na mě ženeš jak splašená?“ vykoktala ze sebe žena, do které Jana málem vrazila.

„Promiňte, paní.“

„Odkud jsi vyskočila, co?“

„To by bylo těžké vysvětlování,“ odpověděla Jana a klidným krokem vyrazila k náměstí.

Jemný déšť zkrápěl chodce na ulici, město žilo svým obvyklým odpoledním ruchem, po nějaké transdimenzionální armádě nebylo ani stopy. Jana si vydechla a řekla si, že to byl pěkně divoký sen uprostřed bdění.

Ve firmě vše fungovalo, server výpadek proudu přestál, ve všech kancelářích se opět pracovalo. Jana si sedla za svůj stůl, proběhla logy záznamu činnosti náhradních zdrojů a vrátila se ke své práci. Jeden úkolák za druhým ji procházely mezi prsty, pravá ruka po paměti běhala na numerické klávesnici, Jana cítila, jak se jí vrací dobrá nálada.

Když bylo půl čtvrté, zabalila práci a prošla vrátnicí. Slunce opět zářilo, vůně ozónu připomínala nedávnou bouři.

„Slečno?“ ozvalo se Janě za zády.

Major Brodský v obyčejných kalhotách a tričku se na ni usmíval a podával jí kytici růží.

„Co to? Proč?“

„A proč ne? Jste krásná žena a ke krásné ženě se květiny vždy hodí. Kromě toho jste osvědčila velice dobrou kondici, všechna čest.“

„Ono to bylo skutečné?“

„No jistě. Vy ale nyní chodíte po světě s vědomím o naší existenci a to není pro nás nejlepší vizitka. Jen jedna věc vás omlouvá.“

„A to?“

„Jste na síti známá pod přezdívkou Dremana, nemám pravdu?“

„Máte. Jak jste to zjistil?“

„No máme svoje metody. Je to podle nějaké hudební skupiny, i to jsme si zjistili.“

„A co z toho pro mě plyne?“

„Víte, my jsme si vás trošku proklepli. Váš profil je poměrně sympatický a my hledáme stálého agenta pro tuto realitu. Nemáte zájem?“

„Podívejte, pane majore, vy si ze mě jistě děláte legraci. Jsem obyčejná administrátorka obyčejné podnikové počítačové sítě. Nemám žádné zvláštní nadání, kromě toho karate, ale to už je dávno, co jsem naposled cvičila.“

„To vůbec nevadí. Vezměte si tu kytici, najdete tam speciální telefon. Když si to rozmyslíte, stačí stisknout zelené tlačítko.“

Jana nedůvěřivě chytila kytici, přivoněla si k růžím a usmála se na majora. Jenže ten už před ní nestál, zmizel jako pára nad hrncem.

Došla domů, dala kytky do vázy a pak si vzpomněla. Sáhla do kytice a vytáhla malé kulaté nic, co v žádném případě nepřipomínalo telefon. Zakroutila hlavou, hodila tu věc na stůl a šla zavolat Milanovi. Už se neviděli dva dny, kde se toulá?

„Haló?“ ozval se z telefonu ženský hlas.

„Volám Milana, kdo jste?“

„Předám… Milane, nějaká tvá bývalka…“

„Prosím?“ řekl Milan nesměle.

„Jana. Co to bylo za ženskou?“

„Já… Tedy Jani, nech si to vysvětlit. Monika… Víš, stalo se to tak náhle.“

„Rozumím,“ řekla Jana a praštila s telefonem.

Tak to je teda den, řekla si zkroušeně. Zavřela se do koupelny, napustila si plnou vanu horké vody, usedla do ní a rozbrečela se. Darebák! Tohle mu nedaruje.

Ráno se připlížila do práce jako zpráskaný pes. Čekala na ni šéfová, seděla na její židli a v ruce držela papíry.

„Slečno Kánská,“ začala tichým hlasem. „Naše firma se rozhodla přejít v oblasti informačních technologií na systém outsourcingu. Nevysvětlujte si to osobně, já ani nikdo jiný proti vám nic nemáme. Dostali jsme nabídku od firmy, která nám slibuje velice příznivé podmínky. Stálý správce sítě pro tak malý podnik není potřebný, musela jste si všimnout, že vám svěřujeme podřadnou práci, kterou může zvládnout kterýkoliv absolvent za poloviční plat. Pokud podepíšete rozvázání pracovního poměru dohodou ke dnešnímu dni, vyplatíme vám dopředu mzdu za šest měsíců, aniž byste musela chodit do práce.“

„To přece nemůžete myslet vážně, paní Trebišovská. Vždyť jsem tady ten systém dávala dohromady několik let. Některé programy jsem sama psala, tohle vám žádná firma dělat nebude.“

„Ano, jsem si toho vědoma. Nicméně rozhodnutí vedení nelze změnit. Pokud na náš návrh nepřistoupíte, bude následovat běžná výpověď pro nadbytečnost. Rozmyslete si to sama.“

Jana jako v mrákotách převzala od šéfové papír s výpovědí a podepsala ho.

„Děkuji vám. Jste rozumná. Za to vám napíšu to nejlepší osobní hodnocení pro vašeho příštího zaměstnavatele. S vašimi znalostmi jistě nebudete práci hledat dlouho.“

„A co mám dělat teď?“

„Sbalte si své věci a můžete jít domů. Peníze vám pošleme na účet jako obvykle.“

Venku pršelo a studený vítr zalézal pod kůži. Jana s krabicí v ruce procházela ulicí a slzy měla na krajíčku. Během dvou dní se jí zhroutil svět.

Doma si sedla ke stolu a dala hlavu do dlaní. Všimla si malého kulatého telefónku, co jí dal ten podivný člověk. Vzala ho do ruky. Zjistila, že se otevírá jako staré hodinky na řetízek. Otevřela telefon a stiskla zelené tlačítko.

„Brodský, to jste vy Dremano?“

„Ano, já.“

„Takže už jste pochopila. Mohla jste si ty nepříjemné okamžiky ušetřit, kdybyste moji nabídku přijala hned. Ale muselo se to stát přesně tak, jak se to stalo. Paradoxy cestování časem nemáme rádi.“

„Vy jste to věděl? Vy jste to všechno věděl? Proč jste mi to neřekl?“

„Vždyť vám říkám, že paradoxy nebereme. Jste sama?“

„Ano, proč?“

„Abychom nikoho neplašili. Zavřete telefon a dobře se nadechněte.“

Jana sundala telefon z ucha a obě kruhová víčka připlácla na sebe. Země se otřásla.