Setkání

Honza Pazdera seděl v křesle a poslouchal Novosvětskou. Tóny se příjemně linuly, zrovna začalo Largo a Honza si vychutnával nádherný úvodní motiv. Hudba dál zněla a celý svět zůstával daleko od posluchače. Pryč byly všechny starosti, pryč byla nepříjemná šéfová a zůstávala jen pohoda. A i samotná hudba se stávala stále nepatrnější, až zmizela docela. Honza si uvědomil, že sice ještě sedí v křesle, ale je mu najednou tak lehce. Stačí jen pomyslet a vzlétne. Takže se ani nedivil, když se najednou ocitl nad svým tělem a silou vůle zamířil k oknu.

Starobylé noční náměstí ubíhalo pod nohama a Honza letěl vstříc ozářené věži radnice. Všude byl naprostý klid a i osamělí chodci na náměstí jakoby ztuhli uprostřed kroku. Honza obletěl věž radnice a zamířil západním směrem. Lucerny svítily pod jeho nohama a na křižovatce u žudru stála auta. Nic jim nebránilo v jízdě, semafory nesvítily a nebyl žádný velký provoz. Honza si uvědomil, že něco není v pořádku. Sen o létání se mu občas zdál, ale tohle nebylo obyčejné snění. Viděl jasně všechny barvy a cítil vůni podzimního večera. Byl na hranici snění a bdělosti a přesto letěl nad západní výpadovkou a míjel zastavená auta a chodce.

Honza obrátil svůj let, pod ním se objevila vypálená sýpka a blížil se k rybníku. Všude byl naprostý klid.

Náhle mu před očima vyvstala druhá letící postava. Zabrzdil v letu a počkal na svého souputníka.

„Ty jsi anděl posledního soudu?“ ptal se neznámý.

„Ne, já jsem Honza Pazdera z náměstí.“

„Aha, zase jeden na půli cesty. Nikdy se nedočkám. Mé jméno je Ahasver. Zbourali můj dům a já nemohu trefit zpátky ke svému tělu. A dál se taky nemůžu dostat, jsem odsouzen bloudit po světě až do posledního soudu.“

„To je mi líto, pane. Rád bych vám pomohl, ale o posledním soudu toho moc nevím. Vlastně vůbec nevím, co se to se mnou děje. Seděl jsem, poslouchal hudbu a najednou jsem se vznesl a letěl nad městem. Vypadá to jako sen, ale to město pod námi je tak věrné a vše je tak reálné, vůbec to nechápu.“

„To je jednoduché. Nacházíš se ve světě ducha, který je za skutečným světem a proniká všemi jeho prostorami. Odpojil ses od svého těla a čas se pro tebe zastavil. Pomůžeš mi hledat můj dům?“

„Já nevím, je to pro mě takové nové.“

„Jsi tu poprvé, hádám. Pojď, pokusíme se najít můj dům, třeba se pak budeš cítit lépe.“

Ahasver vedl Honzu zpátky ke středu města. Všude byl klid a na zastávce zamrzl poslední večerní autobus číslo 4. Přiletěli nad volnou plochu, která vznikla po vybourání většiny židovských uliček.

„Tady někde to bylo,“ řekl Ahasver.

„Jenomže tady se před pětatřiceti lety hodně bouralo. Pokud váš dům není jeden z tohoto špalíčku, je asi opravdu ztracený.“

„Ano, tyhle domy poznávám. Vypadají teď jinak, ale jsou to ony. Tady v tomhle bydlel jeden zazobaný továrník, tenhle byl činžák, tento je nějaký celý předělaný. Ale můj dům byl někde jinde. Blíž ke kostelu. Byly tam takové schody venku do prvního patra přímo z ulice.“

„Na ten dům si pamatuji. Hodně se objevuje na obrazech místních malířů. Byl to velmi zvláštní dům.“

„Takže je opravdu zbořený?“

„Obávám se, že ano, pane.“

„To je zlé, to je zlé. Moje tělo je už asi dávno pohřbené a já jsem ztracený, tedy zatracený, abych byl přesný.“

„Vy jste mrtvý?“

„Už to tak vypadá. A to je zlé, moc zlé. Kdysi jsem se nepohodl s jedním mužem, co si říkal Syn člověka. Kvůli tomu jsem byl nucen žít nekonečný život a potloukat se po světě až do skonání světa. Není divu, že jsem se naučil opouštět svoje tělo. Byly to pro mě chvíle naprostého odpočinku a zapomenutí, mohl jsem snít o normálním konečném životě.“

„Vy jste byl nesmrtelný?“

„Vlastně téměř ano. Kdysi lidé věřili, že svět skončí záhy. Zvláště křesťané. Tehdy v Římě se chystali na konec světa a nedělali si starosti s materiálními věcmi. Já jsem byl Žid, ale naučil jsem se s nimi čekat a doufat. Jenže pak přišel Nero, křesťany ve velkém zabíjel, pak přišli další císařové a nic se nedělo, svět pořád stál. Pak věky Říma skončily a nastal zmatek.“

„Vy pamatujete Nerona?“

„Jistě, pamatuji, tenkrát jsem tam žil. Když byl Řím zničen, potloukal jsem se po Španělsku, Francii a nakonec jsem skončil tady na Moravě.“

„To ale muselo být dost těžké, pořád žít, když kolem lidé umírali. Všichni blízcí vám umřeli.“

„To víš, že ano. A několikrát. Ani to neumím spočítat, bylo to snad stokrát. Musel jsem měnit jméno a stěhovat se, abych ušel pozornosti. Ale nakonec to bylo skoro snesitelné. Jenže pak jsem opustil své tělo, ani jsem si nevšiml, že místo pár vteřin uteklo půl století a můj dům i s mým tělem byl pryč.“

„Nemusíte toho litovat. Pokud jste se vyhnul holocaustu, pak jste šťastný člověk, tedy Žid.“

„Holocaust? Co to je?“

„Úplné vyhlazení. V Německu se našlo pár šílenců, kteří se pustili do Židů a začaly je likvidovat po tisících, desetitisících, statisících, milionech.“

„Milionech? Chceš říci, že někdo zabil miliony lidí? To je šílené! To není možné!“

„Dnes už to nikdo nespočítá, ale byla to hrůza, jakou svět nepamatuje. Měl jste štěstí, pane, že jste umřel bez bolesti a nemusel to všechno vidět.“

„A to tuhle ti Němci pobourali naše město?“

„Ne, to udělali Češi. Když po válce, po tom velkém vraždění, zůstalo v našem městě jen pár Židů, staly se tyto uličky místem života nejchudších. A „osvícený“ řád socialismu velel, aby lidé žili ve škatulích, místo ve starých domech. Tak je přestěhovali a domy zbourali. Nahleděli na nic. Na to, že zde vyrůstali mudrcové národů ani na to, že některé domy byly tak zvláštní a jistě historicky cenné.“

„U Hospodina! To bylo příšerné! Lidi, domy, všechno. Zničit, zbořit, zlikvidovat. Jak to, že vůbec ještě nějací lidé žijí?“

„Asi náhodou. Protože mezitím byly vynalezeny zbraně, které by byly schopny zničit celý svět, všechno živé na světě.“

„Takže by přišel poslední soud? Ne to ne. Hospodin je pán posledního soudu, jen on může určit, kdy k němu má dojít. Myslel jsem, že jsem zatracený, ale možná mám ještě naději. Možná mě sám Hospodin ochránil před tím šílenstvím a proto jsem teď zase nesmrtelný, ale pouze jako duch bez těla. Ano, jistě. Je to velká milost. Nebýt tebe, ani bych se nedozvěděl, jak velikou milostí mě obdařil Hospodin. Jen mi něco vrtá hlavou. Jak můžete žít vy, co jste tohle všechno prožili? Všechno to vraždění a bourání. Jak můžete ještě žít?“

„Pane, já v Boha nevěřím. Ale je to asi nějaká jeho milost, že nás nechal žít, jak vy říkáte.“

„Ne to se mýlíš. Tohle není milost. Tohle je trest. Hospodin vás trestá životem, stejně jako trestal životem mě. Musíte žít i když to není k vydržení. Loučím se s tebou, Honzo a přeji ti, abys došel skutečné milosti u Hospodina. Vrať se nyní do svého těla, protože jinak budeš stejný bludný duch, jako já. A doufej. Když mně Bůh odpustil, odpustí jistě i vám. Jednou se všichni sejdeme u něho a budeme blažení. Sbohem.“

Ahasver se rozplynul ve vzduchu. Honza jen zíral, ale pak zamířil ke svému domu, neměl to koneckonců zase tak daleko. Jeho dům na náměstí nikdo nezbořil. Ani dříve, ani v době, kdy se nacházel mimo své tělo.

Honza Pazdera opět seděl ve svém křesle a jemnými tóny znělo Largo. Veliký Bože náš, shlédni z výšin svých...

Památce všech Prostějovských Židů.