Spravedlivý život

Letní nocí se ozýval zpěv cvrčků a skřehotání žab. Hvězdy zářily nad krajem, mírný větřík příjemně chladil na kůži. František stál pod hvězdami na dvorku a měl oči upřené ke hvězdám. Cvrčky neslyšel, tyto zvuky jeho staré uši zachytit nedokázaly.

Díval se na hvězdy a vzpomínal na svůj život. Pod stejnými hvězdami kdysi poznal svoji ženu, která mu dokázala naplnit celý život láskou a pochopením. Pod stejnými hvězdami se jim narodily děti, které pak čas rozvál do celého světa a oni zůstali sami. Potom Maruška umřela. Povzdychl si.

Sešel dolů ke vrátkům, otevřel je a vyšel na náves. Vesnice spala, pouze svit pouličních lamp rušil výhled na hvězdy. Ozvalo se štěkání psa někde dole za potokem. Vydal se po silnici nahoru do kopce. Po chvilce minul poslední chalupu a taky poslední lampu. Další cesta byla utopena v temnotách. Čím dále kráčel, tím více bylo hvězdy vidět. A u křížku mezi lipami se dalo skrýt před světem a zapomenout na celou civilizaci.

Posadil se na schod pod křížem, opřel se o jeho podstavec a pozoroval, jak meteory prolétají mezi hvězdami. Měl by si něco přát. Ale co? Vždyť prošel dlouhým a pestrým životem a nyní už ho čekalo jediné. Odchod do lepšího světa za branou smrti.

Vzduch se zavlnil a mezi hvězdami se zformovala ženská postava v dlouhých šatech. Oči té dívky zářily jako oči kočičí.

„Kdo jste?“ zeptal se František.

Dívka se sklonila a dotkla se rukou jeho tváře.

„Jsem Monika,“ odpověděla melodickým altem.

„Proč? To už je čas?“

„Čas?“

„Dobrá, půjdu s vámi,“ řekl František, opřel se o podstavec kříže a postavil se na nohy, až jeho stará kolena zapraštěla.

„Opravdu? Vy byste mě chtěl doprovodit? To jsem ráda.“

„Počkat, vy nejste anděl smrti?“

„Ne, smrti ne.“

„Co ode mě chcete?“ zeptal se František s úzkostí v hlase.

„Já? Nic. To vy jste si něco přál. Proto jsem tady.“

„Jenže já si nic určitého nepřál. Vím, ty padající hvězdy. Je to taková pověra, že by si měl člověk něco přát. Co však můžeme čekat od kousků rozžhaveného železa?“

„Proč si myslíte, že je to jen železo?“

„Nevím. Někde jsem to četl. A není snad?“

„Obvykle ano. Někdy však na svět přijde jako padající hvězda posel světla. I já jsem překonala brány času, abych jako padající hvězda přišla k vám. Proč se klepete? Máte strach?“

„Po pravdě mám. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Nebojte se. Vezměte mne za ruku, uklidněte svůj dech a věřte, že nic není nemožné.“

Klidný větřík se změnil v rotující vír, v jehož středu zářilo světlo. Pak světlo přiletělo velkou rychlostí k oběma postavám, proměnilo se v záblesk a vír zmizel.

Jinak se nic nezměnilo. Pouze listí lip se ještě chvělo a šustilo.

Monice nyní nesvítily jen oči. Zářila celá, i její šaty vypadaly jako z leštěného kovu. A místo kříže stál mezi lipami vysoký zašpičatělý kámen.

„Co se to stalo? Kde to jsme?“ ptal se František ustrašeně.

„Jsme ve světě světla,“ odpověděla Monika. „Pojďte, Františku, nemějte žádné obavy, zde vám nehrozí žádné nebezpečí.“

Vydali se z kopce dolů. Na první pohled i ta silnice vypadala stejně. Jenže na místě, kde ve Františkově světa začínala vesnice, stál pouze vysoký sloup, ze kterého se šířilo mdlé světlo.

„To je maják,“ řekla Monika. „Čeká tu moje vozidlo, následujte mě.“

Monika otevřela dvířka něčeho, co vypadalo jako kabinka lanovky. Nastoupili dovnitř, Monika rozsvítila přístrojovou desku, něčeho se dotkla a vozidlo se vyhouplo do vzduchu. Letěli nízko nad noční krajinou, bílé majáky jim ukazovaly cestu. Potom bylo najednou kolem nich více podobných vozidel, některá mířila jejich směrem, některá směrem opačným. Blížili se ke svítícímu městu, vysoké budovy nejrůznějšího tvaru vystupovaly ze země, mezi nimi byla spousta stromů a světelných majáků.

Monika navedla vozidlo ke stěně jednoho domu. Stěna se rozevřela a vozidlo stanulo na vysunuté plošině. František jako omámený následoval Moniku do nitra budovy. Všude byla spousta zvláštního bílého světla, ve kterém se záře Moničina těla úplně ztrácela. Vešli do rozlehlého sálu, kde sedělo několik lidí na sedadlech kolem stěn. Uprostřed místnosti svítila velká krychle, ve které bylo vidět tančící lidi. Ozývala se tichá průzračná melodie.

František se posadil na volné sedadlo, Monika se usmála a kráčela do centra místnosti. Světlo pohaslo. Zhasla i krychle, tančící páry zmizely v mlžném oparu. Z mlhy se vynořil starý muž, vystoupal po schodech nahoru na krychli a usedl do připraveného křesla. Zářil jasným světlem a na jeho obličeji se rozhostil spokojený úsměv. Detail jeho obličeje se objevil v krychli.

„Vítám vás, přátelé ze světa temnoty,“ řekl zvučným hlasem. „Pocházíte z různých časů a různých koutů vaší planety. Jedno máte společné. Žili jste spravedlivým životem, který zaslouží odměnu. Ano, můžete namítnout, že nás každého čeká odměna či trest poté, co život skončí. Tuto naději vám nebudu brát, protože je to pravda. Přesto vám nyní nabízím něco jiného. Dlouhý život bez bolesti a strádání. Nový život. Ať jste jak chcete staří, zde na tom nezáleží. Jakmile přijmete dar našeho světa, vaše tělo se promění. Nyní vám nechám čas na rozmyšlenou. Nemusíte s rozhodnutím spěchat. Nikdo vás k ničemu nenutí, svoboda každého jedince je posvátná.“

Krychle opět ztmavla, muž sestoupil po schodech a zmizel za jejím okrajem. František seděl u stěny a uvažoval o tom, co vyslechl. Nový život. Má na to právo? Má právo přežít všechny lidi svého světa? Byl unavený, ticho a tma místnosti mu přinášely spánek, kterému po chvíli podlehl.

Ucítil ruku na svém rameni. Zářící Monika se na něho usmívala a hladila jeho paži.

„Františku, jaká je vaše volba? Zůstanete tu s námi?“

„Já nevím. Mám trošku strach. Přece jen, tento svět je úplně jiný, jsem jen starý muž, který léta pracoval jako dělník. Pochopím zákonitosti, které tu panují?“

„Toho se nebojte. Proměna těla obnáší i doplnění potřebných znalostí.“

„Je to všechno takové zázračné,“ povzdychl si František.

„Ano, je to zázračné. Přitom stačilo tak málo a k rozdělení světů by nedošlo. Nebyl by žádný svět temnoty, pouze tento svět světla. Kdyby Pilát Pontius měl pevnější charakter a stál by jednoznačně za vědomím, že nemá nic mít se Synem člověka, jak mu radila jeho osvícená žena. Největší tragédie v dějinách se nemusela stát.“

„Takže tady…“

„Ano, tady Ježíš nikdy nezemřel. Možná vám to připadá divné, protože vy oběť Božího Syna považujete za samozřejmost, která naprosto souzní s proroctvími dávných časů. Všechno lze pozměnit tak, aby to ve svém důsledku odpovídalo dobové zkušenosti. Jak se měli mocní vašeho světa ztotožnit se skutečností, že zabili jediného vždy spravedlivého? Jak mohli omluvit tak hrůzný čin? Jednoduše to prohlásili za logický důsledek dějin. A dějiny pak šly svými cestami, již nic nedokázalo změnit všechny ty hrůzy, kterými lidé chtěli obhájit víru v zabitého Boha. Zapomněli jste na jedinečnou lásku Boha Stvořitele, úplně jste ze svého nitra vytěsnily vzpomínky na Bohyni Matku přírodu. A Boží Syn byl mrtvý. Teď se tím ale netrapte. Možná to tak opravdu muselo být, abychom si všichni vážili pravdy, že Boha prostě zabít nelze.“

Monika vzala Františka za ruku a oba kráčeli bíle osvětlenou chodbou, až zmizeli všem zvědavým očím. A jak to dopadlo? Zůstal tam s nimi, nebo se vrátil? Kdo ví.

A může se to stát i nám? Možná. Když budeme stát pod hvězdným nebem a sledovat déšť padajících hvězd. Když si nebudeme vědět rady, co si máme přát. A když náš život bude spravedlivý.