To nechám na jiném spisovateli

Můj poslední román byl propadák. Nakladatel šel dokonce tak daleko, že mi odepřel polovinu autorského honoráře. Pro spisovatele na volné noze je něco takového hotová katastrofa. Co naplat, že jsem se pokoušel svým dílem vytvořit naprosto specifický literární styl. Čtenáři i kritika došli k názoru, že jde o blábol.

Vlivem neúspěchu jsem propadl depresivní náladě, která byla příčinou hádek s přítelkyní a nakonec i našeho rozchodu. A tak jsem seděl toho rána na gauči a civěl do blba. Jakákoliv chuť pustit se do psaní mi naprosto chyběla. Kolem poledne jsem se donutil alespoň apaticky zapnout počítač a prohlédnout si e-maily. A ejhle, hned jako první zpráva na mě blikala nabídka jakéhosi nakladatelství Světobraz, které stálo o moji tvorbu.

Bezmyšlenkovitě jsem nechal počítač, aby odeslal potvrzení o přečtení zprávy, prohlédl si další poštu a počítač zase vypnul. Beztak je to všechno jen nesmysl, se psaním končím, budu si hledat normální zaměstnání.

To jsem taky další den udělal. Fronta na úřadu práce mě však naprosto konsternovala. Je vůbec možné, aby tolik lidí nemělo práci? Ani jsem se neobtěžoval čekat, až budu připuštěn k příslušnému úředníkovi. Jen jsem přelétl očima nástěnky a došel k závěru, že nic pořádného, na co bych stačil, mi tu nenabídnou. Koupil jsem si flašku rumu a trávil odpoledne u televize.

A nastal další den, sobota, naprosto zabitý čas. Pustil jsem si počítač, abych se zabavil nějakou hrou, zkontroloval poštu – a našel další zprávu od Světobrazu. Pozvánku na setkání s jejich redaktorem na pondělí deset hodin dopoledne. Nechyběla ani adresa a telefon.

Neděli jsem opět proklimbal u televize, večer mě to ale najednou přestalo všechno bavit. Že bych to zkusil? Nemám co ztratit, tak co.

Pondělní dopravní špička mě úplně rozhodila. Metro jelo natřískané, navíc se zastavilo jednu stanici před mým cílem, jelikož u muzea skočil do kolejí nějaký sebevrah. Nezbývalo než dojít pěšky.

Dům, v němž nakladatelství sídlilo, nevypadal nijak zvláštně. Poněkud oprýskaná omítka, vlhký pach na chodbě, starý dřevěný výtah a obyčejné tmavé dveře s bílým tlačítkem zvonku na futru.

Bzučák mě pustil dovnitř, aniž by se v domácím telefonu někdo ozval. Vlastně tam ani žádný domácí telefon nebyl. Obešel jsem pár dveří ve vnitřní chodbě a až úplně na konci jsem našel jméno Petra Svitáka, mého potenciálního redaktora.

Zaklepal jsem a po výzvě vstoupil dovnitř. U stolu seděl postarší muž s jiskrným pohledem a plnovousem.

„Vy musíte být Tomáš Lacina,“ začal a zdvihl se ze židle. „Jen směle dál, pojďte se posadit.“

Uvelebil jsem se na staré dřevěné židli a nesměle se na redaktora podíval.

„Tak, Tomáši, co říkáte, chtěl byste to s námi zkusit?“

„Já nevím, záleželo by na tom, co si pod naší spoluprací představujete.“

„Podívejte, asi tak. Naším cílem je realizace příběhů. Zadáme vám téma a necháme jistý čas na zpracování. Honorován byste byl od stránky, řekněme tak 30 euro za normostranu. Musíte ale přesně dodržet termín a zadané téma. Jinak by byl honorář nulový.“

Pokusil jsem si to v hlavě přepočítat. Víc jak osmdesát táců za sto stránek, pane jo! Nějak jsem se ale necítil ve své kůži.

„Jak přesně to myslíte s tím zadáním tématu?“ zeptal jsem se s pochybností v hlase.

„Asi tak. Dostanete schéma příběhu, charakter postav, prostředí, no prostě takové ty věci. Vlastní zpracování je už na vás.“

„Jak to bude se smlouvou?“

„Smlouva bude rámcová. Asi tak. Sazba za stránku, klauzule o dodržení podmínek včetně termínu, smluvní sankce a takové ty věci. Podívejte, nechte si to projít hlavou. Prostě až se rozhodnete, přijdete za mnou a smlouvu podepíšete, bude už připravená.“

„A když se rozmyslím jinak?“

„Ale no tak, takové podmínky vám přece nikde jinde nenabídnou. Jsem přesvědčený, že se domluvíme, Tomáši.“

„Dobrá, uvidíme.“

Sviták vstal a podal mi ruku.

„Nemusíte spěchat, Tomáši. Mějte se a přemýšlejte. Budu se těšit na naše další setkání. Na shledanou.“

Pozdravil jsem a vyšel z místnosti. Nabídka by to nebyla špatná, tak proč mám pořád takový divný pocit?

Na ulici bylo plno ruchu, já jsem měl hlavu zahlcenou myšlenkami, takže jsem zrovna moc pozor nedával. Když zakvílely brzdy a já se ocitl ve vzduchu, nestačil jsem ani heknout. A pak jsem hlavou narazil do kandelábru a ztratil vědomí.

* * *

Jen z dálky jsem vnímal pípání přístrojů a nějaké hlasy. Když se mi konečně podařilo otevřít oči, zahlédl jsem uplakanou mámu sedící vedle mého lůžka na bílé židli.

„Tomáši! Slyšíš mě?“ zeptala se vyděšeně.

„Jo,“ hlesl jsem v odpověď.

„Tak už je ti lépe?“

„Jo.“

A pak jsem opět usnul.

Tentokrát mě probudil zpěv ptáků za otevřeným oknem. Sestra kontrolovala infuzi, jinak v místnosti nikdo nebyl.

„Pane Lacina, jak se cítíte?“ zeptala se jemným hláskem.

„Dobře, děkuji.“

„Zavolám vám doktora.“

„To budete hodná.“

Nemusel jsem čekat dlouho. Doktor vešel směle do dveří, až se mu plášť zavlnil v průvanu. Chvíli kontroloval přístroje, pak se lehce usmál a sedl si na židli.

„Tak jak, pane Lacina. Pamatujete si, co se vám stalo?“

„Jo, myslím, že to byla autonehoda.“

„Ano, přesně tak. Víceméně se vám nic vážného nestalo, pouze lehký otřes mozku a nějaké pohmožděniny na nohách. Bohužel ne všechny zprávy jsou tak dobré. Když vás přivezli, udělali jsme vám CT mozku. Máte na něm nádor. Bohužel není operabilní. Zbývá jen klasická chemoterapie a ozařování. Musíme se do toho pustit co nejdříve, aby choroba nemetastázovala. Pokud zastavíme růst nádoru, máte naději, že se vyhnete komplikacím. K tomu ale potřebujeme nově vyvíjený preparát, který doposud není v naší republice schválený. Jedno balení přijde asi na sto tisíc korun. Pojišťovna to pochopitelně nehradí.“

Ležel jsem jako opařený. Vždycky jsem si myslel, že doktoři před pacienty s rakovinou mlží a nikdy neříkají nic na rovinu. Tento byl úplně jiný. Vysypal to na mě zčista jasna a ještě se usmíval.

„Sto tisíc? Kde bych tolik peněz vzal?“ zeptal jsme se s úzkostí.

„To já nevím, je mi to líto.“

„A když ty peníze neseženu?“

„Pak nádor poroste a postupně bude tlačit na vaše centrum motoriky v pravém laloku. Může to znamenat ochrnutí levé strany těla.“

„A to mi říkáte jen tak?“

Doktor si povzdychl.

„Můj názor je, že by pacient měl vědět všechny podrobnosti. Falešné naděje nejsou k ničemu. Je třeba se nemoci rázně postavit a zdolat ji.“

* * *

Doktorovi se to pěkně řekne, rázně se nemoci postavit. Ale co má dělat chudobný spisovatel bez peněz? Ležel jsem na lůžku celý den jak pytel, ani jsem se nepřinutil nic sníst.

K večeru vstoupil do pokoje muž v obleku, zdvihl ruku a zahlaholil: „Zdravím, pane Lacina, já jsem Bárta, redaktor nakladatelství Fidetas. Mám pro vás nabídku na spolupráci.“

„Jo? Už zase?“

„Zase?“

Aniž bych na něho bral ohledy, vychrlil jsem všechno o Stětobrazu a své nemoci.

„Jistě chápete, že v takové situaci nemám náladu na žerty,“ dokončil jsem svůj plamenný projev.

„Naše nabídka není žádný žert, pane Lacina. Myslíme to naprosto vážně.“

„Ano? Tak jaké máte podmínky? Taky si vymyslíte témata? Dáte mi víc peněz?“

„No, po pravdě, my žádná témata našim autorům nediktujeme, svobodná vůle je nám svatá. A co se týče honoráře, tam plně záleží na každém autorovi, jakým způsobem si zvolí hmotné statky pobírat. Jsou i jiné možnosti než peníze.“

„Jenomže já potřebuji peníze. Hodně peněz. Jinak ze mě bude mrzák.“

„Jak myslíte. Klidně se můžete rozhodnout pro konkurenci, svobodná vůle je nám svatá.“

A s pokývnutím hlavy odešel.

Když jsem se ráno probudil, našel jsem na stolku Bártovu vizitku. Jsou i jiné možnosti než peníze. Opravdu? Svobodná vůle je nám svatá. Má vůbec člověk nějakou svobodnou vůli? Vždyť kdybych mohl, určitě bych si zvolil jinou alternativu než rakovinu. Můžu se rozhodnout, že budu zdravý?

Kolem poledne přišel doktor a oznámil mi, že jsem propuštěn a další léčba bude ambulantní. Prý abych měl výhodu domácího prostředí. Pche, domácí prostředí. Prázdná garsonka. Vážně výhoda.

Prvně si musím vyřídit pracovní záležitosti, dokud ještě vůbec chodím. Vydal jsem se do Světobrazu, abych se upsal řeholi psaní na objednávku. Cestou se mi ale hlavou honily pochybovačné myšlenky. Opravdu to chci? Vždycky jsem si zakládal na vlastním stylu a volnost mi byla samozřejmou.

Sáhl jsme do kapsy a vytáhl vizitku redaktora Bárty. Když jsem si přečetl adresu, zůstala mi ústa dokořán. Stál jsem jen deset metrů od onoho domu.

Tohle není samo sebou, řekl jsem si. Měl bych to zkusit. Nakladatelství Fidetas sídlilo hned v přízemí. Opět tu nebyl žádný komfort, nějak mi ale prostředí Bártovy kanceláře připadalo jakési čistější. Redaktor se usmíval a hned se ke mně hrnul.

„To jsem rád, že jste se zastavil, pane Lacina. Pojďte, něco pro vás mám.“

Podal mi několik papírů sepnutých kancelářskou sponkou.

„Posaďte se tady k oknu a přečtěte si to, určitě vás to bude zajímat.“

Měl pravdu, nevycházel jsem z údivu.

„Ale to je přece…“ hlesl jsem a díval se vyděšeně na Bártu, který stál nade mnou a stále se usmíval.

„Ano, to je váš život, pane Lacina. A všiml jste si, kde ten text končí?“

„Vaší návštěvou v nemocnici. Ale jak je to možné, kde jste se to všechno dozvěděl?“

„Tento text je dílo jednoho našeho skvělého autora. Přišel s tím před pár dny. Stalo se mu, že se mu jeho postava, tedy vy, najednou začala chovat jinak, než sám zamýšlel. Proto za mnou přišel a rukopis mi předal nedokončený. To prý už není jeho dílo. Tak co, už víte, jak to dokončit?“

„Ale je to přeci jen literatura, fikce, příběh…“

„To není tak jisté, milý příteli. Víte, nakladatelství Fidetas je specifické. Naši autoři píší příběhy života – plné víry a pravdy – fides a veritas, chápete? U nás můžete vytvářet samotný život. To pochopitelně nedokáže jen tak nějaký spisovatel. Musí mít zvláštní talent, aby něco takového zvládl. Vy k takovým lidem patříte. Proto se o vás zajímal Světobraz. I oni se pokoušejí vytvářet život. Pracují ale s konceptem osudu, který je otrokářem jejich autorů. My prosazujeme svobodnou vůli. Naši autoři píšou život podle svého svědomí, ve víře v pravdu. Střetáváme se s Světobrazem a vytváříme tak rovnováhu mezi krutou nutností a bláhovou nadějí.“

„To není možné, přeci nemůžu vymýšlet příběhy jiných skutečných lidí. Vždyť tím bych jim tu jejich svobodnou vůli bral, nebo ne?“

„Nikoliv nutně. Jenomže k tomu, abyste pro nás mohl pracovat, musíte umět naslouchat. Vcítit se do problémů lidí, žít jejich život s nimi. Pak sám poznáte, co máte psát, sama ruka Boží prozřetelnosti vás povede. Je to složité na pochopení, ale svět potřebuje spisovatele, kteří jeho příběh vytvářejí. Nebojte se, zvyknete si.“

„Ale co moje nemoc? Copak můžu…“

„Ovšem. Můžete. Můžete si sám stanovit odměnu za svoji práci, ať je jakákoliv. Jen citlivě naslouchat, to je třeba. Vy to zvládnete.“

A tak jsem část svého příběhu dokončil.

Uplynulo už pět let, píši pro Fidetas a žiji poklidný prostý život s manželkou, dvěma dětmi a spoustou lásky. Žádná nemoc mě netrápí. A co bude s námi dál? Tak to už nechám na nějakém jiném spisovateli…