ChatGPT | Stín křídel, kapitola dvanáctá: Volba

Vzduch v chrámových chodbách byl chladnější než ve Velkém sále. Možná to bylo tím, že sem nepronikalo tolik magických světel, nebo tím, že se Alysiina mysl konečně odpoutávala od všeho, co se právě stalo. Nebyl tu křik. Nebylo tu napětí. Jen její vlastní kroky, které se dutě rozléhaly podél kamenných zdí. Sama sobě připadala neuvěřitelně prázdná. Mířila ke své cele, ale šla po paměti.

Nebyla si jistá, jak přesně se dostala ven z Velkého sálu. Pamatovala si, že se Velká rada rozpadla v chaosu – že mnozí křičeli přes sebe, zatímco jiní mlčeli s nečitelností, která byla mnohem znepokojivější než otevřený hněv. Viděla Elařin vážný pohled, který na okamžik spočinul na Kaelithovi. Mezi přítomnými se ozývalo vzrušené šeptání – co to všechno znamená? Ale to všechno už bylo za ní. Teď byla sama. Myšlenky se jí pomalu vracely zpět k tomu, co se vlastně stalo… Alysia zavřela oči a na okamžik se zastavila. V duchu znovu slyšela Kaelitha, jak se postavil a pronesl slova, která změnila vše.

„Mám důkaz,“ Kaelith si sáhl do tuniky a vytáhl gerakionský pařát, a pokračoval „a mám i svědkyni.“

Ticho, které tehdy nastalo, bylo téměř nesnesitelné. Kaelith, stojící uprostřed Velkého sálu, se pomalu rozhlédl po přítomných. Cíleně se zastavil u Elary.

 

Nikdo se neodvážil okamžitě promluvit. Několik mistrů si vyměnilo pohledy, někteří byli šokovaní, jiní podezřívaví. Alysia tehdy sotva dýchala. Teď, když nad tím přemýšlela, uvědomila si, že už v tu chvíli byl řád rozdělený. Že to muselo přijít. Proč však ona musela být tou katarzí, která to vše umožnila? Uvědomovala si, že spousta členů řádů ji sledovala s nenávistí v očích. Dávali jí to za vinu. Copak však ona za to mohla? Přemýšlela znovu nad svou výpovědí…

V té chvíli všichni spočinuli očima na ni a Kaelith ji pokynutím ruky vyzval aby vstala a předstoupila. Postavila se před Elaru a Velkou radu. Elara vstala a Kaelith se posadil. Alysia hleděla Elaře přímo do očí, o nedovolovala si mrknout. Elařinin pohled byl silný a odzbrojující. V sále bylo naprosté ticho. Ticho, které měla nahradit bouře.

Elara promluvila „Alysie, jsi gerakionem ohně, nadějnou učednicí. Všichni zde víme, že už brzy dosáhneš úrovně mistra. Svými činy sis vysloužila úctu a respekt v našem řádu, a tvé slovo má váhu. Co nám chceš říct dítě?“

Alysia polkla naprázdno, její hrdlo bylo suché, ruce se jí lehce třásly. Byla nervóznější než před bitvou. Nemohla se zbavit dojmu, že Kaelith měl toto vše připravené, a že je jen loutkou. Představa, že ji někdo ovládá se jí příčíla, přesto však byla rozhodnutá mluvit pravdu, ať už to mělo znamenat cokoli. Teď už jí nikdo nezastaví.

„Před 4 dny jsem byla vyslána do Selcarisu, abych se na východním pobřeží Alrethova zálivu setkala s kapitánem Aldarem a jeho jednotkami. V zálivu se pohybovali pirátské lodě, pustošily pobřeží, útočily na vesnice a piráti pronikali do vnitrozemí. Šířili se o nich také zvěsti, že s nimi putuje nějaký mág, a proto nás Aldar požádal o pomoc. Když jsem dorazila namísto, připojila jsem se k jejich jednotkám, a projížděli jsme pobřeží. Druhý den jsme na ně narazili – sebranka všech možných i nemožných pobudů. Nějací seveřané, lidé z hadích ostrovů, skarathi a dokonce jeden durthan. A také chlapec. Chlapec, kterému nemohlo být víc než 13 let. Nejdříve jsme nechápali, co tam dělá, a mysleli jsme, že to je zajatec, kterého unesli z nějaké vesnice. Stále jsme pátrali potom, kdo by mohl být ten mág. Poté se však ten chlapec pustil do přeměny, neřízené živelné přeměny. Jeho oheň byl mocný. Síla, která z něj vycházela, byla ještě větší než síla ohnivých mistrů, kterou jsem zde viděla. Nemohl to vydržet…“ klesla očima ke svým botám a hlas se jí zadrhl. „Po chvíli ho jeho oheň pohltil. Zbylo z něj jen pár pařátů, které se mu odlomili žárem, který vydával, a hromádka popela.“ Její hlas kles, do očí se jí drali slzy. Když vyprávěla velké radě svůj příběh, znovu ho prožívala ve své hlavě. Nedokázala však popsat, jak velký žár vydával, ten smrad spáleného masa a peří. Chtělo se ji zvracet. Chtěla se otočit a utéct z velké rady. Ano, udělá to, když v tom…

„Alysio,“ to vstala Mirael, představená vodního řádu, „všichni věříme, že to byl strašný zážitek, a děkujeme, že jsi našla odvahu s ním vystoupit před radu. Avšak aniž bych chtěla podkopávat tvoji důvěryhodnost a zpochybňovat tvá slova, jak víme, že patřil ke Gorvethovi?“

Sálem to zašumělo. Někteří souhlasně mumlali, jiní si klepali na čelo a dávali jasně najevo, že jim Miraelina otázka přijde nesmyslná.

„Jeden z těch mužů, durthan, přežil, drží ho v žaláři v Selmu. Ještě, než jsem se vrátila, společně se selcarskými muži a jsem ho vyslýchala. Zlomili jsme jeho vědomí, a on nám pověděl, že celá posádka slouží Gorvethovi. Že měli za úkol křižovat pobřeží a rabovat, ale zároveň něco hledat. Nevěděli přesně co, to jim Gorveth neprozradil, ale měli sledovat tvary pobřeží, skály zanořující se do vody a hloubku moře v jednotlivých zátokách.“

 

Alysia se zastavila. Uvědomila si, že minula svoji celu, a několik kroků se vrátila. Ve své mysli se neustále vracela k poslední vzpomínce – rozhovoru s durthanem. Detaily, které si dříve neuvědomila, jí teď vyvstávaly v jasnějších obrysech. Doteď se tím nijak nezabývala, protože byla zaskočena tím mladým gerakionem. Ovšem teď, když to měla vyprávět radě, uvědomovala si konečně detaily. Ten druthan vypověděl, že měli sledovat pobřeží, všímat si hloubky moře, útesů, tvaru zátok… Nechápala k čemu by to Gorvethovi mohlo být. Nebo snad plánuje invazi do Selcarisu a hledat vhodné pláže pro vylodění? To by přece nemohlo fungovat. Tak velké loďstvo by bylo spozorováno mnohem dříve něž by se k pobřeží Selcarisu dostalo, a nebyl by problém opevnit břehy a armádu nenechat vůbec vylodit. Zatím muselo být něco jiného.

Z jejích úvah ji vytrhlo zabušení na dveře. Otevřela a stanula čelem k Ladricovi. Ladric na nic nečekal a bez okolků pronesl:

„Ohnivý dům se má sejít v rubínovém sálu ohnivé věže. Už to začalo.“

 

Poté co Alysia odpověděla na její otázku, posadila se Mirael zpět na své místo. Povstal Vayen. „Bratři a sestry,“ začal rozvážně, „pokud Gorveth opravdu verbuje mladé lidi s orlím darem, a praktikuje na nich takovou formu výuky, která dovoluje, aby se jim děli takéto ohavnosti, je potřeba něco udělat. Pravdou je, že Caldora k nám nemá důvěru, a na jejím území se musí pohybovat desítky obdarovaných. Pokud je v Caldoře verbuje Gorveth, hrozí, že si z nich vybuduje armádu. Mimo to, že je naší povinností tyto lidi najít a cvičit je v souladu s našimi tradicemi, aby se z nich nestávali jen vraždící nástroje v rukou Gorvehta, nemůžeme zároveň dovolit, aby získal prostředky pro jeho další vzpouru!“ ke konci svého projevu už téměř křičel, jelikož jeho slova postupně provokovala čím dál tím větší množství gerakionů k souhlasným či pobouřeným poznámkám. Poté co skončil, začali se někteří mistři překřikovat, a v sále vznikl drobný chaos. Poté vstala Elara, a díky její autoritě sál znovu utichl.

„Náš řád není řádem válečným. Nejsme tu proto, abychom vedli války. V tuto chvíli se jeví jako lepší vyslat posli do Caldory, a pokusit se napravit vztahy zde, abychom mohli orlí děti přivádět k nám do chrámu a cvičit je zde. Nedovolíme tak Gorvethovi, aby je verboval a učil zvráceným živelným přeměnám, na které nejsou dost vyzrálí.“

Nikdo v sálu si nedovolil ji přerušit, jakmile však dokončila svůj projev, znovu se vzedmuli neskopojené hlasy. Tentokrát vstal Kaelith. Sál zdaleka neutichl tak rychle a jednotně jako v případě Elary, ale bylo cítit, že i představený ohnivého domu má mezi ostatními respekt.
„Velekněžko, souhlasím s tebou, že je potřeba urovnat diplomatické vztahy s Caldorou, a zajistit přísun nových učedníků. Ovšem osobně zastávám názor, že je také potřeba zasáhnout proti Gorvethovi.“

Celý sál se teď soustředil na výměnu mezi dvěma členy malé rady. Ve vzduchu viselo napětí. Elara se zhluboka nadechla, ale její ruka, sevřená kolem opěrky křesla, prozrazovala napětí, které se snažila skrýt. Oči jí klouzaly po tvářích přítomných, po Kaelithovi, který se tvářil neochvějně, po arcimágovi zemního domu, jenž mlčel, ale jeho sevřené rty naznačovaly nesouhlas. Cítila tíhu jejich pohledů – pohledů těch, které vedla tolik let. Byla velekněžkou, ale dnes, právě teď, byla i terčem.

„Nestala jsem se velekněžkou, abych vedla řád do války,“ řekla nakonec, její hlas zůstal pevný, ale o poznání tišší než obvykle. „Mistře Kaelithe, víš stejně dobře jako já, že Malá rada se už vyjádřila – válka nepřichází v úvahu. A tak je to stále. Gerakioné nejsou válečný řád. Naším posláním je chránit rovnováhu, ne ji rozbíjet.“

Při posledních slovech se lehce zachvěla. Mezi jejími bratry a sestrami se šířil rozkol.

Kaelith se nepatrně usmál. Byl to úsměv člověka, který neprohrává. „Pokud to nebudeš ty, může to být někdo jiný.“

V sále to zašumělo. Elara se snažila potlačit chvění v rukou. Kaelith nevyhrožoval – ne přímo. Ale jeho slova nesla jinou váhu. A ona věděla, že tento den se zapíše do dějin chrámu. A možná ne způsobem, který by si přála.

 

Alysia vstoupila do Rubínového sálu, kde už se shromáždili téměř všichni členové ohnivého domu. Místnost byla vysoká a kruhová, dominovaly jí masivní ohnivě zbarvené sloupy, které nesly klenbu, na níž se v rudých a zlatých mozaikách zrcadlil obraz plamenů.

Po obvodu sálu se střídala vysoká vitrážová okna a malby největších gerakionů ohně. Většina z nich už patřila dávné historii – jména zapomenutá, činy přetvořené v legendy. Čtyři prázdné výklenky mezi nimi však prozrazovaly, že do dějin se stále vepisují nová jména.

 

Alysia na okamžik pohlédla na prázdný prostor mezi okny. Bude tam jednou Kaelith? Jeho jméno už nyní rezonovalo v srdcích jeho stoupenců – sál byl plný tlumeného šepotu, pohledů, které sledovaly každý jeho pohyb.

V čele sálu seděl Kaelith, naproti němu Zerathar a Thyros, další významné osobnosti ohnivého domu. Alysia se posadila do předních řad, její srdce bilo rychleji, než by si přála. Ladric povstal a začal mluvit.

„Bratři a sestry, jak jste již určitě slyšeli, čeká nás volba.“

 

„Tak přece jen je to pravda“ pomyslela si Alysia. Tohle byl Kaelithův plán od začátku. Nechtěl Elaru přesvedčit, chtěl ji sesadit. Vůbec nešlo o to co jsme viděla, co jsem zažila… Použil mě jen jako prostředek pro vyvolání chaosu a hlasování.

„Mistře Kaelithe,“ to promluvil Morgran, arcimág domu země, „tato rada nebyla svolána proto, aby jednala o novém vůdci našeho řádu, držme se faktů!“

„Faktem je, že náš řád čelí nepříteli, který neustále podniká kroky, aby proti nám mohl zakročit. A nejen proti nám, ale proti celé Skiadris. Já říkám, že už nemůžeme dále přihlížet, ale musíme bojovat!“. Kaelithova slova nabírala plamennou vášeň.

„Musíme chránit všechny obyvatele Skiadris, ale také naše prastaré uspořádání, naše metody výuky, naše hodnoty! Jestli to Elara odmítá, tak musíme zvolit nové vedení!

 

Nikdo už nedokázal na Kaelithova slova reagovat. V hlasování, které vyvolal, se z 13 členů velké rady 8 vyslovilo pro novou volbu. Sama Elara pochopila, že prohrála první bitvu a hlasovala pro novou volbu. Spolu s ní i šampion zemního domu Baryn a zástupci ohnivého a vzdušného domu. Pouze vodní dům a zemní arcimág Morgran hlasovali pro setrvání Elary. Nastala tedy chvíle pro volbu nového velekněze. Přihlásit se mohl kdokoli, a také všichni členové řádu měli hlasovací prrávo. Samotná volba začínala v jednotlivých domech, kde byl nejdříve volen představený, protože s novým veleknězem se volila vždy i nová malá rada, tedy představení jednotlivých domů. Alysia teď seděla na sněmu ohnivého domu v Rubínovém sále, a čekala co přijde. Bude Kaelith usilovat o místo představeného, nebo si je tak jistý svým vítězstvím, že přenechá toto místo někomu jinému? Alysia se odpoutala od svých myšlenek a znovu se zaposlouchala do Ladricova projevu.

„Před volbou velekněze nebo velekněžky našeho řádu, musíme zvolit nového představeného našeho domu. Prosím navrhovatele ať předstoupí a přednesou nám kandidáty.“

Napětí se téměř dalo nahmatat. Někteří mistři v zadních řadách si vyměňovali pohledy, zatímco jiní se tvářili nehybně jako sochy. Alysia si všimla, jak někteří mladší učedníci nervózně svírají opěrky lavic – pro mnohé z nich to byla první volba, první okamžik, kdy se měli podílet na směřování řádu.

Postupně se zvedlo několik mistrů, kteří navrhovali různá jména. Nakonec jen tři jména zazněla více než dvakrát – Kaelith, Ladric a Zerathar. Ladric se uklonil, poděkoval za své navržení a řekl, že souhlasí a o post se bude ve volbě ucházet, totéž Zerathar. Poté se postavil Kaelith

„Mé děti, mé plamínky, děkuji Vám velice za opakovanou důvěru, kterou do mě vkládáte. Dovolte však abych odmítl. Nechci již více být představeným našeho domu.“ sál zmkl v naprostém úžasu, ale Alysia už tušila co přijde, „Chci se stát veleknězem našeho řádu!“

Když zazněla Kaelithova slova, že nebude usilovat o post představeného ohnivého domu, ale přímo o post velekněze, sál explodoval bujarým jásotem.

Alysia se prudce narovnala. Čekala to, přesto její nitro sevřel zvláštní pocit. Tohle nebylo jen o volbě. Tohle bylo o moci.

Poté co se atmosféra sklidnila, došlo k volbě představeného. Vítězný kandidát musel získat prostou většinu hlasů. Volba probíhala v klidu, a i kandidáti, Zerathar a Ladric se spolu vesele bavili po celou dobu hlasování. Když všichni odhlasovali, hlasy se sečetly. Bylo to těsné, ale nakonec vyhrál Ladric, převahou sedmi hlasů. Znamenalo to, že Zerathat zůstane na své pozici arcimága. Kaelith, Ladric, Zerathar a Thyros se pak odebrali zpět do velkého sálu, kde se měli sejít noví členové velké rady, a zájemci o post velekněze. Po krátkém jednání se měli vyhlásit kandidáti na post velkněze.

Poté co odešli se Rubínový sál proměnil v jeden velký včelí úl. Všichni gerakioné vzrušeně pobíhali a probírali další možné zájemce o post velekněze. Řešily se také Kaelithovy šance, ale Alysia si byla jistá, že pokud by Kaelith nevěděl, že bude zvolen, nikdy by toto hlasování nevyvolal.

Asi po hodině se do Rubínového sálu vrátil Zerathar, aby jim řekl, že nazítří proběhne volba. O post velekněze se budou ucházet Kaelith, arcimág Selarion z vodního domu a znovu Elara. Vzdušný dům nepřihlásil nikoho, což sice neodporovalo pravidlům, ale bylo to přinejmenším podivné. Alysia však již tušila, co to může znamenat.

 

Druhý den ráno se Alysia probudila časně. Nespala dobře, celou noc ji pronásledovaly sny o mladém gerakionovy z bitvy, který se zjevil na jednání a zapojil se do volby o velekněze. Dožadoval se nároku na to být zařazen mezi uchazeče, až byl nakonec přijat.

Alysia zaplašila vzpomínky na sen, umyla se, došla si do jídelny na snídani, a poté se vydala k velkému sálu. Volba začala s rozedněním a končila se stmíváním. Všichni gerakioné mohliv té době hlasovat pro svého favorita. Vítězný uchazeč musel získat alespoň tři z každých pěti hlasů, takže se předpokládalo, že volba může zabrat více než jeden den. Když však Alysia přišla k velkému sálu, zůstala ohromeně stát. Před sálem se čekala dlouhá fronta. Alysia se sice žádné předchozí volby neúčastnila, tak jako spousta jejich bratří a sester, byla však v rámci svého tréninku seznámena také s historií řádu, významnými volbami a jejich průběhem. A v žádném z případů, které si pamatovala se nemluvilo o takovém zájmu. Většinou voleb trvala několik dní, a v prvních dnech se často taktizovalo. Kandidáti se přetahovali o své podporovatele, a pokud se jim nedařilo získat většinu, snažili se zdržovat. Tradiční taktikou bylo nechat část hlasů propadnout a tím znemožnit volbu nového velekněze – velekněz totiž musel získat tři z každých pěti hlasů všech svých bratrů a sester. Přes všechno politikaření byli gerakioné nakonec vždy schopni se dohodnout a nového velekněze odhlasovat. Jedna volba velekněze však trvala dokonce tři týdny, a nakonec museli být všichni gerakioné přivedeni silou do velkého sálu a byli donuceni volit, aby se zajistil potřebný počet hlasů.

Když Alysia pozorovala frontu, která se chystala vhodit svůj hlas, říkala si, že tentokrát na to tři týdny potřeba nebudou. Po chvíli postávání ve frontě si však uvědomila, že nevidí žádné členy vodního domu. Pokud by se vodní dům rozhodl nehlasovat, existovala jen malá šance, že by se podařilo nového velekněze zvolit.

Ve velkém sále seděli u stolu všichni čtyři arcimágové, kteří měli tradičně za úkol na volbu dohlížet. Aelindra, která zde zastupovala dům větru akorát promlouvala s Ladricem.

„Hlasovat může 174 členů řádu, bude tedy potřeba minimálně 105 hlasů pro zvolení velekněze.“

Ladric se zamračil a Alysia věděla proč. Kaelith se mohl jednoznačně spolehnout na dům ohně, který měl čtyřicet jedna členů. Větrný dům, o kterém se předpokládalo, že mu bude nakloněn měl nejvíce členů, padesát osm, ale i tak, to znamenalo, že chybí minimálně šest hlasů. A to nebylo jisté, zda příslušnící větrného domu budou jednotní. Tohle ale musel Kaelith vědět předem. Připadalo ji divné, že by se na podobnou situaci nepřipravil. Muselo mu přece být jasné, že bude potřebovat širší podporu. Připravil se na to? Nebo vsadil na sílu a tlak svého vlastního domu? Anebo to bylo chování vodního domu, které Ladrica tak znepokojovalo? Alysia přistihla sama sebe, že přepočítává členy a hlasy se zájmem a napětím.

„Začíná ve mně proudit vášeň, a to se té volby účastním jen svým hlasem. Už docela chápu, proč se Kaelith na to místo tak třese,“ pomyslela si.

Když na ni konečně přišla řada, rozechvěl se jí dech. Najednou si nebyla jistá. Kaelitha chovala v hluboké úctě, byl pro ni jako otec. Avšak Elara tu byla po celou dobu jejího pobytu v chrámu. Pokud nadále nebude velekněžkou, na co dalšího se bude moci Alysia spolehnout? Nezmění Kaelithův přístup chrám až moc? Stála u tří nádob, a měla se rozhodnout, do které z nich hodí stříbrnou minci. Nakonec ji sevřela v dlani, otočila se a odešla.

 

Po soumraku se většina členů řádu namačkala do velkého sálu a arcimágové měli vyhlásit výsledky prvního dne. Pokud by nějaký z kandidátů nezískal alespoň 44 hlasů – jednalo se o poměr k celkovému počtu hlasujících, byl by z volby vyřazen.

Aelindra povstala a veškerý šepot v sále ustal.

„Bratři a sestry, proběhl první,“ odmlčela se, „a určitě né poslední den volby nového velekněze.“

Sálem začal znovu proudit vzrušený šepot. Nikdo tedy prozatím nebyl zvolen.

„Děkujeme kandidátům, za jejich odvahu a odhodlání, se kterým chtějí vést náš řád, a děkujeme všem sto šestnácti hlasujícím.“

Sto šestnáct? To bylo málo, dokonce to znamenalo, že jeden z kandidátu bude muset být vyřazen!

„První den volby získal nejvyšší počet hlasů Kaelith, šedesát dva,“ spousta členů ohnivého domu propukla v jásot, „a zítra se s ním o post velekněte utká Elara, která získala čtyřicet pět hlasů!“

Tentokrát propukli v jásot členové zemního domu, avšak bylo cítit jisté překvapení a nejistota. Elara získala pouze o jeden hlas víc, než bylo minimum. Znamenalo to také, že Selarion dostal pouze devět hlasů a z volby byl vyřazen. Vzhledem k tomu, že se členové vodního řádu prvního dne neúčastnili se to dalo předpokládat, ačkoli Alysia jejich kroku nerozuměla.

Společenství řádu se začalo rozcházet. Alysia se vydala k východu, ale dohonil ji Ladric.

„Alysio, Kaelith tě prosí, aby ses zastavila v jeho pracovně“

Přikývla na souhlas. Hlavou ji proběhlo, že by měl spíše říci ve své pracovně, ale vlastně to bylo docela přiléhavé. Ladric, přes všechny své ctnosti, nebyl tím pravým vůdcem. Tím stále zůstával Kaelith.