Třeba až do Indie

Byl až k smrti unavený. Procházel se parkem, slunce se chýlilo k západu a skrývalo se za lehce zčervenalými obláčky. Posadil se na lavičku, opřel záda a zhluboka vydechl. Myslí mu pomalu tanulo několik posledních let jeho života. Jmenoval se Matyáš, podle zvoleného příjmení Zárský. Jeho skutečné jméno neodpovídalo podmínkám, ve kterých žil. Jestliže si zvolil za svůj životní prostor Českou republiku, musel se přizpůsobit.

Když do této země přišel, ještě to bylo Československo, pak se cosi zvrtlo a stát se rozdělil. Bylo mu to jedno. Kromě nových peněz se vlastně nic nezměnilo. A peníze pro něho nikdy nebyly podstatné.

Najednou byla tma. Matyáš se protáhl a vzdychl. Musel usnout bezesným spánkem. Celé tělo ho bolelo.

„Hej, dědku, nemáš cigaretu?“ ozvalo se zleva hlubokým hlasem.

Ve světle pouliční lampy Matyáš uviděl snědou tvář romského mladíka. Vedle něho stál ještě jeden podobný, jenom trošku menší a zavalitější.

„Nemám,“ odpověděl popravdě.

„Ale love máš, daj!“ řekl silnější muž a postavil se přímo před sedícího Matyáše.

Toho to najednou přestalo bavit. Proč by měl dávat peníze nějakému hejskovi? Vstal a zahleděl se z výšky své postavy do očí mladého Roma.

„Chlapci, jděte si po svých,“ řekl tiše.

Jenže mladíci se na něho sesypali, vyšší ho chytil pod krkem a ten druhý mu začal prohledávat kapsy. Matyáš cosi zamumlal, natáhl ruku, mávl jí, a oba výtečníci od něho odlétli, jako kdyby dostali ránu elektrickým proudem.

Otřepal se a znovu usedl na lavičku. Neúspěšní lupiči se sbírali ze země a pak pomalu klopýtali do tmy, až zmizeli docela. Matyáš se usmál.

Vzduch voněl létem, po nedaleké ulici občas projelo auto, nebylo kam spěchat. Seděl na lavičce a zhluboka dýchal. Když ho již večerní chlad začal štípat do zad, vstal a vykročil k centru města.

„Pane, počkejte,“ ozvalo se za jeho zády.

Znechuceně se otočil. Očekával další pobudy, hleděl však do tváří dvou policistů, kteří se tvářili přísně.

„Půjdete s námi. Bylo na vás podáno oznámení o rasově motivovaném útoku.“

„Heh…“ ozval se Matyáš a pak se začal smát.

Jeden policista ho však chytil za pravou ruku a bolestivě mu ji zkroutil za zády.

„K čertu, co děláte, člověče?“ zeptal se starý muž.

„Půjdete s námi a nechci nic slyšet,“ řekl muž v uniformě a trošku stisk ruky povolil.

Na stanici byl klid, hlídka zanechala Matyáše na lavici před kanceláří a zmizela někam do ulic. Nechal se odvést, nechtěl dělat problémy. Nějak se to vysvětlí, žádný strach.

Konečně ho pozvali do kanceláře. Odevzdal občanku, odpověděl na všetečné dotazy ohledně totožnosti, a pak popravdě vylíčil celou událost. Nemínil se vzrušovat, takže pár doplňujících otázek s úsměvem absolvoval a čekal, že ho nechají jít. Policista za stolem byl však jiného názoru.

„Pane Zárský, vaše výpověď je zaznamenána, bohužel oznamovatelé měli na věc jiný názor. Prý jste je napadl bezdůvodně. Budeme si vás tu muset nechat.“

„Takže vy věříte zlodějům?“ zeptal se Matyáš nevěřícně.

„To tvrdíte vy, že šlo o zloděje. Jistě, ti chlapci asi nebudou vzorem ctností, ale jejich otec je významný romský aktivista, nemůžeme si dovolit nějakou politickou aféru. Pokusíme se sehnat nějaké svědky, zítra oba oznamovatele znovu vyslechneme, provedeme konfrontaci. Zatím vás služba odvede do cely předběžného zadržení.“

Tohle se Matyášovi přestávalo líbit. Nechal se odvést do cely, ale hned se dal do přemýšlení, jak se z této situace dostat.

Nikdy se o Romy nezajímal, připadali mu jako poněkud otravná část společnosti, ale mezi roduvěrnými Čechy byli mnohem horší darebáci, vrazi nebo tuneláři. Taky nebyl zvyklý házet všechny jedince nějaké komunity do jednoho pytle. Měl bohaté zkušenosti, každý národ má svou elitu, a taky spodinu. Ti dva mladíci zrovna čest svému etniku nedělali. Nejenže ho chtěli okrást, ještě si vymýšleli nesmyslná obvinění a lhali policistům.

Matyáš si povzdechl. Po letech práce v krajském archivu se mu dostalo zasloužené penze, nikoho neprovokoval, žil v klidu a bez větších starostí. Byl si vědom skutečnosti, že všechno končí, že si bude muset opět nají metodu, jak změnit identitu. Jenom to neočekával tak brzy, nebyl na to připravený. Navíc už od doby, kdy se ocitl v koncentračním táboře, měl v žilách zarytý naprostý odpor k policii a věznitelům, ať už pocházeli z jakéhokoliv politického systému.

Tak do toho.

Silným hlasem zakřičel na hlídku za mříží na chodbě: „Haló, pojďte sem!“

Policista se přišoural lenivým krokem, pohlédl do cely, dal hlavu na stranu a řekl: „Co chcete?“

Matyáš natáhl ruku, něco zašeptal a nechal dlaň klesnout. Strážný sebou škubl a sesunul se na podlahu. Vězeň natáhl nyní obě ruce před sebe, prsty roztáhl a obě dlaně spojil palci. Jeho oči se zamlžily, výraz tváře prozrazoval naprosté soustředění.

Policista vstal, otřepal se, a pak beze slova přistoupil k mříži ve dveřích cely a odemknul ji. Matyáš jej pohladil po hlavě a jednou rukou ukázal ke schodišti. Strážný v transu pochodoval před osvobozeným vězněm, když přišel k mříži u schodiště, bez řečí vstrčil klíč do zámku, otočil a nechal starého muže projít. Ten jen mávl rukou a policista se opět poroučel k zemi.

Na schodišti nikdo nebyl, také chodba v přízemí byla prázdná, Matyáš bez problémů prošel až ven na ulici. Teplá a voňavá letní noc jej uvítala a on kráčel klidným krokem k náměstí. Nyní už nebylo cesty zpět.

Přemýšlel o svých perspektivách. Nejlepší bude prchnout na východ. Na Ukrajině se skryje před civilizací, Rusíni si ještě pamatují češtinu, jsou to poctiví lidé, dokonalé místo pro změnu totožnosti.

Před domem se zastavil a rozhlédl se po okolí. Nikde nikdo, mnoho času ale nezbývá, policie má jeho adresu, když zjistí, že utekl, půjdou po něm.

„Pánko, ste to vy?“ ozvalo se zpoza rohu.

Do světla kandelábru vešla kolébavým krokem drobná romská žena s šátkem na hlavě. Matyáš nebyl nejmladší, ta paní ale představovala vzor staroby. Vrásčitá, shrbená, velké černé oči. Z barevných šatů jí koukaly dvě křivé nohy obuté do černých kotníčkových bot se středně vysokým podpatkem.

„Co si přejete, nemám čas,“ hekl tiše Matyáš.

„To vás chceli obrať tý dva chalani usoplení?“ spustila žena podivným česko-slovenským dialektem.

„No, někdo mě dnes večer opravdu chtěl okrást, ale teď je už hluboká noc. A navíc musím rychle zmizet. Nezlobte se.“

„Veď ja viem, pane. Oni vás udali na polícii, nezvedenci. Ak chcete újsť, podťe so mnou. Ja som prateta tých dvoch. Mosia sa vám ospravedlniť.“

„Dobrá, počkejte tu na mě, musím si vzít nejnutnější věci.“

Sám se divil, že té stařeně věří. V bytě posbíral nějaké prádlo, peníze, pas a pár čokoládových tyčinek. Naplnil si plastovou láhev vodou a vše vložil do objemnější kožené tašky. Nejhlouběji ukryl starý deník v kožených deskách.

Žena stála před domem. Matyáš se nechal vést do východní části města, kde bylo romské sídliště. Vešli do nepříliš upraveného domu, interiér však ukazoval na značnou movitost svých obyvatel. Čistě vymalováno, naleštěný nábytek, koberce na zemi.

Bylo zde úplné ticho. Žena rozsvítila v kuchyni a posadila Matyáše k velkému stolu. Otevřela lednici a vytáhla láhev nějaké pálenky. Bez řečí podala dvě sklenky a naplnila je čirou tekutinou.

„Tož, pánko, na zdravie a dobré smýšlanie,“ řekla tiše a pozvedla číši.

Když si připili, žena si uvolnila šátek a odhalila šedé vlasy sčesané do drdolu. Na uších se jí houpaly mohutné zlaté náušnice. Chvíli seděla naproti Matyášovi beze slov. Ani on nevěděl, jak začít rozhovor.

„Ako ste to urobili?“ zeptala se žena.

„Co myslíte?“

„Ako ste tých dvoch premohli?“

„No, prostě jsem je poslal k zemi…“

„Ma neoklamete, pánko. Chalani povedali, že ste na nich nesiahol a oni aj tak spadli. Ja som tiež čarodejka, poznám svojho druha, keď ho stretnem. Čujem z vás auru, vy viete poručiť živlom.“

Naprosto bez skrupulí ho odhalila. Na to se nedalo nic říct.

„No, čušíte, a to je potvrdenie pravdy,“ pokračovala žena. „Vy ste Mathias Wolverson, počula som o vás od mojej mate. Popísala vás dobre. Chodite si, kade chcete, nik vás nemôže spútať.“

„To není možné, jak jste mě mohla poznat? Měním podobu, barvím si vlasy, nikde nezůstanu déle než třicet let. Nikdo o mně neví.“

„To sa mýlite, pán Wolverson. Všetci mágovia sveta počuli o prvom a najvätšom z nás. Jeden každý by chcel vediet, ako sa pripravuje ten oný kameň mudrcov. Iba vy to viete a nepoviete.“

„A vy se divíte? Copak to jde v tomto světě? Lidé jsou chamtiví, chtějí všechno a druhým závidí. Kdyby se kámen mudrců stal známým, nakonec by mě zabili a ukradli by ho ti nejmocnější. Američani by jím vyráběli zlato a nesmrtelný by byl Bush, Gates nebo podobní pracháči.“

Matyáš při řeči téměř povstal, opřel se stehny zespoda o stůl a jeho slova plála jako oheň.

„Veď buďte pokojný, pán Wolverson. Ja nikomu nepoviem, kto ste. Teraz ma počúvajte. Pôjdem zajtra domov do Prešova, môžte ísť so mnou, ak si to budete želať. Syn môjho brata nas odvezie.

„Děkuji, raději pojedu vlakem,“ řekl Matyáš sklesle.

„Ako sa páči, pán Wolverson. Ale vy viete, kde budete v bezpečí. Keď na východe poviete, že vás posiela Mária od belasého jazerá, každý Rom vás prijme pod svoju strechu. My vás nezradíme. A keby ste sa rozhodli, že nám poviete svoje tajomstvo, žiaden prachatý gadžo by sa nič nedozvedel. My zme trpezliví, tiež ako vy chodime svetom a hľadáme svoje miesto k životu. Keď príde náš čas, svet sa zmení. Premýšlajte o tom, Mathias, premýšlajte.“

Když Mária vyprovodila Matyáše na ulici, začínalo už svítat. Jeden druhému se uklonili a starý muž vykročil k nádraží. Nebylo mu zrovna lehko na duši. Uvykl si svému vnitřnímu bezpečí, do kterého nemohl nikdo vejít. Netušil, že o něm někdo ví, byl přece tak opatrný.

Kdy ho vlastně naposledy odhalili? Dlouze zavzpomínal. No jistě, tehdy ten šarlatán Kelly. Chtěl ho okrást o znalosti a udal císaři. Angličan si myslel, že slabošský Rudolf Matyáše nechá mučit a popravit. Jak že se jmenoval ten fanatik? Popel z Lobkovic? Už si nedokázal vzpomenout. Alchymistům dveře otevřeny, čarodějové na hranici. Jenže magistr Kelly Matyáše podcenil. Ten svým mentálním působením ovládl císaře, Lobkovice i všechny ty vojáky s halberdami. Prošel mezi nimi jako Ježíš mezi rozzlobenými nazaretskými.

Ano, tehdy byl poprvé v Čechách. A tehdy odtud poprvé prchal. V šestnáctém století bylo nejlepším úkrytem Německo, nyní musí jít někam, kde dosud nefunguje přesná evidence obyvatelstva a všemocný internet. Mezi Romy? Nakonec proč ne. Když to jinak nepůjde, třeba až do Indie.