ChatGPT | Interaktivní dějiny (4)

4.

Shrnutí předchozího děje: Marek je časový agent z 22. století, který působí v závěru století dvacátého. Jeho základním zaměřením je výzkum historie výpočetní techniky, dostává ale další úkol a kupodivu se mu zcela dobře daří dostat se mezi lidi, kteří podporují tzv. Tajnou církev.

--- --- ---

Nový rok 1983 začal bez větších změn k lepšímu. Když v listopadu loňského roku zemřel Brežněv, mnozí lidé očekávali od Sovětského svazu pokrok, nový šéf strany Černěnko byl však stejný stařec, takže jediná naděje zůstala v tom, že se už zase brzo budou demonstrativně podepisovat kondolenční listiny.

Ve výpočetním středisku podniku PracOděv docházelo k prvním změnám v organizaci provozu. Z děrovny zmizely dva staré děrovače Soemtron a na jejich místo byly postaveny obrazovkové terminály nového minipočítače. Dvě děrovačky a vedoucí operátorka Božena Plachá se zúčastnily školení na Slovensku, nový systém pořizování dat Golem byl spuštěn.

Markovi se konečně podařilo dokončit zálohovací systém adresářů disků na starém počítači. Jeden disk vyhradil jako ukládací prostor pro VTOC ostatních disků, tento disk zálohoval ještě na pásku programem Radup, v případě problémů bylo nyní snadné základní údaje na disku obnovit, případně přenést na jiný disk.

Úspěšná akce provozního programátora byla přijata ostatním osazenstvem VS bez většího ohlasu, jediný, kdo se o věc zajímal, byl programátor Resl.

„Takže nyní můžeme každý disk hned opravit, přidělíme náhradní stopu nebo obnovíme VTOC, to je pěkné.“

„Jednu vadu to má, pane Resl, a týká se to hlavně vás, protože používáte index-sekvenční soubory ISAM. U těchto souborů se do VTOC zapisují aktuální informace o stavu dat i indexu, takže po obnově VTOC je třeba obnovit i inkriminovaný soubor, předpokládám, že je máte všechny na páskách.“

„Jistě, mám je zálohované na páskách, to by neměl být problém.“

* * *

Marek se musel zabývat i zacvičováním nových operátorek na minipočítači. Obě děvčata, Vlasta Ficová i Ivana Dubská, byla šikovná, větší problémy se nekonaly.

„Marku, když budu potřebovat něco udělat a pojedu třeba BRU, musím jít na ten papírový terminál?“ ptala se Ficová.

„Nemusíš, stačí stisknout Control-C a přivolat si rutinu MCR, pak můžeš zadávat stejné příkazy, jako na obyčejný prompt „zobák“, když ti nic neběží.“

„Tomu nerozumím, takže MCR a zobák jsou stejné?“

„Jistě, jedná se o standardní monitorovací program, neboli „shell“, podívej, ukážu ti to. Zadáme BRU, to se nám ohlásí jako BRU a zobák, stiskneme Control-C, ukáže se nám MCR a zobák, teď můžeme zadat pokyn pro terminál, třeba PIP, objeví se PIP zobák a když ho ukončíme Control-Z, vrátí se nám BRU. Zkoušel jsem to několikrát, zmatek může nastat, pokud si spustíš nějaký celoobrazovkový program, třeba RM1, na pozadí ti běží BRU a vypisuje svoje hlášky, potom se ti to narve do obrazovky RM1 a máš z toho chaos.“

„Můžu si takto spouštět programy i na děrovně, třeba když mám spuštěný OPR, můžu přes to spustit SUP?“ zeptala se Plachá.

„To nemůžeš, Boženko, OPR i SUP jsou celoobrazovkové programy. Obecně se nedoporučuje volat MCR, když běží celoobrazovkový program. Odskočí ti informace o dva řádky nahoru a kurzor pak bliká někde mimo. Navíc by asi Golem nedovolil, aby běžel naráz OPR a SUP, buď jsi operátor, nebo supervisor, tohle dává smysl.“

„Proč se musím na tom papírovém terminálu hlásit, když na obrazovce nemusím?“ ptala se Dubská.

„Protože obrazovka tady na sále je terminál nula, kde se hlásíš automaticky hned po startu systému. Papírák je obyčejný podřízený terminál, kam se můžou hlásit různí uživatelé.“

„Na co tady ten druhý terminál vlastně máme?“ vzdychla si Plachá.

„Jelikož nechci být sprostý, řeknu, že na dvě věci. Byl to omyl, když se plánoval nový počítač, chtěli mít šéfové přehled o práci operátorů, jaký máme na jedenadvacítce, kde je psačka a z ní leze log. Tady by to bylo jen zdržování, než by se při spuštění počítače tou mozaikovou hlavou vypsala všechna hlášení, byla by půlhodina v tahu, navíc některé programy tam vůbec nejdou spustit.“

* * *

Marek se úplně vyžíval v obsluze starého počítače, obdivoval zručnost lidí, kteří v pionýrských dobách výpočetní techniky dokázali zkonstruovat velice efektivní zařízení. Třeba jen taková řádková tiskárna. Typový válec, kde byly na válcové ploše kolem dokola všechny znaky abecedy, pěkně každý na jednom řádku. To všechno se točilo závratnou rychlostí a kladívka každého sloupce uhodila vždy přesně na tom znaku, který bylo třeba vytisknout. Čtyři stránky za minutu, tempo, které by pozdější tiskárny u PC mohly závidět, jehličkové tiskárny vypadaly proti staré řádkové tiskárně jako dětské hračky.

Doma zapisoval Marek všechny potřebné informace do malého notebooku, který by v případě odhalení mohl vydávat za pokračovatele stroje pana Sinclaira ZX-81, jenž právě obíhal světem jako první použitelný domácí počítač. Marek zaznamenával své poznatky o počítačích i o dějinných událostech širšího významu z pohledu obyvatele komunistického bloku.

Jednoho jarního dne našel v časové schránce opět pozvání do své mateřské doby. Oblékl si časosběrný oblek, nastavil udané souřadnice prostoru s kontaktním časem a vydal se na cestu do budoucnosti.

* * *

Jana Jánská seděla v kanceláři a vypadala jako po flámu, rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, netečný pohled, hotová katastrofa.

„Co se děje, Jani, něco se ti stalo.“

„Nazdar Marku, starý pán Reichmann umřel, máme nového šéfa.“

„A jéje, to proto si mě pozval?“

„Jo, zve si všechny a probírá s nimi jejich úkoly.“

„Co je to zač?“

„Nějaký Norbert Krátký, býval agentem v 17. století.“

„17. století? To jako třicetiletá válka a podobně? No to bude zážitek, můžu dál?“

„Můžeš, budu ti držet palce.“

Krátký byl podsaditý člověk s knírkem, probíral se počítačem, jen tak mimochodem mávl na Marka, aby si sedl a pak spustil monolog.

„Pan Marek Polesný, krycí příjmení Trnka, čas přidělení od roku 1981 do konce doby socialismu, specialista na historii výpočetní techniky, výzkum provádí v podniku PracOděv v Prostějově, poznámka: od prosince 1982 pověřen výzkumným úkolem Karlovy univerzity v oblasti života skryté církve. Hm, máte toho dost na práci, zvládáte to?“

„Podle možností. Průběžné zprávy posílám každý druhý měsíc.“

„Což ovšem já nemám čas číst. Pane Polesný, možná jste byl zvyklý na laxní plnění úkolů za pana Reichmanna, teď se situace mění. Já budu vyžadovat precizní práci a nebudu trpět žádné kiksy a paradoxy, je vám to jasné?“

„S dovolením, pane vedoucí, já jsem nikdy nezaznamenal nějaké laxní plnění úkolů. Pan Reichmann byl profesionál, četl průběžné zprávy a o své agenty se staral.“

„Tak se staral, ano? Já se taky postarám, nemějte obavu. Nicméně každý agent se především musí postarat sám o sebe. Praxe, při které se agent zachraňoval i za cenu změny historie se ruší. Druhá polovina 20. století je poměrně bezpečná doba, pokud si dáte pozor, nesmí se vám nic stát.“

* * *

Marek se vrátil do roku 1983 se smíšenými pocity. Nový vedoucí sekce ho nezachrání v případě problémů, bude muset své aktivity přehodnotit. Ozval se Jožka Vrána, že byl přijat ke studiu teologie, tohle se bude muset nějak řešit. Odvážil se na první přednášku a vpadl tak do tajného společenství uprostřed semestru, dalo by se říci, že ničemu nerozuměl. Padlo pár narážek na biskupa Davídka, o kterém už Marek věděl, že je jedním z vedoucích představitelů skryté církve, žádné konkrétní informace z pochopitelných důvodů nikdo zbytečně nešířil.

* * *

Minipočítač se zvolna stával platným strojem výpočetního střediska, programátoři už na starém počítači prováděli jen údržbu programů, veškeré aktivity se směrovaly na minipočítač. Pořizování dat bylo taky uspokojivě zvládnuté, takže nyní stále častěji přinášela Kelišová na sál jedenadvacítky magnetickou pásku místo štítků.

* * *

U vedoucího provozu Valáška se konala výrobní porada.

„Máme dvě nové místnosti v prvním poschodí u minipočítače,“ říkal Valášek. Do jedné posadíme nové programátory a do druhé se přestěhuje VVK, aby nahoře bylo místo pro techniky, máte nějaké dotazy?“

„Nebylo by lepší, kdybychom vedle minipočítače seděli my?“ ptal se technik Verner.

„Možná bylo, ale inženýr Kárný tam chce mít programátory. Je to větší místnost, do dnešní VVK by se ti programátoři nevešli.“

„Copak jim ta konírna nestačí?“ divil se Marek.

„Máme nový počítač, budou noví programátoři, aby se co nejrychleji úlohy převedly. Ve velké místnosti je už hodně lidí, inženýr Hešl tvrdí, že potřebuje novou místnost. Nemůžeme chtít všechno jen my, výpočetní středisko není jen provoz.“

„Byla jsem se v té nové místnosti podívat,“ začala Kelišová. „Je to příliš veliké pro nás dvě. Nechtějí jít programátoři tam? My bychom mohli zůstat nahoře.“

„Podle plánu se bude rozšiřovat počet zpracovávaných agend, takže počítám s provozem VVK na dvě směny. Přijmeme dvě nové referentky,“ řekl nekompromisně Valášek.

„Neměl byste nějaké místo i pro mě?“ ptala se Plachá. „Motám se mezi operátorkami na sále mini a děrovnou.“

„Počítám pro vás s místem na nové VVK, pět pracovních stolů se tam bez problémů vejde. Abych nezapomněl, budeme mít na mini i jednoho technika navíc, odpolední směna už nám běží, nemůžeme si dovolit nějaké poruchy a prostoje. Postaráte se o něho, soudruhu Vernere. A natáhnete vedení pro dva nové terminály k programátorům, nahoru jeden a druhý dolů.“

„Nemohli bychom taky dostat terminál?“ ptala se Kelišová.

„Zatím ne, musíme být rádi, že nám povolili ty dva nové. Hotové projekty budou zpracovávat operátorky na sále jako dosud. Ale počítám s variantou, kdy by VVK sama zadávala úlohy, musíme to nějak synchronizovat, nějaké další terminály určitě časem budou,“ uzavřel poradu Valášek.

* * *

Marek doprovázel dolů Vlastu Ficovou, se kterou našel společnou řeč a pomalu se o nich začalo špitat po výpočetním středisku.

„To bude pěkná otrava, Kelišová na odpolední, dovedeš si to představit?“ řekla znechuceně Vlasta.

„Třeba se jako šéfka nebude chtít střídat a bude pořád na ranní.“

„Kdyby jí to aspoň napadlo! Odpoledne se beztak dělají jen zálohy, nevím, co tam budou na VVK dělat.“

„A bude hůř, musíme připravit dva nové velké disky. Mají se předělávat kontrakty a základní prostředky.“

„Máš odpoledne čas, Marku? Chtěla jsem jít do města, potřebuji si koupit boty, půjdeš se mnou?“

„Tak jo, pak se můžeme stavit v cukrárně.“

„Ty chceš ze mě mít baculku, co?“

Marek se jen zasmál a šel do své kanceláře, Vlasta měla práci na sále. Za půl hodiny volali Marka na sál, jelikož byly problémy při zpracování mezd. Marek objevil chybu v programu v případě záporné částky k výplatě. Opravil to a psací stroj po zrušení všech srážek mzdovou účetní u jednoho pracovníka žehlírny nekompromisně oznámil: „Není co sebrat, musí vrátit.“