ChatGPT | Interaktivní dějiny (7)

7.

Shrnutí předchozího děje: Marek se pokouší změnit minulost a nějak se to daří jen na půl. Setkává se sám ze sebou a když jde věci řešit do své firmy ve 22. století, dostane se někam úplně jinam.

--- --- ---

Marek II. seděl na gauči a hlavou se mu honily divné myšlenky. Vlasta málem zemřela. Tedy ona zemřela a potom nezemřela, protože on ji zachránil. Jenže to nebyl on, ale nějaké jeho druhé já. Tohle přece nedává žádný smysl, řekl si a vydal se do ulic. Mířil k domu Vlastiných rodičů.

„Paní Ficová, je Vlasta doma?“

„Ano, je, co si přejete?“

„Potřebuji s ní mluvit, jsem kolega z práce, Marek Polesný, kuš, co to melu, Marek Trnka.“

„Vlasti,“ volala paní Ficová, „máš tu nějakého kolegu, co neví jak se jmenuje.“

„Co tu ještě chceš?“ řekla Vlasta u dveří.

„Vlasti, já ti musím vysvětlit, co se stalo, nechtěl jsem tě nijak ranit, věř mi, prosím.“

„Marku, mně je jedno, co jsi prováděl a jak. Dělal sis ze mne legraci a to já nemám ráda. Mezi námi je konec, běž domů a nech mě být.“

Vlasta zabouchla za sebou dveře, Marek odcházel jako spráskaný pes.

* * *

Marek I. se nevracel, ústředí se nehlásilo. Marek II. dvakrát kontroloval časovou schránku, žádné zprávy nepřišly.

Druhý den šel Marek II. normálně do práce, nikdo z kolegů o ničem nevěděl, Vlasta byla v pořádku a měla přijít až na odpolední směnu. Pokud jeho druhé já způsobilo nějakou smyčku, zatím se to nijak neprojevovalo. Kromě toho, že ho už Vlasta nechce. Jenže pokud měla zemřít, je to lepší, když žije, ať se děje co se děje.

Práce bylo spousta. Na EC 1021 byl opět tradiční problém: ohlásila se chyba dat E048 uprostřed zpracování základních prostředků, Marek studoval dump, čmáral do něho zpětně odhadované kroky procesoru a nadával na Kancelářské stroje, které k systému Mars dodaly naprosto nedostatečnou dokumentaci.

Musel chybu opravit přímo v hotové fázi programu programem Patch, což z duše nenáviděl, protože se tím vnášejí do systému zmatky a provozovaný přeložený program pak neodpovídá původnímu zdrojovému kódu. Jenže co měl dělat, když žádný zdrojový kód neměl? Obrátit se na autora a čekat pak několik týdnů na řešení?

Na minipočítači měl zase rozdělaný program na pořizování opravných „štítků“ pro programy pro EC 1021 pomocí terminálu mimo systém Golem, protože nikdo nemohl chtít po programátorech, aby pracovali se systémem pro děrovačky.

Den ubíhal, najednou byly 4 hodiny odpoledne a Marek zůstával už dávno v práci přes čas. Šel domů a opět kontroloval časovou schránku. Nic. Možná ho ústředí nebude nijak kontaktovat, on přece za nic nemůže, to jeho druhé já se musí zodpovídat a teď už možná trpce lituje svých činů. Nový šéf Krátký asi nebude mít pro zachraňování lidí divokými skoky v čase pochopení.

* * *

I další den byl naprosto obyčejný, odpoledne se v časové schránce neobjevila žádná zpráva, Marek začal být netrpělivý. Přece mu musejí dát nějaké zprávy, jak se věci mají. Jeho druhé já provedlo nenapravitelný zásah do času a všechno se může svézt po něm.

Večer v Televizních novinách po běžných zprávách z polí a továren hlasatel oznamoval, že v Moskvě došlo k útoku na představitele strany.

„Pachatelem tohoto činu byl bohužel občan Československa J. K. Byli zranění tři členové předsednictva ústředního výboru KSSS, jeden z nich, Michail Sergejevič Gorbačov, svému zranění v nemocnici podlehl. Naši státní představitelé vydali komuniké, ve kterém se distancují od činu protistátního živlu a vyjádřili svoji soustrast pozůstalým.“

Marek si uvědomil, že něco není v pořádku. Gorbačov má za dva roky převzít vládu v Sovětském svazu, přece nemůže být mrtvý. Rusko je velká země, ale že by existovali v předsednictvu ústředního výboru dva lidé stejného jména, to bylo naprosto nepravděpodobné.

Tahle událost Markem otřásla natolik, že se rozhodl prověřit situaci na ústředí Interactive History. Oblékl si časosběrný oblek a nastavil časovač na příští dohodnutý kontaktní bod. Cílem skoku byl koncentrátor ústředí české pobočky v Praze. Jenže něco se nepovedlo. Marek stál na chodbě v nějakém neudržovaném domě.

Šel po chodbě a z jednoho bytu slyšel známou znělku, do mysli mu okamžitě naskočila slova „širaká strana maja radnaja.“ Potom se ozvalo: „Gavariť Maskva, Maskva gavariť.“ Z vedlejšího bytu vyšla nějaká žena a podezřívavě se na Marka dívala.

„Co tu děláš, soudruhu, někoho hledáš?“

„Ano, měl by tu bydlet Pišta Hufnágl, znáte ho?“ odpověděl Marek pohotově.

„Nikdo takový tady nebydlí, možná ve vedlejším domě.“

„Děkuji, podívám se tam.“

Marek se vydal ke schodišti, sešel do mezipatra a když se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje, skočil časem zpátky do roku 1983.

Bylo to jasné, cíl skoku měl přece nastavený správně. Pobočka Interactive History v Praze není, dějiny se změnily, Gorbačov nenastartoval perestrojku a panství socialismu přežilo další století.

* * *

Druhý den se Marek pídil po podrobnostech neštěstí v Moskvě. V Rudém právu psali o tom, že viník J. K. střílel z revolveru a zasáhl tři lidi. Opět o úmrtí Gorbačova a dále, že střelec přijel do Moskvy v červené škodovce s prostějovským číslem.

Marek si uvědomil, že mu Vlasta říkala něco o červené škodovce a v jeho mysli se začalo rodit nepříjemné podezření. Červená škodovka měla přejet Vlastu, Markovo druhé já tomu zabránilo. Tím se mohlo stát, že divoký řidič nebyl potrestán, jel do Moskvy a tam střílel… Bylo to poněkud přitažené za vlasy, ale co když…

Celý den byl Marek jako na trní, přemýšlel nad situací a uvažoval, jak věci napravit. Stále více se mu připomínalo, že se změnila historie a to právě záchranou Vlasty. Má někdo právo zachránit jeden lidský život a zničit tak život několika milionům? Večer se Marek opět díval na televizi, žádné další zprávy o neštěstí v Moskvě se však nedočkal.

Byl teď vlastně sám v pasti. Interactive History neexistuje, nemá se kam vrátit, bude muset zůstat ve dvacátém století a to napořád a stále v komunismu. Celou noc nespal, bylo mu jasné, že musí zasáhnout.

Ráno si oblékl časosběrný oblek a nastavil cílový čas na dobu, kdy se podle informací Vlasty mělo jeho druhé já angažovat v její záchraně. Skočil na Netušilovu ulici a čekal na druhého Marka. Ani ne za pět minut zahlédl své druhé já kráčet ulicí, zvedl ruku a chtěl na něho zavolat.

Někdo ho ale za zdviženou ruku chytil, silně ji stiskl a řekl: „To bych nedělal.“