ChatGPT | Rádio (6)

6.

Shrnutí předchozího děje: Karel Obadal, technik spojení ISF, nachází tajemný signál a analyzuje ho, přitom je vtažen do světa, kde vládnou Židé a neexistují křesťané ani muslimové. Vede dlouhé řeči se svým „únoscem“ Jákobem Nezariášem, načež je zatčen a odveden do vězení.

--- --- ---

Spal jsem neklidným spánkem, rušily mě myši, které běhaly po podlaze a šustily tlapkami na dlažbě. Tvrdá pryčna mnoho pohodlí neskýtala, neustále jsem se obracel a kopal do zdi.

Ráno jsem se probral nevyspalý a rozlámaný. Přišel strážný a podal mi misku s kaší. Nestála za moc, vězeňská strava je v každém světě odporná. Potom přišli dva muži a odvedli mne nahoru do přízemí. Vešli jsme do malé místnosti, kde za stolem seděl mužík s jarmulkou na hlavě.

„Co jsi zač?“ zeptal se úsečně.

„Karel Obadal, technik dálkové komunikace ISF.“

„To je nějaká tajná organizace?“

Co na to říci? Dokáže ten muž pochopit cestování do vesmíru? Mlčel jsem a čekal, co bude dál. Muž uhodil pěstí do stolu.

„Mluv, když se tě tážu. Co je to ISF?“

„International Space Federation.“

„To mluvíš galsky?“

„Anglicky.“

„V životě jsem o takové řeči neslyšel. Já jsem rabín Jonathan Krulich. Byl jsi sem přiveden z vyšších sfér nehodným Nezariášem. S ním si to ještě vyřídím. Nyní musím nějak naložit s tebou. Odvedu tě do svého domu, budeš pověřen úklidovými pracemi, jak se na démona sluší.“

Nic jsem neříkal, rabín pokynul, strážní ustoupili a on mě vystrčil na chodbu. Opět jsme jeli autem. Tentokrát jsem si mohl vychutnat místní Prahu za dne. Nebyla o mnoho přívětivější než v noci.

V rabínově domě si mne převzal mlčenlivý sluha, dal mi do ruky koště a ukázal cestu na dvůr. Když jsem zůstal stát, vytrhl mi koště z ruky a zmlátil mě násadou. Pokusil jsem se bránit, rány však začaly dopadat na moje ruce, sluha cosi hebrejsky řval a koulel očima.

Musel jsem rezignovat. Po noci strávené ve vězení, nyní čerstvě zbitý jako pes, jsem neměl sílu vzdorovat, vzal jsem koště a začal zametat dvůr. Po chvíli přišel sluha s kýblem vody a poručil mi, abych si zem nejdříve pokropil, že prý práším a pán se hněvá.

Smetí se mělo dávat do popelnice v průjezdu. Nijak jsem nespěchal, což bylo patrně normální, nikdo mi nenadával. K poledni jsem dostal misku s kaší, která byla o poznání lepší, než snídaně v cele.

Odpoledne bylo třeba zametat ulici před domem a potom jsem musel natírat bílou barvou veřeje vrat. Sluha, patrně majordomus, nic neříkal, když kontroloval moji práci, jenom pochvalně zamručel.

Na noc mi ustlali v malém kamrlíku ve dvorním domku. Uvědomil jsem si, že mne nikdo nehlídá. Jenže co bych mohl v tomto světě dělat? Žebrat na ulici? Okrádat pocestné? Neměl jsem žádné místní peníze a můj oděv z dvaadvacátého století našeho světa křiklavě kontrastoval s oblečením lidí, kteří chodili kolem.

Ráno jsem šel s postarší služkou na nákup. Zastavili jsme se na tržišti, služka přebírala zboží na stáncích, občas na něco ukázala, zaplatila a já pak musel nákup nést. Ke konci toho bylo poměrně dost. S plnou náručí jsem doprovodil služku do rabínova domu. Další práce toho dne nebyla. Po obědě jsem seděl na zápraží svého obydlí a pozoroval holuby, kteří se důležitě procházeli po dvoře.

Večer si mě zavolal rabín.

„Pojď dál, astrále. Vidím, že se práce nebojíš, celkem jsi do našeho světa zapadl. Pověřil jsem Nezariáše, aby se postaral o tvůj návrat do světa, ze kterého jsi přišel. Rebeka tě odvede k panu fabrikantovi. Takže se s tebou loučím. Líbilo se ti tu?“

„Co mám říci, vznešený pane? Byl jsem nedobrovolně vytržen ze svého světa, kde mám práci a přátele. Tady jsem musel konat podřadnou práci, nic ve zlém, ale dlouho bych takhle žít asi nedokázal.“

„Chápu tě. Nezariáš je darebák, ještěže mi o tobě přišel Jošua říci. Nejspíš by tě Jakob pokrájel jako vzorek cizího života. Nyní tě musí vrátit, nic jiného mu nezbývá. Pokud selže, vyloučím ho z naší obce a on bude muset prodat fabriku a putovat krajem, dokud se nad ním nějaká jiná obec neslituje. Buď zdráv, astrále, nevzpomínej na nás ve zlém.“

Jakobův dům stál jen dvě ulice od domu rabínova. Stará služka Rebeka, se kterou jsem ráno nakupoval, mě dostrkala do dveří a na chodbě se postavila jako stráž. Jakob mne mlčky zavedl do své laboratoře, otevřel starou knihu v kožených deskách, postavil mě ke stolu a začal pronášet zaříkadla. Mával při tom rukama jako větrný mlýn, měnil hlas, blýskal očima, tvářil se sveřepě.

Ucítil jsem kouř, podlomila se mi kolena a místnost kolem mě začala blednout, až zmizela docela. Dopadl jsem opět na zem. Když jsem se probral a rozhlédl se, byl jsem si docela jistý, že se nenacházím na ústředí ISF.