ChatGPT | Rádio (7)

od: Pavel D. F.

Rádio (7)

Anotace: Z deště pod okap.

7.

Shrnutí předchozího děje: Karel je ve světě Židů odsouzen rabínem k práci jako jeho sluha. To se mu nelíbí, ale nemá na výběr. Nakonec je odveden zpátky k Jakobovi, aby ho tento mohl vrátit do správného vesmíru.

--- --- ---

Kolem byl parčík, ve kterém si hrály děti a pobíhali psi. Postavil jsem se a kráčel parčíkem směrem, kde jsem tušil ulici. Bylo už pozdní odpoledne, slunce se chýlilo k západu a začalo být poměrně dost zima. Lidé se po mně ohlíželi, jejich oděv byl pochopitelně jiný než ten můj.

Jedna žena na mne ukázala a povídala něco muži, který měl přes prsa pláštěnku s velkým bílým křížem. Vypadal jako mušketýr z dávných dob. Mušketýr ke mně přistoupil a začal mluvit. Byla to divná čeština, které byste asi nerozuměli, budu proto všechny své rozhovory v tomto světě transformovat do srozumitelného jazyka.

„Kdo jsi, člověče, co to máš na sobě a kam jdeš?“ ptal se mušketýr rozhodně.

„Jsem Karel Obadal a hledám ústředí ISF. Přišel jsem z jiného světa.“

„Tak. Z jiného světa. Tím myslíš, že nejsi z Dejvic?“

„No vlastně jsem z Dejvic, ale předpokládám, že z jiných Dejvic.“

„Ony jsou ještě nějaké jiné Dejvice?“

Pokrčil jsem rameny. Mušketýr se narovnal a chytil mě za ruku. V jeho druhé ruce se objevila pistole.

„Pojď se mnou, bratře. Postarám se o tebe.“

Dovedl mne k černé dodávce, na které byl opět vyveden bílý kříž.

„Nastup si. Co se cukáš? Neboj se, nic se ti nestane.“

Cesta autem byla poměrně příjemná, projížděli jsme městem, pouliční lampy se začaly rozsvěcovat a svítily také reflektory nemnoha aut a autobusů v protisměru. Přejeli jsme přes most, patrně nad Vltavou, a zabočili do brány nějakého parku. Mušketýr se chvíli bavil s vrátným, byl vpuštěn do areálu a zastavil před nízkou budovou, na které bylo napsáno „Příjem“.

Že se nacházíme v nemocnici, bylo nabíledni. Po chodbě procházely řádové sestry a naproti nám přicházel muž v bílém plášti. Podíval se na mě a pozval nás dál do bíle vymalované místnosti.

„Tak co pro nás máš, bratře rytíři,“ ptal se lékař mušketýra.

„Tento muž v podivném oděvu chodil po Dejvicích a povídal něco o tom, že je z jiného světa.“

Doktor mávl rukou a mušketýr odešel. Opět jsem byl tázán na jméno a na okolnosti mého pobytu. Řekl jsem všechno po pravdě, nevynechal jsem ani Žida Nezariáše.

„Zajímavé,“ řekl doktor. „Zažil jsi spoustu málo pravděpodobných věcí, myslím, že jsi na správném místě. Naše léčebna se o tebe postará, bratře.“

Stiskl tlačítko na stole, vešly dvě vysoké sestry a vedly mě chodbou a pak do jiného pavilonu. Každá mě pevně držela za ruku, kráčel jsem mezi nimi jako blázen, za kterého jsem byl evidentně pokládán.

Přidělený pokoj byl alespoň lepší, než cela ve světě, který jsem navštívil před tím. Na druhém lůžku seděl starší muž a pozorně se na mě díval. Když sestry odešly, dal se do řeči.

„Vítám tě, bratře. Co tě sem přivádí?“

„Jak jsi viděl, přivedly mne ty dvě sestry,“ odpověděl jsem odměřeně.

„Já jsem Jan Stolář, profesor Stolář.“

„Karel Obadal, inženýr.“

„Předpokládám, že ani ty nejsi blázen, i když jsi divně oblečený.“

„Nejsem blázen, jsem oběť nečisté magie jednoho Žida.“

„Žida? Ti přece už vymřeli. Jsi z daleka?“

„Myslím, že jsem z velké dálky, z jiného světa.“

„Hm. Nevypadáš nijak neobvykle. Obyčejný poddaný Jeho Svatosti, jak tak soudím.“

„Poddaný koho?“

„Jeho Svatosti papeže pochopitelně. Každý jsme poddaným Jeho Svatosti, nad vládou Říma slunce nezapadá.“

„Ale tady jsme v Čechách…“

„V Čechách nebo v Němcích, co na tom záleží? Církev je všudypřítomná, to ty nevíš? Nebo nechceš vědět?“

„V mém světě je církev trošku méně nápadná,“ povzdechl jsem si.

„Jenže teď jsi tady. Říkáš, že jsi se sem dostal pomocí magie? Nechutné věci.“

„Napřed jsem žil ve svém světě, pak přišel jeden Žid a vytáhl mě z mého světa do toho jeho. Když mě měl vrátit zpátky, poslal mě sem. Je to všechno na nic. U těch Židů jsem měl alespoň naději, že se budu moci vrátit. Tady jsem úplně v pasti.“

„Podivná historie. Ty opravdu nejsi můj bratr v Kristu?“

„Ale nakonec proč ne? Jsem křesťan, jenom jsem to nikdy příliš nedával najevo.“

„Nesmíš se na mě zlobit, Karle, že ti tak docela nevěřím. Studoval jsem historii a vím, že existuje pouze jeden svět, kde žijí lidé. Možná někde u jiných sluncí, to je však pouze domněnka pár fantastů mezi astronomy. Kristus byl náš spasitel. Tomu se musí věřit, je to jediný jistý fakt. Jak by mohl žít Kristus na jiném světě?“

„Třeba proto, že byl Boží syn, profesore.“

Náš rozhovor byl přerušen příchodem vysoké sestry. Byl jsem odveden do ordinace v tomto pavilonu, za stolem seděl starý muž s bílou bradkou a upřeně mne pozoroval.

„Poutník z jiného světa. Říkám to dobře?“ zeptal se mě.

„Ano, pane doktore.“

„Dobrá, tvoje jméno už známe, nyní se ti představím já. Jsem primárius Krejčíř. Budu tvým hostitelem tak dlouho, dokud budou trvat tvé problémy. Líbí se ti náš svět?“

„Upřímně, byl bych raději v tom svém světě. Místo, kde je člověk přivítán odvedením na psychiatrii ve mně nevzbuzuje zrovna extázi.“

„Dobrá. Začneme postupně. Nevzpomínáš si vůbec na to, odkud pocházíš? Na jména svých rodičů, na jméno faráře, na jméno obce?“

„Moje rodiče sem netahejte, o faráře se nestarám a pocházím z Prahy. Jenže v jiném světě, pochopitelně.“

„Dobrá. Stalo se ti v poslední době něco neobvyklého?“

Chvíli jsem mlčel a kroutil hlavou, pak jsem panu primáři zopakoval vše, co mohl vědět už od doktora na příjmu. Jen se na mě díval, pokyvoval hlavou a mírně se usmíval.

„Dobrá. Nestalo se ti něco divného před tím, než jsi se setkal s tím, jak říkáš, Židem?“

„Ne, nestalo. Žil jsem obyčejný život technika dálkové komunikace ISF.“

„ISF? To má být co?“

Nezbylo, než popsat panu primáři alespoň základní fakta z mého života. Díval se na mě a úsměv mu pomalu mizel ze rtů.

„Dobrá. Nebudu tě již trápit, bratře. Předepíši ti léky, po kterých se budeš cítit lépe. Promluvíme si znovu zítra.“

Sestra mě odvedla, přinesla mi léky a bedlivě sledovala, zda jsem je polkl. Vzpomněl jsem si na jeden film dávného režiséra Formana, rezignovaně jsem ulehl do lůžka a nereagoval ani na pokusy profesora Stoláře o další komunikaci. Stále mám bláhovou naději, stále to může být jenom zlý sen.

Rozbor/analýza/hodnocení ChatGPT

Text „Rádio (7)“ se nese v duchu fantastiky a absurdity, přičemž vytváří atmosféru paradoxní reality, v níž se hlavní postava Karel Obadal ocitá mezi neznámým světem a vlastním psychickým stavem. Příběh je z velké části dialogový, což může být pro některé čtenáře osvěžující, avšak i náročné na sledování vývoje postav. Celkové zpracování v sobě nese několik silných a slabých stránek.

Mezi silné stránky patří:

  1. Originální koncept: Návrat do „jiného světa“ a interakce s postavami, které představují stereotypy různých historických a kulturních archetypů (mušketýři, židé, profesoři) je zajímavý prvek, který otevřeně zpochybňuje naše vnímání reality i stereotypy současné společnosti.

  2. Subtilní satira: Text skrze postavy, jejich názory a interakce vhodně vystihuje absurdity lidských existencí a náboženských přesvědčení. Mistrně je ukázána frustrace a bezradnost hlavního hrdiny, což dává čtenáři prostor k zamyšlení nad otázkami identity a víry.

  3. Styl a jazyk: Použití „divné češtiny“, kterou postavy hovoří, přidává textu zvláštní nádech a posiluje pokusy o realistické zachycení atmosféry fantastického světa. Jazyk je kreativní a variabilní, což pomáhá udržet pozornost.

Na druhou stranu však text vykazuje i slabé stránky:

  1. Přílišná složitost: I když je hra s jazykem a absurdity obdivuhodná, pro některé čtenáře může být překombinovaná struktura a množství neznámých pojmů a narážek matoucí. Tím se může narušit plynulost čtení a celková srozumitelnost příběhu.

  2. Omezený vývoj postav: Přestože hlavní postava Karel zažívá určité změny a neustálé zpochybňování své identity, vedlejší postavy (jako doktor a profesor) zůstávají v jistém smyslu ploché a nedostatečně rozvinuté. To může oslabit emocionální vtažení do příběhu.

  3. Nejasnost motivací: Motivace postavy Karela jsou v některých momentech nečitelná, což může způsobit, že čtenář ztratí spojení s jeho osudem. Je dobré poskytnout více kontextu k jeho minulosti a důvodům jeho nešťastné situace, aby bylo možné lépe porozumět jeho vnitřnímu boji.

Celkově „Rádio (7)“ nabízí pohled do jedinečného a absurdního světa, který přidává na vrstevnatosti literárním konvencím, avšak pro plnou efektivitu by mohl těžit z jasnější struktury a hlouběji promyšleného vývoje postav. Příběh rozhodně stojí za přečtení, zejména pro čtenáře, kteří oceňují surrealistické prvky a metaforické ztvárnění lidské existenciální krize.

22.03.2025

© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel