ChatGPT | Rádio (8)

8.

Shrnutí předchozího děje: Technik spojení ISF Karel Obadal je nejprve unesen Jákobem Nezariášem do světa, kde vládnou Židé. Po jistých peripetiích dostane Jakob za úkol vrátit Karla zpět do jeho světa. Což se ale jaksi nepovede. Pro změnu se dostává do světa, kde vládnou křesťané. Nemůže se s nimi domluvit a záhy končí na psychiatrii. Tam se setkává s profesorem Stolářem, který mu osvětlí mnohé záhady tohoto světa.

--- --- ---

Ráno jsem se vzbudil brzo, profesor už seděl na lůžku a listoval si v nějakém časopise.

„Dobré ráno, Karle,“ pozdravil.

„Dobré ráno, profesore.“

„Uvažoval jsem nad tebou, Karle. Nedovedu si představit svět, kde nevládne církev.“

„Církev. Tady nejsou jiné křesťanské církve?“

„Co to? A proč by měly být jiné církve? Kristus byl jen jeden, církev je jen jedna.“

„A to tu nebyla žádná reformace? Žádní kazatelé, jako Jan Hus nebo Martin Luther?“

„Ale ovšem. Jan Hus byl významný reformátor církve. Jako pražský arcibiskup se zasadil o zrušení praktik svatokupectví a přispěl svým dílem k odstranění papežského schizmatu.“

„V našem světě byl Hus upálen jako kacíř.“

„Podivný svět. Upálit myslitele, neslýchané.“

„Nebylo by to poprvé, kdy byl upálený nevinný člověk. Co třeba taková Jana z Arku?“

„Máš pravdu, ta byla skutečně v té době upálená a pak prohlášena za svatou. V historii občas došlo k přehmatům. Nyní se už něco podobného stát nemůže.“

„A Anglie? Jindřich osmý, anglikánská církev?“

„Po pravdě, nějaká krize tam za tohoto panovníka byla. Nakonec mu však domluvili rytíři Řádu kříže, obrátili půl země naruby a samotného krále uvěznili.“

„Rytíři kříže? Nějaký starobylý řád?“

„Starobylý a stále velmi mocný. Řád rytířů kříže dobyl pro křesťany znovu Palestinu, zničil mohamedány a chránil první kolonie v Americe. Dnes už působí jen jako pořádkový sbor.“

„Policisté s bílým křížem na prsou?“

„Ano, tak se poznají. Většinou slouží jako policisté v obcích, je jen pár pluků polního vojska v každé provincii, pro případ nějakých velkých nepokojů a taky jako záloha pro záchranu lidí a majetku při živelních pohromách. Je to dobrý život, rytíři mají přednostní dodávky potravin a je o ně všeobecně postaráno. Taky jsem chtěl být rytířem, jako každý kluk. Jenže oni si vybírají rekruty velmi přísně, nevyhověl jsem po fyzické stránce.“

„A Spojené státy americké tu máte?“

„Cože? Spojené státy? Proč? Celý svět je jeden velký stát, všichni jsme bratři v Kristu. Amerika je světadíl jako každý jiný.“

„Takže do vesmíru asi moc nelétáte, co?“

„Proč bychom měli létat do vesmíru? Nic zajímavého tam není, nedá se tam žít. Bůh dal lidem Zemi, zde máme prožívat své dny v míru a bratrství.“

Náš rozhovor přerušil příchod sestry. Oba jsme dostali léky a já jsem byl odveden k primáři. Seděl za stolem, probíral se vousy a upřeně mě pozoroval.

„Dobrá, bratře Karle. Už je ti lépe?“

„Proč by mi mělo být lépe? Stále jsem tu zavřený, přestože mi nic není.“

„A stále máš dojem, že jsi přišel z jiného světa?“

„Já nemám nějaký dojem, já jsem z jiného světa skutečně přišel.“

„Dobrá,“ řekl primář, zvedl telefon a chvíli s někým mluvil.

Seděl jsem na židli, primář si rovnal papíry na stole a nic neříkal. Vešel mladý muž v klerice, pozdravil, primář vstal a poskytl příchozímu svoje místo za stolem. Klerik se usadil, urovnal si delší hnědé vlasy a dal se do řeči.

„Já jsem kaplan Ivan Dráteník, duchovní správce ústavu. Bratr primárius mi říkal, že máš utkvělou představu, bratře. Prý tvrdíš, že jsi přišel z jiného světa. To je závažné tvrzení, zvláště, když žádný jiný svět není. Kromě onoho světa, samozřejmě.“

„Jsi Syn člověka?“ zvolal najednou ostře a uhodil rukama do stolu.

„A koho jiného bych měl být syn? Marťana?“ zeptal jsem se nevinně.

„Takže ty tvrdíš, že jsi Syn člověka a přicházíš z jiného světa. To je zajímavé. K vlastním jsem přišel a vlastní mě nepoznali. Znáš tato slova?“

„Poněkud ti nerozumím, bratře Ivane,“ řekl jsem a na mé tváři bylo asi možné pozorovat rozpaky.

„To nevadí. Jaký máš názor na náš svět?“

„Zatím jsem z něho moc neviděl. Hned po příchodu mě zavřeli do blázince. To je samo o sobě nepříjemné. Pozoruji, že v tomto světě vládne církev, jediná církev. To může být dobré, nebo taky špatné. Záleží na okolnostech.“

Kaplan seděl za stolem, pozorně se na mě díval a prsty klepal do desky stolu.

„Jsi oprávněný soudit tento svět?“ zeptal se s opětovným důrazem.

„V mém světě může každý říci svůj názor. Vyloženě soudit druhé ale asi není správné.“

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni?“

„Asi tak.“

„Takže nepřicházíš z pekla?“ zvolal kněz mohutným hlasem.

„Prosím?“

„Nejsi sluhou ďáblovým?“ ptal se důrazně.

„Jsem jen obyčejný člověk, bratře Ivane,“ řekl jsem nejistě.

„Dobře. Uvidíme, co se dá dělat. Zatím zůstaneš tady, bratře, nic špatného ti nehrozí, léčebna je bedlivě pozorována církví a ta je dobrotivá. Poskytnou ti tu nejlepší péči, ještě se uvidíme.“

Kněz Ivan vstal, vyšel z místnosti a vystřídal ho primář, musel stát za dveřmi.

„Dobrá. Už jsi dnes zažil dost nepříjemného, bratře Karle, já tě nebudu zdržovat. Můžeš jít do svého pokoje.“

Nikdo mě nedoprovázel, byl jsem z toho poměrně dost překvapený. Kde se najednou bere ta důvěra?