ChatGPT | Rádio (10)

10.

Shrnutí předchozího děje: Karel Obadal nechtěně cestuje mezi realitami. Z té „naší“ se ocitá nejprve ve světě Židů, po neúspěšném pokusu o návrat domů se dostává do světa křesťanů, kde okamžitě končí na psychiatrii a je vyšetřován doktory i církví. Jeho spolubydlící profesor Stolář, zavřený zde z politických důvodů, mu vysvětluje, jak se věci v tomto „ráji bez andělů“ mají.

--- --- ---

Byl už skoro večer, když do pokoje vešla sestra a vyvedla mne na chodbu. Šli jsme do pracovny sester.

„Bratře Karle, zajímá se o tebe kuriální služba. Musíš utéct!“ řekla sestra vyděšeně.

„Proč mi to říkáš, sestro?“

„To je moje věc,“ řekla a rozhlédla se kolem, i když jsme byli v místnosti sami. „Povím ti to. Mého otce před dvěma lety odvlekla kuriální služba a už jsem ho neviděla. Dám ti civilní šaty a propustku.“

„Kam mám jít?“ ptal jsem se zmateně.

„Někam hodně daleko, do jiné provincie, třeba na Moravu.“

Oblékl jsem si za zástěnou obdržený oděv a sestra mě vyvedla z pavilonu. Přes vrátnici jsem prošel bez problémů. Měl jsem civilní šaty, propustku s razítkem a jako blázen jsem patrně nevypadal.

Výhodou bylo, že se v tomto světě nepoužívají peníze. Našel jsem zastávku tramvaje a odjel do města. Vypadalo to tu jako v Praze někdy ve dvacátém století. Doptal jsem se na nádraží, vlak do Olomouce odjížděl za půl hodiny. V bufetu jsem požádal o jídlo a pití, nikdo se mě na nic neptal, občerstvil jsem se a nastoupil do vlaku.

Cesta probíhala klidně, vlak pomalu projížděl krajinou, světla ubývalo, cestujících bylo jen málo. V Olomouci jsem přestoupil na vlak do Prostějova. Pokud jsem si pamatoval dobře, bylo to nepříliš významné město takové velikosti, kde se člověk ztratí.

Bylo už dost pozdě, nádražní hotel však poskytoval služby všem cestujícím, opět jsem neměl žádné problémy.

Ráno jsem vrátil klíče a vydal se k náměstí. Na dotaz, kde se má hlásit nový příchozí, jsem byl poslán na faru. Byla to velká budova nedaleko kostela, patrně místní ekvivalent radnice. Na vrátnici jsem oznámil svůj záměr a služba mě poslala do prvního poschodí. V dobře zařízené kanceláři tam seděl postarší kněz.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil jsem po způsobu, kterým se dříve zdravili křesťané v našem světě.

„Až na věky, bratře,“ odpověděl kněz a jeho tvář se projasnila. „Co tě k nám přivádí?“

„Jmenuji se Karel Podhorský. Přišel jsem do města a chtěl bych se tu usadit. Hledám byt a práci.“

„To je pěkné, bratře, že se ti u nás líbí. Máš rodinu?“

„Ne, jsem sám.“

„To nevadí. Jistě ti bude vyhovovat pokoj v dělnické noclehárně. Jaké máš povolání?“

„Jsem inženýr, spojař.“

„Nejlepší bude, když se zeptáš na poště. Pokud ti práci neposkytnou, můžeš jít na nádraží. Kdybys měl problémy, stav se v přízemí na pracovním oddělení. Určitě se u nás najde práce pro vzdělaného mladého muže. Vystavím ti domovský list.“

S novými doklady jsem se šel nejprve podívat do noclehárny. Byla to větší stará budova na okraji města, s papírem z fary jsem byl přijat a ubytován.

Zatím šlo všechno až podezřele hladce. Uvidíme, jak pochodím se zaměstnáním.

Vedoucí pošty mě přijal ve své kanceláři, nabídl mi kávu a zeptal se, co umím.

„Spojař, výborně. Vyznáš se v dálnopisech?“

„Nevím. Dělal jsem spíše dálkové spojení u vysílačů.“

„Nevadí. Všechno se naučíš. Potřebujeme technika dohledu a údržby dálnopisů. Musíme vždycky volat službu z Olomouce, a to trvá věčnost. Vlastní pracovník se bude hodit.“

Dálnopis v pojetí tohoto světa bylo poměrně jednoduché zařízení. Takový lepší telegraf. Na jedné straně se psalo na klávesnici a na druhé straně se stejný text opisoval na pás papíru. Pošta měla za úkol zřizovat ústřednu pro přepojování linek, šlo o automatický reléový stroj, který se často porouchal. Docházelo hlavně k mechanickým poruchám. Relé zaskočilo na nějaké pozici a nehnulo se zpátky.

Dalším úkolem pošty bylo zajištění veřejné dálnopisné služby. Vlastní dálnopisy měly obvykle pouze větší podniky a úřady, běžný člověk přišel na poštu a nechal si zprávu poslat u okénka. Byl to poměrně oblíbený způsob komunikace. Na rozdíl od telefonu byla každá zpráva dokumentovaná, odesílatel obdržel kopii a příjemce se mohl jen těžko vymluvit na to, že mu zpráva nedošla.

Existovala ještě jedna záležitost spojená s dálnopisy. Na poště byla řada strojů, které pořizovaly kopie všech posílaných zpráv. Role papíru z těchto strojů se předávaly na služebnu kuriální služby. Jestli to tam někdo četl, to nevím. Nicméně žádná tajná služba nevynechá jedinou možnost, jak mít lidi pod kontrolou.

Moje práce spočívala v tom, že jsem odstraňoval poruchy, zakládal papír do strojů a hlídal celou tu mašinérii před nepovolanými zásahy.

Po pár dnech jsem se již cítil v místním Prostějově jako doma. Stravoval jsem se v jednom hostinci, nakupoval bez peněz v krámcích na náměstí, spal v tiché noclehárně, nikdo mne nerušil a neotravoval. Každá pohoda však musí být pokažena. Byl jsem povolán na kuriální službu do Olomouce. Takové pozvání nebylo možné odmítnout.

Úřednice služby vypadala jako normální zaměstnaná žena. Pozvala mě do své pracovny, chvíli se přehrabovala v papírech a pak se na mě upřeně zadívala.

„Máš dobré hodnocení, bratře Karle. Tvůj vedoucí tě náležitě vynachválil. Co jsi dělal před tím?“

A bylo to tady. Začít s historkou o cestování mezi světy nemělo smysl. Musel jsem si něco vymyslet. Rozhodl jsem se riskovat.

„Pracoval jsem v Praze u televizních vysílačů. Nějak jsem nepadl do oka svému vedoucímu, tak jsem raději zmizel.“

„No to není zrovna informace, kterou by člověk toužil mít ve svém osobním hodnocení. Chápu. Pracuješ u dálnopisů a to je velice odpovědná činnost. Neuvažoval jsi o externí práci pro kuriální službu?“

„To jako myslíš, sestro, že bych se měl stát agentem kuriální služby?“

„Ale no tak, proč ta silná slova? Externí spolupracovník, to zní mnohem lépe. Můžeme ti nabídnout jisté výhody, které z dané činnosti automaticky plynou. Měl bys pod kontrolou provoz pošty i jejího vedoucího. Pochopitelně by se o tom nikdo nedozvěděl. Pracoval bys stejně jako doposud, pouze bys občas odeslal nějaké zprávy o svém okolí. Služebním dálnopisem a bez kopií.“

„To si budu muset rozmyslet,“ řekl jsem ustrašeně.

„Tak dobrá, rozmysli si to. Nebudu na tebe tlačit, bratře, nikoho nenutíme. Ale třeba bych se mohla na tebe informovat na předchozím pracovišti a kdyby se o tvých problémech dozvěděl nynější vedoucí… Znáš to…“

Odjel jsem do Prostějova s hlavou plnou starostí. Spolupracovník tajné služby, to nebylo zrovna něco, po čem bych toužil. Na druhou stranu jsem asi neměl moc na výběr. Kdyby se ta „úřednice“ po mně ptala v Praze, patrně by vyšlo najevo, že jsem jí lhal. A to byla jistá cesta do pekel.