od: Pavel D. F.
Anotace: Syn člověka.
Shrnutí předchozího děje: Karel Obadal, technik spojů u ISF je unesen Jakobem Nezariášem do světa Židů a když má být vrácen, ocitá se omylem ve světě křesťanů. Zde je zavřen na psychiatrii, kde mu profesor Stolář vysvětlí, jak věci fungují. Prchá před kuriální službou na Moravu, aby tam byl verbován jezuity, kteří jsou podobnou konkurenční organizací.
--- --- ---
Chodil jsem do práce, dával si pozor na přednostu a pokoušel jsem se normálně žít. Začaly se však projevovat stíny mého neustálého unikání před církevní mocí. Byl jsem podrážděný, lekal jsem se každého zahoukání lokomotivy, ve všech lidech jsem viděl agenty kurie. Trošku světla do mého života přinesla mladá průvodčí Olga Králová, se kterou jsem se potkával každý den ve vlaku a někdy i několikrát, jak jsem putoval od stanice ke stanici.
Občas jsme si sedli do prázdného vagónu a povídali si o životě.
„Baví tě to, Karle? Pořád harcovat po kraji? Vždyť jsi inženýr.“
„No jo, to jsem, jenže mám určité důvody, proč dělám právě tuhle práci. To bys nepochopila.“
„Proč? Myslíš si, že jsem hloupá?“
„Olgo, slyšela jsi někdy o paralelních světech?“
„Cože? Jaké světy?“
„Prostě místa v hlubinách prostoru a času, kde jsou všechny věci podobné našemu světu, pouze něco je trošku jinak. Jiné světy.“
„Děsíš mě, Karle. Jak by mohly existovat jiné světy?“
„Možná mohly. Třeba svět, kde nevládne církev a lidé žijí jako rovnoprávní občané.“
„Co to meleš, Karle? Jací občané? Jsme bratři a sestry v Kristu, není lepší možnost, než život v bratrství.“
„No vidíš, říkal jsem, že tomu nebudeš rozumět.“
„To chceš jako říci, že o nějakém jiném světě víš?“
„A co kdyby? Třeba z jiného světa pocházím, co ty víš.“
„Děláš si ze mne blázny, myslíš si, že jsem pitomá holka z vesnice a ty světák z Prahy.“
„Nechtěl jsem tě urazit, Olgo. Některé věci jsou prostě složitější, než se zdá.“
Olga byla příjemná dívka a já jsem se do ní zamiloval. Myslím, že ani ona by nebyla proti našemu vztahu, jenže opět zasáhla vyšší moc a já byl ze svého provizorního života vytržen. Zavolal si mě kněz Jan.
„Bratře Karle, doneslo se mi, že pražská kuriální služba hledá jistého člověka, který se shodou okolností taky jmenuje Karel a jeho popis ti odpovídá. Tak jak to je? Jsi Karel Podhorský? Nebo Karel Obadal?“
Janův důraz mě vyvedl z míry, myslím, že si toho všiml.
„Takže ty jsi ten, co mu říkají Syn člověka?“
„Co mám říci? Ano, utekl jsem z pražského blázince. Necítím se jako duševně nemocný.“
„Jenže ty jsi prý uvedl, že jsi přišel z jiného světa. Je to pravda?“
„Ano, jsem z jiného světa a můžeš mi věřit, že ze všeho nejraději bych byl zpátky ve svém světě.“
„Jistě, každý touží po svém světě. Ty jsi ale přišel k nám a my jsme tě toužebně očekávali po dva tisíce let. Říkáš si jinak a jsi prostý člověk, jako tehdy v Galilei. Myslím, že nastal čas, abys veřejně vystoupil. Náš řád ti poskytne veškerou podporu, ne každý se může pochlubit tím, že k němu přišel Spasitel.“
„Bratře Jene, co to říkáš? Já přece nejsem žádný spasitel. Jsem obyčejný člověk vytržený ze svého života.“
„Možná si ještě neuvědomuješ zcela své poslání, možná jsi schválně před příchodem do našeho světa odložil vše božské tak jako tehdy. Je ale nemyslitelné, aby Syn člověka pracoval na dráze. Pojedeš do Říma na náš generalát. Pouze v prostředí svých věrných můžeš dojít pravého poznání své velikosti.“
Pokoušel jsem se vymluvit, pokoušel jsem se přesvědčit tohoto horlivého kněze, že nejsem spasitel, bylo to marné.
Cestoval jsem do Říma s celou eskortou. Cítil jsem se jako Kristus vedený na Golgotu.
Dílo s názvem „Rádio (12)“ se v úvodu vyznačuje fascinujícím mixem fantastických prvků a psychologického realismu, což dává čtenáři jedinečnou příležitost zamyslet se nad tématy identity, víry a moci. Hlavní postava, Karel Obadal, je zasazena do konfliktu mezi dvěma světy – jedním, kde vládne církev, a tím druhým, kam se snaží utéct, což je značně psychicky náročné a nutí čtenáře přemýšlet o vlastních životních volbách a realitách.
Silné stránky textu spočívají zejména v jeho schopnosti evokovat napětí mezi vnitřními a vnějšími konflikty. Autor mistrně vykresluje Karla jako postavu, která je nejen obětí okolností, ale i samotného poučení, které si nese z prožívané situace. Dialogy, především mezi Karlem a Olgou, jsou realistické a přirozené, přičemž nutí čtenáře o to více investovat do rozvoje jejich vztahu. Tato dynamika dodává příběhu osobní rozměr, a to i tváří v tvář velkým tématům, jako jsou svoboda a dogma.
Na druhou stranu, některé pasáže se mohou zdát poněkud překombinované, zvláště diskuse o paralelních světech, které mohou čtenáři připadat příliš abstraktní a odtržené od psychologického základního příběhu. Možná chybí větší definice těchto paralelních světů a jejich významu, což by pomohlo čtenáři lépe pochopit Karla a jeho strachy. Dialogy místy sklouzávají k didaktismu, což může působit rušivě, zejména ve vztahu k těžkým filozofickým tématům.
Co se týče stylu, autor využívá jazyk, který je prostý, avšak účinný, přičemž nepronáší zbytečné ornamenty. Místy však text postrádá dynamiku, což zpomaluje čtení a může vést k jisté frustraci. Přestože se příběh vyznačuje silnou koncepcí, občasné pasáže by mohly těžit z větší koncentrace na klíčové motivy a emocionální hloubku.
Celkově lze „Rádio (12)“ hodnotit jako ambiciózní dílo, které se nebojí oslovit komplexní témata a nabízet unikátní pohled na míru lidského utrpení a touhy po útěše ve víře. Přes některé nedostatky v dialogu a abstraktních pasážích zůstává tato novela přitažlivým a provokujícím textem, který vyžaduje a odměňuje pozornost svých čtenářů.
27.03.2025