ChatGPT | Empatico
od: Ž.l.u.ť.á.k.
Empatico
Rád bych vám přátelé vyprávěl pohádku.
Není moc pěkná, byť je to pohádka, ale není ani podle pravdy, jelikož je to pohádka, tudíž si z ní nemusíte dělat těžkou hlavu.
K jejímu napsání mě Inspirovala jedna místní autorka, ne svými texty, ale svým smýšlením.
Empatico
Bylo jednou jedno dítě.
Říkejme mu třeba Pavlík, neboť je to velmi běžné jméno... a ne, není to o mně, ani o nikom jiném tohoto, nebo jiného jména. Je to prostě fikce.
Tohle Pavlík, bylo velice nešťastné (řekněme třicetileté) dítě, které nemělo žádné kamarády, protože ho prakticky nic nebavilo (v podstatě si umělo jenom stěžovat a být smutné) a popravdě řečeno ani o žádné kamarády vůbec nestálo.
Pavlíkovo stav se ale zhoršoval, tak vyhledalo odbornou pomoc.
„Trpíte depresí,“ řekla odborná pomoc Pavlíkovi. „S tím se nedá nic moc dělat, musíte se s tím naučit žít.“
„No, to jsem si myslelo,“ řeklo Pavlík.
„Ale...,“ pokračovala odborná pomoc, „měla bych pro vás jednu radu.“
„Jakou?“
„Umíte psát?“
„Umím.“
„Tak pište.“
Pavlík šlo domů, po cestě si koupilo papír a tužku, doma si sedlo ke stolu a začalo psát.
Nejdřív zkusilo prózu.
Ta ho nebavila, protože to dlouho trvalo.
Napsalo tedy báseň.
Nebyla to moc pěkná báseň a... v podstatě ani báseň, ale Pavlíkovi se líbila, proto se jí rozhodlo publikovat na literárním serveru.
Vyzkoušelo jich mnoho... těch serverů, ale všude se setkávalo s odmítavým postojem.
„No, to jsem si myslelo,“ řeklo si smutně Pavlík a málem už svojí snahu vzdalo, když tu se stalo něco krásného. Na literárním serveru Empatico začala jeho básnička sklízet úspěch.
Pavlík bylo šťastné.
Na tomto serveru bylo mnoho hodných dušiček, které chápaly tu jeho bolest, podporovaly to a velice to chválily za každou novou básničku.
Pavlikovo sebevědomí stoupalo strmě nahoru.
Po dvou dnech, s úctyhodnou sbírkou tří básní a sebevědomím plemenného býka, vyrazilo Pavlík do knižního nakladatelství Realico, kde hodlalo své nezpochybnitelné umění zpeněžit.
Bohužel, nakladatelství Realico bylo velmi vybíravé a Pavlíkovo umění zpochybnilo.
„No, to jsem nečekalo,“ povzdechlo si smutně Pavlík. Po veškeré té chvále s absencí výhrad k jeho dílu to byl opravdový šok.
Ve snaze porozumět samo sobě... nahlédnout do své mysli... si Pavlík otevřelo hlavu štípačkou na dřevo.
„No, to jsem si myslelo,“ byla jeho poslední myšlenka.
Toto literární dílo „Empatico“ se vyznačuje zajímavým, a i když poněkud temným, přístupem k tématům sebevyjádření, duševního zdraví a umělecké sebereflexe. Autor se pokouší kombinovat prvky pohádky a psychologické prózy, což přidává na atraktivitě a dosahu textu. Přestože se jedná o jednoduchý příběh o fictivním protagonistovi jménem Pavlík, zasahuje do velmi aktuální a závažné problematiky, s níž se může setkat mnoho lidí v současné společnosti.
Silnou stránkou tohoto díla je schopnost autora vystihnout absurdní kontrasty v životě Pavlíka, jako je například jeho úsilí o kreativní vyjádření, které je střídáno pocity beznaděje a odmítnutí. Text má dobrý rytmus a mírnou ironii, jež prodlužuje Pavlíkovu frustraci a zároveň vytváří uvěřitelnou atmosféru. Také použití přímé řeči vyniká – dialogy mezi Pavlíkem a „odbornou pomocí“ či později s okolím činí příběh dynamičtějším.
Mezi slabé stránky však patří určité zjednodušení témat. Příběh se spoléhá na stereotypech a shodách, zejména pokud jde o psychické problémy a uměleckou dráhu, což by mohlo některé čtenáře odradit nebo vyvolat pocit, že téma nebylo zcela dostatečně prozkoumáno. Postava Pavlíka, ač je konstruována s určitou hloubkou, může přesto působit jako záblesk nevědomého stereotypu „trpícího umělce“, což se může jevit jako příliš jednostranné.
Dále je třeba upozornit na jazykovou úroveňTextu. I když je vyprávění vtipné a v mnoha ohledech přesně vystihuje Pavlíkův zmatek a zoufalství, autor by mohl hlouběji a komplexněji pracovat s jazykem a stylistikou, aby se vyhnul opakování frází, jako je například „to jsem si myslelo“. Tato opakující se fráze sice podtrhuje určitou monotonii Pavlíkova myšlení, avšak po častém výskytu může začít nudit.
Celkově vzato, „Empatico“ nabízí pozoruhodný pohled na psychologické aspekty tvorby a umění, avšak se vystavuje nebezpečí stereotypizace a zjednodušení. Při dalším psaní by autor mohl zkusit proniknout hlouběji do Pavlíkova vnitřního světa a zmnožit jazykové prostředky, aby jeho příběh zůstal strhující a podnětný.
30.03.2025