ChatGPT | Anděl z Matarallu - Třináctá kapitola

Kapitola třináctá

Ztracený háj

 

Světlo svíček vrhalo jemné stíny na Ztracený háj, tajemné místo, které se skrývalo mezi rozlehlými lesy a horskými hřebeny. Sarina, Alysia, Eliora, Talion a Anděl se zraněným Josém vklouzli do chýše, kde stará léčitelka Alma spřádala svá kouzla.

Talion s obavami ve tváři se snažil udržet Josého na nohou a přitom naslouchal tichým šepotům lesa, která ho obklopovaly.

„Musíme ho dostat k Almě, co nejrychleji,“ prohlásil s naléhavostí, zatímco prsty opatrně zajížděly do Josého zranění.

Alma se objevila ve vchodových dveřích jako vidění z pohádky. Její dlouhé stříbrné vlasy a klidný výraz vyzařovaly moudrost, jakou získala během mnoha let. „Co se stalo?“ zeptala se s dávkou obav v hlase.

Sarina, jíž se třásly ruce, hlesla: „Zranil se při obraně našeho území. Temní rytíři ho poranili. Potřebuje vaši pomoc.“

Alma hned nabrala vážný výraz a gestem je vyzvala, aby přivedli Josého dál do jejího obydlí.

„Položte ho na stůl. Musím provést obřad léčení, ale nebude to snadné. Mnoho ran se nedá vyléčit jenom bylinkami.“

Jakmile Josého uložili na stůl, Alma rozložila své nástroje po starém dřevěném povrchu. Alysia, která měla v sobě magické nadání, šla k Almě a položila svou ruku na její rameno. „Mohu pomoci, Almo. Mějte na paměti, že naše síly nás společně mohou zachránit.“

Talion a Eliora stáli v ústraní, zatímco Anděl jehož kouzelná aura ozařovala celou místnost, se opatrně postavil vedle Josého. Všechny jeho naděje se soustředil na tuto chvíli.

„Nyní spolu spojíme naše síly,“ pronesla Alma a zavřela oči. „Zavřete oči. Představte si, jak se José uzdravuje a musíte věřit, že může nastat zázrak.“

Když Alma začala kouzlit, vzduch okolo nich vibroval. Anděl se upřeně díval na Josého, jeho modré oči prozrazovaly naději i strach. Eliora začala přidávat svou vlastní moc, Alysia vysílala jemné vlákno magie, aby se zranění začala postupně hojit.

V tom okamžiku se otevřely dveře a v nich se objevil král Vírion, jehož majestátní přítomnost naplnila místnost. „Slyšel jsem o vašem hrdinství a přicházím s obavami, co se stalo mému příteli,“ prohlásil silným hlasem, jenž protnul šepoty magie.

Eliora se otočila a spatřila královu neobyčejnou tvář, utvářenou v lásce a starosti. „Králi, Josého potřeby jsou naléhavé. Alma mu dává šanci, ale musíme pokračovat v procesu léčení.“

Král Vírion se připojil k jejich kruhu, vkládal do magie svou moc ze svých královských předků.

„Věřím, že společně dokážeme zázraky. V tomto Ztraceném háji jsou kouzla, která ještě nebyla odhalena,“ dodal.

Magie se spojila, žhnula a zářila ještě víc. Ještě nikdo z nich nevěděl, co se stane, ale v té chvíli měli pocit, že pokud se spojí jejich síly a víra, mohli by Josého zachránit a přivést ho zpět do světa živých.

Alma vedla rituál k jeho uzdravení. Tajemné síly Ztraceného háje se probudily, čekaly až přijde ten pravý okamžik, aby vrátily ztracené zpět k životu.

Po skončení rituálu na uzdravení Josého, Alma tiše řekla: „Necháme ho teď odpočívat, potřebuje nabrat sílu. Pojďte, mezitím vám řeknu jeden příběh.“

Opustili Josého a nechali ho odpočívat. Tallion s Andělem ho opatrně přenesli na lůžko. Všichni ostatní vyšli ven.

Alma se posadila na okraj velkého balvanu, její oči byly upřené na daleký horizont, kde slunce pomalu klesalo za hory. Dlouhé stíny se táhly po zemi a v jejich útrobách se skrývaly příběhy, které čekaly na odhalení. Slyšela, jak se vítr jemně prohání mezi stromy a než začala vyprávět, na chvíli se odmlčela.

Všichni si posedali kolem ní a pozorně ji poslouchali.

„Efraim byl kdysi vznešený a hrdý, obdařený silou, která přitahovala ostatní jako magnet. Byl to mladík s neobyčejným duchem, jehož činy se vyprávěly v každé vesnici, v každém domě, kde lidé snili o velkých činech,“ Alma a její hlas se ztišil, jak vzpomínala na dobu, kdy byl Efraim svobodný.

„Ale i v jeho srdci se ukrývaly temné stíny. Jak rostl, jeho vliv, tak se zvyšovaly i jeho ambice. Chtěl přinést mír tím, že by se stal silnějším než ti, kteří ho obklopovali. Věřil, že moc je klíčem k dosažení lepšího světa, ale nevěděl, že ho to povede do propasti,“ pokračovala.

Alma se zhluboka nadechla a podívala se na křišťálově čistou řeku pod sebou. „Efraim potkal tajemnou bytost, která se představila jako Strážce Temnoty. Slíbila mu, že mu dá sílu, kterou si přál, ale výměnou za něco, co by nikdy nedokázal vrátit. Byl tak oslněný vidinou moci, že neviděl varování, jež mu bylo dáno.“

Když Alma vyprávěla, její hlas postupně získával sílu. „S každým dnem, kdy Efraim používal tu moc, se měnil. Z hrdiny se stal tyranem. Jeho srdce, kdysi plné dobroty, se proměnilo v černou díru touhy a nenávisti. Nejenže ztratil sám sebe, ale vzal s sebou i ty, kteří ho milovali a věřili mu. Temnota ho obklopila a on se stal Pánem Temnoty, osamoceným vládcem Morskaru, jehož jméno se šířilo strachem a úzkostí.“

Alma se na chvíli odmlčela, snažíc se zpracovat bolest, kterou tento příběh vyvolal. „Tato cesta, která začala tak nevině, se proměnila v tragédii, kterou žádný z nás nemohl tušit. Dnes, když se dívám na Efraima, vidíme jen stín muže, kterým kdysi byl, a jsme si vědomi, že moc a touha mohou zničit i ty nejčistší duše.“

S těmito slovy se Alma ztišila, její pohled upřený k obzorům, kde se romantika ztrácela v horizontech plných temnoty. Nikdo nenacházel správná slova, aby mohl k tomuto příběhu něco dodat. Král Vírion přistoupil k Almě a upřeně se jí zadíval do očí: „Efraim je můj bratr.“

Alma se vyděsila, protože tahle informace jí unikala. Najednou si uvědomila, že před sebou má svého syna. Nedala to však na sobě znát, a proto navrhla: „Vraťme se, prosím do mého domu. Podívám se na Josého, jak je na tom.“

Dorazili zpátky k jejímu domu. José spal klidným vyrovnaným spánkem. Ostatní se rozešli, ale Sarina zůstala u něj.

José se probudil do slunečného rána, jehož paprsky se proplétaly mezi větvemi stromů a osvětlovaly malou místnost, ve které se zotavoval. Cítil, jak se mu vrací síla, jak se jeho tělo uzdravuje po těžkých dnech plných bolesti a bezvědomí. Vzpomínky na poslední boj se mu přehrávaly v mysli jako noční můra, ale teď cítil, že se jeho duše dostává zpět na výsluní.

Pohled mu padl na Sarinu, která seděla na židli vedle jeho lůžka. Její tvář byla klidná, obklopená jemným světlem, její oči plné soucitu, se na něj upíraly se znepokojením. I když se snažila skrýt strach a úzkost, José mohl vidět, jak se o něj bála.

„Sarino…“ vyšlo z jeho rtů, jakmile si uvědomil, že je opět se svým nejdražším pokladem.

Ona se ihned probrala, jako by čekala na jeho hlas. „José! Jsi konečně vzhůru!“ Její úsměv byl jako slunce po bouři a José cítil, jak se mu naplnilo srdce radostí, ale také hlubokou vděčností.

„Díky tobě… Díky tobě jsem tu.“ Řekl José a snažil se posadit, ale bolest v nohou mu to nedovolila. „Tvoje víra, tvoje síla… to mě podrželo.“

Sarina se k němu sklonila, její ruka se dotkla jeho. „Nesmíš mluvit. Musíš se uzdravit.“

José zavrtěl hlavou. „Ne, musím ti něco říct… Musím ti teď říct, co cítím.“

Podívala se mu hluboko do očí, jako by tušila vážnost jeho slov. „Co to je?“

José se s hlubokým nádechem snažil shromáždit odvahu. „Sarino, po celou tu dobu, kdy jsem byl v temnotě, jsi byla světlem, které mě vedlo. Kdybych byl bez tebe, ztratil bych se. Moje city k tobě jsou hlubší, než jsem si kdy myslel. Miluji tě.“

Sarina se zarazila, její srdce začalo bušit jako zvon. V jejích očích se zaleskly slzy štěstí, ale i strachu. „José…“

„Promiň, že to říkám, tak narychlo, ale musel jsem ti to říct. Ty jsi ta, na které mi nejvíc záleží. Nikdy jsem necítil nic tak silného, a teď, když se vracím k životu, vím, že tě chci mí po svém boku. Navždy.“

Nastalo ticho, během něhož se Sarina snažila zpracovat jeho slova. Obě jejich srdce už dostalo rány, ale v této chvíli, v tom malém koutě světa, se zdálo, že všechny překážky ustupují. Dlouhé vteřiny napětí vyvrcholily, když se usmála s nádechem úlevy.

„Miluješ mě? Já… já také, José. Miluji tě.“

Dlouze se na sebe dívali, a v tom okamžiku, kdy se jejich pohledy propojily, se zdálo, že se celé království zastavilo. Uprostřed bitvy s temnotou a chaosem rozkvetla naděje, stejně jako květina, která prorazila skrze spálenou zem.

José neodolal a natáhl ruku k její, prsty se jemně propletly. Cítil, jak se jeho srdce naplňuje láskou, jenž byla silnější než všechny rány, které utrpěl. Věděl, že se Sarinou po svém boku mohou čelit čemukoli, co jim osud přichystá.

„Společně. Navždy,“ zašeptal José a Sarina na to kývla, čelící budoucnosti, jako by je nic nemohlo rozdělit.