Přiznání bez básně

Mám komu psát a má

mi kdo psát..

Pod polštářem telefon,

nedrnčí je stlumen ton...

 

Mám komu psát

a komu pomáhat,

i snad to vlastně není ani kamarád.

 

Mám komu psát,

komu sms posílat.

Nevadí že snad, to není

právě

pobláznění.

 

Je to jen-kluk ,který zdá se

však malý není.

A ani kamarád..

 

Jen přítel na telefonu,

někdo kdo s pobláznění

zrodil se v mojí hlavě

mysli srdci a

tu černou hmotu prázdnoty

zapleskl sebou..

 

Je to vlastně to , na co se

těším do práce,

komu píšu

směju se,

pláču

bavím se

 

ale nikdy jsme spolu nemluvily nahlas..

 

Jen si píšem

jen se díváme

na sebe

přes zdi,

ze schodů,

jen se zdravíme..

 

Ahoj Dobrý den...