Svět, ve kterym zdechneš

Obklopuje mě zima a chlad. Sedím v zaplivaném zákopu, nevím, kde přesně jsem. Vím jen to, že jsem tu proto, abych zabil. Koho? Na tom nesejde, až přijde povel, tak musím vyběhnout z úkrytu a bojovat za svou vlast. Nejspíš padnu dřív, než se pořádně postavím na nohy, možná také ne.
Včera jsem viděl, jak zemřel celý můj pluk. Vyrazili jsme do útoku. Od nepřátelských pozic nás dělilo už jen pár metrů. Ale pak se ozval ten zvuk, nejdřív jen slabé zakašlání, ale následoval snad nekonečný štěkot kulometů Vickers. Tahle britská hračka, střílející skoro pět set polibků smrti za minutu, byla opravdu nevítaným hostem našeho hašteření. Nemohlo to trvat déle než zlomek vteřiny a já jsem zalehl k zemi s cílem odplazit se do prvního zákopu, který potkám. Všude okolo mně umírali naši vojáci. Na zemi jsem se plazil mezi umírajícími, kterým již nebylo pomoci. Z okolí se na mě snášel krvavý déšť. Ach ano, opravdu je možné v takovýchto okamžicích zažít krvavý déšť. S každou vypálenou kulkou, která se zaryla do masa mých přátel, byl déšť silnější. Netrvalo to dlouho a útok ustal. Nejspíš jsem jediný přeživší.
Cesta do úkrytu mi trvala pár minut, v mé hlavě to ale byly celé hodiny! Pokaždé, když jsem zaslechl nějaký zvuk, tak jsem očekával kulku do zad. Ale to se naštěstí nestalo, nebo spíš naneštěstí? Kdo ví…
Těsně potom, co jsem dolezl k našim zákopům, se opět rozléhal okolím zvuk kulometů. Nejspíš se ujišťují, že jim nějaká mrtvola nehodí granát do náruče. Pak všechno utichne. Slyším tlukot vlastního srdce, zní to jako šílený bubeník. Upírám oči k nebi. Je zatažené, ani Bůh se nechce dívat na tu zkázu.
Teď tu sedím sám. V hlavě mi hlodá myšlenka, že jsem měl hrdě padnout s přáteli. Vždyť jsem utekl jako prašivý pes! Ale ne, musím žít, už jen proto, abych dopsal tento dopis.
Víte páni generálové, že tady umírají lidé? Kde jsou ty krásné ženy a moře piva, o kterých mluvili verbíři? Kde je ta věčná sláva, která nás prý nemine? Byl jsem hloupý, když jsem uvěřil těm planým slibům. Jediné co tady na každého čeká je bolest a smrt! Ale to vy nemůžete vědět, vždyť vy neznáte ten pocit, kdy doufáte, že vaše plynová maska bude účinná a vy díky tomu neumřete ve strašných bolestech. Nikdy jste neviděli střílet kulomet jinde než na vojenských přehlídkách. Neznáte strach, který člověka obejme a nechce pustit, během bojůvek. Vždyť vy ani nejste vojáci!
Je mi jasné, že když si čtete tento dopis, tak právě sedíte ve vyhřátém salonku a popíjíte čaj. V ten samý okamžik už já nejspíš nebudu žít. Ale o tom vy nebudete vědět. Jen, v případě, že zemřou všichni naši, uděláte znaménko na mapě a tím to pro Vás končí. Je mi z Vás zle! Jedinou větou ovlivňujete životy stovek možná i tisíců životů. A vy nás s radostí posíláte na smrt!
V jednotce se proslýchá, že ti, jež se dostali domů, to neunesli psychicky. Mluví se o zavražděných rodinách, o sebevraždách a šílenství. A vy si v teple dál hrajete na bohy. Do pekel s vámi! Přál bych si stanout před vámi, říci každému z vás: „Proč nechceš vidět svět, ve kterym zdechneš?“ A pak stisknout spoušť…
Ale to se bohužel nestane. Vím, že tady dnes umřu. Cítím v břiše takový kluzký pocit, který nevěstí nic dobrého. Budu na všechny z vás čekat v pekle!


S pozdravem váš věrný bezejmenný voják