A tak to většinou bylo

Byla to chvíle. Přišlo mi to jako chvíle. Tak málo nás život pohladil a dal nám ochutnat ze svého džbánu radosti, rodiny i lásky. Proč vlastně válka bere život nevinným.? Nikdo to nepozná, nikdo to nepozná do chvíle, kdy mu je láska chladnokrevně sebrána. Pak je to ledový i žhavý otisk v srdci s příměsím pomsty a beznaděje.

Johanesi, můj nejdražší Johanesi..i ty jsi musel tak odejít. Vidím tě.. ten pohled, který mě učí plavat v moři barvy tvých očí, ostré rysy a rty co nejněžněji líbají. Velké hřejivé objetí, ve kterém není žádné války a násilí..jen my dva, někde široko daleko pryč nenabaženi láskou.

Venku svítí slunce, pamatuješ na večery uprostřed louky, hvězdné plátno bylo nejlepším biografem a my dva v hlavní roli, vše režíroval měsíc a noční les bylo nejlepší obecenstvo. S hlubokým nádechem prsty přejíždím po rtech, po tváři..krku...všude kde si mě líbal a odkazoval, že to srdce uvnitř bije a je mi věrné, stejně jako to mé. Johanesi, i pro všechno jsi teď můj jediný zdroj klidu, jediná racionální úvaha a nejkrásnější vzpomínka. Tak moc mi chybí to lidské teplo, tvůj úsměv a tajná slůvka šeptaná do ucha.

Válka mě místo toho svírá..vlastně už sevřela. Pro vlast jsi padl a daroval svůj mladý silný život do nebe. Navždy si sešel ze zemského povrchu a pro mě sešel i svět. Přijdou si pro mě Johanesi. A já musím učinit krok, který zmaří jejich pátrání, takže i nadále budu protestant. Můj nejdražší Johanesi, už slyším kroky a celé tělo mám v křeči. Bojím se, ale vím, že jiné cesty tady nevede.

Už mám v puse ampulku. Vydrž můj nejdražší, za pár minut už budeme spolu. Slibuji. Provedeš mě tím nebeským rájem a konečně ukončíme trápení i když nám válka vzala kus duše.