1985

,, Dobré ráno!" Ozvalo se z dosud ztichlé obrazovky. ,, Vítáme vás u zpráv." Pak následovala řada hlášení o vítězstvích euroasijské armády, mezi nimiž byla, jakoby mimochodem, vsunuta informace o snížení přídělů potravinových lístků.

Eva se otočila v posteli na druhý bok a ještě více se zachumlala do dek. Měla dvě, to byl dost velký luxus a navíc pod sebou měla ještě spacák. Deky, polštáře a spacáky byly žádaným a nedostatkovým zbožím. Žádaným hlavně kvůli tomu, že často docházelo k výpadkům přívodu elektrické a tepelné energie. Vlastně bylo běžnější být bez elektřiny, vody a tepla, než naopak. Stejně tak bylo nedostatkové téměř vše, od drogerie, potravin, oblečení, pohonných hmot až po zdravotnický materiál, který i nemocnice musely kupovat na černém trhu. Jediné, čeho bylo dostatek, byla vodka.

Země, ve které Eva žila se jmenovala Eurasie a momentálně byla ve válce s Oceánii a Eastasií a tvrdit, že tomu bylo někdy jinak bylo takzvaně protirežimní. Eva si sice pamatovala, že Eurasie byla ještě před několika měsíci spojencem Oceánie, ale nikdy by to neřekla nahlas. Pobyt v uranových dolech jí rozhodně nelákal.

,, Dnes je dvacátého pátého října devatenáctsetosmdesátpět," oznámila hlasatelka z televize,, dne dvacátého pátého října roku devatenáctsetsedmnáct, proběhla v Sovětském svazu Velká říjnová socialistická revoluce. Lidé v celém civilizovaném světě," na slovo civilizovaném, položila důraz, ,,si toto výročí připomínají spontánními oslavami."

Ve skutečnosti bylo 7. listopadu, ale od doby kdy se celá Eurasie, vrátila ke gregoriánskému kalendáři, byl dvacátý pátý říjen. V Oceánii a Eastasii byl 7. listopad. 

Eva povystrčila hlavu že spacáku a zdálo se jí, že vidí za oknem padat sněhové vločky. Anebo smog, občas se to dalo jen těžko rozeznat. 

,, Já VŘSR spontánně oslavím spánkem." Pomyslela si a opět se zavrtala do vyhřátého spacího pytle. Pak jí ovšem došlo, že jako členka strany, bude jen velmi těžko vysvětlovat, proč se oslav nezúčastnila a to jí rozrušilo natolik, že si na to musela zapálit cigaretu. Po prvním potáhnutí se prudce rozkašlala.

,, Soudružko Evo Breunová!" Ozvalo se z televize. Eva se napřímila v posteli. Bylo vhodné stát v pozoru, anebo alespoň sedět, když na člověka televize promluvila. 

,, Jistě by jsi se ráda zúčastnila oslav velké říjnové socialistické revoluce, ale vzhledem k tomu, že jsme ti naměřili zvýšenou teplotu, přikazujeme ti, abys zůstala doma. Mohla by jsi nakazit ostatní účastníky oslav a tím ohrozit zdraví ostatních soudruhů." 

,, Ano, provedu." Eva to řekla tak roztřeseným hlasem, že zněla opravdu nemocně.  To, že k někomu mluvil hlas z obrazovky, znamenalo obvykle problémy, ale tentokrát to byla ta nejlepší zpráva, kterou mohla Eva dostat. Rychle se opět schovala do přikrývek, aby výraz její tváře neprozradil, jakou má radost. 

Každý rok doufala, že se jí podaří z oslav, při kterých bylo nutné tvářit se nadšeně, ulít. Letos se jí to poprvé povedlo. 

Nenáviděla komunistickou stranu, která vyhrávala volby, co pamatuje. Ale nesměla to na sobě dát znát. 

Stranu bylo povinné milovat. Pokud tomu tak nebylo, pokud jste stranu dostatečně nemilovali, byl to protirežimní zločin a za něj byly velmi tvrdé tresty. Evě se do uranových dolů rozhodně nechtělo. Ať byl její život jakýkoliv, cenila si své svobody, byť byla zákony omezena na naprosté minimum.